Listopad 2009

Ukázněný důkaz hudební velikosti (Výlet do Švýcar II: Nik Bärtsch's Ronin feat. Bugge Wesseltoft)

9. listopadu 2009 v 22:30 Nik Bärtsch's Ronin & Mobile
Po nedělním mocném zážitku z Don Li's Extension of Opening Times v Baselu mne malinko nahlodávala pochybnost, zdali se může s krátkým časovým odstupem, tedy během jednoho dne, takový zážitek opakovat i u Nik Bärtsch's Ronin, na něž jsme vyrazili do Zürichu, což bylo ještě umocněno vědomím, že ku společnému hraní byl přizván host. Bugge Wesseltoft je bezpochyby obrovská muzikantská persona, ale na mysl se vkrádala neodbytná pochybnost, aby se neopakovala zkušenost, kterou jsme bolestivě učinili v minulosti při společném hraní Nik Bärtsch's Ronin s Tomaszem Stańkem na festivale v Bielsko-Białej, o čemž jsem referoval zde.

V klubu Exil, do kterého se Ronin nedávno přesunul a kde hrají skoro s železnou pravidelností každé pondělí, což se příznačně jmenuje"Montags", má tato zen-funková kapela skoro domácké prostředí. V první části večera hrála samostatně a přes všechnu bravuru vyzněla opravdu vlažněji. Ronin i při absenci baskytaristy Björna Meyera, onoho "nástrojového mazliče" souboru, dokazoval, že jsou stále více sehranější a dokonce jsem se přistihl u pocitu, že by mi vůbec nevadilo, kdyby kapela hrála ten večer pouze ve třech. Nik Bärtsch za pianem, Kaspar Rast za bicími a Andi Pupato ve svém perkusivním ráji.

Perkusivní ráj

Právě mezi těmito třemi hudebníky se odehrával hlavní příběh - Nik se spouštěl střemhlav z rytmických skalisek, kde s přesně dávkovanou hudební agresivitou udával hlavní tón, do křehkých, jasně vymezených vyhrávkových ploch, Andi střídáním různých cinkátek, štěrkátek a podobných hračiček kořenil hlavní proud a společně s Kasparem, který jako vždy nezištně sloužil celku, tvořili strhující a především neutuchající groovovou masu.

Souhra jednotlivých hudebníků je už natolik výsostná, že jsou schopni odehrát bez zaváhání i hodinový set, kde za sebe řadí jednotlivé části či celé moduly a pohrávat si s napětím tak, že to nutí posluchače do osvobozujícího výkřiku. Ale zdálo se, že tomu chybí ona poslední kapka. Bylo to dáno přesycením? Bylo to dáno obavou? Nebo snad očekáváním? Nebo dokonce tušením?

Každopádně po přestávce se děly věci nevídané. Hned z prvního ohlasu bylo jasné, že mnoho diváků přišlo právě a jen z důvodu Bugge Wesseltofta a ten se jim odvděčil vpravdě vrchovatě. Bugge výše zmíněnou obavu rozptýlil a s každým přesně dávkovaným namočením prstů do kláves dokazoval, že kapele Ronin a jejímu stylu rozumí a nemíní jejich pečlivou stavbu svým egem rozstřelit.

Bugge všechny kolem sebe pozorně poslouchal, na své hvězdné chvilky si trpělivě počkal, s Nikem se vzácně doplňoval, chvílemi to dokonce i vypadalo, že se mezi sebou hudebně hecují. To především v okamžicích, kdy Bugge citoval nějaký Nikův part, čímž dokazoval, že si před koncertem kapelu hluboce naposlouchal. Svým počínáním přiváděl své spoluhráče k radostnému úžasu a celou dobu je držel v hudebním napětí, což tento šlapající groovový stroj promazávalo k nevídaným výkonům. A to pro změnu strhávalo publikum.

Bugge Wesseltoft svým přístupem potvrdil, že velký muzikant se pozná i na malém prostoru, jelikož, obrazně řečeno, i z přesně zasazených a delší dobu opakovaných tří tónů dokázal vyždímat maximum. Tímto svým počínáním křehké soustrojí Roninu nezničil, ba právě naopak jako by jim poskytl jemné pokropení živou vodou a snad i jim dodal odvahu k přizvání dalších hostů, což by však měli v duchu své minimalistické hudby opravdu činit jen zřídka.

I když si uvědomuji, že Bugge Wesseltoft je doma v jiné části jazzového pole, tímto představením ve mně vytvořil touhu nějaký jeho program vidět živě.

Ale především se oba zážitky ze Švýcar opět přetavily v misionářskou touhu představit zástupce této hudební scény v ČR. Nebo tomu alespoň malinko pomoci. A že je z čeho vybírat!

I jako malou omluvu pro mé přehlížení Sha během koncertu v Zürichu i v tomto zápisku nabízím jednu z nejčerstvějších novinek ze společné dílny s Mikem Keusenem. Více zde aneb jak říká můj věrný kamarád na těchto hudebních cestách: "Těmto hudebníkům bude za chvíli líto, že nemají alespoň tři ruce nebo nohy."

Nik Bärtsch's Ronin feat. Bugge Wesseltoft
Exil, Zürich, Švýcarsko, 2. 11. 2009

Jak je důležité, aby mysl měla neustále otevřeno (Výlet do Švýcar I: Don Li's Extension of Opening Times)

8. listopadu 2009 v 18:24 Tonus Music
Když jsem asi před půl rokem v ostravském klubu Fabric viděl koncert Jojo Mayera a jeho kapely Nerve, říkal jsem si, že by bylo více než zajímavé, kdyby si jednou zahrál s jedním z mých největších oblíbenců, Donem Li. Jojo Mayer je totiž nejen velmi rychlý a přesný bubeník, ale také neskutečně nápaditý - dokáže vytvářet složité rytmy, které mnohdy zní jako skvostná taneční hudba (např. zde nebo zde). Právě ono zvládání složitých rytmů je dobrým předpokladem pro správnou interpretaci některé z kompozic Dona Li.

Jaké bylo tedy mé překvapení, když jsem před nedávnem zjistil, že na novém projektu Dona Li (Don Li's Extension of Opening Times) se podílí právě Jojo Mayer. Tomuto spojení a možnosti vidět i další oblíbence, Nik Bärtsch's Ronin s neméně lákavým hostem Buggem Wesseltoftem, se nedalo říct ne, a tak se vyrazilo směr Švýcarsko.

Don Li, tato duše švýcarského labelu Tonus Music Records, se v poslední době soustředí na komponování hodinových skladeb pro různá nástrojová obsazení. Pokud se nejedná o nějakou zakázku, jako tomu bylo i u jeho posledního alba - A Portrait of Edith Piaf (Tonus Music Records, TON 27, 2008), což je kompozice pro taneční představení "La Sincerite" Franticeka Klossnera, kde Don Li nahrál všechny nástroje (klarinet, basový klarinet, piáno, bicí, perkuse, programování) a skladba má pouze 45 minut, jeho snaha směřuje ke skládání pro tzv. klarinetové trio (klarinet, baskytara, bicí). Tohoto principu se prvně dotkl na albu Out of Body Experience (Tonus Music Records, TON 23, 2006), na kterém se společně s ním podílejí Fabian Kuratli (bicí) a Wolfgang Zwiauer (baskytara), nebo jej mírně zahalil indickým hávem, což je zřetelné ze skladby White Space of Mumbai (1. část, 2. část). Nedílnou součástí takovýchto kompozic bývá naprogramovaná smyčka, která jim dává jisté limity, a při živém vystoupení také videoprojekce, mnohdy z dílny Pierra-Yvese Borgeauda.

Nejinak tomu bylo u posledního počinu Don Li's Extension of Opening Times, kde Dona Li doplnil Jojo Mayer za bicími a Skuli Sverrisson na baskytaře. Ono právě toto opakování nástrojového obsazení posunuje počínání Dona Li do další minimalistické úrovně. Zjednodušeně se totiž dá říci, že nejméně překvapivým partem v každé takové kompozici je právě ta část pro klarinet. Jako by zůstávala neměnná, což samozřejmě není pravda, a kolem ní se kupily překvapivé rytmické vrstvy. Zde se však ukazuje velikost Dona Li, který v rámci oněch omezení (hodinový rozsah a podobné nástrojové obsazení) dokáže vždy připravit hluboký a strhující zážitek.

K oné velikosti možná můžeme přidat i to uvědomění si, jaké spoluhráče si pro tento projekt přizval, a tak jim nezištně slouží a nechává vyniknout právě je. Ono soutěžit s Jojo Mayerem v technické zručnosti nemá opravdu cenu a snažit se jej svázat úzkými hranicemi by bylo hloupým mrháním jeho potenciálem. To však neznamená, že by Jojo Mayer měl naprosto volné ruce (a v jeho případě i nohy). Byl sice středobodem, ale ke své hvězdné chvilce se také musel propracovat přes soustředěnou službu celku.

Z laického pohledu se mi nechce věřit, že by jeho part šel vůbec zapsat do not, a pokud by tomu tak bylo, že by si jej byl schopen plně zapamatovat. Spíše se dá předpokládat, že Don Li Mayerovi stanovil limity v rytmu a struktuře kompozice a společně s tím vyžadoval jisté množství zámlk, které jsou jedním z poznávacích znaků jeho skladeb. Toto bylo obzvlášť zřetelné v klidnějších pasážích, kdy si Jojo Mayer rytmus počítal, pro sebe si ten úder i naznačil, ale rozhodně jej nenechal zaznít. V exponovaných pasážích potom plně vynikla Mayerova technická zručnost, kdy prostor zaplňoval množstvím úderů a fantastickými kombinacemi, čímž publikum přiváděl k extatické radosti.

Nejsložitější pozici měl nejspíše Skuli Sverrisson, jehož basový part jemně odkazoval na Liovy oblíbené takzvané "zakřivené" rytmy. Tentokráte se však spíše jednalo o "dekonstruované" rytmy, jelikož jen při bedlivém pozorování bylo možné vysledovat onu logiku skrytou v tomto partu, který jako by protínal zbytek kompozice.

Pierre-Yves Borgeaud připravil videoprojekci o dvou částech, které se v určitých intervalech střídaly. V první z nich byl zachycen výsek rušné ulice v New Yorku ze tří různých pohledů, úhlů a přiblížení, které na sebe sice prostorově nepřímo navazovaly, nenavazovaly však časově, a tak se dá i u tohoto prvku mluvit jako o "dekonstruovaném" prostoru. Jako by tato část byla obrazem kompozice, kdy její tři části na sebe navazují, tvoří jeden celek, ale ne v každém okamžiku se přesně potkají.

V druhé části byl odpočítáván čas a digitální číslice se v průběhu skladby zvětšovaly, až se celé nevešly do obrazu. Na tuto pasáž by se dal doslovně vztáhnout název kompozice, což by však vyznívalo lehce ironicky a paradoxně. (Zde si však nedělám nárok na jediné správné přeložení a pochopení onoho zvláštního názvu.) Místo do délky se nám to rozšiřuje do šířky. Jako by v dnešní uspěchané době mělo trávení času (třeba i nakupováním, jelikož k této činnosti se otevírací doba nejčastěji vztahuje) mít nějaký hlubší význam.

Z výše uvedeného popisu by se mohlo zdát, že celá kompozice (společně s videoprojekcí) je neuchopitelná. Opak je však pravdou. Její komplikovanost je jen zdánlivá, složitost jednotlivých partů se ztrácí v přehledném celku, který, jak již bylo výše zmíněno, ohraničuje naprogramovaná smyčka. Pokud je posluchač dostatečně vnímavý a trpělivý, není nikterak překvapen, že "hudební obchody mívají otevřeno i o svátcích".

Don Li's Extension of Opening Times:
Don Li - klarinet, programování, kompozice, Skuli Sverrisson - baskytara, Jojo Mayer - bicí, Pierre-Yves Borgeaud - video
Raum33, Basel, Švýcarsko, 1. 11. 2009