Duben 2009

Fiasko přízemního aktivismu (Divadlo Petra Bezruče: 1984)

28. dubna 2009 v 6:02 Divadlo
Dovolím si začít provařenou pravdou o tom, že ten, kdo se snaží popasovat s literární nebo filmovou předlohou a převést takové dílo na divadelní prkna, pouští se na tenký led. A je ověřeno zkušeností, že takovýto odvážný výlet nemusí vždy skončit šťastně.

Toto jednoduché východisko by se dalo lehce naroubovat na divadelního režiséra Jana Mikuláška, který především v Ostravě nechává za sebou výraznou stopu v podobě literárních či filmových adaptací. Jen v Divadle Petra Bezruče se v posledních letech prezentoval například skvělým a oceňovaným Evženem Oněginem nebo Zběsilostí v srdci a Čtyřmi vraždami.

Jan Mikulášek na tuto svou linku navazuje zbrusu novou inscenací 1984, která vychází ze stejnojmenného románu George Orwella. Tomu se geniálně podařilo vylíčit vizi totalitní společnosti se všemi představitelnými děsivými detaily. Jak už je u Mikuláška zvykem, nepřistupuje k látce vůbec pietně. V tomto konkrétním případě se snaží nalézt paralely mezi knižní vizí a skutečností, kterou mnozí z nás v osmdesátých letech prožívali v reálném socialismu.

Stěžejní dějová linka zůstává zachována, ale především v první části je zasazena do školní tělocvičny, která přesně vystihuje estetiku ne tak dávné minulosti. Scéna s nosným prvkem v podobě obložení z dřevěných palubek působí dostatečně "umakartově" až "antisepticky". Jakákoliv totalita, a tedy i ta československá, nikdy pro většinu nebyla procházkou růžovým sadem, což v mnohých zemích platí i v současnosti, a tak je otázkou, zdalipak není trošku od věci Orwellovy hrůzné vize, kdy mnohé z nich byly v žité skutečnosti zhmotněné, lakovat jaksi na růžovo.

Lidé v první instanci vždy pochopitelně řeší uspokojení základních potřeb, jako jsou hlad, teplo apod. Když je jim dána opravdová svoboda, která je však definována právy i povinnostmi, pro některé nastává složitá situace, jelikož je někdy neúnosné se vypořádat s osobní zodpovědností za sebe a své blízké. A tak vzniká problémová situace. Pokud se nějaký problém netransformoval v trauma, jeho síla a rezonance se ztrácí pod nánosem nových problémů, a tak se dá říci, že člověk nejsilněji vnímá své současné problémy.

Proto je malinko ošidné ptát se "hlasu ulice" na srovnání života před a po revoluci, což bylo také do inscenace zakomponováno jako jeden z audiovizuálních prvků. Na základě výše řečeného se dá vyvodit, že především pro střední a starší generaci může být současnost příliš komplikovaná a rychlá. A tak se nelze divit, že když ona neúnosnost překročí jistou mez, někteří i přes možnou buzeraci či ztrátu několika základních svobod volí relativní jistotu a nalinkovanost třeba minulého režimu. Svou zodpovědnost přenášejí na vyšší instanci a naivně si tím navozují pocit relativního štěstí. (Jak lehce se zde hledají paralely se sektami, které zjednodušeně řečeno fungují na jasných pravidlech typu "tohle můžeš", "tohle nemůžeš" a třešinkou na dortu je konstatování: "a my tě máme rádi".)

Pokud bylo záměrem tvůrčího týmu do tohoto prvku skrýt apel proti minulému režimu, ten se bohužel ztrácí právě v tom, že obraz totality zde znázorňují ve smířlivém tónu. Odkazují totiž jen na povrch, který nemá katarzní účinek. Právě naopak, diváci se nad tím pousmějí. Jak jinak je totiž možné chápat zařazení "spartakiádního" hitu Michala Davida, který na české hudební scéně stále straší jako navěky neodstranitelná fosílie? Mnozí si vůbec neuvědomí koncentrovanou děsivost tohoto faktu a potažmo ani galaktickou obludnost Spartakiády.

Ale i přes tento nános vyvěrá síla Orwellova textu, která v mnohých chvílích dává zapomenout na podivnou fasádu. K vyjádření každodenní bezvýchodnosti, lásky nebo obrazů mučení není potřeba ničeho jiného než herecké akce. Jednotlivé výkony, jak už je u Bezručů zvykem, jsou na vysoké úrovni. Tento neoddiskutovatelný fakt ale malinko kalí ta skutečnost, že se zde zase setkáváme s výraznou stylizovaností, což už je u Bezručů také více než zvykem. Je to snad úlitba místnímu většinovému publiku - mládeži -, anebo si žádný režisér nedovolí klást na soubor jiné nároky třeba v podobě obyčejného, realistického herectví? O něčem takovém by se snad dalo mluvit u Joba, ale i zde se nevyhneme exaltovanosti - vypjaté momenty se podobají emocionálnímu frontovému útoku, což jakýkoliv niternější prožitek znemožňuje.

Když se ke stylizovanosti přidá vystupování z rolí či komentář (nejčastěji pitvořící se Tomáš Dastlík), je nezvratně zaděláno na postmoderní pelmel. Skvělým důkazem toho, že někdy méně je více, je v inscenaci 1984 postava O'Briana. Bezmezná moc a zhmotněná hrůza je zde znázorněna v podobě bezpohlavnosti a odosobněnosti. Kateřina Krejčí zde bravurně balancuje mezi nezúčastněnou flegmatičností a jakoby jemným porozuměním. Její chladný klid vyvěrá z neotřesitelného vědomí toho, že každého nakonec zlomí. Její pohlavní neurčenost lze také brát jako symbol bezejmenného davu. V totalitě se totiž častokrát těch největších hrůz ve jménu těch nejvyšších dopouštějí právě ti obyčejní.

Ale i zde máme ty nejvyšší. Galerie diktátorů a revolucionářů je promítána na scénu. Aby toho nebylo málo, je ještě třeba doplnit výčet zemí i s příklady, kde stále dochází k mučení. Někdo by to mohl nazvat působivými scénickými obrazy, na mne to však působí jako režisérská bezradnost sklouzávající k plochému aktivismu. Není totiž jasné, zdali ještě vůbec jde o Orwella, naší minulost nebo snad o veškeré problémy světa, na které však existuje zázračný lék. Láska. Pokud by to někomu nebylo jasné, takového natvrdlého diváka nakopne úplně na konci provařený hit z dílny The Beatles, All you need is love. A teď plačte!

Je škoda, že v roce dvacátého výročí revoluce se tvůrcům nepodařilo zaujmout jasné, koncentrované a ničím nerozmělňované stanovisko k totalitním praktikám, se kterými měla i naše země dosti dlouhou zkušenost. Místo toho je nám předkládaná nabobtnalá skládačka, která si vypomáhá ne vždy nejšťastnějšími berličkami. A tak nezbývá než konstatovat, že tato inscenace má ke své škodě více pentliček než ta nejsnaživější folklórní tanečnice.

George Orwell: 1984. Režie a hudba: Jan Mikulášek, výprava: Marek Cpin, dramaturgická spolupráce: Zuzana Mildeová, videoart: Michal Puhač, hrají: Jan Vlas, Sylvie Krupanská, Kateřina Krejčí, Jan Vápeník, Tomáš Dastlík, Přemysl Bureš, Tomáš Krejčí, Tereza Vilišová, Lukáš Melník. Premiéra 21. března 2009, Divadlo Petra Bezruče, Ostrava.

Do třetice všeho dobrého (FruFru: Až přiletí tučňák)

23. dubna 2009 v 9:36 Hudba
Hned od prvních tónů alba Až přiletí tučňák (Indies Scope, 2009) je zcela jasné, s kým má posluchač tu čest.


Kapela FruFru patří totiž v české kotlině k těm neosobitějším a nejoriginálnějším. Vyznačuje se nezaměnitelným vokálem Václava Bartoše, typickým groovem, hráčskou vyzrálostí a koření to exotickými steeldrumy. Na svém třetím albu si však dovolili lehký zvukový úkrok. Z rockového zápřahu a přímočarosti předchozího alba nebo živých koncertů se posunuli k umírněnějšímu vyznění.

To se projevuje v jemnějších, propracovaných kompozicích, které na některých místech nepopřou až akustický závoj. Jemné, podkresové tóny cella a houslí či trubka hostujících hráčů úplně hladí. Nechybí zde dokonce ani křehký milostný duet (Přijď). Na druhé straně je zde několik prvků, které vyznění celého alba odlehčují. Vážně nevážné ženské vokály v písni Volným pádem bravurně balancují na hraně. Potom také některé texty, které jsou vykutány jakoby z minulosti a ze zapomenutí (Poesie planých řečí).

Kapela FruFru na svém třetím albu přesvědčivě dokazuje svou vyzrálost, jasný hudební názor projevující se v celistvosti alba a jako by plynule navazuje na alternativu v tom nejlepším brněnském významu.

FruFru - Až přiletí tučňák, Indies Scope, 2009