Fiasko přízemního aktivismu (Divadlo Petra Bezruče: 1984)

28. dubna 2009 v 6:02 |  Divadlo
Dovolím si začít provařenou pravdou o tom, že ten, kdo se snaží popasovat s literární nebo filmovou předlohou a převést takové dílo na divadelní prkna, pouští se na tenký led. A je ověřeno zkušeností, že takovýto odvážný výlet nemusí vždy skončit šťastně.

Toto jednoduché východisko by se dalo lehce naroubovat na divadelního režiséra Jana Mikuláška, který především v Ostravě nechává za sebou výraznou stopu v podobě literárních či filmových adaptací. Jen v Divadle Petra Bezruče se v posledních letech prezentoval například skvělým a oceňovaným Evženem Oněginem nebo Zběsilostí v srdci a Čtyřmi vraždami.

Jan Mikulášek na tuto svou linku navazuje zbrusu novou inscenací 1984, která vychází ze stejnojmenného románu George Orwella. Tomu se geniálně podařilo vylíčit vizi totalitní společnosti se všemi představitelnými děsivými detaily. Jak už je u Mikuláška zvykem, nepřistupuje k látce vůbec pietně. V tomto konkrétním případě se snaží nalézt paralely mezi knižní vizí a skutečností, kterou mnozí z nás v osmdesátých letech prožívali v reálném socialismu.

Stěžejní dějová linka zůstává zachována, ale především v první části je zasazena do školní tělocvičny, která přesně vystihuje estetiku ne tak dávné minulosti. Scéna s nosným prvkem v podobě obložení z dřevěných palubek působí dostatečně "umakartově" až "antisepticky". Jakákoliv totalita, a tedy i ta československá, nikdy pro většinu nebyla procházkou růžovým sadem, což v mnohých zemích platí i v současnosti, a tak je otázkou, zdalipak není trošku od věci Orwellovy hrůzné vize, kdy mnohé z nich byly v žité skutečnosti zhmotněné, lakovat jaksi na růžovo.

Lidé v první instanci vždy pochopitelně řeší uspokojení základních potřeb, jako jsou hlad, teplo apod. Když je jim dána opravdová svoboda, která je však definována právy i povinnostmi, pro některé nastává složitá situace, jelikož je někdy neúnosné se vypořádat s osobní zodpovědností za sebe a své blízké. A tak vzniká problémová situace. Pokud se nějaký problém netransformoval v trauma, jeho síla a rezonance se ztrácí pod nánosem nových problémů, a tak se dá říci, že člověk nejsilněji vnímá své současné problémy.

Proto je malinko ošidné ptát se "hlasu ulice" na srovnání života před a po revoluci, což bylo také do inscenace zakomponováno jako jeden z audiovizuálních prvků. Na základě výše řečeného se dá vyvodit, že především pro střední a starší generaci může být současnost příliš komplikovaná a rychlá. A tak se nelze divit, že když ona neúnosnost překročí jistou mez, někteří i přes možnou buzeraci či ztrátu několika základních svobod volí relativní jistotu a nalinkovanost třeba minulého režimu. Svou zodpovědnost přenášejí na vyšší instanci a naivně si tím navozují pocit relativního štěstí. (Jak lehce se zde hledají paralely se sektami, které zjednodušeně řečeno fungují na jasných pravidlech typu "tohle můžeš", "tohle nemůžeš" a třešinkou na dortu je konstatování: "a my tě máme rádi".)

Pokud bylo záměrem tvůrčího týmu do tohoto prvku skrýt apel proti minulému režimu, ten se bohužel ztrácí právě v tom, že obraz totality zde znázorňují ve smířlivém tónu. Odkazují totiž jen na povrch, který nemá katarzní účinek. Právě naopak, diváci se nad tím pousmějí. Jak jinak je totiž možné chápat zařazení "spartakiádního" hitu Michala Davida, který na české hudební scéně stále straší jako navěky neodstranitelná fosílie? Mnozí si vůbec neuvědomí koncentrovanou děsivost tohoto faktu a potažmo ani galaktickou obludnost Spartakiády.

Ale i přes tento nános vyvěrá síla Orwellova textu, která v mnohých chvílích dává zapomenout na podivnou fasádu. K vyjádření každodenní bezvýchodnosti, lásky nebo obrazů mučení není potřeba ničeho jiného než herecké akce. Jednotlivé výkony, jak už je u Bezručů zvykem, jsou na vysoké úrovni. Tento neoddiskutovatelný fakt ale malinko kalí ta skutečnost, že se zde zase setkáváme s výraznou stylizovaností, což už je u Bezručů také více než zvykem. Je to snad úlitba místnímu většinovému publiku - mládeži -, anebo si žádný režisér nedovolí klást na soubor jiné nároky třeba v podobě obyčejného, realistického herectví? O něčem takovém by se snad dalo mluvit u Joba, ale i zde se nevyhneme exaltovanosti - vypjaté momenty se podobají emocionálnímu frontovému útoku, což jakýkoliv niternější prožitek znemožňuje.

Když se ke stylizovanosti přidá vystupování z rolí či komentář (nejčastěji pitvořící se Tomáš Dastlík), je nezvratně zaděláno na postmoderní pelmel. Skvělým důkazem toho, že někdy méně je více, je v inscenaci 1984 postava O'Briana. Bezmezná moc a zhmotněná hrůza je zde znázorněna v podobě bezpohlavnosti a odosobněnosti. Kateřina Krejčí zde bravurně balancuje mezi nezúčastněnou flegmatičností a jakoby jemným porozuměním. Její chladný klid vyvěrá z neotřesitelného vědomí toho, že každého nakonec zlomí. Její pohlavní neurčenost lze také brát jako symbol bezejmenného davu. V totalitě se totiž častokrát těch největších hrůz ve jménu těch nejvyšších dopouštějí právě ti obyčejní.

Ale i zde máme ty nejvyšší. Galerie diktátorů a revolucionářů je promítána na scénu. Aby toho nebylo málo, je ještě třeba doplnit výčet zemí i s příklady, kde stále dochází k mučení. Někdo by to mohl nazvat působivými scénickými obrazy, na mne to však působí jako režisérská bezradnost sklouzávající k plochému aktivismu. Není totiž jasné, zdali ještě vůbec jde o Orwella, naší minulost nebo snad o veškeré problémy světa, na které však existuje zázračný lék. Láska. Pokud by to někomu nebylo jasné, takového natvrdlého diváka nakopne úplně na konci provařený hit z dílny The Beatles, All you need is love. A teď plačte!

Je škoda, že v roce dvacátého výročí revoluce se tvůrcům nepodařilo zaujmout jasné, koncentrované a ničím nerozmělňované stanovisko k totalitním praktikám, se kterými měla i naše země dosti dlouhou zkušenost. Místo toho je nám předkládaná nabobtnalá skládačka, která si vypomáhá ne vždy nejšťastnějšími berličkami. A tak nezbývá než konstatovat, že tato inscenace má ke své škodě více pentliček než ta nejsnaživější folklórní tanečnice.

George Orwell: 1984. Režie a hudba: Jan Mikulášek, výprava: Marek Cpin, dramaturgická spolupráce: Zuzana Mildeová, videoart: Michal Puhač, hrají: Jan Vlas, Sylvie Krupanská, Kateřina Krejčí, Jan Vápeník, Tomáš Dastlík, Přemysl Bureš, Tomáš Krejčí, Tereza Vilišová, Lukáš Melník. Premiéra 21. března 2009, Divadlo Petra Bezruče, Ostrava.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 J. + P. J. + P. | 19. června 2009 v 15:18 | Reagovat

Silna stylizace nam naopak velmi sedi, ke zvarneni romanu 1984 (a diskusi o prostredcich totality) se mooooc hodi. Mikulasek ma silny "rukopis" a pouziva ho i zde...  Zaver inscenace je myslim o necem jinem, nez pise autor prispevku. Patriku, nejpise jste nepochopil ironii, se kterou divadelnici celou dobu pracuji. Pisen All you need is love je prave takovou ironickou teckou... uplakanky jsme v divadle zadne nevideli. Mate ale pravdu, ze se jednalo o "postmoderni pelmel", byl docela vyzivny.

2 Patrik Patrik | 12. července 2009 v 23:33 | Reagovat

[1]:
Zdá se, že zde se vynořila kritika přímo od zdroje. Pokud se jedná o ironii, k té mám jednu poznámku. Když jsem se jel podívat na Vějíř s broskvovými květy na Divadelní Floru do Olomouce, potkal jsem tam pár zástupců DPB, kteří se do mě pustili za můj názor na 1984 (a na ironii to z jejich strany opět nevypadalo). Po představení Divadla v Dlouhé jsem si velmi zřetelně uvědomil, jaký je rozdíl v přístupu k ironii u nich a u Bezručů a byl jsem hodně rád, že to představení viděli také. Možná si ten rozdíl v ironii (sebeironii), nadhledu, hravosti a mnohém dalším také uvědomili. A to se DVD vypořádavalo s mnohem náročnějším kusem.

Já nikde neříkám, že tam někdo plakal. Spíše mi to přišlo, že tam režisér chce diváky dostat. Žádnou ironii jsem v tom neviděl.

A pokud bych měl hodnotit podle toho, co jsem kolem sebe viděl a "slyšel", došel bych k závěru, že 1984 je k neusezení. Valná většina diváků v mém okolí se ošívala, poposedávala a dost se i nudila. Možná to byla ale jen pouhá náhoda, že jsem se zrovna na takové představení nachomítl.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama