Květen 2009

Zákruty tónů (Andreas Stahel: Circular Hocket)

25. května 2009 v 11:34 Tonus Music
Švýcar Andreas Stahel nás vede po cestách neohraničených klasickým západním herním kánonem. Jako hudební mluva mu slouží i ťukání flétnových klapek.


Dýchání je jednou z nejpřirozenějších činností člověka, kterou si však málokdo plně uvědomuje, dokud se na ni nezačne vědomě soustředit. S nádechem a výdechem nepřichází pouze život, ale také nepřeberná škála dalších možností. Lze jimi vytvářet například zvuk, a to nejen v ústech, ale i na hudebních nástrojích. K této dvojjediné kombinaci doputoval na své hudební cestě hráč na flétny Andreas Stahel.

Tento Švýcar po studiu klasické hudby působil v několika formacích, z nichž některé byly dokonce postavené na improvizaci. Postupem času se však stále více soustředil na objevování a zlepšování nových technik hraní a zpěvu, což vyústilo do situace, kdy skladby píše pouze pro sebe.

Ve středu jeho hudby stojí samozřejmě flétna, jenže Andreas Stahel k ní nepřistupuje vůbec pietně. Vedle klasického hraní se tak objevují i zcela nové postupy, což v důsledku tvoří docela košatý systém. K čistým tónům se přidává přídech či profuky v různé intenzitě. Čisté tóny tak přecházejí v zasněnou krajinu, kde fouká vítr. Rytmickou složku obohacují klapky, které Andreas Stahel přiznává a bere do hry. To stejné platí o nádeších, jelikož jeho hudba je hodně postavená na cirkulačním dechu. Ten mu jednak pomáhá při vytváření atmosférických obrazů postavených na dlouhých, táhlých tónech, ale také při splétání složitějších konstrukcí minimalistických kompozic. Ve svých kompozicích Andreas Stahel využívá taktéž alikvotního nebo hrdelního zpěvu.

Tyto jednotlivé části řadí za sebe do umného propletence, který má mnohdy hypnotický charakter, což častokrát vyvolává potřebu zapojit celé tělo. To je samozřejmě viditelnější při živém provedení, ale tyto ozvuky pradávného tance lze zaznamenat i na nahrávkách - v podobě rytmického podupávání.

Andreas Stahel tento svůj přístup poprvé představil na albu Helix Felix z roku 2003 (Tonus Music Records). Název pochází z latiny a znamená plodnou spirálu, což ve zkratce plně vystihuje Stahelovu hudbu. Na svém druhém albu Circular Hocket, vydaném v roce 2008 u stejné firmy, flétnista na tento svůj koncept navazuje a dále jej ještě rozpracovává. Upustil od flétny a altové flétny, plně se soustředí na basovou a kontrabasovou flétnu, kterou kombinuje s hlasem.

Kromě dvou výjimek, úvodní skladby Steaming Shapes a samostatné Vortex, se Stahel noří do rozpracování třech přístupů. V titulní Circular Hocket kombinuje tóny flétny s nádechy a hlasem. V druhé části této skladby se přidává i hrdelní zpěv, za který lze Stahela asi nejvíce obdivovat. Je až neuvěřitelné, s jakou přesností dokáže jednotlivé polohy střídat. A když už se ono překvapení dotkne vrcholu, hudebník změní tempo a ještě zrychlí.

Wheel Trance je plně postavená na kontrabasové flétně; skladba se přes úvodní sférické pofukování postupně noří do hutnějšího hávu v podobě basových tónů, což je asi nejzřetelnější v druhé části. Třetí část potom pravidelně střídá vyšší roviny, které si lze u tohoto nástroje obtížně představit, s temnějším probubláváním. Jak je již z názvu zřetelné, jednotlivé části jsou postavené na opakujícím se motivu, který je lehce rozpracováván a variován.

Naproti tomu Soft Trance je postavena na dlouhých tónech, což vytváří poklidnou atmosféru. Je to také jedinkrát, kdy Andreas Stahel používá nějaké mašinky. Helix Felix i Circular Hocket jsou totiž zcela akustická alba bez použití elektronických efektů. V pozadí Soft Trance se ozývá základní hlasový tón, přes který se line flétnová kompozice. Soft Trance má díky tomu skoro až sakrální nádech a celou zvukovou mašinérii tohoto alba zjemňuje. Je to takový poklidný výdech, po kterém se zase může rozjet hypnotická smršť.

Andreas Stahel tak na svém druhém albu Circular Hocket dokazuje, že si lze vystačit s málem, pokud člověk není omezen tradicí. V některých okamžicích zvuk fléten připomíná úplně jiné nástroje (například slovenskou fujaru) a v kombinaci s hlasem, především s hrdelním zpěvem, tak dochází k širokému hudebnímu rozkročení.

Andreas Stahel - Circular Hocket, Tonus Music Records, 2008

Text vyšel v Literárních novinách 2009-2.

Drak přistižený při skoku (Sha's Banryu: Chessboxing Volume One)

25. května 2009 v 11:25 Tonus Music
Groovový základ, funková energičnost, minimalismus v repetativních motivech, vnitřní disciplína interpretů - to vše u skupiny Sha's Banryu vytváří hypnotickou hudební masu, která ústí v extázi posluchačovu.


Když se člověk zahloubává do hudby a nespokojí se pouze s poslechem, ale vyhledává si také průvodní informace, v mnohých případech může přijít na zajímavé souvislosti. Postupem času může ke svému velkému překvapení zjistit, že se mu před očima vyjevuje čím dál propracovanější síť hudebníků, kteří jsou propojeni různými formami spolupráce. To platí také o jisté odnoži švýcarské hudební scény, jejímiž průvodními znaky jsou minimalismus a koncept.

V Bernu se kolem labelu Tonus Music Records postupně vytvořila skupina hudebníků, kteří spolu nahrávali alba pod různými hlavičkami či se pohostinně objevovali na deskách někoho jiného. Tato skupina nezůstala zakonzervována, mnozí její představitelé se vydali vlastní cestou, což platí především o pianistovi a skladateli Niku Bärtschovi, který začal alba své kapely Ronin vydávat u mnichovského ECM. Pro své účely a možná i pro vytvoření další sítě založil label Ronin Rhythm Records. Nejdříve zde znovu vydal svá dosavadní alba s kapelami Ronin a Mobile či vlastní sólový projekt Hishiryo a na začátku roku 2008 pod touto hlavičkou představil i projekt hráče na dechové nástroje v Ronin a Mobile, Sha's Banryu.

Na albu Chessboxing Volume One lze nalézt všechny charakteristické prvky tohoto svébytného stylu. Groovový základ, funková energičnost, minimalistická tendence v repetativních motivech, které jsou na sebe nápaditě kupeny a v průběhu času buď lehce variovány nebo přirozeně změněny, vnitřní disciplína interpreta, jenž slouží celku a umí upozadit své ego. Za nejčistší esenci výše zmíněného lze považovat třetí skladbu, nazvanou 030. Ta začíná v tajemném duchu při opakování základního motivu hraného na piano, kolem nějž se postupně vrství další nástroje. Údery na bicí se vyjevují s pravidelností rychlíku uhánějícího někde v dáli, ve vlnách se vrací hlas společně s lehkými profuky basového klarinetu, basová linka se vlní v pozadí. Po třech minutách se vše na chvíli zastaví, aby se to mohlo vrátit s o stupínek vyšší razancí, což vytváří rozechvívavé napětí. Po dalších dvou a půl minutách se vše znovu utiší a po chvíli se vyjevuje hypnotický propletenec rázných sekaných rytmů. Tempo se zvyšuje a z hlasu, který se opět objevuje, se stává další rytmický nástroj. Po dostatečném vystupňování je celá skladba rázem utnuta a poslední tři minuty se nesou v duchu probublávajícího piana a hlasu v křehkém záchvatu zimnice.

I ve všech dalších skladbách lze nalézt tyto prvky. Přestože je Sha autorem veškerých kompozic, i v této sestavě nesoucí jeho jméno se drží své obdivuhodné přednosti - zůstává se svými party na altsaxofon, basový klarinet nebo laoský bambusový khen relativně v pozadí, kde pokorně slouží celku. Tím dokazuje, že i přes své mládí je již vyspělým hráčem. Velký prostor zde má výrazně motivické piano Mika Keusena, kterého velmi nevtíravě, avšak účinně, doplňují Julian Sartorius na bicí a Thomas Tavano na baskytaru. (Julian Sartorius se s Mikem Keusenem nepotkává poprvé. Společně s Garethem Davisem tvoří trio DKS a právě v této sestavě je bylo možné vidět roku 2007 v Brně na Expozici nové hudby.) Nad všemi nástroji se vznáší éterický hlas Isy Wissové. Není to poprvé, kdy se v tomto konceptu objevuje i hlas. Na albu Blau Mika Keusena (Tonus Music Records, 2005), na němž se podílel i Sha, bylo již možné slyšet hlas Anny Traufferové, ale jednalo se spíše o dlouhé táhlé tóny v pozadí. Zde je Isa Wissová nedílnou součástí kompaktního celku. Dokonce v úvodní skladbě 012 za pomoci křehkého jazzového frázování zpívá anglický text.

Album Chessboxing Volume One kapely Sha's Banryu se příznačně nachází někde mezi Nik Bärtsch's Ronin a Blau Mika Keusena. S Blau jej pojí důraz na atmosféru a křehkou souhru. Není však tolik sofistikované a propracované jako počiny Ronin, kde se více pracuje s polymetrickými rytmy. Co mají však společného, je jejich inspirace japonskou estetikou. Z potulného samuraje se tak stává drak připravený ke skoku, který neztrácí vnitřní napětí a postoj, aby byl kdykoliv připraven udeřit. A Sha se tímto albem rozhodně podařilo udeřit přesně.

Sha's Banryu - Chessboxing Volume One, Ronin Rhythm Records, 2008

Text vyšel v Literárních novinách 2008-33.

Skrytá individualita v organické celistvosti (Nik Bärtsch's Ronin: Holon)

25. května 2009 v 11:19 Nik Bärtsch's Ronin & Mobile
V polovině února 2008 vydal Nik Bärtsch se svou kapelou Ronin nové album Holon. Po odchodu od Tonus Music Records je to (po Stoa) jejich druhé album představené u ECM.


Stoa v jednom ze svých významů znamená starořeckou sloupovou síň určenou převážně pro veřejné účely, což může představovat také krásný symbol Bärtschovy hudby. Každý posluchač má právo vstoupit do tohoto hudebního prostoru a tam se volně pohybovat. Musí však respektovat, že zde platí jistá pravidla a omezení, protože jinak by si mohl přivodit bouli desiluse při srážce se stabilními sloupy v podobě pevného hudebního základu. Tento obraz skoro dokonale doplňuje název posledního alba, Holon. Toto slovo poprvé použil Arthur Koestler ve své knize The Ghost in the Machine a mělo vystihovat takový systém, který je sám o sobě celkem s mnoha subsystémy a zároveň je součástí celku většího.

Bärtschova hudba má základ v minimalismu, jenže ten u něj nezůstává ve své původní podobě, kdy se především vycházelo z matematických formulek. Minimalistické, ne však jednoduché motivy, hrané jednotlivými nástroji, jsou vedle sebe řazeny do promyšlené struktury polymetrických rytmů. Teprve ve chvíli, kdy jsou položeny pevné základy a celá kapela dostatečně dlouho groovuje, mohou se odvážní jednotlivci pustit i mezi, či dokonce za vymezené sloupy. Pokud už se nějaký improvizovaný part objeví, vyrůstá z organické struktury a zároveň stále zůstává její částí, což mnohdy skoro až znemožňuje rozpoznání takového partu.

V Bärtschově hudbě by se dalo vysledovat hodně vlivů - výše zmíněný minimalismus, fascinace novou kompozicí (například Mortonem Feldmanem, který je inspiračním zdrojem pro prozkoumávání jemných a tichých tónů v jistých momentech jeho tvorby), japonská rituální hudba nebo jazz a funk - , ale ve výsledku se jedná o naprosto svébytný hudební jazyk.

Nik Bärtsch se za dobu svého hraní obklopil inspirativními hráči, kteří i přes svou zjevnou virtuozitu dokáží najít dostatek vnitřní kázně a sloužit celku. To platí především o jeho kapele Ronin, se kterou se mu podařilo prosadit v celosvětovém měřítku. Každý ze zúčastněných neoddiskutovatelně ovládá mistrovsky svůj nástroj, ale přistupuje k němu s patřičnou pokorou. Ať už se jedná o Bärtschova dlouholetého spoluhráče Kaspara Rasta (bicí), Andiho Pupata (perkuse), Björna Meyera (baskytara) nebo o Sha (saxofon, klarinet). Ty doplňuje Bärtsch na piáno.

Ronin se dostal do širšího povědomí právě předchozí deskou Stoa, na které se plně zúročilo jejich dlouholeté neutuchající koncertování (LtN č. 50/2006), a tak zní album velmi uceleným dojmem. Tohoto výrazu docílili především pravidelným pondělním vystupováním v domovském Bazillus klubu v Curychu, jež bývá velmi často spojováno s dílnou pro všechny, kteří by měli hlubší zájem se o jejich konceptu dozvědět více. Stoa je oproti předchozím albům niternější a křehčejší. A tam, kde končí, plynule navazuje poslední deska Holon.

Jako hejno ryb
Také na Holon je znát, že kapela je stále sehranější, což přimělo Nika Bärtsche, aby tomuto faktu přizpůsobil i své kompozice, jež působí ve výsledku velmi sofistikovaně. Celek se tak stává daleko důležitějším a individuální party, které v některých výjimečných momentech získávají prostor k ukázněnému sólování, jsou rozhodně subtilnější. S výjimkou baskytary je nástrojové obsazení plně akustické, díky čemuž se hráči mohou soustředit na prozkoumávání jejich tónových a zvukových možností. Nik Bärtsch upustil od Fender Rhodes piána a daleko více se oddává barvě svého nástroje. V mnohých momentech prohledává i jeho ústrojí a omezuje rezonanci jednotlivých tónů. V delších pasážích, které povětšinou vrcholí v posluchačově extatickém transu, se jeho piáno řadí mezi rytmické nástroje a jakoby z povzdálí odpočítává okamžiky zbývající do takového stavu.

V krystalické podobě je to ukázáno v Modulu 41_17, který vyrůstá právě z vyťukávání dvou stále stejných tónů. Postupně se přidávají další nástroje, až společně vytvoří hypnotickou masu. Po dostatečném natažení přichází Bärtschovo zvolání, tak typické pro živé hraní, jež dává pokyn pro změnu.

Dramatický rozměr vzniká nejen v kupení jednotlivých tónů nebo motivů, ale také v různorodosti důrazu. Právě zde se ukazuje největší síla bubeníka Kaspara Rasta, který správně dávkovaným důrazem u některého z úderů vytváří rozechvívavé napětí.

Bärtschův koncept dovoluje celé skladby kombinovat nebo si z nich půjčovat určité pasáže jednotlivých nástrojů a ty zasazovat do nových souvislostí. Toto je zřejmé u výše zmíněného Modulu 41 _ 17 nebo u Modulu 39_8, kde se vrací do historie až k prvnímu roninovskému albu Randori (Ritual Groove Music 2), ze kterého například vytahuje perkusní pasáž.

Na Holon, oproti předchozí desce, dostal větší prostor baskytarista Björn Meyer, což dává tomuto albu hutnější zvuk, i když v mnohých částech je jeho cinkavý a mazlivý způsob hraní tím nejkřehčím, co lze zaslechnout. Největším obohacením je však rozšíření sekce dechových nástrojů, kde Sha kromě basového a kontrabasového klarinetu sáhl i po altsaxofonu. Ten se nejvíce prosazuje v Modulu 45, kdy se od ostatních odtrhává a jedinkrát se rozlétává do uvolněnějších jazzových poloh. Oproti tomu hned první skladba, Modul 42, získává díky Sha a jeho klidné hře až japonský nádech. Největší požitek se však dostavuje v závěrečné skladbě, v níž kontrabas klarinet se svou nezaměnitelnou barvou zvuku vytváří nosnou linku celé kompozice. Ta má v sobě tolik hravosti, že dokáže posluchače vnitřně i navenek roztančit.

I přestože tato hudba potřebuje soustředěný poslech, zprostředkovává posluchači extázi velmi skromnými prostředky. Nik Bärtsch hudbu kapely Ronin přirovnává k hejnu ryb, které se honí kolem korálového útesu rychlostí světla. A k tomu se ptá, zdali jsou ryby rychlejší než myšlenka. Velmi podobným obrazem je pro mě osobně i hejno ptáků na obloze. Letí stejným směrem, ale vůdce se v průběhu času mění. Masa ptáků se přelévá v organické struktuře. A stejně tak se i tento potulný samuraj (Ronin) vydává na svou další zteč ve velmi celistvé a sehrané podobě.

Nik Bärtsch's Ronin - Holon (Ritual Groove Music 8), ECM Records, 2008

Text vyšel v Literárních novinách 2008-10.

Zvuková zahrada Dona Li

25. května 2009 v 11:14 Tonus Music
Server You Tube chrlí na své uživatele každodenně nesčetné množství stále nových videosekvencí a klipů. Nedávno se však na něm objevil také profesionálně vyvedený dokument o pozoruhodné postavě současné hudby, Donu Li a jeho Tonus-Music.

Je známou skutečností, že dnes se nejvíce vyplatí hledat na internetu. Má-li kdokoliv o cokoliv zájem, vždy to najde právě zde. Je s tím však spojeno jedno ošidné nebezpečí. Bez jasných hranic se totiž ono hledání může přeměnit v nekonečné proklikávání přes rozličné stránky, aniž by člověk byl svou cestu schopen podchytit či zpětně dohledat. Pokud by se ovšem nechtěl proklikávat zpět. Ta nekonečnost a především přesycenost je přesným obrazem dnešní doby, která zákeřně vybízí k neomezené spotřebě. Spotřeba je plně zaměřena na současnost a budoucnost nebere vůbec v úvahu. Kdo by se také chtěl zabývat otázkou, co se stane, až se toto soustrojí západní civilizace zadrhne. Jako vhodný příklad mohou posloužit stránky You Tube, které dávají lidem příležitost umístit zde jakékoliv video s cílem, abychom se ubavili k smrti. I přes onu horu balastu, často v otřesné kvalitě, zde lze nalézt opravdové skvosty. K tomu je však zapotřebí být buď notně trpělivý, anebo vnitřně ukázněný a vědět, co člověk hledá.

Jedním z takových zjevení je i umístění dokumentu Tonus-Music: The Sound Garden of Don Li právě na tyto stránky. Dá se říci, že jeho přítomnost zde spadá do oblasti boje s ďáblem jeho vlastními prostředky.

Nevyhnutelná osudovost
Don Li (původním jménem Don Pfäffli) se narodil v roce 1971 ve švýcarském Bernu. Již od dětství cítil, že hudba je jeho předurčením, což se vrchovatě naplnilo okolo osmnáctého roku života, kdy odešel z domu a začal se živit vlastní hudbou. Přes počáteční krušné chvíle, kdy hrával i na ulici, se však propracoval až do pozice respektovaného skladatele a hudebníka. A také novátora, jelikož jeho koncept Tonus-Music si nalezl za krátkou dobu existence mnoho následovatelů.

Don Li začínal jako nadějný jazzový saxofonista a toto zařazení mu u mnohých zůstalo dodnes, i když tyto vody již dávno opustil. Z bezbřehé volnosti a virtuozity se posunul k ukázněnému projevu, který je v mnohém inspirován i taoismem nebo zen-buddhismem. Jeho koncept je velmi často spojován s minimalismem a groovovou hudbou, ale daleko přesněji jej vystihují slova jako čistota, koncentrace, redukce a opakování. Hudba Dona Li je charakteristická nepravidelným rytmem, jeho změnou, mnohdy přesně zapsanými údery bicích, výraznou absencí sólových výstupů, pomlkami, kupením dvojitých nebo trojitých taktů, které vyvolávají dojem zpomalovaní nebo zrychlování. V této souvislosti Don Li mluví o "curved beats" (jakýchsi ohnutých, pokřivených rytmech).

Z výše popsaného by se mohlo zdát, že je zde vše striktně dáno a že zde není prostor pro improvizaci. Pro muzikanty je to však velká výzva, protože se mohou volně pohybovat pouze v rámci určitých hranic. Vnitřní ukázněnost se projevuje i tím, že během hraní si často uvědomují, co vše by mohli zahrát, ale dají přednost jednomu motivu nebo dokonce i odmlčení se, z čehož následně vyroste ten správný tón. V opakovaných motivech je hodně napětí, z něhož se však při patřičném ponoru vyloupne až meditativní rozměr. Toto klade na posluchače velké nároky, ale na druhou stranu mu to ukazuje, jak dosáhnout s minimálními prostředky maximálního efektu, což by mohlo být i inspirací pro naši přesycenou dobu.

Vnitřní přerod
Odklon Dona Li od jazzu se projevil i v tom, že odložil svůj po dlouhou dobu oblíbený nástroj, altsaxofon. Ten byl nahrazen klarinetem nebo kontrabas-klarinetem. Dle Liových slov je saxofon ihned spojován s jazzem, při hraní na klarinet se cítí více omezen, a neutápí se tak v nekonečném kupení tónů. To mu dává větší prostor soustředit se na frázování a také na barvu tak, aby posluchač nemohl přesně určit, jaký nástroj to právě hraje.

V prvotní fázi se obklopil několika hudebníky, se kterými začal svůj koncept rozvíjet. Mezi ně patřil Werner Hasler (trubka), Patric Lerjen (kytara), Nik Bärtsch (piano), Björn Meyer (baskytara) a Marco Agovino (bicí). Toto snažení vyústilo v založení labelu Tonus-Music Records, který je platformou pro všechny Liovy obdivovatele a pokračovatele. V Bernu také otevřel Tonus-Music Labor, což je prostor pro živé hraní. Mnohé živé produkce daly základ následně vydaným CD s podtitulem Tonus-Music Labor Research Result. Poté, co se ze všech hudebníků, kteří s ním za ta léta hráli, vylouplo několik výrazných následovatelů (pianista Nik Bärtsch rozvíjí svůj Ritual Groove Music u ECM Records, další mladý pianista Mik Keusen dává vyniknout svému talentu v několika kapelách apod.), Don Li svůj projev zase o trochu posunul.

Všechny tyto hudební roviny jsou znatelné i v dokumentu na You Tube. Ukázky pohybují na škále od jazzové volnosti (hrané na saxofon) až po ukázněnost v podobě táhlých tónů vyluzovaných na klarinet. V současné době Don Li zaměřuje zejména na rozsáhlejší skladby o délce jedné hodiny, při jejichž skládání bývá inspirován například různými tvary nebo dokonce nějakou větou či vyjádřením. V dokumentu tak například třemi jednoduchými střihy proměňuje kousek papíru v umělecký objekt, který by mohl plně vyjadřovat jeho koncept nebo být inspirací pro jednu z dalších skladeb. Tento okamžik přesně dokumentuje Liovu snahu o dosažení maximálního efektu minimálními prostředky.

Zvukové plody
Výborným příkladem tohoto Liova tvůrčího přístupu může být Part 64 nahraný v triu Out of Body Experience, ve kterém Dona Li (klarinet) doplňují Fabian Kuratli na bicí a Wolfgang Zwiauer na baskytaru. Tito dva hudebníci s velkým nadhledem a bravurou zvládají i ta nejzáludnější místa hodinové kompozice. Především zde vyniká bubeník, který rozvíjí všemožné roviny od pomlk až po protirytmy, čímž plně dokazuje, že nejtěžší není něco zahrát, ale spíše to vynechat. Celá skladba je postavena na pravidelném střídání dvou šablon, oblouku a linky, přičemž se do předpřipraveného základu kytarového motivu snaží vměstnat živí muzikanti. Základ je pouštěn z laptopu a Don Li pro něj používá označení "surround sound". Ve svém výsledku se opravdu jedná o neobyčejnou zkušenost, při které se posluchač dostává mimo běžné vnímání. Poslech této skladby je zcela pochopitelně doporučován se sluchátky a bez přerušování.

Rejstřík Liových inspirací je však rozmanitější. Někdy to může být třeba jen určitá věta. Pro skladbu The Longest Journey byl výchozím momentem výrok Lao-ce: "I ta nejdelší cesta začíná prvním krokem." Ten byl nahrán v různých jazycích (angličtina, španělština, korejština, japonština, hindština, němčina a francouzština) a podle zvuku, rytmu a přízvuku byly složeny jednotlivé části. Z nich se pak vylupuje nálada jednotlivých jazyků. Další skladbou, v níž si Don Li pohrává s řečovou šablonou, je Time Experience, která je poctou Albertu Einsteinovi. Mezi Liovy výrazné počiny patří rovněž kompozice New Ballet for Xala pro smyčcový kvartet a xalu, což je speciálně vyrobený stepxylofon. Ania Losinger při hraní používá boty na flamenco a dvě tyče. Živé předvedení tak není pouze požitkem pro uši, ale také pro oči. Ania Losinger se pohybuje někde na hraně mezi baletem, stepem a meditací. I z toho důvodu byl New Ballet for Xala vydán i na DVD.

Onen vizuální rozměr získává u Dona Li stále více na významu. Stále intenzivněji tak rozvíjí spolupráci s videoumělcem Pierrem-Yvesem Borgeaudem. Z té vzešla právě výše zmiňovaná skladba Time Experience.

Chceme-li proniknout hlouběji do Liovy akustické poetiky, nelze pominout ani jeho starší tvorbu. I tady se nacházejí opravdové skvosty. Jedním z nich je album Kun, na kterém se poprvé objevily elektronické zvuky. Z jejich propojení s živými bicími a altsaxofonem nebo kontrabas- klarinetem se vynořují hypnotické propletence se strhujícím nádechem. Vedle Dona Li se na albu Kun podíleli Marco Repetto a Kaspar Rast. Právě pro bubeníka Kaspara Rasta napsal Li Part 52, což je hodinová skladba v 9/4 rytmu. Obdivuhodné není pouze to, jakým způsobem je napsaná, ale také jak je interpretována.

Všechny informace se nedají vměstnat na plochu dvaceti minut, dokument The Sound Garden of Don Li však může být brán jako prvotní vhled do konceptu Tonus-Music; pokud ovšem člověk nezabloudí úplně někam jinam. Jak řekl jeden z žáků Dona Li: "Pokud jsi vegetarián, nekuřák, milovník zeleného (japonského) čaje, musíš mít rád přesně tento typ hudby." Nedá se to brát úplně doslova, ale je v tom skrytá niterná pravda. Všechny umělce inspirované konceptem Tonus-Music spojuje jejich silné přesvědčení a znalost cesty, po které se vydali.

Tonus-Music: The Sound Garden of Don Li, Tonus-Music Records & Momentum Production, 2007.

Text vyšel v Literárních novinách 2007-35.