Červen 2009

Záslužný přínos ostravskému publiku (Dream Factory 2009)

15. června 2009 v 10:21 Divadlo
Díky občanskému sdružení OVArt se Ostrava konečně dočkala divadelního festivalu, který přináší místnímu publiku možnost vhledu do produkce činoherních a alternativních souborů z celé republiky. Ve dnech 3. - 6. června 2009 uspořádali nultý ročník festivalu Dream Factory.

Onen vhled je jednoznačně největší přínos, za který jim lze tleskat, jelikož náhodná představení hostujících souborů nepřinášejí vždy tu nejvyšší kvalitu, pohostinská představení Činoherního studia z Ústí nad Labem a HaDivadla z Brna v Divadle Petra Bezruče v rámci Nové osy jsou příliš úzce zaměřená a především OST-RA-VAR nemůže běžnému místnímu divákovi přinést žádnou nadstavbu. Vše může vidět během divadelní sezóny. Přínos OST-RA-VARu je spíše v tom, že představí produkci všech ostravských profesionálních divadel kritické a studentské obci. Ve své podstatě si tímto místní divadla na sebe ušila bič, jelikož jen málokterý kritik sem potom zavítá i během roku. Možná by nebylo od věci se díky patřičnému sebevědomí, které Ostrava dozajista za posledních několik let nabyla, rozhoupat k zásadnímu rozhodnutí.

Pokud by OVArt s festivalem Dream Factory měl ambice se minimálně vyrovnat Plzni či Hradci Králové, což z úst zodpovědných ve slabší chvilce i zaznělo, nabízí se jednoduché řešení: spojit OST-RA-VAR a Dream Factory do jedné akce. Klicperovo Divadlo a Drak v Hradci Králové také běžně představují svou produkci během festivalu Divadlo evropských regionů. Ostravských divadel je samozřejmě více, ale nikde není řečeno, že by nemohla vybrat pouze to reprezentativní. Ano, ne vše, co zde vzniká, je možné považovat za kvalitní, i když si to někteří místní možná ani nechtějí připustit.

Během čtyř dní se v tradičních (divadelní sály) i méně tradičních (Důl Hlubina, solná jeskyně) prostorech vedle sebe představily profesionální i amatérské soubory. Hned zkraje je třeba poznamenat, že to byl mix více než zdařilý, alespoň tedy podle toho, co jsem mohl zhlédnout. Profesionální scény, v tomto případě velká jména jako Divadlo v Dlouhé, Divadlo Na zábradlí, Dejvické divadlo, Národní divadlo Brno, se sice prezentovaly komornějšími kusy, za čímž mohou být finanční limity na straně pořadatelů, ale to bylo více než kompenzováno předvedenou kvalitou. Alternativní divadla nezůstala pozadu a dokázala, že i na amatérské či poloamatérské scéně je z čeho vybírat.

Brněnské Národní divadlo přivezlo inscenaci Havel píše Husákovi. Zde se střetávají jakoby dva nesouměrné světy, ale to jen do té chvíle, než se z rozverné klauniády stane zhmotnění hrůzy vyvěrající z promítaných slov, ale především takové hrůzy, která je až za oněmi slovy. Havlův kritický text ani po více než třiceti letech neztratil na působivosti a stále dokáže zaujmout nejen obsahem, ale také precizní vycizelovaností. To podstatné v této inscenaci se však odehrává v herecké akci dvou klaunů. Od fyzicky náročných kousků, přes klaunská čísla, kde je do hry vzat i prvek náhody, neúspěchu a sebeironie, se dostáváme k mrazivým jevištním obrazům, které Havlův text více než zpřítomňují. Už tady sice nemáme komunistickou diktaturu, ale zato jsme dnes a denně semíláni pod kolesy marketingového mixu, který nás dostává do podobné rezignace a konzumní spokojenosti jako tomu bylo kdysi, a tak před mnohými "zvěrstvy" přivíráme oči. Současná politika se dokonce natolik vyprázdnila, že zde místo souboje idejí a silných osobností dnes a denně sledujeme souboj klaunů s méně či více nabubřelými egy.

V podobně kritickém duchu, i když jinými prostředky, se ubírala i inscenace Divadla v Dlouhé Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách. Tři seriózně se tvářící pánové, ve své podstatě také klauni, ovšem s vizáží teleshopingových prodejců, se snažili zhustit celého Shakespeara do 120 minut. Jejich počínání je sice permanentní atak na bránice, kdy není času si vydechnout, ale i přes veškerý ten smích vyvěrá onen základní osten namířený proti dnešní konzumní společnosti, kdy chceme a můžeme skoro vše, ale nic už si neumíme vychutnat, jelikož se na nás nezadržitelně valí další lákadla. Celá inscenace stojí na bravurních výkonech třech herců (Jan Vondráček, Miroslav Táborský a Martin Matejka), kteří s naprostou lehkostí zvládají přechod mezi jednotlivými rolemi a hlavně mezi jednotlivými žánrovými polohami.

Se zcela opačným přístupem, tedy absolutně divákovi nevstřícným, vyrukovalo Dejvické divadlo. Ve hře Debris jde v mnohém o dva mimoběžné monology, kde není zcela jasné rozhraní mezi realitou a fikcí. Minimalistický režijní a interpretační vstup Miroslava Krobota z představení dělá do jisté míry latentní rozhlasovou hru. Není až tak důležité se dívat, stačí poslouchat. A pokud si v průběhu divák i zdřímne, dokonce ani to nevadí, protože tak nějak to vypadá, když si člověk čte, slova ubíhají, ale už nesleduje smysl těchto slov, jelikož se ve svých myšlenkách ztratil - častokrát i mimo děj. Když se vrátí, není si jistý, zdali mu něco neuniklo a zdali vše do sebe zapadá tak, jak má. Dá se říct, že takto nějak vznikají ty nejobskurnější interpretace uměleckých děl.

Z polospánku hned záhy však diváka vytrhlo Zapomenuté světlo Divadla U stolu, což je inscenace postavená především na přesném hereckém projevu Jana Mazáka v roli Jakuba Demla. Ten zcela přesvědčivě přechází z expresivních poloh, které by však někdy nebylo od věci přizpůsobit prostoru, do meditativního ztišení a dokáže vykreslit každé zákoutí osoby sžírané svými touhami, děsy i osudem, kterému chce, ale nedokáže vzdorovat.

V pátek a v sobotu se hlavní dění přeneslo do prostor bývalého dolu Hlubina, který tomuto festivalu dodal, s velkou nadsázkou, snový charakter. Zatím to na Hlubině a v přilehlých dolních Vítkovicích vypadá jako ve zlém snu, ale stále můžeme v Ostravě snít sen, že jednoho dne se v těchto končinách budou nacházet multifunkční prostory komunikující s místním géniem loci.

Na dole Hlubina se dostala ke slovu větší alternativa. Pražský soubor D.I.S.Harmonie se uvolnil ve volné improvizaci - Kdo se holí, nesmí do lesa. Pokud divák vidí ve čtyřčlenné sestavě pouze jedinou zástupkyni něžnějšího pohlaví, může dojít k závěru, že jí to oproti mužské trojici značně zvýhodňuje. V průběhu představení se od této rádoby vady na kráse oprostí, jelikož celá čtveřice je vzácně vyrovnaná a především sehraná. Ale hlavně proto, že přeskakování z tématu na téma, ze situace do situace nijak zvlášť neakcentuje genderové principy. Pokud je toto pro diváka první improvizace (či jedna z prvních), může obdivovat bravuru a dobře se bavit v tomto více či méně navazujícím pásmu skečů, jenže opakování tohoto principu, který je ve své podstatě neuchopitelný, se může dosti vyčerpat.

V tomto by se mohla D.I.S.Harmonie inspirovat u Radia Iva, jehož Život nedoceníš je také volnou improvizací, která se však pohybuje ve značně zúženém prostoru. Kromě toho, že se jedná o rozhlasovou hru, která však funguje i takto vizualizovaně, se především tři představitelé drží od začátku do konce jediné role a smysluplně se snaží rozvíjet a uzavřít příběh. Toto klade na herce větší nároky, ale o to více si lze potom cenit povedeného představení, jak tomu bylo i tentokráte.

Ale i profesionálové z Divadla Na zábradlí se museli v Pískovišti vyrovnávat s velkou výzvou. Je více než ošemetné hrát malé děti, aby to nesklouzávalo do nějaké parodie, ale aby to hlavně bylo uvěřitelné. A právě toto se v Pískovišti vrchovatě podařilo. Režisér Jiří Pokorný se odhodlal k podobně riskantnímu kroku jako Jan Nebeský s Jaroslavou Pokornou v Divoké kachně v Divadle v Dlouhé a dospívající děvčátko zde ztvárňuje Zdena Hadrbolcová. A tento krok se vyplatil a přinesl taktéž jedinečný zážitek, který je podtržen a umocněn skvostným výkonem Jana Lepšíka. V dětském světě her se odehrávají příběhy, které však působí i jako obrazy života dospělých. S minimálními prostředky je zde rozehrávána křehká, v mnohých chvílích až poetická inscenace, ze které však, a to nejen díky dětské krutosti, mrazí.

S minimálními prostředky si vystačí i A-Studio Rubín v Sopránu ze slapské přehrady. Petra Kolečka lze již pár let brát jako nejvýraznější postavu mladé dramatické generace. Jenže po zhlédnutí několika jeho her se člověk neubrání otázce, zdali se někde nějaké kolečko nezadrhlo. Kolečkovy texty jsou svižné, dobře napsané, umně se v nich pracuje s jazykem, kdy má autor skvěle odpozorováno vyjadřování skupiny, kterou si bere na paškál, pokud divák lehce posune hranici svého studu, dokonce se i dobře pobaví, jenže ve své podstatě to jsou spíše takové hříčky, pokud už bychom nechtěli mluvit o rychlokvaškách. Vidět či číst je stačí pouze jednou. A přesně toto platí i o Sopránu ze slapské přehrady. Herci zde mají vděčnou příležitost si s postavami a situacemi pohrát, až vyhrát, divákovi představení uteče jakoby nic, odchází osvěžen, ne však občerstven.

Z výše popsaného je zcela zřejmé, že pokud bude festival Dream Factory příští rok, ať už v jakékoliv formě, pokračovat ve stejné kvalitě, již nyní je potřeba s touto akcí ve svých kalendářích počítat.