Velký komerční festival (Colours of Ostrava 2018)

Včera v 9:28 |  Hudba
S konečnou platností započala nová etapa Colours of Ostrava. Pokud jsem loni při referování psal o jistém rozcestí, letos to bylo definitivně dokonáno.


Pokud na začátku byla nějaká základní idea, nebudu-li mluvit o ideálech, ta byla trošku upozaděna při přesunu z areálu v okolí hradu do oblasti Dolních Vítkovic, což se dá považovat za začátek druhé etapy.

Po pár letech usazování v nových prostorách však došlo k dalšímu posunu. Současná třetí etapa se dá nahlížet jako snaha organizátorů pořádat na české poměry velký a komerčně úspěšný festival. A tomu plně odpovídá program plný popových či elektro položek.

Živené naděje

Co se týká programu, ten se letos bohužel značně míjel s mým hudebním vkusem. Vstupenky kupujeme vždy dopředu s nadějí, že se tam něco objeví, na co se budeme moci značně těšit. Letos tomu tak nebylo a přitom ta naděje byla tak krásně živena mnohdy i při splnění jednoho z kritérií pořadatelů, že rádi přivážejí takové umělce, kteří u nás ještě nehráli:

Beck na podzim vydal album s názvem Colors. Koho jiného si s takovým titulem přát jako hlavní hvězdu?!?

St. Vincent vydala na podzim povedenou novinku Masseduction. Když na Colours může po pár letech hrát Aurora, proč ne St. Vincent?

David Byrne na jaře vydal oceňované American Utopia. Vystoupil na Metronome v Praze.

A Perfect Circle vydali po čtrnácti letech novinku Eat The Elephant a v rámci turné brázdili Evropu. (Naivní výkřik: tak třeba příští rok Tool, když mají vydat taky po dlouhé době novinkové album.)

Smashing Pumpkins se dali dohromady skoro v původní sestavě a jsou na turné (pravda hlavně po severní Americe).

Z těch ne až tak srdcových se nabízelo přivést do ČR poprvé Arcade Fire, což je ale asi dost drahý špás. Ti nakonec vystoupili na samostatném koncertě v Praze.

A určitě by se dalo pokračovat (Laurie Anderson s Kronos Quartet, Steven Wilson, Florence + The Machine apod.).

Jak je zřejmé, nic z výše uvedeného se mi nesplnilo a bohužel se v programu neobjevilo nic zásadního, co by mě až tak chytlo za srdce.

Ten byl nakonec zaplněn spoustou jmen, ze kterých se daly ale vysledovat tyto základní tendence. Mocně zastoupený ženský element a spousta středního proudu (dnes se tomu odborně říká indie pop) nebo bezpohlavní elektroniky. Cokoliv s náznakem jinakosti či špinavosti bylo odsunuto mimo hlavní scény.

Den první

To se hned potvrdilo první den, kdy jsem si při úvodním vybraném koncertě povzdechl, že se snad hned nejedná o vrchol. Čínští Re-Tros se dokázali rozkročit mezi mohutný postrock a hypnotickou elektroniku. Ač z takto vzdálené země, mluvili univerzálním světovým hudebním jazykem.


Před třemi léty HVOB působili jako zjevení a byla to mocná elektronická pařba. Tentokráte se na ně šlo jako na ověřené jméno. Nicméně z jejich vystoupení se vytratil ten slastný minimal, který nahradila košatost.


Na hypnotické momenty vyjevující se z písňových črt tady naštěstí byl další vrchol dne: Dirtmusic. Ti jsou vhodným příkladem toho, že tyto špinavé věci plné starých dobrých kytar je možné dnes najít na těch menších scénách. Pánové z různých koutů světa (brilantně za bicími dokonce i Čech Milan Cimfe) a z různých kultur osekávali skladby na úplnou dřeň a i z té vykutávali tranzovní slast.


V jakém kontrastu proti Dirtmusic působil třeba takový George Ezra, který prostě jen popově hladil po srsti. Dá se považovat za přesný obraz současných Colours. Nikoho neurazí, ale také nic zásadního nepřinese.

Nicméně největší údiv vyvolalo vystoupení takzvaných hlavních hvězd letošního ročníku. Nikdy bych nečekal, že něco takového jako N.E.R.D. uvidím na Colours jako hlavní hvězdu. Ale asi už jsem starý. Je to jasná zpráva, že pořadatelé preferují pět nových mladých hiphoperů v publiku namísto jednoho starého páprdy, který dal více než 10 ročníků.

Den druhý (tranzitní)

Cirk La Putyka je již ověřenou stálicí v divadelním programu. Ti, kteří to mají do Prahy přeci jen kus, mají tak jedinečnou možnost v průběhu let sledovat jejich tvorbu. Tentokráte se představili s Biografem.


Byla škoda, že od legendární Putyky Cirk La Putyka více akcentoval už jen tu akrobatickou notu. Takovou příjemnou náplastí pro ty, kteří oceňovali i tu "činoherní" polohu, je právě Biograf. Jedná se vlastně o divadlo ve filmu anebo film na divadle. Poetika je staromilská a divák může jen žasnout, jak to mají krásně načasované.

Z hudebního programu stojí za zmínku Dálava. Představa, že skupina muzikantů ze severní Ameriky interpretuje horňácké lidové písně, musí být pro zavilé puristy nepředstavitelná. Nezaujatý posluchač si však může vychutnávat jiné verze písní, které i zná, zahalené až ve freejazzovém hávu.

Colours nelze upřít jeden základní přínos. Ať už dopředu nebo v průběhu festivalu je možné objevovat. Mezi ty hlavní objevy letošního ročníku patří slovenská kapela Diego, jejichž popisek v programu je značně výstižný. Rozhodně se jedná o "nejlepší slovenskou kapelu, o které jste nikdy neslyšeli." Jejich třetí album Et In Arcadia Diego snese ta nejkritičtější měřítka.

Ti se představili skvělým festivalovým setem, kdy i jejich starší skladby vynikaly a odhalovaly zatím neslyšená zákoutí. Dokázali přecházet od křehkých písní až k hutnému rockovému nářezu.

tbc
 

Některé jistoty jsou neměnné (Nik Bärtsch’s Ronin: Awase)

22. června 2018 v 21:36 |  Nik Bärtsch's Ronin & Mobile
O Nik Bärtsch's Ronin (nebo Mobile) jsem toho už napsal tolik, že nemá cenu opakovat již napsané. Mohu se rovnou věnovat novince Awase. Ač Nikovy počiny považuji za srdeční, od tohoto alba jsem neměl žádná očekávání - vlastně mě vůbec nevzrušovalo.


To je zvlášť překvapivé, když si uvědomíme, že od posledního alba Live (Ritual Groove Music 10) uběhlo šest let a od posledního studiového alba Llyrìa (Ritual Groove Music 9) dokonce osm. Tato mezera byla naštěstí proložena oprášením akustického uskupení Nik Bärtsch's Mobile, které vydalo v roce 2016 třetí album Continuum (Ritual Groove Music 11). Zároveň také po dlouhé době došlo k živému hraní v České republice.

Nic jsem si o novince dopředu ani nezjišťoval. Objednal jsem, dorazilo, pustil jsem a byl jsem trochu rozpačitý. Pořad stejný Nik Bärtsch's Ronin na ECM. Vždyť jsem to všechno už slyšel!

Pozitivním a zároveň i negativním aspektem všech posledních Bärtschových nahrávek je fakt, že se mnohé moduly opakují. Je možné tak studovat několik verzí téhož pokaždé v jiné interpretaci, ale to je zase vykoupeno nižším počtem nových kompozic.

Awase začíná extraktem Modul 60, který byl v delší verzi a bohatší instrumentaci představen na Continuum. Zde ten extrakt má náladotvornou funkci a náležitě otevírá celé album.

Modul 58 s více než osmnácti minutami je ikonickou kompozicí alba Awase. Zde se nejvýrazněji zhmotňuje ten výše zmíněný pocit. Jedná se sice o nikdy dříve nevydaný modul, ale posluchač má pocit všeobjímající jistoty. Tady se v jisté košatosti potkává ECM období se stupňující se gradací příznačnou pro Tonus Music Records období.

Pak následuje příjemné překvapení v podobě skladby A od hřáče na dechové nástroje Sha. Je to poprvé, kdy dostává prostor jiný autor než Bärtsch. Pro mně osobně je to překvapení obzvlášť potěšitelné, vzhledem k tomu, že tato skladba byla pro mne jedním z nejsilnějších zážitků z alba Feckel for Lovers od Sha's Feckel.

Ale potom se vyjeví předělávka Modul 36 ze Stoa, což byla první nahrávka Nik Bärtsch's Ronin u ECM. Co? Proč? Tato skladba však byla zařazena zcela vědomě, aby demonstrovala přerod kvintetu ve kvartet v daném časovém období.

Nejprve totiž Thomy Jordi nahradil Björna Meyera a dříve v jistých chvílích dominantní šestistrunná baskytara byla vystřídaná více tradiční čtyřstrunnou a posléze kapelu opustil perkusista Andi Pupato, který ve své jedinečné rytmické přesnosti překvapivě přinášel jistou košatost a kudrlinky.

Modul 34 si na svou premiéru musel chvilku počkat, ale zcela organicky by zapadl na jakoukoliv dřívější nahrávku. Navíc jen utvrzuje ten pocit již slyšeného.

Nicméně u poslední skladby Modul 59 se to celé uzavře v prozření, že to tajemství je v nuancích a že tady vlastně dochází k jistému návratu k dynamice a repetativnosti tak vlastní Tonus Music období. Je to zase více rituál a méně jazz.

Jak osvobozující je následně zjištění, že již název alba naznačuje ducha celé nahrávky. Awase totiž v bojových uměních znamená společný pohyb a Nik Bärtsch's Ronin se jako kvartet jednoznačně pohybují společně!

Nik Bärtsch's Ronin - Awase (Ritual Groove Music 12), ECM, 2018

Z ještě dalšího výletu do Chorvatska (na lodičce)

15. června 2018 v 21:54 |  Z cest
Už se z toho stává taková tradice a po prvním a druhém výletu (i jiné procházce) došlo letos i na třetí.







Celé galerie:

 



Z výletu na Vysočinu (do Humpolce a okolí)

1. května 2018 v 21:19 |  Z cest
Nedávno na cestě do Prahy jsme hledali v okolí dálnice nějakou zajímavou zastávku s vyžitím pro děti. V březnu většina z nich ještě nebyla otevřena, a tak jsme se rozhodli tuto oblast prozkoumat při jiné vhodné příležitosti.

Humpolec nám posloužil jako výhodná základna pro prozkoumávání okolí. Kromě kompaktního centra stojí především za pozornost zřícenina hradu Orlík.


Nedeleká Lipnice nad Sázavou poskytuje spoustu příležitosti k vyžití. Krásnou procházkou si lze prohlédnout Národní památník odposlechu. Jedná se o tři zatopené lomy, ve kterých byla do skály vytesána ústa, ucho a oči.




Dominantou městečka je pak hrad viditelný i z dalekého okolí. Návštěvník si zde může v pravidelných cyklech vyslechnout krátký, leč hutný výklad a následně samostatně prozkoumávat veškerá zákoutí tohoto hradu.



Lipnice je spjata s Jaroslavem Haškem, který tady má pomník, muzeum i hrob. Dokonce lze nasát atmosféru i v hospodě vedené jeho potomky. Rozhodně stojí za to se Lipnicí jen tak potulovat, protože zde je možné narazit na neskutečné množství inspirace pro "jinou procházku" skoro na každém rohu.

Ve stejné vzdálenosti jako Lipnice leží na druhou stranu od Humpolce Želiv s klášterem jako hlavní dominantou. Ten slouží ke spoustě účelům, i když je pořád na něm znatelný dopad nedávné minulosti, kdy v něm sídlila psychiatrická léčebna.


Takové štěstí zatím neměl zámek v Červené Řečici o kousek vedle, i když rekonstrukce má začít právě v letošním roce. Bohužel podobně je na tom i místní Kostel Božího Těla.


Ty atrakce, které zmiňuji na začátku tohoto příspěvku, lze najít v Hulicích, což je vesnice hned vedle dálnice D1. Je obdivuhodné, že takto malá obec nabízí dvě taková lákadla. Prním z nich je Včelí svět, který interaktivně představuje veškeré aspekty života včel.


Tím druhým je pak Vodní dům, který stejným způsobem představuje významnou vodní lokalitu Želivka. Kromě vnitřního poučení se zde nalézá venkovní vodní svět, který je parádním prostorem pro vyžití hlavně dětí.


Výlet do těchto končin lze dětem zpříjemnit krátkou zajížďkou do Zruče nad Sázavou, kde se kromě zámku se spoustou expozic (v době naší návštěvy ještě zavřeno) nabízí jedinečný kuličkový areál. Ten je mimochodem součástí jednoho z nejlepších volně přístupných dětských hřišť vůbec.


K procházce či jen k spočinutí u řeky Sázavy se pak nabízí například přírodní rezervace Stvořidla.

Kromě zmíněných Hulic se kolem dálnice nabízí spousta zajímavých míst. Na cestě tam jsme tedy vyšlapali na rozhlednu na Fajtově kopci.


Na zpáteční cestě jsme pak zvolili menší odbočku do zábavního parku Permonium v Oslavanech, kde se protáhne a vyblbne celá rodina.


Pro zahnání žízně a uspokojení chuťových buněk lze jen doporučit hospodu Kolnička v Luce nad Jihlavou, kam rozhodně stojí za to sjet.

Celé galerie:




Oslava zvuku (Björn Meyer: Provenance)

29. prosince 2017 v 14:05 |  Hudba
Baskytarista Björn Meyer vydal své sólové album u věhlasného vydavatelství ECM. To samo o sobě by stálo za pozornost. Nicméně i toto je překryto absolutní oslavou zvuku, která z Provenance úplně čiší!


Björn Meyer je švédský hudebník žijící již delší dobu ve Švýcarsku. Svůj původ průběžně prozkoumává v projektu Bazar Blå, který nabízí vhled do švédské lidové hudby globálníma očima. V jejich případě jde o ukázkovou definici World Music. Přístupnou formou představují švédský lidový nástroj nyckelharpa.

Do širšího povědomí se pak dostal dlouholetým hraním v Nik Bärtsch's Ronin, které však v roce 2011 po deseti letech opustil. Zde nejvíce vynikal jeho osobitý způsob hraní, kdy se baskytara z rytmického nástroje mnohdy stávala nástrojem melodickým.

S Nik Bärtsch's Ronin se také prvně představil u ECM, kam přesedlali z Tonus Music Records. Následně se u tohoto labelu objevil i na dvou nahrávkách tuniského mistra hry na oud Anouara Brahema (The Astounding Eyes of Rita, Souvenance).

V současné době se věnuje nejvíce sólovému hraní nebo vystupuje s kapelou NEN, což je takový návrat ke "švýcarským minimalistickým" kořenům. (Záznam jejich skvělého živého hraní zde.)

Za celou svou kariéru si vypracoval osobitý styl hraní, který je dozajista ovlivněn použitím šestistrunné elektrické baskytary. Ta poskytuje oproti standardním čtyřstrunným škálu vyšších tónů, které ji přibližují kytaře. Navíc byl mnohdy při doprovázení akustických nástrojů ponoukán k hledání jiného vyjadřovacího jazyka. To ho však nakonec přivedlo k potřebě akustického nástroje, který pro něj po několikaletém úsilí vyrobil Richard Rolf.

Autor: Martin Möll

Přestože většinou využívá elektrický nástroj, od počátku, dle jeho slov, byl fascinován akustikou prostoru, ve kterém na onen nástroj hrával. Právě proto považuje prostor za druhého hráče na tomto sólovém projektu.

Většina skladeb jsou rozpracované a dopracované črty, které si zvykl nahrávat 27 dní před živými vystoupeními. Z těch pak vždy vystřihl 60 sekund a umístil na webové stránky. Před začátkem nahrávání takových črt měl přes 150, většinu znovu prozkoumal a následně z nich i poskládal sestavu na album. Deska byla nahrána v Lugano Radio Studio, jehož akustika Meyera inspirovala k napsání úplně nového kusu v předvečer nahrávání.

Pokud pominu něco jako "ECM zvuk" (či náladu), kterou lze na mnohých počinech tohoto vydavatelství vysledovat, zde je od prvního tónu zcela zřetelné, že kromě kompozic bude právě zvuk nástroje a prostoru naprosto dominantní. Ta atmosféra je fascinující. Ta měkkost každého tónu povznášející.

Kdo kdy viděl Björna Meyera hrát naživo, dozajista si všiml, že dokáže svou hru bytostně procítit, že se s každým tónem doslova mazlí. A i toto se podařilo na Provenance zaznamenat.

Rozhodně se tady ale nehraje jen v jedné úrovni. Meyer jednotlivé motivy dokáže citlivě smyčkovat a umně vrstvit tak, aby mu buď vytvářely atmosférický podkres nebo se v opakování stávaly součastí větší kompozice.

Björn Meyer na albu Provenance tak posluchači dává příležitost se zaposlouchat do kořenů jeho svébytného jazyka a bezpečně jej provází jeho hudebním světem. V neposlední řadě zcela přirozeně dokazuje, že i jeden nástroj dokáže absolutně vyplnit prostor. Toto je album, ke kterému se můžeme neustále vracet a pokaždé něčím překvapí.

Björn Meyer - Provenance, ECM Records, 2017

Spolu, i když každá tak trochu za sebe (Bittová / Dusilová / Načeva: "Spolu")

28. prosince 2017 v 10:39 |  Hudba
Spousta hudebních nadšenců dozajista zaplesala, když bylo oznámeno předvánoční miniturné pod názvem "Spolu" tří výrazných zpěvaček - Ivy Bittové, Lenky Dusilové a Moniky Načevy. Naplánovaná byla čtyři zastavení. Jedna ze zastávek, vedle Plzně, Prahy a Brna, byla i 19. 12. v Ostravě v Evangelickém Kristově kostele.

Nejvěrnější publikum má stále Iva Bittová, která byla pro mnohé tím největším lákadlem. Také se setkala s nejvřelejším přijetím. Lenka Dusilová ji, dle mého odhadu, v popularitě následuje a nejspíše nejméně známým jménem z této trojice je Monika Načeva. Přece jenom největší hit Udržuj svou ledničku plnou je hned z debutového alba Možnosti tu sou… z roku 1994, což rozhodně nebyl žádný mainstream a její následné kroky vedly spíše mimo hlavní proud.

Autor: Romek Hanzlík

Příjemným překvapením proto bylo, že po úvodním společném intru dostala prostor Načeva se svým blokem dvou skladeb, ve kterých ji doprovázel i jediný host turné DJ Five. A hned od začátku to právě díky němu byla opravdová jízda. Ten kontrast evangelického kostela a elektronických zvuků byl kongeniální.

Záhy následovaly dvě skladby Lenky Dusilové a Ivy Bittové. Po tomto úvodním kolečku by posluchač v duchu názvu onoho miniturné očekával, že se to nějak protne. Nicméně to pokračovalo ve stejných kolejích a k něčemu společnému docházelo spíše homeopaticky.

Až se musel návštěvník i trochu pozastavit nad motivací pro takový počin, jenž namísto propojení, které by jednotlivou tvorbu třeba posunulo do jiných rozměrů, nabídl vlastně jen tři recitály v jednom.

Muziku nejbližší mému srdci nabídla Načeva společně s fenomenálním DJ Fivem. Její kouzlo nespočívá v rozsahu či čistotě tónů, ale v síle výpovědi. To začíná důkladným výběrem textů. V jejím případě se dá rozhodně mluvit o básních. Po detailním prozkoumání tvorby Jáchyma Topola se nyní oddává hloubkám básní Sylvy Fischerové. Ty buď nazpívá či svým nezaměnitelným způsobem deklamuje. K tomu si vždy dokáže vybrat jedinečné spoluhráče.

DJ Five ji tentokráte zásoboval různými lámanými, zakřivenými, hutnými a různě se proplétajícími zvuky, ze kterých se však vždy vylupoval jistý směr a rytmus. To doplňoval umným scratchováním.

Nejvíce muzikální byla Lenka Dusilová, jejíž vstupy se nesly v duchu toho nejlepšího DIY. Hlas, zvuky a nástroje citlivě smyčkovala, vrstvila a následně rozvíjela. Úplně jsem si představoval, jak doma sedí v kuchyni za stolem, má na něm rozložené své mašinky a prostě si hraje. Tvoří. V dnešní přesycené době, kdy vyrazit na turné s kapelou je výrazným riskem, se takový přístup jeví jako životaschopný i pro samostatná klubová vystoupení.

Iva Bittová je stále oceňovaná pro svou bezprostřednost a zvukovou hravost, kdy si vystačí s minimálními prostředky: hlas, tělo a občas housle. Jak to ale vnímat, když se to po dlouhé roky vlastně nikam nevyvíjí a jedná se o x-tou variaci téhož? Jak dlouho na to ještě lidé budou chodit? Není to už jen pouhá manýra? A byli by posluchači tak vstřícní, kdyby něco takového předváděla nějaká neznámá, avšak talentovaná dvacetiletá dívka? Nepřišlo by jim to celé tak nějak divné?

Osobně mám za to, že Iva Bittová dokáže být nejsilnější, když má v zádech kapelu, která jí dává nějaký rámec. Ať už to bylo v rockovější poloze ve spojení s Dunajem a Pavlem Fajtem v projektu Pustit musíš nebo s Vladimírem Václavkem a Čikori na několika nahrávkách nebo živých vystoupeních.

Zde ten rámec očividně chyběl, a tak se ta nejvýraznější poloha stávala postupně dosti otravnou.

Dámy nakonec i přiznaly, když vlastně neměly co přidávat, že na přípravu neměly příliš času. To byl dozajista důvod i pro to chybějící propojení. Takhle si každý našel to svoje, ale chyběl tomu jistý přesah, který by ospravedlnil onen společný projekt. Snad dojde na jejich slib a příští rok se vrátí v propracovanějším programu.

Bittová / Dusilová / Načeva: "Spolu", Evangelický Kristův kostel, Ostrava, 19. 12. 2017

Další články


Kam dál