Červenec 2009

Dokonáno jest (Colours of Ostrava 2009)

22. července 2009 v 12:44 Hudba
Pokud jsem svůj loňský článek o Colours of Ostrava nazval Limity růstu (LtN 30/2008), dá se říci, že jsem nebyl daleko od pravdy. Letos se sice pořadatelům podařilo dotknout mety nejvyšší - v sobotu hlásili vyprodáno -, za což jim patří obdiv, ale ony limity byly tentokráte ještě zřetelnější. Přibyla sice scéna (tzv. "Česká scéna"), některé, jako třeba ta divadelní, byly přemístěny tak, aby se na nich mohla nerušeně odehrávat produkce, tradiční stan byl ještě větší, ale i tak se hodně lidí na mnohá vystoupení vůbec nedostalo a hlavně přechody mezi dvěma hlavními částmi festivalového areálu byly opět více než úmorné, jelikož úzká lávka spojující Moravskou a Slezskou Ostravu má značná kapacitní omezení.

Zde si pouze dovolím zopakovat doporučení, které jsem pořadatelům napsal do anketního lístku, jelikož jsem někde zaznamenal, že o tom sami uvažují: určitě by se toto dalo alespoň částečně vyřešit pontonovým mostem, a to v případě, že uvažují o pokračování s Colours v takovémto rozsahu.

Stan a divadelní scénu na vybraná představení ale už asi pořadatelé nenafouknou. Kacířsky prohlašuji, že zde by celému festivalu na druhou stranu spíše prospělo očištění programu o zbytný nános hlušiny (především české provenience) a jeho rozvolnění s důrazem na velké scény, a to dle hesla: někdy méně je více. I kdyby festival trval pouze 3 dny, měl méně scén, vůbec by to nevadilo, jelikož diváci by si i tak museli vybírat, protože to neustálé přebíhání z místa na místo baví asi jen málokoho a po nějaké době se stejně dostavuje pocit nasycení.

Ve světle výše řečeného byl kostel tento rok paradoxně nejkomfortnější scénou, i když kvalita programu zůstala zachována. Jedinou výjimkou bylo vystoupení Ahn Tria, které si večer předtím během společného vystoupení s Tata bojs udělalo řádnou reklamu, a tak nebylo překvapením, že se na něj diváci nahrnuli. Překvapením však bylo, že koncert Manickama Yogeswarana ze Srí Lanky nepřilákal tolik diváků jako podobné produkce v předchozích letech, jelikož se z mého pohledu jednalo o vrchol na této scéně a dokonce o jeden z vrcholů festivalu vůbec. Tento zástupce tradiční tamilské hudby totiž připravil se svými dvěma spoluhráči křehký zážitek, po kterém si mohl divák pouze povzdechnout, jak je to někdy prosté. Pokud bych chtěl být patetický, musel bych prohlásit, že tento pán je zosobněné dobro a to z něj také silně vyzařuje. Hlasová virtuosita Manickama Yogeswarana byla podpořena především hráčským uměním perkusionisty Marlona Kleina. Yogeswaran však dokázal, že vládne nejen hlasu. V jedné z nejsilnějších částí koncertu si Yoga hudebně "pohovořil" na malý bubínek s Kleinem za perkusemi.

Podobný zážitek připravila i Clarinet Factory s Alanem Vitoušem na stejném místě. Rozjezd koncertu byl sice vlažnější, ale s dalšími a dalšími skladbami se hudebníci stávali uvěřitelnějšími. Zpočátku lehce rušivý vizuál (přeci jen pánové působili až příliš uhlazeně) byl postupně upozaděn skvěle zvládnutými skladbami různého žánrového rozpětí. Zvuk klarinetu a obzvláště basklarinetu působí mocným dojmem, a to především při rozplétání minimalistických kompozic. Ač jsou pánové dávno vyzrálými hudebníky, zcela jednoznačně v nich stále dřímá značný potenciál. Toto uskupení se vyplatí sledovat i do budoucna.

Podobně příjemným překvapením mezi českými zástupci byl brněnský soubor Mako Mako. Čtveřice interpretů zcela přirozeně zvládá přechod mezi různými styly (latina, hip hop apod.) a nedovolí si u toho sebemenší zaváhání. Postavit vystoupení na zpěvu, beatboxu, baskytaře a kytaře a neztratit se na druhé největší scéně na festivalu si zaslouží patřičný obdiv. Živé vystupování Mako Mako očividně baví, což potvrzuje i jejich právě pokřtěné debutové album, jež je naprosto netradičně záznamem koncertu.

Na této "barevné" scéně umístěné na Černé louce se v mém výběru představila značně vyrovnaná, leč různorodá škála skupin z různých koutů světa. Jednoznačně však mezi nimi kralovalo KTU. Pokud jsem až do letošního ročníku žil v přesvědčení, že Colours of Ostrava přehlíží tvrdší rockovou hudbu, ačkoliv jsem výsostným příznivcem kostelní scény, toto finsko-americké trio rehabilitovalo festival v mých očích. Kvalitu rytmické složky (Pat Mastelotto - bicí, Trey Gunn - Warr guitar) jsem již měl ověřenou z vystoupení King Crimson a když se k nim přidal nespoutaný finský akordeonista Kimmo Pohjonen, bylo zaděláno na hutný zážitek. Trey Gunn na své desetistrunné dotykové kytaře lehce přecházel z rytmických do melodických poloh, Pat Mastelotto vyváděl za bicími jako neposedný žabák a nad tím vším se skřehotavě vznášel Kimmo Pohjonen, jehož akordeon prohnaný mašinkami pokryje širokou škálu zvuků. Kimmo na závěr vystoupení ukázal, že i humor je mu vlastní a zahrál jako správný absolvent oddělení lidové hudby tradiční finskou skladbu, která však nakonec dostala jiné kontury, když se přidala zbývající dvojice.

K rehabilitaci festivalu přispěla také kapela Mercury Rev z USA, která rozpoutala neskutečnou psychedelickou jízdu, ve které se však hudebníci dokázali neztratit a přejezdy od jedné zvukové stěny k další vyplňovali jasným hudebním názorem. Z nahrávek zní Mercury Rev křehce, což je umocněno nasládlým zpěvem, ale jejich živé vystoupení bylo skoro opakem a především nezastavitelnou smrští bez sebemenšího náznaku kompromisu.

Naprostým opakem, co se týká zvuku, byl Diwan Project z Izraele hrající tradiční písně. Jelikož se v jejich případě nejedná pouze o hudební zážitek, ale také o duchovní setkání, vůbec by se neztratili na kostelní scéně, pokud by ovšem kostel pod jejich "náporem" židovsko-arabských vlivů nepukl. Ačkoliv je Diwan Project hodně tradiční, má značný taneční potenciál, který rozjasňuje mysl.

Z tradice vychází také alžírsko-francouzské uskupení Speed Caravan, kde je středobodem arabská loutna oud, jejíž zvuk Mehdi Haddab, podobně jako Kimmo Pohjonen svůj akordeon, zkresluje různými efekty. Kapela umí rozjet nespoutanou elektronickou smršť, která se však po třetí skladbě podobného ražení stává předvídatelnou. Nebylo by vůbec od věci, kdyby tato "karavana" někdy zvolnila nebo změnila svůj směr.

Naproti tomu Seun Kuti & Egypt 80 z Nigérie nemusí o něčem takovém ani přemýšlet, jelikož jejich afrobeat má skoro až nevyčerpatelný potenciál. U jejich hudby, která by se dala charakterizovat jako groovující funky, se dá pohupovat do rytmu nebo klidně i popíjet večerní kávu; fungovat bude pokaždé.

Nefungovala však irská skupina Jape, která se zabalila do elektronického hávu nepokrytě odkazující na osmdesátá léta, čímž odsoudila svého "pseudobubeníka" do role dvojnásobného statisty. Bylo zřetelné, že hrát moc neumí a když už to vypadalo na nadějný pokus, bezradně kopíroval vše přehlušující rytmus elektronických mašinek. U něj, a potažmo u celé kapely, se rozhodně nedá mluvit o hudebním počinu, spíše by se dalo uvažovat o performanci postavené na zhmotňování pouštěných rytmů. Korunu trapnosti se tomu úspěšně snažil nasadit neposedný frontman, který se očividně inspiroval u jedné z největších hvězd letošního ročníku.

Všemi vzývaný Jamie Cullum je bezpochyby velmi talentovaný, což dokazoval i při svém vystoupení na hlavní scéně v podhradí. Jeho hudba má však rozhodně blíže k popu než k jazzu a ve spojení s jeho šibalským vzezřením to musí působit jako mocná mucholapka na rozjívené dívenky. Cullumova show byla postavená, s lehkou nadsázkou, na hyperaktivním přebíhání v patnáctisekundových intervalech od jednoho nástroje k druhému. Chvílemi to také vypadalo, že hlavní pointou vystoupení je to, že se začíná s plně obsazenými nástroji a Jamie Cullum postupně při svém obíhání odsunuje hudebníky do zákulisí, až nakonec na podiu zůstane úplně sám. A spokojený. Rozhodně by neškodilo, kdyby si Jamie Cullum ujasnil, kterým směrem chce jít a který ze svých talentů bude nejvíce rozvíjet.

Toto už má dávno ujasněné David Byrne, jehož hudebně-vizuální program patřil k jednoznačným vrcholům letošního ročníku Colours. David Byrne se v České republice představil již několikrát, a to vždy po nových albech. A nejinak tomu bylo i tentokráte, jelikož v loňském roce slavil velký návrat ke spolupráci s Brianem Enem, z čehož vzešlo album Everything that happens will happen today, které je překvapivě značně písničkové. A písně z tohoto alba společně s mnohými hity z dílny Talking Heads tvořili kostru ostravského koncertu. David Byrne znovu dokázal, že je mistrem minimalistických show. V jednom rozhovoru kdysi tvrdil, že nemá velké peníze, aby mohl dělat stadiónové koncerty s nákladnými efekty, a tak si pomáhá jednoduchými vizuálními prvky, kde různé oblečky jsou středobodem či alespoň primární rovinou a toto bývá často doplněno o v pravdě obskurní taneční kreace. Tentokráte bylo pro Davida Byrnea společně s hudebníky, vokalisty a dokonce i tanečníky jednotícím prvkem sněhobílé oblečení, které natolik zářilo, že by uhranutí z něj stačilo na celý koncert. Jenže to nebylo vše, jelikož se na relativně malém prostoru jeviště děly velké věci. Tři krásní, mladí tanečníci (dvě dámy a jeden muž) vytáčeli roztodivné kousky, do kterých s odzbrojující hravostí zapojovali i vokalisty (dvě dámy a jeden muž) a dokonce i hlavní hvězdu. David Byrne jako vždy dojímal svou robotickou strnulostí, ale především s celou kapelou předvedl více než profesionální výkon. Toto byl druhý moment, kdy nezbývalo než si povzdechnout, jak to někdy může být prosté.

Pro mnohé návštěvníky bylo asi největším zážitkem vystoupení místního písničkáře Jaromíra Nohavici, jehož koncerty bývají krajně nedostupné. A právě zařazení Nohavici do sobotního programu přispělo nejvyšší mírou k tomu, že pořadatelé mohli spokojeně hlásit vyprodáno. Odvážím se tvrdit, že k podobné situaci by došlo na jakémkoliv festivale a vůbec by se nejednalo o krok špatným směrem. V České republice bychom už asi nenašli nikoho dalšího, kdo by se dokázal postavit pouze s kytarou nebo heligonkou před dav čítající okolo dvaceti tisíc lidí a famózně jej strhnout. Sluší se však dodat, že mnozí fanoušci akceptují cokoliv z Nohavicovy kuchyně zcela nekriticky, mnohdy si jej familiérně přivlastňují ("náš Jaryn") a že jeho kouzlo má své omezení v podobě státních hranic, a to z důvodu jazykové bariéry, i když už se mu daří pronikat i do polského jazykového prostředí. Nohavicovy písně jsou jednoznačně postaveny na textech, což v jeho podání může být jak poezie tak i rádoby obyčejná hříčka, ale vždy to bude v jeho osobitém podání fungovat. Nohavica zde představil vyrovnaný mix ze své tvorby a beze studu zabrnkal i na patriotickou (ostravskou) strunu, což se setkalo s nebývalým ohlasem.

Na scéně v podhradí se představil i další zástupce z Afriky, Mamady Keita & Sewa Kan z Guineje. Mamady Keita je považovaný za jednoho z nejlepších hráčů na djembé v historii a obklopen vyrovnanými partnery to zpočátku vystoupení i dokazoval. Z podia se valila rytmická smršť, která se však záhy utopila v neustálém opakování základních figur (snaha o "samopalnické" rytmy aneb rychlejší vyhrává a nekonečná řada sólových výstupů).

Také i další velké jméno letošního ročníku trpělo podobným neduhem - rychle se vyčerpalo. Loňský odvážný počin s Janem Garbarkem jako otvíracím koncertem pořadatelům stoprocentně vyšel. Mám však pocit, že zařazení Michaela Nymana a jeho Bandu na začátek festivalu a ještě k tomu na hlavní scénu bylo chybou, ačkoliv jsem velkým příznivcem minimalistické hudby. Jenže i v této oblasti lze vysledovat obrovské rozdíly v přístupu. Jak já bych byl pořadatelům vděčný, kdyby se třeba na kostelní scéně objevil některý ze zástupců švýcarského labelu Tonus Music Records! Produkce Michaela Nymana a jeho bandu je jakoby postavena na kolovrátkovém principu, což je ten nejzákladnější minimalistický přístup. Začátek koncertu byl také narušen špatným nazvučením, a tak nezbývalo než prchnout si ukořistit místo do napráskaného a dalšími zájemci obsypaného stanu, kde se chystala Monika Načeva společně s Michalem Pavlíčkem a DJ Fivem.

Monika Načeva dokázala, že je opravdovou hlasovou umělkyní s jasným hudebním názorem a mezinárodním potenciálem. DJ Five ji zásobuje hutnými, temnými rytmy, což je fungujícím protipólem k v mnohém ukázněnému přístupu Michala Pavlíčka. Ten je nejsilnější, když monotónně opakuje základní motiv na akustickou kytaru a pohrává si pouze s důrazem či jemnými obměnami. I když jsem do stanu poté již nemířil, tento zážitek, ze kterého mrazilo, byl českým vrcholem festivalu.

Na tzv. "České scéně" se vystřídala spousta nových i zaběhlých jmen (Niceland, Už jsme doma apod.). Po delší odmlce se do koncertního kolotoče vrací snad poslední pohrobek brněnské alternativní scény, rakousko-čeští Boo. I když ze sestavy vypadlo violoncello a došlo k výměně na postu bubeníka, jejich koncertní sound je pořád hutný a zpěvákovi Christophovi Pajerovi se stále ještě nepodařilo vymítit ďábla, i když v nových skladbách vypadá uhlazeněji. Pánové mají jasnou hudební představu a za výsledkem jdou bez zbytečných kompromisů.

Z divadelní produkce jsem také zcela cíleně zamířil pouze na Boca Loca Lab a jejich Tiká tiká politika, což bylo osvěžujícím zážitkem, kdy jsem do třetice zůstal fascinován tím, jak je to někdy prosté. S minimálními prostředky (čtyři herci a čtyři mikrofony) se souboru daří s jemným sarkasmem nazírat na semílání politika každodenním politickým kolotočem. Hercům se daří z pár slov vykřesat velké příběhy, které známé z každodenní politické a mediální reality.

I když jsem ve svém hodnocení byl v některých věcech kritický, musím konstatovat, že "Barvy" mají na festivalové scéně neotřesitelnou pozici a i letošní ročník potvrdil svou kvalitou minimálně evropský rozměr. Je dobře, že i město Ostrava si uvědomuje přínos této akce, a tak se pořadatelé mohou spolehnout na plnou podporu z jejich strany. U Colours of Ostrava se sluší doporučit si zakoupit vstupenku na příští rok hned, jak přijdou v první fázi do prodeje, i když nebude známo ani jediné jméno vystupujícího. Jméno festivalu samo o sobě je zárukou kvality.

Colours of Ostrava, 9. - 12. 7. 2009