Duben 2010

Svá omezení jen těžko někam odhazujeme (Divadlo Petra Bezruče: Cyrano)

8. dubna 2010 v 15:40 Divadlo
Čtvrtá premiéra LOVEcké sezony přivedla na jeviště Divadla Petra Bezruče v Ostravě klasiku z největších - Rostandova Cyrana. Režisér Martin Františák v inscenaci obrazně i doslova komentuje současný stav společnosti. S hlavní rolí se s kvalitou jemu vlastní vyrovnal Tomáš Dastlík.

I při letmém zamyšlení nad dnešní dobou a stavem společnosti je mnohým více než jasné, že vše plyne natolik rychle, že nemáme moc šancí se do něčeho pořádně ponořit. Nové věci, informace, komunikace, vztahy a cokoliv dalšího se na nás valí jako tsunami, což každodenní realitu značně znepřehledňuje. U žádné aktivity nevydržíme dlouho, abychom ji dostatečně prozkoumali, nebo se jí držíme zuby nehty, i když už dávno ztratila na významu. Vše se tak neskutečně relativizuje.

Zvláštní kapitolou jsou pak vztahy, a to především u nás, v zemi s jednou z nejvyšších rozvodových statistik. Každý po nějakém vztahu prahne, ale při sebemenším otřesu se nám ona chabě vystavěná konstrukce bortí. Nemáme trpělivost stavět na pevných základech, mnohdy nemáme trpělivost stavět znovu na stejné parcele. Věrnosti v mysli i srdci se nedostává. To však na druhou stranu neznamená, že zde neexistují dvojice, kterým by rozchod pomohl. Jenže někteří nemají odvahu se rozejít, jelikož se bojí samoty či jsou na druhé osobě finančně závislí.

A právě o síle věrnosti v jedné ze svých zásadních rovin vypovídá Rostandův Cyrano z Bergeracu. Cyrano jako neutuchající fanfarón, buřič a duše zapálená se pouze v otázce lásky (a svého nosu) stává vážným, až zarputilým, což dokáže dotáhnout až do takového extrému, kdy je pro svůj cit (a svůj vzhled) ochoten riskovat i život. A to, že se dokáže upozadit a dát své formulační schopnosti do služeb krásnějšího soka v lásce, je na dnešní poměry až nevídané. Taková láska je více než čistá, leč stále zůstává bolestivá, což je skoro neodmyslitelnou proprietou každého pořádného romantického díla.

Každý lovec/milovník musí mít trpělivost. Je třeba si počkat na správnou příležitost, zamířit a ve správný moment i vystřelit. Jenže v Cyranově případě se jedná o trpělivost vpravdě božskou, která přerůstá až v záměrnou sebetrýzeň. On jako lovec/milovník svou oběť uštval, ale nikdy nenašel odvahu ji zasadit poslední ránu. Vysvobozující pro obě strany.

Příznačné je, že Cyrana se týká i další oblast, i když postavená na slangu, kterou lze vykutat z názvu aktuální bezručovské sezony. On, chudák, bohužel nemá peníze, ale o tolik má zase více hrdosti, aby žádné dary či podporu nepřijímal. Bylo by to proti jeho přesvědčení a zásadám.

Tomáš Dastlík, Lukáš Melník, Sylvie Krupanská (Foto: Tomáš Ruta)

Zásadový je ve svém přístupu k takovýmto výzvám v podobě náročných rolí i herec Tomáš Dastlík, na kterého lze u Bezručů vsadit s jistotou. Předvádí další vyzrálý výkon, i když i na něm je vidět, že na úplné usazení všech veršovaných replik si budeme muset nějakou tu reprízu počkat. Ale i tak je jasné, že z něj roste velký charakterní herec se značnou dávkou autenticity, vyrůstající z umění prožitku.

Příznačné však je, že i takto čistý výkon, který je umocněn i některými dalšími spoluhráči, má režisér potřebu mnohdy zbytečně dozdobovat. Ale týká se to i některých dalších bezručovských inscenací, i když je jasné, že hlavní cílová skupina dá hodně na formu. Jako by na tomto podiu převládala obava z  minimalističtějšího přístupu - tzn. postavit to opravdu pouze a jen na hercích. V tomto konkrétním představení to bylo dotaženo do takových extrémů, že se inscenace Cyrano v některých chvílích v Divadle Petra Bezruče jeví jako statické deklamační divadlo se záchvěvy bezradnosti okořeněné nesourodými prvky na oživení onu bezradnost zdůrazňující. A to ve stylu: Když už svým hercům nevěřím, nacpu tam třeba videoprojekci. Ta je však často zbytečná. Nic nového nesděluje, jen ilustruje.

Jako další příklad lze uvést vzezření Sylvie Krupanské v roli Roxany. Její nevinný a zasněný pohled je orámován kučerami jakoby ze skelné vaty, což z ní v určitých chvílích dělá vystresovanou učitelku zkoprnělou úžasem, co se to v její třídě děje. Jako by nechtěla věřit, čeho všeho jsou ty nevinné dětičky schopny. Jenže tady navíc koprní a balancuje na obrovských podpatcích, což ji na jistotě vůbec nepřidává. A tak místo zevnějšku romantické krásky zde máme spíš zárodek monstra.

Pozice lásky v dnešním uspěchaném světě jako téma v bezručovském Cyranovi je. A opravdu silné. Proto přijde zbytečné "načančat" inscenaci ne vždy jasnými ozdůbkami, což v důsledku její vyznění relativizuje. Ale to je u Bezručů pravidlem, jelikož i oni čas od času jen těžko odhazují svá omezení.

Edmond Rostand: Cyrano. Režie: Martin Františák, dramaturgie: Tomáš Vůjtek, scéna: Marek Zákostelecký, kostýmy: Marek Cpin, hudba: Petr Hromádka, překlad: Jaroslav Vrchlický, šermy: Petr Sýkora, pohybová spolupráce: Zoja Mikotová, hrají: Tomáš Dastlík, Sylvie Krupanská, Lukáš Melník, Norbert Lichý, Kateřina Krejčí, Jan Vlas, Markéta Haroková, Tereza Vilišová a další. Premiéra 26. března 2010, Divadlo Petra Bezruče, Ostrava.

Psáno pro Deník Referendum, kde to vyšlo v "editorské" verzi. (Z výsledku a především přístupu tohoto "deníku" jsem značně rozčarovaný!)