Patrik Hronek - divadlo a hudba na Blog.cz

V roce 2011 se v Curychu zformovala kapela Sha's Feckel, která v dubnu letošního roku vydala své první album s výše uvedeným názvem. Její základy tvoří dvojice hudebníků z kapely na jazzové scéně dostatečně proslavené - Nik Bärtsch's Ronin: saxofonista Sha a bubeník Kaspar Rast. K nim se přidali kytarista Urs Müller a baskytarista Lionel Gafner.

Možná jen proto, že Sha složil zbývající dvě skladby, vyjímá se v názvu jeho jméno. Mezi spoluhráči nijak nevyčnívá, je totiž jenom jeden z rovnocenných členů. Což není vůbec nic špatného. Ba právě naopak. Tímto názvem navíc odkazuje na jiný svůj počin - Sha's Banryu. Ten má díky groovovému základu a repetativním motivům daleko blíže k domovským Nik Bärtsch's Ronin.

Sha's Banryu má za sebou debutové album Chessboxing Volume One z roku 2008 a dle informací na internetu se letos chystají vydat druhé album s předvídatelným názvem Chessboxing Volume Two. Když se k tomu připočte další plánované album Nik Bärtsch's Ronin, které by mělo vyjít na podzim, je to pro Sha docela plodné období.

Sha's Feckel je přeci jenom ve svém nastavení a zvuku odlišná kapela. Na svých stránkách kapela uvádí, že nechtějí dělat intelektuální hudbu. Chtějí jen hrát dobré písně. Podle nich to není v rozsahu materiálu či v jeho komplexitě, ale v tom, že ty skladby hrají nejlépe, jak umí.

A to se při poslechu Greatest Hits jeví jako jasná a potvrzená pravda. Jedná se o značně syrový materiál zahraný však s absolutní lehkostí. I když jsou ve skladbách dohledatelné jazzové a sem tam dokonce i minimalistické figury, spíše se jedná o hutnou rockovou hudbu.

Ono je to dáno hodně i tím pro tuto švýcarskou scénu nezvyklým nástrojovým obsazením. Vyvstává však otázka, zdali je vůbec možné Sha's Feckel na tuto scénu řadit. V této kapele se totiž k rockovému základu (kytara, baskytara a bicí) přidává saxofon, aby z toho vzešlo takové až post-rockové uskupení, což už dnes není ale vůbec nezvyklé.

U kytary a baskytary se dá asi nejvíce mluvit o syrovosti. Zvuk je značně hutný, až neučesaný. Je cítit, že nástroje nejspíše nejsou "taženy" přes nějaké high-tech mašinky. Spíše přes staré jednoduché efekty. Urse Müllera a Lionela Gafnera v jisté přímočarosti doplňuje Kaspar Rast na bicí. U něj je to docela nezvyklá poloha, jelikož on se především v kapele Ronin vyznačuje něčím, co já osobně nazývám "zámlkový" styl. Jsou okamžiky, kdy se dá Kaspar Rast považovat za mistra úderů, které v dané skladbě nezazní. Ono je totiž mnohdy větším uměním něco nezahrát, než toho zahrát příliš mnoho.

Sha tentokráte hraje pouze na saxofon. Do této hudby by se asi meditativnější zvuk klarinetu či basového klarinetu, kterých hojně využívá v jiných projektech, až tak nehodil. Ale i on svůj nástroj několika mašinkami zkresluje.

Na albu jsou sice jen 4 delší skladby (v rozsahu 7-12 minut), ale i tak nabízí dostatečně barvitý obsah. Přestože dvě skladby (Build Us a Rocket Then…, Massive Bereavement) jsou převzaté od anglické kapely Oceansize a zbylé dvě původní z autorské dílny Sha (Knarrho, 048), působí album velmi kompaktním dojmem. Ono je to umocněno i faktem, že nahrávka byla pořízena živě a bez zbytečných pozlátek tne do živého. Kéž by každé album přinášelo tolik koncentrované energie!

Po Velké Čantoryji se po cestě na Prašivou poštěstil další rurální dokument:

Marcel Saegesser vystudoval hudbu a média v Bernu a elektroakustickou kompozici v Zurichu. V jeho skladbách se tak potkávají tradiční nástroje s elektronickými zvuky nebo se jedná o čistě samplovanou hudbu. Hodně se také zaměřuje na spolupráci s umělci z jiných oborů - divadlo, tanec, film či výtvarné umění.

Marcel Saegesser je zaměřený na prapodstatu zvuku, na objevování jeho vnitřní krásy. Kompozice The Last Place (Left), kde se kombinují akordeon a housle s elektronickými zvuky, se právě z tohoto důvodu v úvodu pomalu rozprostírá. Na začátku je třeba prozkoumat každý záchvěv jednotlivých tónů. Je to podobné okamžiku, když prohledáváme nové místo, na které jsme právě dorazili, a nevíme, co od něj čekat. Je třeba si jej pomalu, se značnou obezřetností, ohmatat.

A není vůbec podstatné, jestli dlouhé, táhlé tóny jsou hrány na akordeon či housle. Zvuk těchto nástrojů je sice pro posluchače rozpoznatelný, ale tou trpělivostí při prozkoumávání či zasazením do rozvíjející se elektronické houštiny se dostává do úplně nového světla. Saegesser nám tak poskytuje v jiném čase úplně nový pohled.

Něco se zde pomalu rodí a získává jasnější kontury. Vedle zvuku se stále zřetelnějším stává rytmus, který je odvozen z prvočísel. Do jemné a křehké elektroniky se postupně s chirurgickou přesností zařezávají pro změnu ostré, úsečné a skoro až zautomatizované tóny obou nástrojů.

Toto jsou dva základní vzorce opakující se v celé skladbě: pomalu dopadající zvukový mrak zvnějšku a strojová poezie na pokraji strhující taneční hudby vyrůstající zevnitř.

Marcel Saegesser obstarává elektroniku, Florine Juvet akordeon a Katryn Hasler housle. Právě Katryn Hasler se dá považovat za stálici u Tonus Music Records. Na několika vydaných albech (Ania Losinger - New Ballet for Xala, Don Li - 15 Squared) se podílela v rámci Tonus String Quartet. V roce 2009 zde potom sama vydala své album 11.58, což je kompozice Dona Li, která prozkoumává minimalistické možnosti u houslí. Katryn Hasler totiž preferuje konceptuální přístup před přehnanou virtuozitou. A to stejné poskytuje Marcelu Saegesserovi jako jedna z interpretů jeho díla.

Kompozice The Last Place (Left) byla také již živě předváděná, a to v rámci instalace Anny Schölß INTENTS, jejíž nedílnou součástí se hudebníci stali. Jedná se o objekty, které připomínají stany. Ty nejstarší mobilní domovy na světě. Ty ochrany před vnějším světem. Když je jakýkoliv "stan" postaven a jeho obyvatelé jsou uvnitř (in tents), mohou začít hodnotit, zdali jejich úmysly (intents) opustit to poslední místo byly správné.

Mezi těmito objekty byli roztroušeni tři hudebníci, kteří skoro bez hnutí interpretovali skladbu. Jedna taková konstrukce je dokonce zachycena i na obale alba.

Tyto objekty však sloužily i jako plátna, na která byly promítány abstraktní barevné kresby. Ta hlavní spojnice s kompozicí Marcela Saegessera byla v tom, že mezi vnitřním a vnějším prostorem je jen tenká membrána. Tyto objekty tak symbolicky poskytovaly posluchačům ochranu pro jejich vlastní asociace spojené s viděným a slyšeným.

Marcel Saegesser - The Last Place (Left), Tonus Music Records, 2011

Britský hudebník a producent Steven Wilson je znám především ze své domovské prog rockové kapely Porcupine Tree, se kterou slaví po celém světě obrovský úspěch. Jeho skladatelský apetit je však daleko větší, než stačí Porcupine Tree pojmout, a tak se podílí na spoustě vedlejších projektů, kdy mezi nejznámější lze zařadit Blackfield či No Man, nebo se realizuje na sólových albech. Po prvním regulérním sólovém albu Insurgentes z roku 2008 právě nyní přichází s novinkou Grace for Drowning (KScope, 2011).

Grace for Drowning je letos již druhý počin, se kterým se Steven Wilson připomíná. Na jaře vydal společně s izraelským muzikantem Avivem Gaffenem pod hlavičkou Blackfield jejich v pořadí třetí album Welcome to my DNA, které mohli slyšet návštěvníci Colours of Ostrava v živém provedení.

Po uvedení tohoto alba kritika mířila především na banalitu některých textů, jelikož tíha zodpovědnosti ležela hlavně na Gaffenovi a nefungoval zde příliš umělecký korektiv ze strany Wilsona. Omlouvalo se to tím, že se Wilson soustředil na své sólové album. Welcome to my DNA není ve své podstatě až tak špatné album, ale rozhodně nedosahuje kvalit prvního eponymního alba Blackfield (2004). I z toho důvodu byla do Grace for Drowning vkládána obrovská očekávání.

Steven Wilson mně osobně tím jistým uměleckým přetlakem v něčem připomíná hlavní duši amerických The Smashing Pumpkins, Billyho Corgana. Ten byl také schopen ze sebe chrlit spoustu písniček a zaplňovat jimi jednotlivá alba. Jenže díky absenci umělecké sebereflexe se jeho sdělení stále více rozmělňovalo. Ono je totiž někdy lepší vydat skvělé, koncentrované album s rozsahem 45 minut než jej natahovat na skoro 80 minut jen z toho důvodu, že je mi líto některé písně vyhodit.

Jednotlivé počiny Stevena Wilsona sice netrpí takovou kvalitativní nevyrovnaností, spíše ho však sráží to nepřetržité zásobování trhu dalšími a dalšími alby. Posluchačům tak bohužel nemůže být vůbec vzácný.

Grace for Drowning je možné považovat za povedené album, ale zjednodušeně řečeno nepřináší nic nového, co bychom už od Wilsona neslyšeli. V mnohém je i zaměnitelné se vším, co v poslední době dělá pod svým jménem či pod hlavičkou Porcupine Tree. Ba co více: v některých skladbách lze dohledat i značně slyšitelnou inspiraci jinými kapelami, pokud bychom ovšem nechtěli mluvit dokonce o vykrádání.

Na novinkovém albu se tedy můžeme potkat s tradičním pestrým skladatelským přístupem - od abstraktních črt přes křehkou písničkářskou formu se dostáváme až k sáhodlouhým art-rockovým kompozicím. Steven Wilson vždy uměl bravurně vystavět atmosféru, a to dokonce s omezenými prostředky. Ať už se jedná o piáno, elektroniku či neodmyslitelné hutné kytarové riffy.

Vše ale směřuje a vrcholí ve více než 23 minut dlouhé Raider II, která odkazuje na skladatelské postupy, jež slavily největší úspěchy v 70. letech dvacátého století pod hlavičkou art-rocku. Za nejčistší představitele lze považovat kapelu Yes, ale v Raider II jsou slyšet především dvě polohy jejich souputníků, King Crimson. Art-rockové začátky zpřítomněné např. na albu In the Court of the Crimson King (1969) včetně některých nástrojů (flétna apod.) jsou záhy vyháněny kytarovým sólem vystřiženým jako z jejich zatím posledních prog rockových alb The ConstruKction of Light (2000) nebo The Power to Believe (2003).

Steven Wilson tak i na novinkovém albu dokazuje svůj skladatelský um, kterému by však někdy docela prospěla jistá umírněnost ve vydávání alb.

Na začátku roku totiž vydala oceňované album Let England Shake (Universal Island Records, 2011), za které obdržela prestižní Mercury Prize, čímž se stala první držitelkou dvou takovýchto ocenění v historii. Jedná se o jedinečné album se zcela soustředěnou, málo vídanou uměleckou výpovědí. PJ Harvey se zde jasně vymezuje v lidské i politické rovině vůči válečným konfliktům, jelikož i pro ni bylo neúnosné absorbovat všechny problémy současné doby, kterým dozajista vévodí mnohé války v různých koutech světa.

Z důvodu správné reflexe současnosti se ponořila do studia historie podobných konfliktů, kterých se Anglie účastnila. Při psaní textů se inspirovala starou "válečnou poezií" a dva roky je "osekávala" a "brousila" tak, aby fungovaly i samostatně jako básně. Umělkyně nezaplnila své texty explicitními hrůzami. Spíše vykreslila obecně přenositelné, pochopitelné a skoro až laxní obrazy, za kterými se však hrůzy skrývají.

Sílu jednotlivých textů dále ověřovala zpíváním a capella, aby našla takovou melodii, která by byla lehce zapamatovatelná. To se jí podařilo, jelikož mnohé melodie působí až archetypálním dojmem. Aby tyto křehké melodie nezabila, zasadila je do značně pročištěného nástrojového obsazení. Důležitý byl celkový výraz, a tak zde nebyl prostor pro jakoukoliv exhibici.

A přesně v takovém duchu se nesl i pražský koncert. Vše bylo podřízeno intimní umělecké výpovědi. PJ Harvey v jednom rozhovoru prohlásila, že chtěla, aby koncertní zážitek vyrůstal z paprsku světla. Dá se říci, že jedinou opravdovou kulisou zde bylo právě světlo, které podtrhávalo křehkost a soustředěnost všech čtyřech aktérů.

Sama zpěvačka brala do rukou kytary a autoharfu, která tvoří jeden z nosných zvuků aktuálního alba. S hudební stránkou a zpěvem jí pomáhal John Parish, který PJ provází na všech posledních albech, společně s dalším dlouholetým spolupracovníkem Mickem Harveym, které doplňoval Jean-Marc Butty.

Tato trojice toho v hudbě už dozajista hodně zažila, a tak nemusí nikomu nic dokazovat, což je automaticky předurčuje k tomu, že jsou těmi správnými při interpretaci takto niterného materiálu - nepotřebují exhibovat, prostě hrají i ty nejjednodušší melodie s obrovským zápalem. Navíc tito pánové svým vzezřením vypadali jako z jiné doby, což vytvářelo zdání tří Lordů sloužících jedné Lady. Zdání bylo nejsilnější právě ve chvílích, kdy mužské vícehlasy doprovázely jemně do výšek zasazený zpěvaččin hlas.

Kostru celého programu tvořilo především poslední album, které bylo odehráno takřka celé. Aby nebyla narušena nastavená intimní atmosféra, PJ Harvey vybírala podobně laděné skladby i ze svých předešlých alb či je v podobném křehkém duchu interpretovala. Ať už se jednalo o zástupce z introspektivní desky White Chalk, punkově záškodnického Uh Huh Her či ostatních starších alb, zde jako by nebylo veselých skladeb.

PJ Harvey s podporou vítečné kapely dokázala, že i takto intimní materiál je přenositelný na koncertní podium, což ve svém důsledku znamenalo jeden z hudebních vrcholů letošního roku.

Osmdesátá léta dvacátého století dozajista patří v našich geografických končinách mezi esteticky nejodpudivější období v nedávných dějinách. Když si pro naše účely odmyslíme politické pozadí, celkové vyznění této doby bude reprezentováno všeobjímající šedí. Mezi základní prvky patří jednolitost, jednotvárnost a neforemnost.

Valná většina dnešních třicátníků a starších osob si z této doby snad ještě něco pamatuje. A na rozdíl od některých dvacátníků, kteří tu zkušenost nemají, nejsou tímto obdobím natolik fascinováni, aby jej ve svých módních výstřelcích vzývaly jako příjemné retro. Od doplňků přes oblečení je jen krůček k děsivé trvalé, kterou bychom občas na hlavách jistých dam mohli zahlédnout. Brr!

Dokonce ani na hudebním poli není obtížné nalézt inspirační výlety do osmdesátých let. Bohužel se neodkazuje na spoustu skvělých alb z tohoto období, spíše se odkazuje na průkopníky elektronické hudby, jejichž počiny mohou dnes již znít anachronicky. V digitálním věku se tedy notně vzývají "analogové" zvuky.

Mezi takové zástupce na české hudební scéně lze zařadit elektronické Midi Lidi. Ti se na hudební scéně etablovali dvěma alby: Čekání na robota a Hastrmans, tatrmans & bubáks, které řádně propagovali živým hraním, což jim přineslo zasloužený úspěch na festivalech i klubové scéně.

V případě Midi Lidi se jedná o spojení elektronické, laptopové hudby s retro nádechem sem tam okořeněné živými nástroji a především sloganovitými texty. Ty mají značně humorný potenciál s přiznaným rozměrem trapnosti, což je více než příznačné pro jakýkoliv umělecký počin Petra Marka. Druhou významnou tendencí je jistý existenciální rozměr, který se v prvním či druhém plánu v textech objevuje.

Pokud první album Čekání na robota akcentovalo více onen humorný rozměr a druhé album Hastrmans, tatrmans & bubáks se spíše neslo ve vážnějším duchu, Operace "Kindigo!" lze náladou zařadit někam mezi. Bohužel více než humor či existenciálno lze v textech dohledat banalitu. Prázdnou banalitu. Ani po několikerém poslechu se až tak nevyjevují skryté významy, jak tomu bylo u předchozích alb, což je rozhodně škoda.

Nejhumornější je tak bonusová cover verze Co jsem měl dnes k obědu/Co já všechno uvedu, která si sem našla cestu z alba For Semafor. A je to zcela pochopitelné, jelikož se jedná o kongeniální cover verzi s extra textovým rozměrem. Bylo by opravdu škoda ji nedostat k většímu počtu posluchačů.

Také přednes Prokopa Holoubka v této skladbě je jistým oživením oproti zbytku alba, jelikož hlas Petra Marka se nevyznačuje, na rozdíl od jeho osobnosti, výrazným charismatem, který nalezneme dokonce i u některých jiných domácích zpěváků. Kapela si tohoto omezení je nejspíše vědoma, a tak klade důraz na celkové vyznění, které, bohudík, překryje většinu z výše uvedených nedostatků. Jako by z alba vykukovalo kouzlo obyčejných písniček, což je u elektronické hudby překvapivé

K tomu je potřeba také ještě připočíst široký seznam živých nástrojů, které se z houštiny elektronických zvuků vyjevují. Toto by do budoucna mohla být spásná cesta, jelikož počet lidí v kapele narůstá, i když na pokrytí té elektronické části by určitě stačila pouze jedna osoba s jedním laptopem.

Midi Lidi se tedy tentokráte prezentují jako zavedená kapela se standardním albem a bude zajímavé sledovat, jakým směrem se příště opravdu vydají.

Indies Scope s neutuchající energií představují českému publiku zajímavé počiny a kapela Ladě patří v poslední době k tomu opravdu nejzajímavějšímu. Ta vznikla na základech "melancholicko punkového dua" Červeným Vrchem, kde zpěváka Michaela Kubesu doplňoval kytarista Petr Uvira. Ti společně vydali stejnojmenné debutové album. V roce 2005 se toto duo rozrostlo na regulérní kapelu, aby se o rok později přihlásili s deskou KUB 59.

Ta již nesla nepřeslechnutelné znaky výrazné osobitosti, ale jednalo se spíše o takový kompilát písní s různou atmosférou, které trpěly lehkou nevyrovnaností a až tolik nedržely pohromadě jako celistvé album. I tak deska KUB 59 nabízela pár výrazných skladeb, kdy některé z nich oplývaly zvláštním druhem polodrsného humoru. Nezapomenutelnou v tomto směru je především Obladi, oblada.

V letošním roce se Ladě připomínají dalším počinem: Kalná. Na nepřipraveného posluchače se z tohoto alba vyřine neutuchající proud neučesané, zemité poetiky v sevřeném, klenutém celku. V krátkosti se dá říci, že tady se většinový posluchač nehladí po srsti, tady se vnímavý posluchač stimuluje proti srsti.

Ta se opravdu ježí, a to především z hlasu a přednesu Michaela Kubesy. Toto není líbivý zpěvák z titulky mainstreamových časopisů. Je to samorost s jasnou představou, co chce dělat a jak to má vypadat. Lépe snad znít! Jeho hlas je jako několik dní neoholené strniště všemi živly ošlehaného dřevorubce. Zařezává se silou motorové pily pod kůži - rychle a s krvavými následky. Tady se nezpívá, tady se texty zhmotňují.

Je třeba ale podotknout, že bez kytaristy Petra Uviry by projev Michaela Kubesy nebyl zcela úplný. A tím se vůbec nechci dotknout dalších muzikantů (Jiří Pater - baskytara, Patrik Benek - Bicí, Víťa Halška - perkuse), kteří mají neoddiskutovatelnou kvalitu a nepřeslechnutelný přínos. V tom nejlepším slova smyslu však na albu oddaně slouží celkovému výrazu. To až tak neplatí při živém provedení, kdy se stávají naprosto vyrovnanými partnery dvěma výše jmenovaným.

Petr Uvira je natolik výrazný, že dokáže kongeniálně doplňovat hlubinnou afektovanost Michaela Kubesy. Neposunuje jeho říznost vytýčeným směrem, ale právě naopak jde v mnohých případech záměrně proti tomuto proudu. Nasazuje táhlejší motivy, dokáže je i dostatečně dlouho opakovat, aby je řádně vytěžil.

Zvukově se pohybuje mezi alternativou a ambientem s občasnou rockovější zastávkou. Je totiž potřeba tento rockový šanson 21. století občas pořádně rozjet. V životě je opravdu potřeba mít zastoupeny všechny barvy a není proč se jim bránit. Je jen třeba je následně řádně reflektovat.

A proto není dobré se chlácholit tím, že taková neučesanost může nést punc Ostravy či přilehlého okolí, kde stále ještě doznívá rezonance minulosti v podobě hornicko-průmyslového dědictví a vykořeněnosti spousty místních obyvatel.

V každém z nás to je, ale je jen na nás, jaké tendence jsou ty dominantní. Vždyť nakonec je na tomto albu spousta něhy, která právě v kontrastu s tou syrovostí zářivě vynikne. Až má člověk chuť si jej přehrát několikrát za sebou.

Tonus-Music-Records se do povědomí dostal nejvíce díky skladateli a pianistovi Niku Bärtschovi a jeho partě Ronin. Ten po několika vydaných albech přestoupil k velkému mnichovskému vydavatelství ECM, kde dále rozvíjí svůj zen-funkový koncept.

A tak se u Tonus-Music-Records do popředí dostaly projekty hlavní duše této značky, Dona Li. Ten se kromě vlastních kompozic i nadále s neutuchajícím úsilím snaží vyhledávat umělce, kteří by souzněli s jeho konceptem strohé estetiky. S jistou nadsázkou by se mezi stálice dal již zařadit Mik Keusen, který zde zatím vydal dvě alba.

S Nikem Bärtschem jej nespojuje jen podobnost jmen, ale také fakt, že oba komponují a hrají na piáno. Další spojnicí je hráč na saxofon a klarinet Sha, který figuruje v obou kapelách. Aby těch propojení nebylo málo, Mik Keusen pro změnu hraje na piáno v jeho kapele, Sha's Banryu. Dalším průvodním znakem všech umělců z tohoto okruhu je používání čísel pro jednotlivé kompozice. Někdo používá pouze čísla, někdo je zaštiťuje názvem Part či Modul.

Keusen v roce 2005 postavil základy své hudby na albu Blau. Tento název posléze transformoval ve jméno kapely, aby se po šesti letech skoro ve stejné sestavě připomněli s albem Nalu. Zůstali výše jmenovaný Sha a Anna Trauffer, která umně kombinuje hru na kontrabas se zpěvem. Pouze Bena Loosliho za bicími nahradil švédský perkusionista Frederik Gille.

Vyslovení termínu "minimalismus" by mohlo některé zvědavce odradit, ale je potřeba si uvědomit, že zde nemluvíme o jeho tradiční formě, jakou známe od Philipa Glasse či Steva Reicha. Kompozičně se jedná o propletenec vystavěných a rozvíjejících se motivů, občasných lichých meter a groovového nápřahu. Keusen se dokonce nebrání ani chytlavějším melodiím, které hudební celek až "popově" zpřístupňují.

Na prvním albu Blau se několikrát objevily značně rychlé, skoro až chvátající motivy. Na Nalu došlo k jistému zpomalení, což nejspíše plyne z hudebního a lidského dozrání. Na obalu je uvedeno, že "Nalu" znamená v havajštině vlny, surfování a meditaci, což plně vystihuje atmosféru alba. To se ve skladbě 25.0 rozjíždí poklidným příbojem šplouchajícím na písečném pobřeží, aby po nějaké době mořská hladina kapely Blau ukázala i své temnější stránky a spodní protiproudy ve zřetelném kontrapunktu.

Podobné je to i ve 26.0, kterou kdysi Keusen s Sha rozpracovávali pod názvem Trio 1, kde oba tito hudebníci kromě svých nástrojů stačili obstarávat i bicí. (K vidění je zde.)

V jiných (14.0, 21.0) se pro změnu vyjevuje jeden z dalších tradičních poznávacích znaků kompozic Mika Keusena. V průběhu skladby nás kapela několikrát vrátí k základnímu piánovému motivu, který je lehce variován. Do popředí se v nich také dostává hlas Anny Trauffer. Nezpívá se text, ale hlas je používán jako jeden z dalších nástrojů, kdy jsou modulovány určité táhlejší tóny či dokonce působí jako rytmický instrument.

Skladba 12.0 začíná opakovaným vyťukáváním pár tónů do klaviatury, což ukazuje ostatním nástrojům cestu. Až je cestička vyšlapaná, piáno se rozlétne do košatější struktury a spřádá společně s ostatními noční atmosféru. Podobně se to stupňuje i ve 23.0, aby se v závěrečné 22.0 moře opět uklidnilo a jen se tak spokojeně pohupovalo.

V mnohých chvílích si Mik Keusen's Blau uvědomují, že v takovéto hudbě hrají i tzv. "zámlky", a tak není potřeba prostor zbytečně zahlcovat. I díky tomu je album Nalu velmi sevřeným celkem pro otevřeného posluchače.