Stříbřité odlesky zasněných krajin (Ingrid Lukas: We need to repeat)

14. prosince 2009 v 20:06 |  Hudba
Tento příspěvek by mohl být koncipován jako samostatná hudební recenze, ale spíše se asi bude jednat o pokus šmrcnutý dovětkem k našemu výletu do Švýcar (1. část, 2. část), aby tento "dobrodružný" příběh získal konejšivý závěr.

Nik Bärtsch se ukázal jako velkorysý zastřešovatel labelu Ronin Rhythm Records a ještě před oficiálním vydáním nás počastoval albem We need to repeat od Ingrid Lukas. Omluvně k tomu dodával, že to je album popové, jako by se člověk měl stydět za to, že občas poslouchá či dokonce vydává pop. A hned zkraje je potřeba zdůraznit, že toto je pop kvalitní a inteligentní, i když se jedná spíše o jeho esenci smíchanou s dalšími ingrediencemi. Zde se dá především mluvit o jazzu, folku a neominimalismu.


Ingrid Lukas se narodila v Estonsku, ale od svých desíti let, tedy od roku 1994, žije trvale usazena ve Švýcarsku, konkrétně v Zürichu. V Estonsku studovala tři roky piano na Tallinna Muusikakeskkool a v Zürichu potom HMT (Hochschule für Musik und Theater), kde promovala jako učitelka jazzového a popového zpěvu. Kromě hraní a výuky také zpívá v divadelních představeních pro děti. Ingrid Lukas své kořeny však nikdy neztratila, což se plně odráží na jejím debutovém albu We need to repeat, kde v tom nejlepším navazuje na tzv. severskou jazz-popovou scénu. Pokud bych ji chtěl pro názornost nějak zaškatulkovat, zařadil bych ji asi někam mezi Sidsel Endresen a Stinu Nordenstam.

Pokud se zde zmiňuji o kořenech, to stejné platí i o jazycích, ve kterých se zde zpívá. Stěžejní je angličtina, ale Ingrid Lukas nečiní nejmenší obtíže přejít do rodného jazyka, což vybraným skladbám dodává zdánlivě neproniknutelnou auru tajemství.

Jak však vyplývá z názvu alba, po dostatečně dlouhé době, kdy je například hudební či textový motiv opakován, dochází k proniknutí přes hradbu tajemství - nikoliv však do ztracena, ale do širokého světa projasněných příběhů. A jak se zpívá v titulní písni, na to je však potřeba opravdu mít čas ("cause it takes time"), jelikož zde jsou především hudební motivy osekány na dřeň tak, aby na nich nic nepřebývalo, ale aby se zároveň svým poklidným jiskřením posluchači dostaly pod kůži ("till your body knows").

Stejně tak se tam komukoliv dostává zimní krajina zahalená do sněhové přikrývky. Pokud se k tomu ještě poštěstí a svítí slunce, potom je možné najít příběh v každém stříbřitém odlesku.

Ale abych tady nemluvil pouze v obrazech, dovolím si zasadit výše zmíněné do obsazení. Ingrid Lukas hraje na piano a harmonium a její zpěv je podpořen vokalistkou Corinou Schranz, jelikož hlas je středobodem většiny skladeb. Dalším nástrojovým vypravěčem, ne nepodobným hlasu, je Gregor Frei na saxofon, klarinet a kalimbaphon. Dominik Burkhalter je doplňuje na bicí, které však využívá perkusivním způsobem.

Tímto svým debutovým albem Ingrid Lukas lehce narušuje opodstatněnou "sebestřednost" labelu Ronin Rhythm Records a malinko, přesně v hledačském duchu svého hesla: how little is enough, jeho záběr rozšiřuje i do vod s křehkým popovým nádechem.

A na závěr jedna ochutnávka: Süda Teab.

Ingrid Lukas - We need to repeat, Ronin Rhythm Records, RON 008, 2009
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama