Z výletu na Šumavu

19. srpna 2018 v 15:02 |  Z cest
Další destinací, kam jsme se dlouho chystali, byla Šumava. Byla to první dovolená, kterou jsme plánovali "na kolech", ale ad hoc rozhodnutí se vydat na sever Polska Šumavu o toto prvenství připravilo. Nicméně to nic nemění na faktu, že okolí Lipenské přehrady a NP Šumava jsou rájem nejen pro cyklisty.

CESTOU ANEB BLANSKÝ LES

Holašovice

Když už jsme se chystali v rámci České republiky pro nás tak daleko, nemohli jsme si nechat ujít jednu z památek zapsaných na seznamu UNESCO, kde jsme ještě nikdy nebyli. Holašovice jsou jedinečnou památkou tzv. selského baroka.


Návštěvník si náves se zachovanými selskými staveními prohlédne celkem rychle, a tak se při procházce kolem obce nechá zlákat na něco, co se nazývá Holašovické Stonehenge. V souvislosti s touto atrakcí se nabízí slovo bizár. Nejedná se sice o žádný kolotočářský kýč, ale v porovnání s návsí působí tato lokalita značně nepatřičně.


Není ani vhodné si lámat hlavu, proč tam takový uměle vybudovaný areál je. Hrozí totiž nebezpečí, že by se zvídavá osoba mohla dozvědět něco třeba o "jihočeském mysticismu" či jiných věroukách.


Nejhorší totiž je, když někdo má na pozitivní energii vybudovaný "pozitivní" byznys.

Dívčí kámen

V kontrastu s touto umělou atrakcí se výlet na zříceninu Dívčí kámen jeví tak příjemně obyčejně. Nenáročnou procházkou se lze z Holubova podél Kremžského potoka, kde se dá na spoustě zajímavých místech zastavit, dostat až pod zříceninu. Tu je možné si prohlédnout samostatně.


VODNÍ NÁDRŽ LIPNO A ŠUMAVA

Vždy je dobré si poupravit zkreslené představy. Možná jsem usuzoval dle některých profláklých atrakcí, že Lipno a Šumava mohou docela být i turistickým peklem. Sem tam se nějaká ta masovka najde (jako např. Stezka korunami stromů), ale zbytek je celkem umírněný. V některých momentech stále venkovský - až opuštěný.

Lipno mi svým charakterem připomínalo od našeho domova ne tak vzdálenou Slezskou Hartu, které ale bolestně chybí jistá občanská vybavenost a některá lákadla (např. rozvinutá a upravená síť cyklostezek), aby se i na ní zdárně rozjel turistický ruch. Potenciál tam totiž rozhodně je.

Lipno nad Vltavou

Největší masovky lze najít v Lipně nad Vltavou. Původních domů je tady tak pět a půl a zbytek jsou to novostavby a moderní resorty. Je jasné, že takové klientele je potřeba nabízet trochu jiný způsob vyžití.

My naše kluky nechali vyblbnout v Království lesa, kde jsme byli první. Tím pádem měli po dostatečně dlouhou dobu spoustu herních prvků jen pro sebe.


Pro nás je celkem nepochopitelné, že někde, kde otevírají v 9:30, můžeme být první a dlouho i jediní. A to jsme původně mířili nejdříve do půjčovny lodiček, abychom klukům splnili jejich hlavní přání - návštěvu Králičího ostrova. Jenže to jsme byli naivní, když jsme očekávali, že by půjčovna fungovala od devíti. Ta otvírala až v deset, a tak jsme museli přehodit pořadí, abychom tam hodinu netrčeli zbytečně.


Jistým varováním, že našemu relativně brzkému vstávání zde nebude nikdo až tak nakloněn, nám měla být informace v našem ubytování (mimochodem skvělý Penzion Stříbrný vítr v Hůrce), že snídaně se podávají od devíti hodin. Naštěstí se nám to podařilo ukecat na osm. Nejspíše se v této lokalitě přizpůsobili "pražským" standardům.


Nakonec jsme se tedy dostali i na ten Králičí ostrov. Ač se místní inspirovali v daleké Asii (konkrétně v Japonsku), vysadit na malém opuštěném ostrůvku králíky a morčata byl skvělý nápad. Pro mnohé se jedná o hlavní cíl plavby či aspoň o příjemnou zastávku při "brouzdání" po Lipenské přehradě.

Hořice na Šumavě

Když jsem u těch dětských lákadel, nelze nezmínit Pohádkovou rezervaci v Hořicích na Šumavě. Tam místní osazenstvo zábavně a aktivně vtahuje děti do různých pohádek.


To znám jen z nadšeného vyprávění, jelikož já se po celodenní aktivitě rozhodl ještě pro projížďku na kole. Kdo si chce dát opravdu zajímavý trénink tomu lze jen doporučit výjezd z místního náměstí směrem k osadě Mýtina a dále už lehčím terénem do Muckova a okolí. Takový kopec dá v předbouřkovém počasí na sklonku dne opravdu zabrat.


Schwarzenberský kanál

Když jsme u toho kola, jednou z nejkrásnějších projížděk v okolí Lipna je dozajista ta podél Schwarzenberského kanálu. Tady se člověk nejen projede, ale doslova i cítí tu tíhu nedávné historie. Ať už se třeba jedná o pohnutý osud osady Zadní Zvonková, ze které zbylo jen naprosté minimum. Obdiv zaslouží především obnovení kostela sv. Jana Nepomuckého.


A pak je tady spousta přírodních krás. Lesy, louky a když se trochu odbočí tak i kaskáda na Koňském potoce či slať Říjiště (kde nedaleké občerstvení také provozují majitelé výše zmíněného penzionu).



Vltavská cyklostezka

Další relativně nenáročnou projížďkou (stran stoupání) je Vltavská trasa. Ta jednak kopíruje tok Vltavy se spoustou meandrů, lučních niv či rašelinišť a také i místní vlakovou trať, se kterou se neustále proplétá. Podél cesty je spousta míst, kde se dá zastavit, obdivovat krásy místní přírody či se jen svlažit ve Vltavě.


K pramenu Vltavy

Pokud se návštěvník posune dál do srdce Šumavy směrem proti proudu Vltavy, může se v Borové Ladě zastavit na prohlídku místního sovince.


O kousek dál se ve Svinné Ladě nachází naučná stezka k Chalupskému jezírku v Chalupské slati a na každém kroku se může návštěvník nejen kochat ale i něco nového dozvědět.


A zas o něco dál je Kvilda, kterou jsem si tak nějak idealizoval, ale střet s realitou byl malinko bolestivý. Toto místo nemá žádného ducha a rozhodně postrádá kouzlo horských vesniček v Německu či Rakousku, abychom nemuseli chodit příliš daleko. Je na tom podobně jako dříve zmíněné Lipno nad Vltavou.


I když je trasa k prameni Vltavy značně využívaná, je to příjemná procházka či projížďka s mnoha přírodními a dokonce i historickými místy (tudy procházela železná opona). Zde lze zblízka pozorovat sílu přírody, jak se statečně vyrovnává s kůrovcovou kalamitou, i když se nám někteří politici snaží namluvit opak.


A kdo by té přírody neměl stále dost, může se nabažit u rysích či jeleních výběhů nebo také u Jezerní slati.

Města v okolí

Pak je tady spousta měst a městeček, kterými návštěvník projíždí nebo se do nich může cíleně vydat.


V Rožmberku nad Vltavou se člověk tak nějak podvědomě bojí spousty vodáků. Ti však tudy povětšinou jen projíždějí (ano, bylo to v pondělí, kdy je místní hrad zavřený) a dotvářejí kouzelný kolorit tohoto městečka.


O rozechvění v duši však záhy přijdete ve Vyšším Brodě. Jako příznivec podobného bizáru jsem si sice lebedil, ale toto místo rozhodně nemá žádnou poezii. Jen kýč na spoustě tržnic a nespočet zdravotnických zařízení cílených na rakouskou klientelu.


Toto moc nezachrání ani rozsáhlý areál nádherného cisterciáckého kláštera na kraji města.


V porovnání s Vyšším Brodem Prachatice zasazují ránu přímo na solar. Kompaktní centrum plné nádherných budov a tajemných uliček.


A pro ty nejmenší je zde nedaleko od centra Areál lesních her.


Při návštěvě těchto končin nelze rozhodně vynechat Český Krumlov, kde už dopředu tak nějak očekáváte spojení kouzelného historického centra s nevkusným atakem na masové návštěvníky. Dá se to ale přežít.



Odskok do Bavorského lesa

Nahlédnout, jak to dělají jinde, lze v nedalekém NP Bavorský les, kde je jednak jedna ze spousty stezek v korunách stromů, ale také obrovský lesopark se spoustou zvířecích výběhů.


Celé galerie:


 

Objevování Polska (část 5.)

2. srpna 2018 v 19:38 |  Z cest
Zatímco první a druhá část byla sumářem toho, co se nám do té doby podařilo objevit, třetí a čtvrtá zachycovala aktuální průzkumy. Tato pátá část je celá věnována výletu na sever Polska, který byl naplněn úžasem.


TORUŇ

Celkem impulzivně jsme se rozhodli, že si na pár dní zajedeme na sever Polska. Jako vždy jsem hledal nějaké vhodné místo, kde bychom se mohli stavit po cestě. Při prozkoumávání cesty na mapě se nabízela Toruň jako příhodné město.

Malinko jsem si ho prohlédl, ale nijak zvlášť mne nezaujalo. Pak jsem dostal od známého takové nejasné doporučení právě na toto město. Tak trochu ignorantsky jsem si říkal: dobře, dorazíme do města, projdeme jej a pokud tam toho až tolik nebude, můžeme se přesunout do místní zoobotanické zahrady či na druhou stranu řeky k zámku Dybów a hradu Nieszava.


Jak já se ale mýlil! Dlouho jsme chtěli navštívit Wroclaw, kterou všichni doporučují, ale Toruň toto město rozlohou i krásou historického centra překonává. To je plné jasně uspořádaných uliček s kouzelnými zákoutími, ať už ve starém městě či v nomém. Ty návštěvníka vedou od jednoho kostela ke druhému, od zbytků křižáckého hradu až ke Křivé věži. Uličkami lze bloudit spoustu hodin a kochat se stavbami. Pak stačí vykouknout za obrannou zeď a tam je zase značně široká řeka Visla.


Pokud byla Wroclaw obohacená trpaslíky, zde pocestného provází spousta postaviček na parapetech, římsách či hradbách. Navíc je možné na mnohých místech zakoupit a ochutnat místní perníčky, kterými je Toruň vyhlášená.


A celé to skončí tak, že nakonec nikam z centra nejdete, protože vás absolutně pohltí. Je to i díky tomu, že Toruň se turistům nepodbízí. To město je plné místních (a nejen v případě, kdy loví balíky prošlých bonbonů z kontejneru).


Ještě v nadšení jsem si tedy začal něco o Toruni zjišťovat, což korunovalo mé ignorantství. Jedná se totiž o město zapsané na seznamu UNESCO právě pro svůj středověký urbanismus. Toruň byla uchráněna zkáze v průběhu druhé světové války a díky tomu si zachovala spoustu původních památek.


Fotogalerie zde.


SEVER POLSKA

Další naivitou bylo očekávání teplot lehce nad dvaceti stupni a silného větru. To platí možná jindy, kdy sever Evropy nezasáhne extrémní vlna veder. Ale i tak jsme se více věnovali projížďkám na kolech a prozkoumávání než nějakému koupání.

Základnu jsme si našli v městečku Puck, ze kterého se dalo vyrážet do všech stran. Hned v podvečer po příjezdu jsme se vydali do nedaleké obce Rzucewo. Nenastudování cyklostezek se nám vymstilo tím, že jsme si vybrali tu, u které část cesty vedla po poli a po okraji útesů, což sebou neslo i nesjízdné prudké kopečky.


Ale dojezd do Rzucewa byl slastný. Spousta maličkých malebných pláží, celkem ošuntělá zástavba (právě taková, jakou máme přeci na Polsku rádi), kde se uprostřed vyjímal Zamek Jan III Sobieski - dnes předělaný na ubytovací zařízení.


Slowiński Park Narodowy - Wydma Łącka

Následující den brzy ráno jsme se vydali do největšího lákadla této oblasti. Slowiński Park Narodowy je jedním ze dvou pobřežních parků. Kromě luk, lesů, sladkovodních jezer, bažin a vřesovišť se tady nacházejí i pobřežní duny, které jsou v Evropě jedinečné tím, že se stále hýbou.


Wydma Łącka je ohromným prostorem navozujícím pocit pouště a ten pohyb je zde viditelný v postupném zasypávání přilehlého lesa. A tak se návštěvník prochází kolem různých vyschlých pahýlů či v korunách stromů, aniž by byl vidět kmen. Tady návštěvníkovi spadne brada.


Od vstupu do národního parku je třeba urazit 5,5 km k dunám. Ty lze zdolat pěšky, na kole (náš případ; na místě lze kola i půjčit), lodičkou po jezeře či elektroautobusky. Můžeme jen vřele doporučit k dunám vyrazit opravdu brzo. Ten pocit, kdy je člověk "na poušti" či na přilehlé rozlehlé pláži sám, je opravdu magický.





Rewa

Pláž v pobřežním městečku Rewa je ozvláštněna písečným výběžkem do moře, který se dál táhne pod hladinou až k helské kose. Rozděluje Pucký záliv na vnější a vnitřní.


Návštěvník musí ale překonat masovost letoviska. Naštěstí velká část koupání chtivých se spokojí s městskou pláží a na výběžek je to pro ně už příliš daleko.


Hel

Helská kosa je dalším zvláštním úkazem - jedná se o 35 km dlouhou písečnou kosu. V minulosti se jednalo o vojensky strategické místo, v současnosti je to žádaná dovolenková destinace.


My se vydali na kolech skrz městečka Jastarnia a Jurata až do Helu. Jastarnia je celkem obyčejná obec, Jurata má své kouzlo v tom, že je celá zasazená v borovém lese a Hel je v podstatě turistická masovka.


Jednou z hlavních turistických atrakcí tam je Fokarium, což je výzkumná a záchranná stanice pro tuleně.


Gdaňsk

Výlet do Gdaňsku byl příležitostí otestovat polské železnice, jelikož by bylo mocným utrpením se tam vydat autem vzhledem k permanentním zácpám v Gdaňsku a okolí. Zase se nám osvědčilo tam být dost brzy, a tak jsme si některé turisticky exponované lokace mohli vychutnat bez jindy všudypřítomných davů.




Centrum nevypadá až tak polsky, ten německý vliv prostě nezapře. Všechny ty načančané domečky a spojení s vodou působí opravdu kouzelně.


Westerplatte

Když už jsme tam cestovali po kolejích, nemohli jsme si ani ve městě nechat možnost se projet "tramwajem wodnym" na Westerplatte. Jedná se o pravidelné lodní spojení na několik míst.


Cesta lodí se dokáže zanedlouho vyčerpat, ale tady se skýtaly pohledy na místní loděnice, s čímž našinec zas až tak do styku nepřijde.


Westerplatte je místo, kde začala druhá světová válka napadením místní polské posádky, která se pár dní chrabře bránila. Je to vzpomínkové místo, které ale nabízí i takové "atrakce" jako průchozí ruinu ubikace.




Jídlo

Ač polská kuchyně neoplývá takovým věhlasem, má co nabídnout. V Toruni jsem se olizovali nad různými druhy pirohů a na pobřeží nad čerstvými rybami. Není třeba se trápit výběrem restaurací. Stačí najít nějakou místní "smażalniu ryb", vybrat si jaký druh ryby chcete ochutnat (ať už kus či filet), nechat si ji připravit a zaplatit dle váhy.


Celé galerie:



JURAPARK SOLEC KUJAWSKI

Na zpáteční cestě jsme sice rozmýšleli, že se vrátíme znovu do Toruně a navštívíme něco z toho, co jsme předtím vynechali, ale nakonec jsme zvolili variantu vstřícnou ke klukům. Nedaleko od Toruně v obci Solec Kujawski se nachází jeden z nezpočtu dinoparků v Polsku.



Fotogalerie zde.

Korsika - Malý velký ostrov

1. srpna 2018 v 21:49 |  Z cest
Když jsme přemítali, kam se vydat na další "prozkoumávací" dovolenou, toužili jsme po podobném spojení moře a přírody (především hor), jak to nabízí Slovinsko. Jeden z plánů byl se posunout po pobřeží do Itálie, ale tam nás jaksi nic moc nezaujalo. Až jsme v různých úvahách "dorazili" na Korsiku. Setřásli jsme strach z dvanáctihodinové jízdy k trajektu, nasáli inspiraci na netu, našli ubytování a zakoupili jízdenky na trajekt.


Cestou

Jezero Wörthersee v Rakousku se nachází v polovině cesty a jeho okolí skýtá spoustu příležitostí k vyžití. Po noční jízdě jsme dorazili k patě rozhledny na Pyramidenkogel. V české terminologii se to teď moderně zove stezka v korunách stromů nebo stezka v oblacích.


Jedná se o elegantní stavbu s křivkami v duchu pražského Tančícího domu. Kromě spousty výhledů do všech stran se zde nabízí i další adrenalinové vyžití (od skluzavky až po sjezd na laně). Navíc je dole velké hřiště vhodné pro protažení a vybití dětského osazenstva.

Pak už stačilo přejet do Itálie, na benzínkách se dopovat kvalitním espressem za směšný peníz a dojet až do Livorna. Tam se poprvé svlažit v moři a nechat si vyrazit dech fantastickou pizzou na minigolfovém hřišti.

K trajektu (tam i zpět) jen toliko, že našinec žasne, jak to ti Italové a Francouzi mají dobře zorganizované, že se všichni zdárně nalodí a vypluje se včas. Nicméně to neplatí o doplutí do cílového místa.

Bastia

Nás přivítal majestátní pohled na přístavní město Bastia na pozadí zamlžených hor. Díky místnímu přístavu se jedná o obzvlášť rušné město.


Pokud se ale návštěvník ponoří do nitra místní citadely a uliček širšího centra, zjistí, že se vlastně jedná o spojení až vysokých městských domů s příjemně ošuntělým nánosem. Na místní poměry se totiž Bastia dá považovat za velké město.


Další města a vesnice

Na Korsice jsou nejpůsobivější horské vesnice (např. Chiatra či Pietra di Verde), které jsou vidět již z dálky. Ty se tyčí na vrcholech či úbočích kopců. Kamkoliv se ale turista vydá, může být příjemně překvapován jednolitým přístupem k urbanismu. Uličky úzké a prudké, domy, ač mnohdy značně podobné, se vyznačují jistou osobitostí, a pokud se jedná o horské vesničky, pak je spojuje především podobný odstín fasád domů. Ten je odvislý od kamene dostupného v dané oblasti (od šedé až po růžovou). A pokud je na kámen nanesena omítka, převážně to jsou jemné a decentní odstíny.


V mnohých městech je pak možné najít citadelu, která je volně přístupná. Ať už se jedná o kus chráněného města jako v Calvi či o samostatnou stavbu jako v Saint Florent.



Corte

Mezi městy v horách dominuje Corte, které je hlavním univerzitním střediskem ostrova. Centrum je kompaktní a díky situaci na kopci skýtá nejen až kýčovité pohledy - ale i výhledy do horského okolí.


V Corte je také jedna z mála citadel, kde se při vstupu platí. Ta je spojená s místním muzeem a nabízí vhled, jak to v takových pevnostech fungovalo v minulosti.

Bonifacio

Absolutním vrcholem mezi navštívenými městy bylo jednoznačně Bonifacio. Rozlehlé historické centrum je situováno na vápencovém útesu a bylo by velkou škodou neprohlédnout si jej z moře.


Možností se proplout je nepočítaně a jedna z takových plateb návštěvníkům ukáže Bonifacio z několika stran a zavede je i do nedalekých mořských jeskyní.


Z moře je krásně vidět i ohromné schodiště Escalier du Roy d'Aragon vytesané do útesu. Těch 187 schodů dá návštěvníkovi dost zabrat (zvlášť nahoru), ale záhy si uvědomí, že vytesání muselo být mnohonásobně náročnější.


Ač je centrum přeplněné turisty, stále si zachovává svou osobitou atmosféru. Před všeobecným shonem lze utéct do odlehlejších částí, kde se nachází zbytky opevnění a třeba i zajímavý hřbitov.

Dvě jistoty

Kamkoliv se návštěvník vydá, vždy má dvě jistoty. Bude se mít kde vykoupat a s gustem se nají.

Celý ostrov je obehnán plážemi s různým povrchem: písčitým, kamenitým i oblázkovým. A k tomu tyrkysová voda. Navíc zde nehrozí, že by nastala tlačenice, jelikož většina pláží je liduprázdných. Dokonce to platí i v případě, že se chcete vykoupat na nějaké městské pláži (např. v Ile Rousse).


Mezi největší zvláštnosti patří pláž nedaleko městeček Nonza či Albo, které jsou tvořené tmavými oblázky.


Ani výlet mimo pobřeží neobere cestovatele o možnost koupání. Korsika je známá pro spoustu říčních kaskád (např. Cascade de Anglais), ale dá se vlézt vlastně do jakékoliv řeky a příjemně se svlažit.


A nejslastnější je to v případech, když se náhodou narazí třeba na Cascade de l'Ucelluline (po cestě do krásného horského městečka Cervione), kde se po krátkém, leč dobrodružném výstupu dá koupat pod vodopádem.


Druhou jistotou je fantastické jídlo. Na pobřeží nelze vynechat mořské plody (především mušle) či ryby, zatímco ve vnitrozemí se pak jako nejvhodnější nabízí tzv. korsické menu, které skýtá možnost kombinovat nejčastěji tři chody, kdy dominantou je něco z místních pašíků (i divokých).


Příroda

A pak jsou tady hory a další přírodní krásy. Korsika nabízí nespočet výšlapů a procházek. My jsme s ohledem na naše děti vybrali výstup k horskému jezeru Melo, který i tak skýtal nějaké ty žebříky a řetězy. Nicméně odměnou byly nádherné přírodní scenérie.


Další vybranou procházkou byl výstup na Capo Roso (Růžový mys), který se na mapě jevil jako jednodušší než ten výše zmíněný, ale v realitě třiceti a vícestupňového vedra na otevřené pěšině vedoucí převážně po skále tomu bylo právě naopak.


Cestou na Capo Roso nelze minout a rozhodně ani vynechat oblast Calanques de Piana s nekonečným množstvím zvláštně tvarovaných skalních útvarů. Mezi nejznámější patří hlava psa a srdce.


Ač se může Korsika jevit jako relativně malá, nedá se ani ve dvou týdnech prozkoumat pořádně. Ale i tak ji lze považovat za ideální místo pro (polo)aktivní dovolenou.

Celé galerie:


 


Velký komerční festival (Colours of Ostrava 2018)

19. července 2018 v 9:28 |  Hudba
S konečnou platností započala nová etapa Colours of Ostrava. Pokud jsem loni při referování psal o jistém rozcestí, letos to bylo definitivně dokonáno.


Pokud na začátku byla nějaká základní idea, nebudu-li mluvit o ideálech, ta byla trošku upozaděna při přesunu z areálu v okolí hradu do oblasti Dolních Vítkovic, což se dá považovat za začátek druhé etapy.

Po pár letech usazování v nových prostorách však došlo k dalšímu posunu. Současná třetí etapa se dá nahlížet jako snaha organizátorů pořádat na české poměry velký a komerčně úspěšný festival. A tomu plně odpovídá program plný popových či elektro položek.

Živené naděje

Co se týká programu, ten se letos bohužel značně míjel s mým hudebním vkusem. Vstupenky kupujeme vždy dopředu s nadějí, že se tam něco objeví, na co se budeme moci značně těšit. Letos tomu tak nebylo a přitom ta naděje byla tak krásně živena mnohdy i při splnění jednoho z kritérií pořadatelů, že rádi přivážejí takové umělce, kteří u nás ještě nehráli:

Beck na podzim vydal album s názvem Colors. Koho jiného si s takovým titulem přát jako hlavní hvězdu?!?

St. Vincent vydala na podzim povedenou novinku Masseduction. Když na Colours může po pár letech hrát Aurora, proč ne St. Vincent?

David Byrne na jaře vydal oceňované American Utopia. Vystoupil na Metronome v Praze.

A Perfect Circle vydali po čtrnácti letech novinku Eat The Elephant a v rámci turné brázdili Evropu. (Naivní výkřik: tak třeba příští rok Tool, když mají vydat taky po dlouhé době novinkové album.)

Smashing Pumpkins se dali dohromady skoro v původní sestavě a jsou na turné (pravda hlavně po severní Americe).

Z těch ne až tak srdcových se nabízelo přivést do ČR poprvé Arcade Fire, což je ale asi dost drahý špás. Ti nakonec vystoupili na samostatném koncertě v Praze.

A určitě by se dalo pokračovat (Laurie Anderson s Kronos Quartet, Steven Wilson, Florence + The Machine apod.).

Jak je zřejmé, nic z výše uvedeného se mi nesplnilo a bohužel se v programu neobjevilo nic zásadního, co by mě až tak chytlo za srdce.

Ten byl nakonec zaplněn spoustou jmen, ze kterých se daly ale vysledovat tyto základní tendence. Mocně zastoupený ženský element a spousta středního proudu (dnes se tomu odborně říká indie pop) nebo bezpohlavní elektroniky. Cokoliv s náznakem jinakosti či špinavosti bylo odsunuto mimo hlavní scény.

Den první

To se hned potvrdilo první den, kdy jsem si při úvodním vybraném koncertě povzdechl, že se snad hned nejedná o vrchol. Čínští Re-Tros se dokázali rozkročit mezi mohutný postrock a hypnotickou elektroniku. Ač z takto vzdálené země, mluvili univerzálním světovým hudebním jazykem.


Před třemi léty HVOB působili jako zjevení a byla to mocná elektronická pařba. Tentokráte se na ně šlo jako na ověřené jméno. Nicméně z jejich vystoupení se vytratil ten slastný minimal, který nahradila košatost.


Na hypnotické momenty vyjevující se z písňových črt tady naštěstí byl další vrchol dne: Dirtmusic. Ti jsou vhodným příkladem toho, že tyto špinavé věci plné starých dobrých kytar je možné dnes najít na těch menších scénách. Pánové z různých koutů světa (brilantně za bicími dokonce i Čech Milan Cimfe) a z různých kultur osekávali skladby na úplnou dřeň a i z té vykutávali tranzovní slast.


V jakém kontrastu proti Dirtmusic působil třeba takový George Ezra, který prostě jen popově hladil po srsti. Dá se považovat za přesný obraz současných Colours. Nikoho neurazí, ale také nic zásadního nepřinese.

Nicméně největší údiv vyvolalo vystoupení takzvaných hlavních hvězd letošního ročníku. Nikdy bych nečekal, že něco takového jako N.E.R.D. uvidím na Colours jako hlavní hvězdu. Ale asi už jsem starý. Je to jasná zpráva, že pořadatelé preferují pět nových mladých hiphoperů v publiku namísto jednoho starého páprdy, který dal více než 10 ročníků.

Den druhý (tranzitní)

Cirk La Putyka je již ověřenou stálicí v divadelním programu. Ti, kteří to mají do Prahy přeci jen kus, mají tak jedinečnou možnost v průběhu let sledovat jejich tvorbu. Tentokráte se představili s Biografem.


Byla škoda, že od legendární Putyky Cirk La Putyka více akcentoval už jen tu akrobatickou notu. Takovou příjemnou náplastí pro ty, kteří oceňovali i tu "činoherní" polohu, je právě Biograf. Jedná se vlastně o divadlo ve filmu anebo film na divadle. Poetika je staromilská a divák může jen žasnout, jak to mají krásně načasované.

Z hudebního programu stojí za zmínku Dálava. Představa, že skupina muzikantů ze severní Ameriky interpretuje horňácké lidové písně, musí být pro zavilé puristy nepředstavitelná. Nezaujatý posluchač si však může vychutnávat jiné verze písní, které i zná, zahalené až ve freejazzovém hávu.


Colours nelze upřít jeden základní přínos. Ať už dopředu nebo v průběhu festivalu je možné objevovat. Mezi ty hlavní objevy letošního ročníku patří slovenská kapela Diego, jejichž popisek v programu je značně výstižný. Rozhodně se jedná o "nejlepší slovenskou kapelu, o které jste nikdy neslyšeli." Jejich třetí album Et In Arcadia Diego snese ta nejkritičtější měřítka.


Ti se představili skvělým festivalovým setem, kdy i jejich starší skladby vynikaly a odhalovaly zatím neslyšená zákoutí. Dokázali přecházet od křehkých písní až k hutnému rockovému nářezu.

A zbytek se pro mě nesl v celkem nezáživném hávu. Kensington sice přinesly na hlavní podium kytary, ale bylo to takové "europivo" festivalového rocku. Pokud jsem u Re-Tros byl příjemně překvapen, že někdo v Číně dělá takovou hudbu, u Kaleo jsem byl malinko rozpačitý, proč někdo z Islandu dělá zas takovou hudbu (blues).

Den třetí aneb jak vymýtit rozpaky

A máme tady jednu z největších záhad světa: proč publikum aplaudovalo ve stoje Divadlu Bolka Polívky a jejich představení Šašek a syn, když se jednalo o zbytečně natahovanou slátaninu, která nedržela pohromadě a vůbec nebavila?

Pokud si v blahé paměti vybavím zážitek z Šaška a královny, jednalo se v mnohých chvílích o oslavu improvizace, zatímco tentokráte šlo o přehlídku špatně časovaných a nevyzněných polovtipů. Přitom nejspíše mnohé ty vtípky vznikly v předchozích představeních, nicméně opakování se jaksi nedařilo.

Tyto rozpaky měly za následek osekávání programu na úplné minimum, aby se to v průběhu dne případně neopakovalo.

Jozef van Wissem byl v dobrém slova smyslu diverzní akcí proti všemu tomu letošnímu popu a neutuchajícímu mumraji ve festivalovém areálu. Na podiu si vystačil jen s loutnou a občas i hlasem. Toto bylo spočinutí a zároveň "hard core" rituál, jelikož to šlo k podstatě hudby.

Ze zcela opačného konce k tomu stejnému vlastně přistoupili i Ifriqiyya Électrique. Tito afričtí vymítači ďábla spustili něco jako soundtrack k nejhoršímu africkému snu. Absolutní nářez a konfrontace čistých duší s temnotou.

Jistá duchovní tradice se zde vykládá industriálně. Pokud se nechá posluchač pohltit, má pocit že se ocitl v srdci onoho rituálu na ulici někde v Africe, kde se zvuk zaříkávání mísí s projíždějícími náklaďáky. A celé je to vizualizováno ve filmu promítaném za hudebníky. Dokonalý očistec a energetická bomba.

Takto očištěn mohl jít posluchač na Johna Parishe, jenž nabídl vyústění v subtilních bleusrockových či rockových písních osekaných na úplnou dřeň. Standardní skladba písní jej očividně nezajímá a také nedává prostor žádné onanii. Navíc potěšilo, že svou slavnější krajanku PJ Harvey, s níž dlouhodobě spolupracuje, připomněl skladbou April z jejich společného alba A Woman A Man Walked By.


Den čtvrtý aneb Absolute Reduktion

Obdivuji všechny, kteří dokáži "pařit" čtyři dny v kuse. My máme ten strop asi níže, a proto čtvrtý den došlo k výrazné redukci.

Aklimatizaci na festivalové dění jsme provedli u islandských Gus Gus. Když už elektroniku, tak tu z devadesátek! (I když malinko nadsazuji, jen nevím, proč jsem si u jejich vystoupení vzpomněl na Erasure.)

Tím hlavním bodem v programu byla Amerika v podání Kafka Bandu. Na české poměry se jedná o mimořádně kvalitní produkci. Sice to u druhé skladby hrozilo bezostyšným vykrádáním Einstürzende Neubauten, ale toto i některé přehnané náznaky artistnosti byly vyvažovány chytlavou písničkovostí.

Závěr

Návštěvník si v té spoustě položek dokáže vždy něco najít, nicméně letos mi tam chyběla vystoupení, na která bych se vyloženě těšil či která by mne chytla za srdce. Ve výsledku považuji tento ročník za nejméně povedený. Možná ale nejsem sám.

Mnozí, jak se dalo vyčíst ze spousty nabídek na prodej lístků před festivalem na sociálních sítích nebo na přístupových cestách či přímo před branami festivalu, to raději "odpískali" dopředu. Mnozí jiní to zmiňovali při rozhovorech v průběhu tohoto ročníku.

Pro mě osobně z toho plyne rozhodnutí, že příště už organizátorům nevypíšu bianco šek a případné zakoupení vstupenky budu zvažovat až dle učinkujících.

Colours of Ostrava, Dolní oblast Vítkovice, 18. - 21. 7. 2018

Některé jistoty jsou neměnné (Nik Bärtsch’s Ronin: Awase)

22. června 2018 v 21:36 |  Nik Bärtsch's Ronin & Mobile
O Nik Bärtsch's Ronin (nebo Mobile) jsem toho už napsal tolik, že nemá cenu opakovat již napsané. Mohu se rovnou věnovat novince Awase. Ač Nikovy počiny považuji za srdeční, od tohoto alba jsem neměl žádná očekávání - vlastně mě vůbec nevzrušovalo.


To je zvlášť překvapivé, když si uvědomíme, že od posledního alba Live (Ritual Groove Music 10) uběhlo šest let a od posledního studiového alba Llyrìa (Ritual Groove Music 9) dokonce osm. Tato mezera byla naštěstí proložena oprášením akustického uskupení Nik Bärtsch's Mobile, které vydalo v roce 2016 třetí album Continuum (Ritual Groove Music 11). Zároveň také po dlouhé době došlo k živému hraní v České republice.

Nic jsem si o novince dopředu ani nezjišťoval. Objednal jsem, dorazilo, pustil jsem a byl jsem trochu rozpačitý. Pořad stejný Nik Bärtsch's Ronin na ECM. Vždyť jsem to všechno už slyšel!

Pozitivním a zároveň i negativním aspektem všech posledních Bärtschových nahrávek je fakt, že se mnohé moduly opakují. Je možné tak studovat několik verzí téhož pokaždé v jiné interpretaci, ale to je zase vykoupeno nižším počtem nových kompozic.

Awase začíná extraktem Modul 60, který byl v delší verzi a bohatší instrumentaci představen na Continuum. Zde ten extrakt má náladotvornou funkci a náležitě otevírá celé album.

Modul 58 s více než osmnácti minutami je ikonickou kompozicí alba Awase. Zde se nejvýrazněji zhmotňuje ten výše zmíněný pocit. Jedná se sice o nikdy dříve nevydaný modul, ale posluchač má pocit všeobjímající jistoty. Tady se v jisté košatosti potkává ECM období se stupňující se gradací příznačnou pro Tonus Music Records období.

Pak následuje příjemné překvapení v podobě skladby A od hřáče na dechové nástroje Sha. Je to poprvé, kdy dostává prostor jiný autor než Bärtsch. Pro mně osobně je to překvapení obzvlášť potěšitelné, vzhledem k tomu, že tato skladba byla pro mne jedním z nejsilnějších zážitků z alba Feckel for Lovers od Sha's Feckel.

Ale potom se vyjeví předělávka Modul 36 ze Stoa, což byla první nahrávka Nik Bärtsch's Ronin u ECM. Co? Proč? Tato skladba však byla zařazena zcela vědomě, aby demonstrovala přerod kvintetu ve kvartet v daném časovém období.

Nejprve totiž Thomy Jordi nahradil Björna Meyera a dříve v jistých chvílích dominantní šestistrunná baskytara byla vystřídaná více tradiční čtyřstrunnou a posléze kapelu opustil perkusista Andi Pupato, který ve své jedinečné rytmické přesnosti překvapivě přinášel jistou košatost a kudrlinky.

Modul 34 si na svou premiéru musel chvilku počkat, ale zcela organicky by zapadl na jakoukoliv dřívější nahrávku. Navíc jen utvrzuje ten pocit již slyšeného.

Nicméně u poslední skladby Modul 59 se to celé uzavře v prozření, že to tajemství je v nuancích a že tady vlastně dochází k jistému návratu k dynamice a repetativnosti tak vlastní Tonus Music období. Je to zase více rituál a méně jazz.

Jak osvobozující je následně zjištění, že již název alba naznačuje ducha celé nahrávky. Awase totiž v bojových uměních znamená společný pohyb a Nik Bärtsch's Ronin se jako kvartet jednoznačně pohybují společně!

Nik Bärtsch's Ronin - Awase (Ritual Groove Music 12), ECM, 2018

Z ještě dalšího výletu do Chorvatska (na lodičce)

15. června 2018 v 21:54 |  Z cest
Už se z toho stává taková tradice a po prvním a druhém výletu (i jiné procházce) došlo letos i na třetí.







Celé galerie:



Z výletu na Vysočinu (do Humpolce a okolí)

1. května 2018 v 21:19 |  Z cest
Nedávno na cestě do Prahy jsme hledali v okolí dálnice nějakou zajímavou zastávku s vyžitím pro děti. V březnu většina z nich ještě nebyla otevřena, a tak jsme se rozhodli tuto oblast prozkoumat při jiné vhodné příležitosti.

Humpolec nám posloužil jako výhodná základna pro prozkoumávání okolí. Kromě kompaktního centra stojí především za pozornost zřícenina hradu Orlík.


Nedeleká Lipnice nad Sázavou poskytuje spoustu příležitosti k vyžití. Krásnou procházkou si lze prohlédnout Národní památník odposlechu. Jedná se o tři zatopené lomy, ve kterých byla do skály vytesána ústa, ucho a oči.




Dominantou městečka je pak hrad viditelný i z dalekého okolí. Návštěvník si zde může v pravidelných cyklech vyslechnout krátký, leč hutný výklad a následně samostatně prozkoumávat veškerá zákoutí tohoto hradu.



Lipnice je spjata s Jaroslavem Haškem, který tady má pomník, muzeum i hrob. Dokonce lze nasát atmosféru i v hospodě vedené jeho potomky. Rozhodně stojí za to se Lipnicí jen tak potulovat, protože zde je možné narazit na neskutečné množství inspirace pro "jinou procházku" skoro na každém rohu.

Ve stejné vzdálenosti jako Lipnice leží na druhou stranu od Humpolce Želiv s klášterem jako hlavní dominantou. Ten slouží ke spoustě účelům, i když je pořád na něm znatelný dopad nedávné minulosti, kdy v něm sídlila psychiatrická léčebna.


Takové štěstí zatím neměl zámek v Červené Řečici o kousek vedle, i když rekonstrukce má začít právě v letošním roce. Bohužel podobně je na tom i místní Kostel Božího Těla.


Ty atrakce, které zmiňuji na začátku tohoto příspěvku, lze najít v Hulicích, což je vesnice hned vedle dálnice D1. Je obdivuhodné, že takto malá obec nabízí dvě taková lákadla. Prním z nich je Včelí svět, který interaktivně představuje veškeré aspekty života včel.


Tím druhým je pak Vodní dům, který stejným způsobem představuje významnou vodní lokalitu Želivka. Kromě vnitřního poučení se zde nalézá venkovní vodní svět, který je parádním prostorem pro vyžití hlavně dětí.


Výlet do těchto končin lze dětem zpříjemnit krátkou zajížďkou do Zruče nad Sázavou, kde se kromě zámku se spoustou expozic (v době naší návštěvy ještě zavřeno) nabízí jedinečný kuličkový areál. Ten je mimochodem součástí jednoho z nejlepších volně přístupných dětských hřišť vůbec.


K procházce či jen k spočinutí u řeky Sázavy se pak nabízí například přírodní rezervace Stvořidla.

Kromě zmíněných Hulic se kolem dálnice nabízí spousta zajímavých míst. Na cestě tam jsme tedy vyšlapali na rozhlednu na Fajtově kopci.


Na zpáteční cestě jsme pak zvolili menší odbočku do zábavního parku Permonium v Oslavanech, kde se protáhne a vyblbne celá rodina.


Pro zahnání žízně a uspokojení chuťových buněk lze jen doporučit hospodu Kolnička v Luce nad Jihlavou, kam rozhodně stojí za to sjet.

Celé galerie:



Další články


Kam dál