Červen 2010

Životodárné vyústění dosavadních cest (Václavek, Zimmermann, Dvořáček, Macht: Edel)

23. června 2010 v 21:48 Hudba
Vladimír Václavek si za celou svou kariéru prošel různými kapelami či projekty a zdá se, že tuto svou nabytou zkušenost kompiluje na nově vydaném albu Edel. Z meditativních písňových poloh dělá úkrok do rockovějšího proudu, k čemuž mu pomáhají osvědčení i noví spoluhráči.


Vladimír Václavek už neodmyslitelně patří mezi jistoty na alternativní scéně u nás a jako jeden z posledních Mohykánů drží při životě dozvuky v minulosti tolik opěvované brněnské odnože. Největší jméno si udělal v kapele Dunaj, která v jistém směru u nás dodnes nebyla nikým na rockové scéně překonána. Svébytný jazyk a hudební kvalita Dunaje dokázala zaslouženě oslovit posluchače i mimo hranice České republiky.

Z této "mezinárodní" zkušenosti se potom vylouply dva neméně zajímavé projekty. Jako dozvuk a také na základech Václavkova prvního sólového alba Jsem hlína, jsem strom, jsem stroj vznikla skupina Rale, jejichž první eponymní album (Wolf, 1994) pro mě osobně dodnes zůstává textově i hudebně na špičce toho, co se na české scéně vůbec kdy urodilo.

Dalším byl projekt Klar společně s Volkmarem Miedtkem a Dominikem Mohrem, který lze do jisté míry považovat za předobraz současné spolupráce s dalšími německými muzikanty. I když se na prvním albu Motten (Rachot/Behémót, 1995) objevují akustické, místy až meditativní skladby (např. Píse ň, Ibenbach) či experimentální kousky (např. You can do what you want), jednoznačně se jednalo o přímočarou rockovou hudbu se specifickým, mysteriózním projevem Volkmara Miedtkeho, který jako by odkazoval na to, co hypnoticky předváděl Václavkův spoluhráč Vladimír Kokolia v kapele E. U Klar to bylo obzvláště zřetelné během živých vystoupení, což bylo zaznamenáno i na nahrávce Live CZ (1997), kde hned od prvních skladeb je zřetelná nesmírná mohutnost a nezadržitelná valivost.

V repetativnosti a zásecích ve skladbě Gichtattacke z prvního alba nebo v sevřenosti posledního konceptuálního počinu Between Coma and Consciousness (A.M.P./Gingko Biloba Edition, 2002) lze najít jisté styčné body s právě vydaným albem Edel.

Pokud si k tomu přidáme to nejlepší, co Václavka v posledních letech, která charakterizuje jistá zklidněnost, potkalo, obraz aktuálního alba už bude celistvý. Mluvím zde samozřejmě o Miloši Dvořáčkovi, který Václavkovu zemitost znamenitě prosvětluje, o čemž už jsem psal v minirecenzi na jejich společný počin Život je pulsující píseň (Indies Scope, 2007).

Je příjemným zjištěním, že právě Miloš Dvořáček dostal na aktuálním albu relativně dost prostoru i v pěveckém projevu, k čemuž už pomalu směřoval na předchozí nahrávce. To, k čemu se v minulosti čas od času probojoval v přídavcích na koncertech Fru fru (více zde), nebo to, co aktuálně předvádí během svých sólových, plně improvizovaných vystoupení, kde sám strhujícím způsobem zaplní celý prostor, je tak ve vyžehlenější podobě konečně zaznamenáno i na další nahrávce.

Na albu Edel si Dvořáček pohrává hned v prvních dvou skladbách: Ouverture a Pohádka, kde opanovává hlavní pěvecký prostor. Dále se "doprovodně dostává ke slovu" i v převážné většině zbývajících kusů.

Druhým nosným hlasem je právě ten Václavkův. Především interpretace německy psaných textů z pera Tanji Ebeling opět odkazuje na jeho nezaměnitelný recitativ z několika předchozích projektů, kde se pro změnu třeba dotkl angličtiny.

Nelze však vůbec přehlížet zbývající dvojici. Ta totiž ke svému vyjádření používá úplně jiný jazyk. Frieder Zimmermann nezapře to, že se kytarově "chytřil" u Roberta Frippa, a tak i na Edel lze zaznamenat frippovskou kudrlinkovitost, cinkavost či soundscapes, avšak v Zimmermannově osobitém podání. Obzvláště funkční se to jeví ve spojení s Václavkovým oblíbeným opakováním motivů, často na akustickou kytaru.

Stejně podnětná spolupráce se odehrává i v rytmické sekci, kde dvojice bubeníků/perkusionistů - Matthias Macht a Miloš Dvořáček - dodávají skladbám neutuchající drajv.

Je dobře, že celá čtveřice se dokáže soustředit na hlavní, nosný motiv a jednotlivé skladby přespříliš nekomplikuje, což celému albu dodává punc svěžesti a především sevřenosti. A za tady toto já osobně nejvíce oceňuji onu dvojici německých spoluhráčů, která Vladimíra Václavka posouvá z pro mě nepříliš přesvědčivého období kolem alb Písně nepísně (Indies Scope, 2003), Ingwe (Indies Scope, 2005) a Život je pulsující píseň (Indies Scope, 2007) do prostoru, kde se životodárně potkávají všechny jeho dosavadní polohy.

Václavek, Zimmermann, Dvořáček, Macht - Edel, Indies Scope, 2010

Radost ztracených nápadů (Bugge Wesseltoft)

20. června 2010 v 10:12 Hudba
Ve středu 16. 6. 2010 se v Paláci Akropolis v Praze představil norský hudebník Bugge Wesseltoft při sólovém vystoupení. Jeho uvolněnost, hudební humor a improvizovaná síla okamžiku připravily podnětný zážitek. Snad i pro zastydlou předkapelu.

Bolestivá česká snaha na úvod

Na rozehřátí publika byla přizvána česká kapela Sato-San To. A bez zbytečných okolků se přiznám, že to doslova byla odstrašující zkušenost s českými jazzovými pokusy o světovost, ze které se budu asi ještě dlouho otřepávat. Z toho, jak na mne kapela působila, mám pocit, upřímně řečeno, že tady někdo ztratil soudnost. Ne snad proto, že se o něco snaží, což je samo o sobě chvályhodné, ale proto, že jsou s výsledkem očividně spokojeni. To platí především o hlavním mozku kapely, Tomáši Herianovi.

Jednoduše řečeno: ve výsledném zvuku kapely není nic nového, ba dokonce ani původního. Zoufalý posluchač se může pouze utěšovat hrou, kdy hádá umělce či kapely, které mu daná skladba Sato-San To připomíná. Z těch prvních, které se ihned derou na mysl, mohu jmenovat alespoň Nilse Pettera Molvaera či Erika Truffaze. Jenže český plagiát navíc ještě zní jako něco minimálně deset let starého.

A nevytrhla to ani hráčská kvalita některých hudebníků. O kvalitách Jaromíra Honzáka nemůže být ani špetka pochyb, jenže jeho kontrabas je v této kapele naprosto utopen. Trumpetista Oskar Török je taktéž vytříbený hráč, i když právě jeho party nejvíce sváděly k onomu výše zmíněnému hádání.

Pak už zbývá pouze Tomáš Herian. Jeho neustále se opakující mustr hraní jsem si omlouval mladickým nadšením. Když svůj chabý výkon ještě notně přiživoval předpřipravenými smyčkami z laptopu, které samy o sobě byly nezajímavé a především zbytečné, utěšoval jsem se tím, že je používá právě jako maskování svého amatérství. Jaké ale bylo mé překvapení, když jsem se na netu dočetl, že hru na bicí vystudoval na konzervatoři.

Foto: Stanislav Soukup (www.rozhlas.cz)

Největší bolestí této kapely jsou ale kompozice. A to jsme zase zpět u Tomáše Heriana. Ono asi nestačí si poslechnout dvě tři desky, ze kterých je člověk tak nadšený, že udělá to bláznivé rozhodnutí, kdy chce, aby jeho hudba zněla přesně tak. Ono je potřeba k tomu mít i nějaký ten skladatelský potenciál a alespoň elementární cit pro strukturu. Bohužel všechny skladby byly jako podle jedné šablony.

Tomáš Herian pustil předpřipravené smyčky z laptopu, které většinou odrážely autorovo nadšení z objevených "čínských" zvuků do takové míry, že zaplnily prostor svou nezměrnou monumentalitou. Chvíli je nechal hrát, potom udělal své "jedna, dvě, tři, čtyři", čímž odstartoval především vlastní marnou snahu o podchytitelný a nosný rytmus. Místo soustředěného hraní na bicí se však i nadále věnoval alespoň částečně laptopu. Po nějaké době všichni utichli a nechali zase na chvíli hrát smyčky. Potom se znovu přidali a modlili se za to, aby jim nějak vyšel konec, opět v dozvuku smyček. Uff. Celé to bylo tak nějak zvláštně poslepované a nedrželo to vůbec pohromadě.

Když už mám v kapele skvělé živé hráče, nebudu je přeci "zabíjet" elektronikou, což je ale opakující se nešvar nejen v české kotlině. Mnohdy méně je více, jak záhy ukázal Bugge Wesseltoft a já v koutku duše doufám, že se pánové z mnou přejmenované kapely "Marná Snaho-San To" alespoň chvíli dívali.

Hrej si s hraním!

Bugge Wesseltoft patří mezi nejvýznamnější jazzové muzikanty, kteří tuto hudbu posouvali mimo vytýčené hranice a kterým se podařilo vytvořit si zcela nový, rozpoznatelný rukopis, jenž působí jako inspirace pro ostatní.

Často se také stává, že někdo hraje už tak dlouho, že si s tím hraním začne hrát. Do živých vystoupení se začnou vkrádat okamžiky náhody a improvizace a postupem času se stanou základními stavebními kameny. Takto jednoduše by se dalo sumarizovat vyznění současné podoby Wesseltoftova vystoupení, se kterým zavítal také do Paláce Akropolis v Praze.

Foto: Stanislav Soukup (www.rozhlas.cz)

Bugge Wesseltoft si vystačí sám s několika nástroji (piáno, klávesy, bubínek) a laptopem. Pořád je schopný zahrát dlouhé "klasické" kompozice, ale stále více jej to táhne do experimentálnějších vod. Když už se sám cítí "unaven" konvenčním hraním, jeho noha nezadržitelně míří na pedál, díky němuž si nasmyčkuje základní motiv či k němu přidává další vrstvy. Tyto opakující se motivy dál živě dotváří na nástroje nebo se naopak odebere k laptopu, kde si s nimi pohrává a různě je moduluje.

Bugge Wesseltoft si nedělá hlavu s nějakými složitými motivy. Jako výchozí bod mu stačí něco jednoduchého, jelikož v jeho případě opravdu platí, že v jednoduchosti je krása. Častokrát se i stane, že je ze svého pohroužení vytržen vlastním překvapením nad nekomplikovaností daného motivu, pohledem si zkontroluje, co na to říká publikum, které zároveň odzbrojí bezelstným pobavením nad daným výsledkem. Největší síla právě spočívá v tom, co všechno je schopen s danými nahrávkami udělat a jak je dotvoří.

I když si s nahrávkami dále zvukově pohrává, nikdy se nejedná o nějakou zběsilou elektroniku. Výsledkem spíše potom je downtempová až ambientní záležitost navozující základní pocit či atmosféru dané skladby.

Je zajímavé sledovat, kolik nápadů má Bugge Wesseltoft v kapse. Vzhledem k tomu, že se jedná o vystoupení postavené na improvizaci, je jasné, že to jsou také nápady v danou chvíli ztracené, i když hlavnímu představiteli to očividně nevadí. On si totiž dokáže radostně prožít ono bytí právě tady a teď. A navíc se mu to daří přenášet i na publikum.

A na závěr několik ukázek z různých koncertů: zde, zde, zde a zde.

Bugge Wesseltoft (support Sato-San To)
Palác Akropolis, Praha, 16. 6. 2010

Limity růstu (Colours of Ostrava 2008)

15. června 2010 v 16:44 Hudba - vydáno jinde
Hudební festival Colours of Ostrava za sedm let své existence již získal vynikající pověst. Jenže s každým dalším rokem se jisté otázky stávají stále palčivější: kam až chce tato akce růst? A není těch úliteb bohům nějak hodně?

Ostrava může být vděčná, že se na jejím území koná taková událost, jako je Colours of Ostrava. Přehlídka každoročně přiláká mnoho místních, a především přespolních, kteří odjíždějí velmi spokojeni a utvářejí si lepší obraz Ostravy, než je ten obligátní.

Colours of Ostrava totiž nabízí nepředstavitelné v silném mixu rozličných hudebních stylů, které navíc koření divadlem, filmy, diskusemi a dílnami. Takto košatým programem je vůbec problém se prokousat, natož si správně vybrat. A také je potřeba se hned dopředu smířit s tím, že některé umělce bude muset člověk oželet, pokud se snad nechce minimálně rozdvojit nebo to celé pojmout jako nekonečnou procházku bez zastávky mezi všemi scénami. Z toho, co jsem viděl já, nabízím procházku zkrácenou, a se zastávkami.

Přehlídka uhrančivých pěvkyň
Letošní ročník se nesl, dle slov ředitelky festivalu, v duchu výrazných ženských hlasů. To potvrdilo hned první velké vystoupení v Evangelickém kostele, Deva Premal & Miten. Tato dvojice s dalšími dvěma spoluhráči nabídla vhled do magického světa manter. Jejich pojetí se sice trochu nese v "zápaďáckém" duchu, ale celé je vyváženo vyrovnaností a radostí, kterou předávají divákům. A když se jim podaří rozezpívat publikum, je zaděláno na nevšední zážitek. Ten byl ještě korunován i hudebním humorem, když Miten zavzpomínal na své kořeny a vystřihl stylové blues.

Taktéž zpěvačka bulharské kapely Irfan vlastní nezaměnitelný hlas. Ve spojení s basem jednoho z jejích kolegů a etnickou kapelou v zádech vytváří působivou atmosféru, která nese prvky středověké i orientální hudby. Je jen škoda, že u nich není cítit závan původnosti a posluchač se těžce zbavuje dojmu, že to vše již slyšel. Pravda, každá podobná kapela to bude mít po Dead Can Dance těžké.

Něco podobného by se dalo říci i o Inze Liljeströmové. Ta spojuje svůj elegantní přednes odkazující třeba na Beth Gibbonsovou z Portishead s atmosférou filmů Marcela Carného nebo Davida Lynche, ale dokáže tyto vlivy přetavit v osobitou výpověď. Její doprovodná kapela, kde vyčníval řízný kytarista, vytvářela nosné pozadí plné potemnělých ploch a přepjatých emocí a Inga Liljeströmová je doplňovala svým smyslným zpěvem. Čas od času nechala hlas projít skrz telefonní sluchátko, vytvářející efekt zastřenosti. Vše bylo předkládáno s takovou přesvědčivostí, až měl posluchač pocit, že se zjevil v nějakém potemnělém filmu. Třeba v tom, který byl promítán v průběhu vystoupení.

Jistou křehkostí na Liljestromovou navázala Lou Rhodesová, která dokázala opustit slibně našlápnutou kariéru v kapele Lamb a vrátila se ke svým kořenům. V rozpáleném stanu sama s akustickou kytarou představila písně ze svých folkových alb (Beloved One, Bloom) a přesvědčila, že její na dřeň odhalený hlas má stále neskutečnou sílu, který si posluchače dokáže podmanit především osobitou barvou. Ač zpočátku zaskočena obrovskou výhní ve stanu, v průběhu recitálu se Lou Rhodesová osmělila a také pobavila publikum svými bezprostředními promluvami mezi jednotlivými skladbami. Publikum zde předvedlo svou otevřenost a vstřícně přijalo její přerod z elektronické královny do folkové víly.

Rozpačité taháky i příjemná překvapení
V podobném duchu se neslo vystoupení hlavní hvězdy, Sinéad O'Connorové, pouze s tím rozdílem, že irská zpěvačka dostala prostor na hlavní scéně v hlavní čas. Určitě patří mezi velká jména, která dokáží přilákat lidi na festival, ale otázkou zůstává, zdali mnohé nepřilákala pouze její mediální proslulost. Blok O'Connorové se totiž nesl v jednolitém duchu skromné instrumentace irských balad a slušel by mu spíše nějaký komorní prostor.

Zde se nabízejí dva příklady dramaturgické prozíravosti, čímž na chvíli odbočím od ženské linky. Ve čtvrtek na stejném podiu celý festival oficiálně otevíral Jan Garbarek, což by se také mohlo jevit jako krok do neznáma, ale v jeho případě mimořádně zdařilý. Je potřeba vyseknout organizátorům poklonu za odvahu zahájit festival jazzovým saxofonistou. Jan Garbarek zněl přesně tak, jak se od něj očekává. Jeho osobitý tón byl doprovázen neméně zdatnými spoluhráči, kteří měli v průběhu koncertu nespočet možností dokázat své kvality. Každý totiž dostal prostor pro několikaminutové sólové vystoupení. Nejvřelejšího přijetí se dostalo indickému hráči na bicí, tabla a všemožná "udělátka", Triloku Gurtu. Ten si dokonce ve svém setu vystřihl i sólo na kbelík plný vody, což byl úctyhodný hudební výkon okořeněný o vtipný rozměr. Všichni čtyři hráči zcela přirozeně přecházeli z tišších, zklidněných poloh do strhující jazzové vřavy a vřelé přijetí jen potvrdilo, že tato odvaha se pořadatelům vyplatila. Ono se totiž jen tak nevidí desetitisícihlavé publikum nadšené z jazzového koncertu.

Hned po Sinéad O'Connorové na jiném pódiu doslova řádil Daby Touré a za použití jednoduchých prostředků všem ukázal, jak má vypadat hvězda na velké scéně. Touré hrál na kytaru, kterou sem tam používal i jako bubínek. Za sebou měl rytmické duo, jenž mu skromně, leč vydatně sloužilo. Během chvilky se mu radostným pojetím podařilo rozhýbat a rozezpívat všechny přítomné. Opět se potvrdilo, že vystupující z Afriky nebo s africkými kořeny hrají s opravdovým nadšením, které umí plnými hrstmi rozdávat. Odměnou jsou jim pak neutuchající ovace.

Po tomto Afričanovi přišli na řadu britští Goldfrapp, kteří dle festivalového průvodce "patří k největším hvězdám současné hudby". Škoda, že jejich zvuk není také současný. Jejich spektakulární show patřila k nejlepším, ale příznačný sound osmdesátých let, i když asi zapadá do současných trendů, se stal po jisté době nesnesitelným. Ani výkon zpěvačky nelze zařadit mezi výrazné ženské hlasy udávající tón letošním Colours. Ona totiž ta andělská popová křehkost je lehce zaměnitelná.

Domácí prostředí nevyužito
Také české zpěvačky měly na festivalu své zastoupení. Z těch, které jsem viděl, stavím nejvýše, jak jinak, Ivu Bittovou. Ta na kostelní scéně představila vůbec poprvé živě svůj poslední projekt Moravian Gems v plné sestavě s Emilem Viklickým za piánem, George Mrazem za kontrabasem a Lacem Troppem za bicími. A byl to opět právoplatný jazz se všemi stylovými prvky, mezi které patří počáteční hledání souhry a někdy až příliš dlouhá sóla. V tomto případě to platí především o Georgi Mrazovi. A to je asi jediná výtka, která může na adresu vystoupení zaznít. Iva Bittová se vrátila do uvolněnějších poloh, kde může plně rozvinout veškeré polohy svého hlasu. Přestože většina publika přišla asi hlavně na ni, dávala nebývale široký prostor partnerům, kteří rozvinuli svůj um k dokonalosti. To platí především o Emilu Viklickém, jenž potvrdil schopnost okamžitě navázat kontakt s publikem.

Ve zklidněnější poloze se ve stanu představila Vladivojna La Chia s novou sestavou. Zdá se, že jí to svědčí, a díky tomu mohou vyniknou i jemnější hudební pasáže. Škoda jen, že veškerá produkce na této scéně, s výjimkou Lou Rhodesové, byla poznamenaná otřesným zvukem. Možná, že zvukař chtěl hlasitostí zastřít další nedostatky, ale pokud se člověk nepodíval na podium, mnohdy ani nezjistil, jaké nástroje tam hrají.

To stejné platí o vystoupení 100 °C a Fru Fru v neděli, kdy se ve stanu představovalo hudební vydavatelství Indies Scope Records. Z přerodu 100 °C z chytlavé kytarovky na neuchopitelný a naprosto zaměnitelný produkt evropské taneční scény se tentokrát dalo zaznamenat snad jen dunění a zpěv. U Fru Fru snad už nikoho ani nepřekvapí několikátá změna na postu bubeníka (a kdoví kde ještě), ale určitě nepotěší jejich hardrockový sound notně umocněný zvukařem.

Pokud se však vrátím k českým ženským hlasům, vyvstává z toho spíše další otázka: co stojí za potřebou uvést na Colours of Ostrava Lucii Bílou a Báru Basikovou? O jejich pěveckých kvalitách není pochyb, ale zde se to jeví jako nepochopitelná "úlitba bohům". (Do této kategorie snad ani nejde zařadit Pražský výběr II, který se svým metalovým soundem snad do Ostravy zabloudil cestou na Masters of Rock ve Vizovicích. Nemám nic proti metalu, spíše proti oživování neoživitelného.)

Nejen hudební zážitky
Pokud chce tento festival ještě růst, možná by si měl uvědomit, kde jsou jeho možnosti. Již minulý rok jsem si zde (LtN č. 31/2007) dovolil vyslovit přání, aby se rozšířila kostelní scéna. I na letošním ročníku se potvrdilo, že zájemců o koncerty v Evangelickém kostele je víc než dost, ale pokud se na koncert Ivy Bittové mnoho příznivců jednoduše nevešlo, může to mnohé popudit a v krajním případě i odradit. Pochvalu si zaslouží také zrovnoprávnění divadelní scény. Pověst Duškovy Vizity zafungovala, takže se mnozí ocitli v podobné situaci jako u Bittové - nic neviděli ani neslyšeli. Je to velká škoda, protože Vizita zde předvedla slovní a hudební improvizaci se všemi vzestupy i propady, které k tomuto divadelnímu žánru patří. A to se ani nezmiňuji o vystoupení Teatru Novogo Fronta, které bylo umístěno tak nešťastně, že jej mohla shlédnout pouze hrstka diváků. Představení Mistr a žák z dílny dua Skutr se, vedle Vizity, ukázalo jako nejlepší formát pro festival tohoto ražení (i když herci se na přímém tropickém slunci málem rozpustili). Na představení plné situačního humoru a náročného pohybu publikum opravdu slyšelo.

Ve světle letošní zkušenosti se mi jeví jako nejlepší řešení soustředit se hlavně na kvalitativní růst. S opatrností v hlase se ptám, zdali je to vůbec ještě možné. V předchozích letech však organizátoři dokázali, že ano. Festival má takovou pověst, že diváci dramaturgii plně důvěřují a určitě si rádi nechají rozšířit obzory. Už přeci není potřeba lákat na velká jména. Mnohdy jsou již lehce vyčpělá a lávka spojující hradní scénu s tou na výstavišti má také své limity.

Colours of Ostrava, 10. - 13. 7. 2008

Text vyšel v Literárních novinách 2008-30.

Šlapající jazzové soustrojí (Erik Truffaz)

15. června 2010 v 16:39 Hudba - vydáno jinde
U Erika Truffaze platí pravidlo, že se vždy objeví po vydání nové desky. A bylo tomu tak i po posledním albu Arkhangelsk, které se do distribuce dostalo 12. března 2007. Mezi jeho zastávky již neodmyslitelně patří Praha, Brno a Ostrava.

Je několik hudebníků nebo kapel, které u nás už dávno zdomácněly. Ať už se jedná o švýcarské The Young Gods, německé Einstürzende Neubauten nebo švýcarsko-francouzského trumpetistu Erika Truffaze, již u nás vystupují s železnou pravidelností.

Erik Truffaz patří mezi osoby, které své předurčení pro hudbu cítily již od dětství. Jeho první dotyk s ní se udál v šesti letech prostřednictvím jeho otce, v sedmi se mu do ruky dostal první nástroj a o rok později hrál poprvé živě před publikem. Ač odkojen poslechem rádia jeho hudební vnímání bylo značně narušeno a zpřevraceno naruby v jedenácti letech, když si domů donesl svůj vůbec první vinyl Machine Head od Deep Purple. Ve třinácti letech si Erik Truffaz založil svou první kapelu a v šestnácti se rozhodl opustit školu a plně se věnovat hudbě. Kromě několika dalších projektů jsou v současné době nejdůležitější dvě jeho kapely - Quartet a Ladyland. Při nahrávání jednotlivých alb se střídají. Desku Arkhangelsk Erik Truffaz nahrál s Quartetem, jehož sestavu tvoří špičkoví muzikanti - Marc Erbetta, Marcello Gulliani a Patrick Muller. S některými z nich se zná už déle než pětadvacet let, což je na výsledné podobě jejich hudby a i na živých koncertech hodně znát.

Erik Truffaz ve své hudbě propojuje jazzové postupy s elektronikou a přimíchává do toho prvky hip hopu nebo world music. Album Dawn z roku 1998 se stalo přelomovým v jeho kariéře. Bylo však překonáno hned následujícím Bending New Corners (1999). Na této desce lze slyšet čirý koncentrát všeho, co Erik Truffaz a jeho Quartet nabízí. Také na koncertech dostávají skladby z Bending New Corners největší prostor. O zbytek se dělí skladby z alba The Walk of the Giant Turtle (2003) nebo nové kompozice z Arkhangelsk. Se svým druhým seskupením Ladyland, na kterém se podílejí Manu Codija, Michel Benita a Phillipe Garcia, vydal Truffaz alba Mantis (2002) a Saloua (2005). Skvělou příležitostí porovnat obě kapely je živý záznam Face-à-face vydaný v roce 2006 na dvou CD.

Všichni výše zmiňovaní hudebníci dokáží svou virtuozitu rozvinout právě během živého hraní a nejinak tomu bylo i v úterý 18. září 2007 v ostravském klubu Fabrik. Každý ze čtveřice přítomných muzikantů Erik Truffaz Quartet ovládá svůj nástroj téměř dokonale a dohromady tvoří fungující soustrojí. Tento večer měl malinko navrch bubeník Marc Erbetta, který byl v každém okamžiku připraven podpořit své spoluhráče podmanivým rytmem. Neustále si zbývající členy kontroloval pohledem a čekal na jejich impulsy. Marcello Gulliani se umí se svou baskytarou náležitě pomazlit, a když dostal prostor na sólo, předvedl ohromující výkon. Nenápadný čahoun Patrick Muller většinou spokojeně sedí za svým Fender Rhodes piánem a dokresluje celek hypnotickou, až psychedelickou linkou. Ač se kapela prezentuje jménem Erika Truffaze, všichni mají stejný prostor. Chvílemi to vypadá, že nejméně viditelným a slyšitelným je právě Truffaz, což je však přednost velkých hudebníků dát vyniknout svým partnerům. Ten do postupně klokotající vřavy vstupuje svými dlouhými, táhlými tóny a nevtíravě celek zastřešuje.

Celá akce proběhla v rámci programového bloku Ostrava Jazz Night, který pořádá klub Parník. Erika Truffaze v podzimní části následoval také 15. října 2007 Victor Wooten s Bandem (Fabrik) a 22. října 2007 to bude Richard Bona (Divadelní sál DKMO).

Text vyšel v Literárních novinách 2007-43.

Radši prchnout před hvězdami (Festiwal Nowa muzyka 2007, Colours of Ostrava 2007)

15. června 2010 v 16:37 Hudba - vydáno jinde
Během dvou po sobě jdoucích víkendů se v blízkém okolí Ostravy nebo přímo v ní konaly dva festivaly, jichž je dobré si povšimnout. Nejdříve se 7. a 8. července v polském Cieszyně představily hvězdy současné polské i světové elektronické scény a o několik dní později, od 12. do 15. července, patřila Ostrava již pošesté všem možným barvám hudby.

Lidé chodí na hudební festivaly z mnoha důvodů, ale převážně se jedná jen o příhodnou příležitost se pobavit, zatančit si, vypít nějaké to pivo a hlavně se potkat s dalšími lidmi, ať už známými nebo neznámými. Najdou se určitě i výjimky, ale těch bývá poskrovnu. Návštěvníci Colours of Ostrava a polskotěšínského Festiwalu Nowa muzyka se ovšem určitě v lecčem vymykali.

Futuristický hračičkář
Do polského Cieszyna se již podruhé sjeli příznivci elektronické hudby, kteří se tentokráte mohli nabažit pravda vrchovatě. Dvě největší hvězdy, spravedlivě rozdělené mezi oba dny, se rekrutovaly ze stáje labelu Ninja Tune. V sobotu to byl Simon Green vystupující jako Bonobo. Troufám si říci, že pro neděli se pořadatelům podařilo získat umělce z největších či alespoň nejkvalitnějších - Amona Tobina. V průběhu neděle mu prošlapávalo cestičku několik hudebníků. Ať už to bylo trio Fisz/Emade/Envee, londýnské duo Wex'd, které roztančilo valnou většinu přítomných, nebo zběsilý Otto Von Schirach. Hudba tohoto Američana s německými a kubánskými kořeny buď dokáže donutit mrtvé vstát z hrobu, nebo do něj bezelstně cpe ty živé. Otto Von Schirach se totiž s ničím nemazlí a během svého pódiového vystoupení, kdy se prezentuje ve svém oblečku jako kříženec Zora mstitele a Supermana, doslova do lidí pálí změť rytmů říznutou ďábelským zpěvem znějícím jako ze studny. Pokud by se chtěl posluchač v této hudbě něčeho konkrétního chytit, jedinou záchranou by byla konstrukce stanu, protože zvraty přicházejí tak často, že ani tep lidského srdce není tak rychlý.

Cokoliv by se objevilo po Schirachovi, mělo by u umírněného publika obrovskou šanci na úspěch. Jakákoliv normálnost by znamenala závan slasti. I když Amon Tobin je proti němu učiněný beránek, k ploché líbivosti středního proudu má hodně daleko. Tento Brazilec žijící v Londýně na sebe poprvé upozornil v roce 1996 albem Adventures in Foam (Ninebar), přelomovým se však stalo až následující album Bricolage (Ninja Tune, 1997). Toto slovo ve francouzštině znamená kutění, hračičkářství, což plně odpovídá i výslednému zvuku. Album je nejsilnější v úvodní části, kdy nabízí pomalé rozvíjení prvotního motivu. Mísí se zde útržky taneční hudby, jazzu, ambientu a dalších stylů, které jsou k sobě skládány s takovým zápalem, jako by se jednalo o vážnou hudbu. Bohužel v druhé polovině se z toho stane prachsprostý jungle, který od určitého momentu již nic nového nenabízí. Tento svůj styl Tobin dotáhl k dokonalosti na dvou následujících albech Permutation (Ninja Tune, 1998) a Supermodified (Ninja Tune, 2000), kde posluchače v záplavě nápaditosti nenechá vydechnout. Hned první dvě skladby z alba Supermodified jsou jako stvořené pro zběsilou noční jízdu autem, kdy se řidič snaží ujet zvukovému poblouznění, aniž by si uvědomoval, že je s ním v autě (chudák řidič!).

Po takové nadílce se jen stěží přichází s něčím novým. Přes lehčí úkrok v podobě následujícího opusu Out From Out Where, živou nahrávku (Solid Steel Presents Amon Tobin) a soundtrack k počítačové hře (Chaos Theory) se Tobin přeci jen odrazil do jiných, životadárných vod. V roce 2007 se objevilo Foley Room (Ninja Tune), které je postaveno na všemožných nahrávkách z terénu nebo ze studia. Amon Tobin se zde opět představuje jako hračičkář nahrávající zvuky zaplněného dřezu (Kitchen Sink), cizrny padající na bicí nástroje (The Killer's Vanilla), motocyklu nebo vosy míchané s kytarou (Esther's). To vše přetavuje v pestrý svět barvitých zvuků a tajemných zákoutí. Každá jeho skladba, což platí o všech albech, vypráví svůj osobitý příběh. Dalo by se říci, že se jedná o vyprávění beze slov, vyprávění zvukovými obrazy.

Podobného efektu dosahuje i při živém hraní, ale přeci jen to má trošku dál do košatosti studiových alb. V Cieszyně se představil jako nápaditý DJ nabízející strhující set, pouze s tím rozdílem, že se jako by obloukem vrátil na začátek své kariéry. Živé hraní na podobném festivalu vyžaduje přece jen více přímočarosti, a tak se čas od času opět propadl do neuchopitelného junglu. Ale i tak se uši nestačily divit, kolik různých zvuků, na jaké škále barevnosti a v kolika rovinách je Amon Tobin schopen nabídnout. Dokonce i nějaký komorní sál by unesl jeho hudbu. Ideální představu by ještě doplňovala futuristická videoprojekce podobná výtvorům z jeho obalů a posluchač by mohl legálně okusit jiné dimenze.

Záludnost hlavních hvězd
Také Colours of Ostrava mohou bažícímu posluchači udělat radost. Bohužel jsou už natolik masovou akcí, že pomalu spadají do skupiny festivalů, na něž jezdí lidé podle na počátku zmíněné definice. Návštěvníci, tentokráte jich bylo podle odhadu pořadatelů na dvacet tisíc, jsou samozřejmě lákáni na hlavní hvězdy a také trochu na pověst akce, na které je potřeba být. Naštěstí letos pořadatelé přišli se spásným nápadem otevřít další scénu, a to v evangelickém kostele, ve kterém se pro mě osobně děly největší zázraky. Neviděl a neslyšel jsem zdaleka vše, co festival nabízel, což ani není v lidských možnostech, ale onen vzorek, ze kterého zmíním jen zlomek, mě utvrzoval ve výše řečeném.

Vybrat si z pestré nabídky na jedenácti scénách, na nichž se střídá hudba, filmy, taneční dílny a divadla, je docela kumšt. Hlavní důraz je pochopitelně kladen na hudbu. Čtvrtek se naštěstí rozjížděl pomalu, a tak si hudbychtiví mohli vychutnat to údajně nejdůležitější. Jako by na žádných Colours, ať už letních nebo zimních, nesměl chybět zástupce balkánské dechovky. Tentokráte se představila, v Ostravě již podruhé, hvězda z největších - Goran Bregović se svým Wedding and Funeral Bandem. U tohoto skladatele a muzikanta je obdivuhodné, že jej i po tolika letech baví hrát pořád dokola stejné skladby. Asi sám tuší, že publikum přišlo právě na ně a pokud by je nezahrál, bylo by přinejmenším rozladěno. Diváci byli hvězdným jménem určitě zlákáni, ale mohli by kapele věnovat pozornost i v momentech ztišení a křehkosti. Jenže oni chtějí křepčit. Kdo ví, jak to reflektuje sám Bregović, ale podle toho, jak mlsně pokukoval po svém skoropředskokanovi Gipsy.cz, dá se usuzovat, že snad má namířeno i do jiných vod. V tomto směru má Gipsy.cz co nabídnout, jejich spojení romské emotivnosti s úderností hip hopu je více než inspirativní.

Páteční program už zval na tak nepřeberné množství umělců, že racionalita při rozhodování musela ustoupit intuici. Ale i v tento den se proklamované hvězdy stávaly spíše noční můrou. Když Richard Bona po první unylé skladbě spustil takzvaný černý cajdák, nohy mě raději odnesly do bezpečné vzdálenosti od hlavního dění. I přes menší komplikace se věrná hrstka posluchačů nakonec v klubu Templ dočkala kapely Magnetik, která svou směsí strojově přesného retroelektra v duchu Kraftwerk s příchutí undergroundu v podobě minimalistického saxofonu roztančila i posledního zapřisáhlého odpůrce rytmických pohybů. V pátek se holt na Stodolní musí tančit. Za touto skupinou je třeba hledat otřelé muzikanty, jako je Moimir Papalescu nebo Peter Van Krbetz. Jejich pódiové vyznění je temnější variantou v současné době populárních Midi Lidi. Spojuje je záliba v zahušťování textového prostoru zábavnou banalitou.

Po návratu do hlavního mumraje se musel i ten největší odpůrce Toma Waitse modlit za jeho přítomnost. Proklamovaný největší šílenec letošních Colours, Vinicio Capossela, srovnávaný s Waitsem, dávkoval unylost v množství nepřeberném. Nezbývalo nic jiného než napnout všechny naděje směrem k americkým CocoRosie či britským Coldcut. A obojí nezklamalo.

Nejdříve se představily sestry Sierra a Bianca Casady společně se třemi spoluhráči a svým neotřelým přístupem dokázaly mnohé přesvědčit, že kvalitní hudba se dá dělat i za pomocí akustických nástrojů. Kromě obou sester, kdy každá z nich se vyznačuje naprosto odlišnou formou zpěvu, zde kraloval i beatboxer Tez. Ten svou nápaditostí a ukázněným exhibicionismem zastoupil u mnohých nezastupitelné. Mám na mysli sestavu různých mašinek, která ve svém výsledku zastíní všechny přítomné na podiu. Jako by například šest živých hudebníků bylo málo, a tak je potřeba to překořenit stroji. A takovými se program opravdu hemžil.

Naštěstí to nelze vztáhnout na Coldcut, kde i pouhopouhá dvojice DJ a VJ zasytí prostor tak, že není úniku. Stejně jako Amon Tobin i oni vydávají své desky u labelu Ninja Tune. Z podia se na posluchače valila lavina beatů, kterou ještě umocňoval VJ svým strhujícím setem. Každá skladba podporovaná videem na škále od animovaného filmu až po předpotopní sci-fi byla však zbytečně narušována černošským raperem a jeho dožadováním se primitivní odezvy publika. To už se také začíná jevit jako nevymýtitelný mor.

Oběma skupinám, ať už závislým na strojích nebo na neskonalé potřebě komunikovat, dala dobrou lekci královna tibetské duchovní hudby Yungchen Lhamo, která vystoupila v neděli jako poslední v evangelickém kostele. Zařazením duchovní linky se tento festival ještě více odlišil od zbývajících, rok od roku se množících. Tato idea vyrostla na skoro již zapomenutém festivalu duchovní hudby Hudba k tichu, jenž se konal v devadesátých letech ve Frýdku-Místku.

Nejjednodušší hudba
V pátek jako první vystoupil Djivan Gasparyan, arménský hráč na duduk. Jeho křehký projev byl podporován dvěma spoluhráči a v jejich podání i tradiční hudba této daleké země zněla dost neotřele. Vyznění by se dalo charakterizovat třemi slovy - vitalita, energie, radost. Za to jim aplaudoval nacpaný kostel ve stoje.

A bylo tomu tak i v dalších dnech. Sobotní program v kostele nabídl hned dvojici skvostných umělců. V rozpáleném popoledni David Hykes poskytl vhled do alikvotního zpěvu. Při něm zaznívají i vyšší tóny společně s tóny základními. Hned od prvních okamžiků mráz běhající po zádech potvrzoval, že v jeho případě se jedná o hudbu sfér. David Hykes byl taktéž doprovázen dvěma hudebníky. Obzvláště hráč na perkuse si zasloužil obdiv, jelikož na velmi malém prostoru kouzlil velké divy. Z jejich vzájemné bezchybné souhry a porozumění se linul klid celým prostorem. Hykes také nabídl všem zájemcům možnost zúčastnit se zcela zdarma dílny, ve které se mohl každý pod jeho vedením pokusit tomuto zpěvu naučit.

O pár hodin později se na stejném místě představil Marián Varga s Moyzesovým kvartetem. Varga se zde představil jako ukázněný hráč, do prokomponovaného světa smyčců vstupoval svými až minimalistickými vyhrávkami na piano. Své motivy dokázal vzácně dávkovat a v duchu strohé estetiky i dostatečně dlouho opakovat či lehce rozvíjet. Chvílemi to znělo jako čirá kompozice z pera romantických klasiků nebo podkres pro pohádku, kdy se osazenstvo zámku chystá vyrazit na hon. Druhá polovina patřila cele Vargovi. Odhodil veškeré zábrany a spustil svou tradiční, skoro až psychedelickou jízdu po rozmanitých zvucích jeho kláves. V první polovině společně uchlácholili duchy v kostele a teď se rozhodl, že ještě vyžene ďábla. A vůbec mu nevadilo, že svým hraním skoro kostel zbořil. Obě části si vyžádaly opět nekonečné ovace ve stoje.

Po takových zážitcích už cokoliv jiného nechtěně bledne (především na jiných scénách). V neděli se k tomu ještě přidala již zmíněná Yungchen Lhamo. Svůj recitál, kdy nepotřebovala nic kromě svého hlasu, prokládala vyprávěním v duchu čisté životní zkušenosti. Zde zazněla pravda o přetechnizovaném světě, ve kterém se lidé stávají zajatci všemožných přístrojů. Jak se asi cítili fotografové? Právě na ně tato poznámka v primární rovině mířila. Ale vztáhněme to i na muzikanty, jelikož této Tibeťance se podařilo rozezpívat celý kostel a všem ukázat, že prapůvodní hudba vzniká tím nejjednodušším způsobem. V takové chvíli se posluchač za odměnu stává součástí něčeho vyššího, protože podobná pospolitost je v dnešní době velkou vzácností. Buddhistické pravdy jsou ve své podstatě jednoduché, ale o to těžší je se jimi řídit.

Po zbytek soboty i neděle tak vše zbývající jen stěží hledalo skulinky v naplněném hudebním srdci posluchačově. Gipsy Kings potvrdili, že jsou hvězdou jen na plakátech, jelikož jejich styl se posunul možná nechtěně k střednímu proudu. Stavět na jedné úspěšné šabloně je po několika skladbách nudným odhalením zastydlosti. Naštěstí ještě v neděli se vyloupl klenot v podobě dua Tara Fuki, které přes zvukovou nepřízeň další scény a rozžhavený cirkusový stan dokázalo, že i tato ve své podstatě minoritní hudba má sílu strhávat davy. Dávkovat českým posluchačům dvě violoncella a polštinu je jednak odvážné, ale také záslužné. A vše nakonec korunoval hráč na jednadvacetistrunnou harfu kora Ba Cissoko z Guineje se svou kapelou. V jejich případě byla okouzlující barva tónů podpořena strhující vnitřní dynamikou. Energie se v proudech valila z podia. Nejživěji působil perkusionista, hrál na djembe a calabash, který z dálky působil jako právě nalezené dinosauří vejce. Tato tykev je použita i pro ozvučnici harfy kora.

Potom už nezbývalo nic jiného, než se za vřavy nevyřáděného mládí (Mando Diao) odebrat domů a reflektovat. Po takové zkušenosti se již nyní těším na příští rok. Snad pořadatele zaplněný kostel a bouřlivé ovace po každém koncertě přesvědčily o správnosti nastoupené cesty a příští rok naservírují vydatnější porci. Vnímavých diváků bylo víc než dost.

Text vyšel v Literárních novinách 2007-31.

Umělecká reflexe politické bezútěšnosti (Laurie Anderson)

15. června 2010 v 16:32 Hudba - vydáno jinde
14. června v pražském Kongresovém centru prezentovala multiumělkyně Laurie Andersonová svůj nový hudební projekt s názvem Homeland. Prezentovala se v něm jako další z umělců zaujímající kritický postoj k politice současné americké administrativy.

Spojené státy americké jsou nepochybně jedním z největších témat dneška. Jejich vojenská přítomnost v několika zemích a válečná hrozba jiným nechává málokoho chladným. I v České republice rozdělila jejich žádost o umístění radaru na naše území obyvatelstvo na dva nesmiřitelné tábory. Totéž, co platí o silných osobnostech, které by měly lidi spíše spojovat, se dá vztáhnout i na tuto supervelmoc. Místo plýtvání penězi a energií na hloupé projekty by měla velkým dílem přispívat k řešení palčivých problémů dneška. Ne nadarmo se tedy proti tomuto světovému hegemonu stále více ozývají kritické hlasy, a to nejen ze strany vlastních obyvatel, ale v podstatě ze všech koutů světa.

Bylo by překvapivé, kdyby umělci toto téma úplně pomíjeli. To by snad nebylo možné ani ve snu americké multiumělkyně Laurie Andersonové, která se nedávno se svým aktuálním projektem Homeland k mnohým kritikům přiřadila.

Laurie Andersonová původně vystudovala sochařství a postupně se přes výuku umění, ilustrace knih a psaní recenzí dostala až k hudbě a performancím. Mezi nejznámější z nich patřila v sedmdesátých letech Duets on Ice představená v New Yorku a dalších světových městech. Laurie Andersonová hrála na housle tak dlouho, dokud kostka ledu, na které stála, neroztála. V roce 1981 se jí už podařilo plně prosadit i na poli hudebním, když prorazila se singlem O Superman, který se později objevil na albu Big Science.

Z dnešního pohledu je tato osmiapůlminutová skladba dokonalým antihitem. Málokdo má trpělivost na takto dlouhé písně, a tak se stěží mohou vyškrábat na nejvyšší příčky všemožných anket poslechovosti, oblíbenosti nebo prodejnosti. Situace však ještě není úplně ztracená, protože i v dnešní době mnozí zarputilí dokáží dosáhnout svého. Právě taková odhodlanost dopomohla například poslednímu albu americké kapely Tool 10 000 days na první místo v žebříčku prodejnosti, i když jejich standardní skladba trvá v průměru přes sedm minut.

Ve své podstatě je O Superman esencí mnohých postupů, které Andersonová dodnes používá. Strohý hudební podklad, častokrát postavený na jednom motivu, který se postupně rozvíjí a košatí, je doplňován recitativem přecházejícím v andělský zpěv. V těchto oblažujících momentech by se celkové vyznění dalo přirovnat k hudbě sfér.

Odlétáme hledat do snů
Po Big Science vydala Laurie Andersonová ještě několik řadových alb. Každé z nich se pohybuje na hranici mezi obyčejným písničkářstvím a avantgardou. Ať už se jedná o Mister Heartbreak, Strange Angels, Life on a String nebo Bright Red vyznačující se velmi křehkou noční atmosférou. Její současný projekt Homeland je nejdříve ověřován koncertně a v roce 2008 by měl být vydán i jako právoplatné album. Dá se říci, že po pěti letech navazuje na posledně vydaný záznam živého vystoupení Live in New York (Live at Town Hall, New York City, September 19-20, 2001), ale trochu z jiné strany. Pouhých pár dní po útocích na Dvojčata se musela během živého hraní vyrovnat s nastalou situací, jejíž atmosféru lze cítit i z alba. Onen několikaletý odstup dovoluje jasnou, ničím nezkreslenou reflexi následných událostí. Do středu pozornosti se tak dostává americká administrativa, jejíž mnohé kroky vzbuzují přinejmenším rozpaky. Andersonová často pouze opakuje všeobecně známá fakta o neopodstatněné válce nebo o zhoubné rozpínavosti Spojených států. Vždyť kritizovat je velmi jednoduché, až svádivé. Naštěstí je to kořeněno lehkou ironií, která se plně rozvine ve skladbě Only an Expert utahující si z různých samozvanců, vytvářečů umělých problémů či pseudoodborníků utápějících se ve své důležitosti.

Toto však není jediné téma. Samo o sobě by to totiž bylo nedostačující. Laurie Andersonová do svého programu zakomponovala i svůj leitmotiv v podobě pitvání mezilidské komunikace. Od komunikace je velmi blízko k manipulaci, jak se může každý z nás při sledování politické reality show dnes a denně přesvědčit. A komunikace/manipulace měla své místo také při přesvědčování lidí o oprávněnosti amerického zásahu v Iráku.

Pokud člověk něčemu nerozumí, raději od toho dá ruce pryč. A vyznat se ve všech motivech naší politické reprezentace je sakra složité. Ale i normální osobní rozhovor se dostává na vedlejší kolej, jelikož málokdo se dokáže po delší dobu soustředěně věnovat druhé osobě. To je i jedna z příčin masové oblíbenosti "instantních" prostředků komunikace, jako jsou mobilní telefony či různé chaty, kde je všechno tak jednoduché. Třeba i předstírat nebo se stylizovat do cizí role, jak je to zpracováno ve skladbě Lost Art of Conversation, což ústí až v naprosté zmatení vlastní identity.

Další rovinou písní Laurie Andersonové je čistá příroda zpracovaná formou připomínající indiánské příběhy. Hned úvodní skladba je toho dokladem. Zde je představen koubkovský paradox o ptácích, kteří "lítají, lítají, lítají, protože musí". V tomto příběhu totiž není žádná země. Možná i pro nás je stále těžší identifikovat se s nastalou situací a spokojeně žít v naší domovině, a proto odlétáme hledat do snů.

Sny jsou jednou z nejdůležitějších inspirací Laurie Andersonové. Zapracovává je do svých textů, v jejím případě velmi důležitých. I z toho důvodu bylo během pražského koncertu použito titulkovací zařízení. Laurie Andersonovou střídající housle s obsluhou mašinek a syntezátorů doprovázelo trio hudebníků (basa, violoncello, klávesy), které úsporně podkreslovalo její hlavní tahy. Díky zpracovanému tématu se dalo očekávat, že se publikum rozdělí na dva tábory. I přes některé až zjednodušující proklamace ze strany umělkyně těch nadšených bylo zjevně více. Teď už můžeme jen čekat, co se s projektem Homeland stane po vydání alba.

Text vyšel v Literárních novinách 2007-26.

Robotická hravost (Midi Lidi: Čekání na robota)

15. června 2010 v 15:25 Hudba - vydáno jinde
Skoro do roka a do dne od svého prvního koncertu chtěla kapela Midi Lidi vydat své debutové album Čekání na robota (Xproduction, 2007). I když s malým zdržením, jelikož pro jejich podtitul - Electro. Video. Láska. - symbolický 1. květen se nepodařilo dodržet, deska je nakonec na světě a dokazuje právoplatnost oblíbenosti tohoto hudebně-vizuálního tělesa.


Kapela Midi Lidi vznikla na základech sofa-elektro projektu Krásný stěhovák Gerard & Sexuální nábytek, z něhož se vylouplo trio hudebníků Prokop Holoubek, Markéta Lisá a Petr Marek. K nim se přidala trojice video umělců Filip Cenek, Magdalena Hrubá a Jan Šrámek, kteří umně dotvářejí a vizuálně doplňují živá vystoupení.

Tato sestava sama o sobě hodně napovídá, ale nejvýraznější postavou je dozajista Petr Marek, který sám byl členem, nebo stále ještě je, tolika projektů, že by nestačilo místo, kdyby je zde chtěl někdo vyjmenovat. K těm nejvýraznějším patří Dekadentní divadlo Beruška, Radio Ivo a nebo dva jeho filmy Láska shora a Nebýt dnešní. V rozhovoru pro Literární noviny (LtN č. 39/2005) se jako jedináček vyznal, že všechny hračky byly vždycky jeho, což se v pozitivním směru podepisuje na veškeré jeho tvorbě. Umí si hrát a i v případě Midi Lidi si společně s ostatními pohrává, ať už hudebně nebo textově.

Midi Lidi na své debutové desce Čekání na robota nabízejí na české poměry velmi zajímavý produkt. Jejich přístup není sice hudebně nijak převratný nebo objevný, ale vše vynahrazují zvláštním propojováním různých stylů a také výše zmiňovaným hravým přístupem k textům. To ve svém důsledku tvoří překvapivé spojení. Výrazně se zde projevuje retro atmosféra částečně nastolená lo-fi zvuky odkazujícími na osmdesátá léta. Tato nejvyšší rovina je doplněna několika dalšími v podobě rytmických základů, které se postupně nabalují a tvoří přehlednou strukturu. Sem tam je zvuk obohacen o živé nástroje (klarinet, kytara). A vůbec by nevadilo, kdyby jich bylo i více. V jejich hudbě se dá vysledovat hodně odkazů, ať už přiznaných nebo nepřiznaných. Právě v osmdesátých letech si s podobnými zvuky pohrávali například Talking Heads (This must be the place - Naive melody) nebo projekt některých jejich členů Tom Tom Club (Genius of love). A jak říká kamarád Jizva: "Hodně to zní jako Orbital a ty ve svém výčtu inspirace a poděkování neuvádějí. Ale měli by." Bylo by však příliš zavádějící předkládat jednoduché nálepky.

Dalším specifikem, podle kterého je možné kapelu ihned identifikovat, je zpěv českých textů, jenž se nese v duchu vícehlasého vysekávání krátkých a chytlavých sloganů. Hlasy jsou častokrát zkresleny do podoby, za kterou by se nemusel stydět ani Brian Eno.

Slušně vychovaná kapela
Texty písní jsou kapitolou samy pro sebe. Nesou se zcela v duchu jejich motta: "Jednoduchý poslech. Jednoduché poselství. Elektro. Video. Láska." A především poslední slovo, láska, je v jejich případě zásadní. Hned první, stejnojmenná skladba pokládá základ jejich poetice. Když se odhlédne od prvotní roviny, dá se text vnímat i jako projev slušně vychované kapely, která oceňuje každého posluchače za přízeň a nevtíravě se mu nabízí. V podobném duchu se nese i zbytek textů, jenž si umně pohrává s fenoménem banality. Paradoxně se však z jednoduchých hesel, útržků a slovních hříček vylupují košaté příběhy, které se představivosti samy nabízejí. Jistá strojová chladnost hudby je tak vyvažována vřelým textovým objetím.

Lásce se věnuje i obal. Fotky manželské dvojice ve středních letech lze vnímat s jistou nadsázkou jako humor. Nabízí se však také psychoanalytický přístup, kdy je možné považovat to za terapii, což je však pouhá a nepříliš opodstatněná domněnka. Na čirou upřímnost bych ovšem protentokrát spíš nesázel. Hrají si pravděpodobně i v tomto případě. Jedno album sice ještě nedělá zavedenou kapelu, ale v případě Midi Lidi se dá očekávat, že i své další nápady a směřování si nejdříve ověří koncertně a až následně to zaznamenají na albu, jako se tomu stalo s Čekáním na robota. O koncertech této kapely lze, i díky videoprojekci, mluvit jako o zážitku. Na české scéně se málokdy objeví něco natolik zajímavého, a tak debutové album může fungovat jako bonbónek pro ty, kteří kapelu viděli živě. Nebo naopak, CD může přimět majitele jít si zatančit. Ve své podstatě je to však jedno, důležité je, že se k ostatním chováme pěkně a máme někoho rádi, jak by dodala kapela.

Midi Lidi - Čekání na robota, X Production, 2007

Text vyšel v Literárních novinách 2007-23.

Nestárnoucí hudební střelci (Young Gods)

15. června 2010 v 15:22 Hudba - vydáno jinde
Young Gods na koncertech v Praze a v Brně opět předvedli, že i s přibývajícími léty jsou plní energie a nových nápadů, kterými se jejich hudba stále obohacuje a které neváhají plnými hrstmi shazovat z pódia.

V roce 1985 vzniklo kolem sampleru trio The Young Gods a dodnes o této švýcarské kapele platí jedna základní pravda - nebojí se hledat a jde pořád dopředu. V jejich hudbě se od počátku mísila punková zběsilost a rocková hutnost s elektronikou. Řízné, nasamplované kytary a těžkotonážní bicí byly prokládané probublávajícími elektronickými zvuky, což dávalo jejich hudbě industriální nádech. Vrcholem tohoto období se stala deska T.V. Sky z roku 1992. Postupně začali ubírat kytar a dávali větší prostor elektronice, což se projevilo hned na následujícím albu Only Heaven (1995). Elektronika opanovala jejich, z mého pohledu, nejlepší počin Second Nature (2000), který i přes svou strojovou chladnost vyzařuje nesmírné teplo, jako by technika dokázala zprostředkovat dotyk s přírodou. Do jejich diskografie patří i velmi povedené uchopení písní Kurta Weilla (Play Kurt Weill, 1991), kdy se do jejich projevu vedle již dříve používané angličtiny a francouzštiny zařadila i němčina, a také příklon k ambientním plochám s noční atmosférou (Heaven Deconstruction, 1996) nebo s enovským spiritem (Music for Artificial Clouds, 2004).

Na obalu jejich čerstvého alba Super ready/Fragmenté z pozadí vystupuje pistole. The Young Gods se tak zařazují po bok mnohých, kteří se vyjadřují k nelichotivé současnosti, kdy je násilí skoro až nedílnou součástí každodennosti a v mnohých případech i kultem. Franz Treichler, vůdčí osobnost kapely, se podivuje nad tím, že ve Švýcarsku jsou schopni přesně spočítat počet psů, ale nikdo není schopen určit, ani přibližně, kolik je mezi lidmi střelných zbraní (a že je jich hodně), což je u této neutrální země malinkým paradoxem. To, že někdo takovou zbraň vlastní, by ale až tak nevadilo, pokud ji bezdůvodně nevztáhne na jiné lidi, což se však čas od času na různých místech světa děje. A lidé se bojí, což vědí i politici a ve svých politických kampaních a ke svým politickým účelům toho notně zneužívají.

Na Super ready/Fragmenté se The Young Gods hudebně vracejí k přímočařejšímu vyznění, kdy vedle kytarových riffů silně zní i bicí. Z alba Second Nature si zpěvák Franz Treichler přinesl teplejší zpěv, prvoplánová agresivita ze starších nahrávek ustoupila do pozadí. Stále však zní jako našeptávající mesiáš, v čemž mu pomáhá jistá textová repetativnost. Potkávají se zde všechny nejvýraznější aspekty jejich tvorby. Hlukové pasáže přecházejí do elektronického probublávání a ty jsou nahrazeny meditativním oddechem.

Snad se zase brzy vrátí
V České republice se tato kapela objevuje pravidelně. Vedle tří pražských vystoupení (dvě byla doplněna o Amazonia Ambient Project pracující s nasamplovanými zvuky z deštného pralesa), kde chodit na The Young Gods snad patří k jisté společenské povinnosti, se představili ve čtvrtek 26. dubna i v brněnské Flédě. Během své poslední návštěvy zavítali také do Ostravy, ale toto město, jak se zdá, snese návštěvu výjimečných hudebníků pouze jedinkrát. Totéž totiž platí i o Eriku Truffazovi. (Ale rád bych se mýlil.)

Již od prvních tónů úvodní skladby Freeze nenechali Young Gods nikoho na pochybách, že i s přibývajícími léty jsou plní energie, kterou plnými hrstmi shazují z podia. Středobodem dění je zpěvák a příležitostný kytarista Franz Treichler, jenž během svého zaříkávání přechází z fyzicky zmítavých poloh do čarodějského kouzlení jednou rukou. Vhodně k tomu využívá lampy, která ho podsvětluje ze stojanu mikrofonu. Další kužel míří z míst za bubeníkem a třetí ze strany kláves. Bernard Trontin a Al Comet vytvářejí pro zpěváka zvukové bludiště, kterým se může, společně s posluchači, proplétat. Program byl tvořen z velké části skladbami z nové desky, ale postupně se dostalo na zástupce skoro všech alb. Ve chvíli, kdy se zdálo, že nasamplovaných kytar a těžkotonážních bicích je už dost, přišlo zklidnění v podobě meditativnějších nebo abstraktnějších kompozic. Své místo si na podiu našla i akustická kytara zvukově křížená se sitarem a celá kapela se tak představila v úplně jiném světle.

Celkově se dá říci, že to byl povedený večírek i díky předskakujícím GNU, kteří své dvou až tříminutové vypalovačky dokázali zhustit do půlhodinky, čímž připravili živnou půdu pro hlavní hvězdy. Vřelé přijetí v obou městech dává tušit, že se The Young Gods do České republiky zanedlouho vrátí. Stačí se jen domýšlet, co na nás vytáhnou příště. Snad to nebude pistole.

Text vyšel v Literárních novinách 2007-19.

Podmanivá současnost (Brink Man Ship)

15. června 2010 v 15:20 Hudba - vydáno jinde
V rámci projektu agentury Art Brno s názvem Jazz do regionů se v českých, moravských a slezských městech koná řada koncertů špičkových domácích i zahraničních kapel. Nejčerstvěji se na turné po českých regionech vydal švýcarský kvartet Brink Man Ship.

Před více než rokem agentura Art Brno rozjela projekt Jazz do regionů, ve kterém chtějí prolomit zatuchající klubovou scénu v České republice. Sousto je to ohromné, protože se snaží představit soudobý a moderní jazz, ať už české nebo zahraniční produkce. Základními hracími místy celého projektu jsou Brno, Břeclav, České Budějovice, Hradec Králové, Jihlava, Kroměříž, Olomouc, Opava, Pardubice, Plzeň, Písek, Uherské Hradiště a Vsetín, ke kterým se řadí pro určité koncerty i další města (Aš, Ústí nad Labem a další). Kapely většinou absolvují koncerty v ucelených šňůrách během několika dní. V roce 2006 se představila například kapela Nigun z Maďarska, u nás zdomácnělí Tres Hombres z Rakouska a také zástupci české scény Ondřej Pivec Organic Quartet a Visit of Music - Voices. Během letošního jara už zahráli nebo zahrají Facing West Trio, Oleš-Jörgensmann-Oleš Trio, Vertigo Quintet, Elena Suchánková, Milo Suchomel a Matej Benko Trio. U většiny z nich se dá vypozorovat obdivuhodná hráčská virtuozita, ale svým vyzněním mají přeci jenom blíže k tradičnímu pojetí jazzu. Z toho se vyjímá poslední zástupce pro letošní jaro - Brink Man Ship.

Tato švýcarská kapela spojující jazz s prvky elektroniky svou pouť končí právě v těchto dnech. Jednou z jejich zastávek byla i vinárna u Přemka v Opavě, kde se jejich produkce dočkala vřelého přijetí. O jejich hudbě se stále dá mluvit jako o jazzu, ale posunuté v jejich podání do moderních vod. Kapela sama svou hudbu charakterizuje jako postmoderní urban jazz.

Hlavní slovo má hráč na alto klarinet, kontrabas klarinet a soprano saxofon Jan Galega Brönnimann, který ještě ovládá elektronickou mašinku. Z té loudí různé šumy a ruchy, jež tvoří spojnice mezi jednotlivými skladbami nebo spodní zvukový podkres. Zdárně mu sekunduje hráč na bicí Christoph Staudenmann, jehož přesné údery a práce se zvuky tvoří podmanivý základ. Ten svou pravidelností a zkreslením působí hypnoticky jako taneční hudba. Nástrojové obsazení doplňuje hráč na kytaru René Reinmann a Emanuel Schnyder (baskytara, kontrabas). Právě na jejich přístupu se dá ukázat celkové vyznění. Tito dva hráči i přes svou nespornou kvalitu nemají potřebu na sebe nijak strhávat pozornost.

Jejich hudba je prosta jakékoliv exhibice. Daleko důležitější je atmosféra, postupná gradace a společná radost. Během vystoupení plyne čas úplně jinak. Jednotliví hudebníci si dávají načas a v mezidobí spřádají voňavou síť, do které jsou posluchači postupně chyceni. Vydechnout není kdy, protože skladby jsou přehrávány v delších blocích. Nejslastnější pocit vyvolávají jakékoliv tóny vyluzované z kontrabas klarinetu. Je až s podivem, že v poslední době se převážně ze Švýcarska vynořují kapely, v jejichž řadách zní tento nástroj. Ať už je to Nik Bärtsch's Ronin nebo na Expozici nové hudby v Brně představivší se Gareth Davis Trio. Na druhou stranu se není čemu divit, když nástroj vydává tak podmanivý zvuk.

Čas od času s Brink Man Ship pohostinně vystoupí raper Nya, který je u nás známý z koncertování s Erikem Truffazem, nebo zpěvačka s mocným hlasem Joy Frempong. Tentokráte jejich nepřítomnost vůbec nevadila, protože Brink Man Ship se v Opavě představili jako přesvědčivá kapela s jasným hudebním názorem a velmi současným zvukem. Nezbývá než doufat, že se v podzimní části Jazzu do regionů objeví někdo podobný. Podle představeného plánu bude opět z čeho vybírat.

Text vyšel v Literárních novinách 2007-16.

Radost s datlem v zádech (FruFru)

15. června 2010 v 15:17 Hudba - vydáno jinde
Původně třebíčská alternativní kapela Fru Fru se dala dohromady v roce 2000, a i přes všechny obtíže, které ji za dobu její existence potkaly, si i nadále drží vysoký standard, což hravě dokazuje během svého současného hraní po republice.

Jednou z hudebních zastávek kapely Fru Fru byl 15. února 2007 i klub Parník, který v Ostravě jako jeden z posledních dává prostor živým koncertům takovéto hudby. Po dvou vydaných albech (Hmotný svět z roku 2003 a Nevěř tichu z roku 2005) a mnoha hráčských obměnách se jejich současné obsazení ustálilo na čtyřech členech. Opustili svůj původní koncept dvou bubeníků, ke kterým se přidával ještě i Václav Bartoš. (A že se těch hráčů na bicí v této kapele za tak krátkou dobu ale vyměnilo. I z toho si však členové umí udělat legraci.) Kolibří komando bylo nahrazeno "nabušeným" datlem Milošem Dvořáčkem, který zbylé osazenstvo zásobuje nepřebernými rytmy. A jako bonus přidává hudební a životní radost. Součástí jeho projevu je i překvapení, které ostatní členové dokáží ocenit. Pokud vyvstane potřeba ještě obohatit vystoupení o další rytmy či zvuky, vypomůže si nějakou tou mašinkou. Na všechny strany z něj prýští životodárná energie a svým bravurním představením na sebe strhává hlavní pozornost. Kdo jej viděl například v Čikori Ivy Bittové nebo ve VRM, ví, o čem zde mluvím.

Na druhé straně pódia se pro změnu vyjímá zpěvák, klávesista, hráč na electronic pads a steel drums Václav Bartoš. Jeho hlas, který připomíná lehce narezlou, ale stále ještě značně ostrou pilu, se dokáže pořádně zaříznout. To však vůbec neznamená, že by kytarista a baskytarista zůstávali ve svém umění nějak pozadu. Jsou si však zcela vědomi své pozice a tu využívají ve svůj prospěch. Hudební proud je prokládán zvukovými hrátkami z Dvořáčkovy strany nebo krátkými osvětlujícími příběhy k jednotlivým písním. Ty jsou textově ve svém vyznění krásně dvojjediné. Lze je vnímat z hlediska paradoxu sdělovaného (jak je téma podáno) nebo z hlediska relativizace současnosti (čím se zabývají). Nakonec se však dojde ke stejnému výsledku - k radosti. Nic jiného třeba příběh o úředníkovi, který se domů vrací pod vlivem houbiček, ulehne a zdají se mu sny o vlcích, snad ani přinést nemůže.

V jednom ze svých textů Fru Fru zpívají, že "minulost patří robotům a současnost začala v sobotu". Koncert se naštěstí konal ve čtvrtek, a tak bylo možno si vychutnat veškeré "robotické" zvuky odkazující na osmdesátá léta, které obzvláště Václav Bartoš kouzlí na svých klávesách. Zvuková pestrost je dále obohacena kytaristou, který má svůj nástroj napojený přes syntezátor.

Jejich program je umně vystavěn, když od počátečního zvukového hledání přechází k strhující vřavě, která po několika skladbách utichá a dá vyniknout muzikantským vyhrávkám. Postupně zase nabírá na síle a vrcholí v několika společných improvizacích. V těchto okamžicích se Fru Fru představuje jako jednolitý tepající stroj. Na úplný závěr je jako bonbónek servírovaná The House of the Rising Sun od The Animals v duchu dunajovských hrátek, kdy si hráči prohodili své nástroje, a prostor ovládne opět Dvořáček a jeho pěvecké kvality.

Je jen škoda, že dnešní doba už podobným kapelám příliš nepřeje. Ať už koncertně nebo prostorem v rádiích. Naštěstí Fru Fru i přes tyto obtíže nachází své publikum.

Text vyšel v Literárních novinách 2007-8.

Všechny barvy aktuálnosti (Zimní Colours of Ostrava 2007)

15. června 2010 v 15:13 Hudba - vydáno jinde
Ve své první zimní verzi nabídl festival Colours of Ostrava barvitý program, který dal zapomenout na venku probíhající urputnou sněhovou vánici, malinko mu však scházela odvaha.

Pořadatelé oceňovaného hudebního festivalu Colours of Ostrava představili ve dnech 26. a 27. ledna v prostorách Domu kultury města Ostravy poprvé i zimní alternativu této akce. Jednotlivá vystoupení se střídala ve společenském a divadelním sále, a tak se na návštěvníky podvakrát řítil nezadržitelný osmihodinový hudební proud. Program byl obohacen o hudební filmy promítané v kině Art a o workshopy flamenca, salsy a břišního tance.

S nevděčnou rolí prvních vystupujících se museli vypořádat vítězové Setkání kytaristů 4 Dohody a 3 tuny. Oprávněnost přítomnosti obzvláště první zmiňované kapely je diskutabilní. Jejich hudba je zcela neoriginální a texty jsou založené na životní zkušenosti náctiletých prožívajících první lásky. Jejich snaha ničím neurazit ústí v naprostou sterilnost a časté opakování jistých slov (láska, doteky a sny) působí jako žíravina, která zahubí jakýkoliv náznak poetičnosti. Členové druhé kapely (3 tuny) pro změnu pochopili, že se svým minoritním, lehce avantgardně laděným projektem Kašel miminka se příliš neprosadí, a tak stvořili přístupnější elektrickou verzi téhož.

Pro mnohé návštěvníky však právoplatný začátek obstarala až kapela Al- -Yaman, která během chvilky roztančila všechny přítomné. Velkou zásluhu na tom měla jemenská zpěvačka Aswaq Abdulla Kulaib. Tato subtilní dáma s mohutným hlasem, který dokáže posadit do různých poloh, zásobovala publikum nekonečnou energií a radostí. Hudba Al-Yaman je více než zdařilým pokusem o české Transglobal Underground. Je jen škoda, že nejzajímavější zvuky jsou nasamplovány, čímž se živí hudebníci sami odsuzují do role zbytečných statistů.

Václav Koubek se zde představil společně s irskými The Hogs a jejich spolupráce je nadmíru přínosná. Tato kapela hrající tradiční irskou hudbu dodává Koubkovým písničkám poslední kapku hospodské autentičnosti a posluchači zasaženému Loachovým filmem Zvedá se vítr, který je promítán v rámci letošního Projektu 100, poskytuje konejšivou útěchu. Syrovost přednesu je podpořena nakřáplým hlasem Michaela Caseyho, který zdárně konkuruje tomu od Toma Waitse. Při toulkách irským venkovem, ale také v Dublinu lze na podobnou kapelu lehce narazit. Pokud má člověk takové štěstí, Guiness hned chutná o poznání lépe.

Ono násilí plodící násilí spojené s jakýmkoliv válečným konfliktem, které je ztvárněno v Loachově filmu a jež si v současné době mnozí nedůvěřivci ověřují na několika místech na světě, si osobně prožili členové Dubioza Kolektivu z Bosny a Hercegoviny a v jejich hudbě je to hodně znát. V jejich podání je mix hiphopu, reggae, dubu, hardcoru a bosenského folklóru ostrý jako žiletka. Taková životní zkušenost tříbí názory a ústřední trojice rapujících a zpívajících členů se s nimi nijak netají. Do nich se promítá jednak minulá zkušenost ("we can't forget and we cannot forgive"), ale také frustrace vyvěrající z neutěšené bosenské současnosti ("bring the system down"). Jako perla se vyjímala opět zpěvačka Adisa Zvekic hlasem, který vynikal sytostí a barevností. V její technice bylo znát, že se věnuje studiu tradičního stylu sevdah (bosenská balada).

Kdo vystoupení Dubioza Kolektivu považoval za vrchol večera, byl záhy vyveden z omylu francouzskými Sergent Pépčre. Jejich směs balkánské, cikánské a orientální hudby okořeněná cirkusovým rejem dala na chvíli zapomenout na vážná témata. Svou bezprostředností, hudební virtuozitou a smyslem pro humor si podmanili všechny přítomné. Dokonce vůbec nevadilo, že se jejich vystoupení konalo v divadelním sále. Tancechtiví si svůj kousíček místa našli. S každou další minutou jejich vystoupení gradovalo a kromě různých komediálních čísel bylo nejsilnějším okamžikem, když Lino Van Tuyo předvedl, že i tuba může znít jako didjeridoo.

Po tomto vrcholu už mnohým nezbývala potřebná energie na shlédnutí ostravských Evolution Dejavu, dalších zástupců etnotaneční scény. Od posledního vystoupení se trochu pozměnilo obsazení - jejich řady rozšířil Tomasz Osiecki (sitar, baskytara) a přidal se jeden z nejnadějnějších hráčů na djembe a darbuku Palo Nowak, což jejich vyznění dost pomohlo. Škoda jen, že kapela stále zápasí se špatným nazvučením. Všechny živé nástroje jsou beznadějně přehlušeny DJem. Také by vůbec nevadilo, kdyby zpěvák David Žyla ubral ze své přehnané snahy o mystiku, která vyznívá dost úsměvně. Mantra bohužel nevznikne opakováním prázdného sloganu.

Myslet na rakety
Druhý festivalový den už tolik silných momentů nenabídl. Nejvíce se očekávalo od orchestru Boban i Marko Marković Orkestar (Srbsko). Jejich zvuk je sice mocný, ale jako by jim scházela potřebná živelnost a autentičnost, která by posluchače náležitě strhla. Chvílemi se skupina jevila jako přežvýkaný prefabrikát vhodný pro vydělávání peněz na západních pódiích. (Možná, že jim jen uškodilo špatné nazvučení. Hudba hrála tak nahlas, že všechny nástroje se slily do jednoho ohlušujícího rachotu.) Velkým zklamáním bylo vystoupení obživlého Trabandu. Jedno se Jardovi Svobodovi nedá upřít, a to jeho snaha o změnu zvuku. Ne vždy se to však povede ku prospěchu věci. Jejich současný sound má skoro až křesťanský háv. Ani ne tak přítomností harmonia, ale spíše urputnou snahou do veršů nasoukat pravdu. Pravda však bolí a odhaluje prachsprostou banalitu. Zdárně jim konkurovala druhá hvězda tohoto večera. Americký hiphoper Afu-Ra, který celý festival uzavíral, svým nezdolným vynucováním si odezvy od publika (v podobě primitivního Yeah) pomohl mnohým vyřešit dilema, v kolik se odebrat na tramvaj.

Díky tomu, že Tomáš Kočko se svým Orchestrem a ani Terne Čhave nijak nevybočovali z průměru, největším překvapením druhého dne se stali Bratři Orffové. Ivan Gajdoš došel od křesťansko folkových U Hřebíčků, jejichž texty výrazně oplývaly přírodní lyrikou, až k melancholik-urban-emo-folkovým Bratrům Orffovým, kde jeho křehký hlas nachází náležité útočiště. Jejich hudba sice na povrchu pouze bublá, ale pod povrchem nezadržitelně vře emocemi. Jeden jejich verš ("říkám jí, holka, přestaň myslet na rakety") získal zcela nechtěně aktuální rozměr, čímž oživili silná témata předchozího dne. Vnímavé publikum ho ocenilo potleskem.

Ve svém prvním zimním ročníku festival Colours of Ostrava nabídl barvitý program, který dal zapomenout na venku probíhající sněhovou vánici, malinko mu však scházela odvaha. Celá dramaturgie byla postavená převážně na známých nebo osvědčených jménech z letních ročníků. Bylo by příjemné, kdyby se pořadatelům příští rok podařilo sehnat některou v České republice neokoukanou hvězdu, jak tomu bývá v létě.

Text vyšel v Literárních novinách 2007-6.

Radostný návrat do potemnělých zákoutí (Načeva, DJ Five)

15. června 2010 v 15:08 Hudba - vydáno jinde
Monika Načeva patří dnes už nedomyslitelně ke špičkám české hudební scény. Dokládá to také její nový koncertní program, k němuž přizvala jednoho z nejlepších českých DJs a opatřila značně inovovaným hávem i své dřívější skladby.

Když se v podzimní den smráká, za okny se ve větru pohupují stromy a skrz koruny a protrhané mraky vykukuje měsíc spějící k úplňku, má člověk chuť zůstat sedět pohodlně v pohovce a jen to pozorovat. Když se zklidněn vydá na procházku a zavítá i do zastrčených uliček, nikdy si nemůže být jistý, jaké překvapení na něj číhá v potemnělých zákoutích. A když se před ním zjeví siluety staré rozbořené továrny, kde zrezivělá potrubí a zbytky komínů hází magické stíny, neodolá a vstoupí.

Stejně těžko se dá odolat atmosféře koncertů Moniky Načevy s DJ Fivem. Jeden z nejlepších českých DJs vytváří hypnotické rytmy a smyčky, ve kterých je temnota a tajemství značně koncentrováno. Tyto valivé, dunivé a hutné rytmy svým triphopovým hávem připomínají kvalitní tvorbu některých počátečních alb Trickyho (Pre-millenium tension, Angels with dirty faces). Do tohoto hávu se zahaluje Monika Načeva při reinterpretaci svých skladeb ze všech doposud vydaných alb. Své písně obrousila až na dřeň a společně s DJ Fivem jim dává úplně nový vzhled. Její přístup je značně objevný a i starší skladby si dokáží udržet svou kvalitu, přestože jsou prezentovány v nové podobě.

Atmosférou má koncertní pojetí asi nejblíže k jejímu třetímu albu Mimoid z roku 1998. Elektronické album, na kterém se spolupodíleli August Fernald (alias DJ Gus) a Vláďa Pecha, svou hudební a textovou uceleností nemá na české scéně za poslední desetiletí konkurenci.

Načeva si na koncertech dokáže náležitě pohrát s texty. Častokrát určité verše mantricky opakuje, mazlí se s nimi, převaluje je na jazyku a ať už recitativem à la Laurie Anderson nebo zpěvem je předkládá publiku k prožití. Svým lehce zastřeným hlasem maluje vnitřní obrazy a ladným, zklidněným pohybem připomínajícím tai-či maluje obrazy vnější. Uvolněnost vnější přechází v uvolněnost vnitřní a naopak. Před zraky posluchače a diváka se tak odehrává skoro až rituál. V některých momentech se jí daří potěšit fanoušky, kteří si přišli zavzpomínat na starší skladby z prvních dvou rockověji zaměřených desek (Možnosti tu sou…, Nebe je rudý). I těm je totiž schopná vyhovět, a tak třeba Udržuj svou ledničku plnou i po tolika letech stále působí jako zaklínadlo. Z notebooku je puštěn záznam akustické kytary, DJ Five to lehce koření zvukovými kudrlinkami a nostalgické srdce dozajista plesá.

Vrchol však nastává až v přídavcích. Jako první dostává prostor DJ Five a dokazuje, že jeho pověst jednoho z nejlepších DJs je pravdivá. Rozjíždí strhující set, jehož míra exhibice nepřekračuje únosnou mez. Jako poslední jsou naservírovány Magické noci od The Plastic People of the Universe, což potvrzuje nevídanou interpretační schopnost obou protagonistů.

Tímto koncertním programem Načeva dokazuje, že i nadále patří mezi umělkyně neustále hledající a hlavně nacházející nové polohy. Jen málokdo dnes u nás dokáže posluchače vtáhnout do svého hudebního světa jako tato dvojice. V jejich hudbě rezonuje poetika velkoměsta, ve kterém každodenní ruch nabývá naprosto odlišných kontur s narůstající vzdáleností od jeho centra.

Text vyšel v Literárních novinách 2006-45.

Až deset tisíc poslechů (Tool: 10,000 days)

15. června 2010 v 15:06 Hudba - vydáno jinde
Se svým novým albem 10,000 days vstupuje americká kapela Tool na tenký led. Předchozími deskami rozmlsaní fanoušci byli plní očekávání. Podařilo se je novinkou naplnit?

Pokud se jakákoli kapela dostane do situace, že její dvě předchozí desky jsou považovány za kultovní, musí si klást otázku, kam se posunout. V případě Tool se očekávalo, že si na novou desku přizvou několik hostů, kteří jejich osobitý zvuk ještě obohatí. Stane se tak asi až příště. Mohli se také pustit do experimentů s elektronikou. Ale nepustili.

Album Aenima z roku 1996 se stalo základem pro jejich charakteristický zvuk postavený na výjimečnosti jednotlivých hudebníků (Danny Carey - bicí, Justin Chancellor - baskytara, Adam Jones - kytara) a na melodickém, niterném zpěvu Maynarda Jamese Keenana. Na následném albu Lateralus vydaném o pět let později jej ještě vybrousili. Zvuk bicích se stal ostřejším, kytara říznější a baskytara zvonivější. Malinko sice ubylo magických momentů, kdy se tyto tři nástroje proplétají, různě kříží nebo potkávají a tvoří strhující masu, bylo to však nahrazeno čistším zvukem a zajímavějšími texty.

10,000 days v nasazeném kurzu pokračuje. Pokud si někdo hodně oblíbil Lateralus, má zde jeho pokračování a může svou přízeň dělit mezi dvojjediná alba. (Jako by k tomu odkazoval i sám Maynard v textu předposlední skladby, kde snad zpívá: "Cutting our love right in two.") Jako vždy u Tool, není to až tak jednoduché. Hlavním znakem novinky je jistá přímočarost a otevřenost. Chybí zde jedna výrazná agresivní skladba, jako tomu bylo v předchozích případech (Hooker with a penis, Ticks & Leeches). Lehčí agresivitu lze vysledovat v několika skladbách, v jiných byla pohlcena niterností a křehkostí. Pokud Maynard svou bolest nedokáže vyjádřit, zastupuje ho naříkající kytara. Někdy je naopak jeho hlas natolik zkreslen, že připomíná zvuk kytary.

Hned první skladba (Vicarious) se otevřeně vyjadřuje k naší "televizní realitě". Obsesivně na obrazovce sledujeme vše, co se sami před sebou bojíme odhalit. Důležité je, že je to zprostředkované, a tak se nás to tolik netýká. V sedmnáctiminutovém opusu Wings for Marie/10,000 days se Maynard vyzpívává z bolesti spojené se smrtí jeho matky, která byla po mozkové příhodě dvacet sedm let ochrnutá ("ten thousand days in the fire is long enough"). Další dvojskladba Lost keys (blame Hofmann)/Rosetta stoned začíná jako rozhovor sestřičky s doktorem typický pro černobílé americké filmy čtyřicátých či padesátých let minulého století a končí jako halucinogenní jízda na nemocničním lůžku.

Není vůbec jednoduché se proposlouchat pětasedmdesáti minutami takto syté hudby, kdy většina písní není kratších než sedm minut. Jednotlivé jemnůstky jsou objevovány až při opakovaném poslechu. Snad nám na to kapela nedá zase pět let. V případě Tool si však lze čas krátit i prozkoumáváním výborného obalu. Každý z jejich obalů má promyšlený design a také tam existuje úzká spojitost s klipy (v režii Adama Jonese). Na Lateralus i na 10,000 days se podílel výtvarník Alex Grey. Součástí toho posledního jsou i brýle na prohlížení trojrozměrných fotek a ilustrací. Dalo by se říci, že v tomto případě se jedná o znovuzrození CD. Stažením či vypálením se posluchač připravuje o další rozměr. Možná i proto je Tool jednou z mála kapel, kterou nelze koupit na i-Tunes.

Takto ucelený umělecký produkt dokáže nabídnout málokdo. Nejdůležitější je samozřejmě hudba. I kapela se předem obávala očekávání, a proto několik týdnů před vydáním na svých stránkách uvedla, že 10,000 days bude obyčejnou, bluesovou deskou. Naštěstí zůstalo u humoru a posluchači se mohou kochat vyzrálým albem osobité kapely s jasným hudebním názorem.

Text vyšel v Literárních novinách 2006-22.

Zvukomalebné krajiny křehkých tónů (Expozice nové hudby 2007)

15. června 2010 v 14:22 Tonus Music
V brněnském klubu Fléda proběhl již dvacátý ročník Expozice nové hudby. Jejím největším lákadlem pak bylo vystoupení Gareth Davis Tria v čele se švýcarským skladatelem a pianistou Mikem Keusenem.

Na brněnském hudebním festivalu Expozice nové hudby, který letos proběhl ve dnech 11.-15. března v hudebním klubu Fléda, dostávají příležitost zejména tvůrci schopní objevovat v hudbě nová území. Neformální prostor Flédy zcela odpovídal záměru pořadatelů o neakademický přístup, jenž byl podtitulem celého festivalu (NO A…! Neakademický přístup Non Academic Approach). Každý večer byly připraveny dva koncerty, což mělo poskytnout hlubší vhled do oblasti nové hudby a utvořit určitou představu o šíři záběru a rozličných možnostech přístupu. Tato akce je také jedinečnou příležitostí konfrontovat předsudky s realitou. Pokud už si někdo dokáže pod pojmem nová hudba něco konkrétního představit, většinou se jedná o negativní vyjádření ve smyslu absolutní neposlouchatelnosti nebo bezuzdné exhibice. Mnou zhlédnutá čtyři vystoupení během prvního a posledního večera se tomuto extrému ani zdaleka nepřiblížila.

Celý festival otevíral litevský hráč na bicí a akustické objekty Vladimir Tarasov se svým projektem ATTO IX (aleatorická hudba pro bicí a ruletu). Hlavním určujícím znakem aleatorické hudby je fakt, že určitá část kompozice je ponechána náhodě. Nejedná se však o naprostou náhodu, podmínky náhodných jevů jsou vždy pevně definovány. Mezi nejznámější průkopníky této hudby patří Pierre Boulez a John Cage. V případě Vladimira Tarasova byla souslednost devíti částí ATTO IX určena losováním očíslovaných ping-pongových míčků z dětského bubínku. Z oněch 362 880 možností byla ten večer náhodně předvedena skladba, která se vyznačovala téměř dokonalou strukturou. Počáteční zvukové hledačství, jež působilo jako zklidňující prvek přinášející koncentraci, přecházelo s postupnou gradací k jasně uchopitelným pasážím podobným těm od Pavla Fajta (Songs for the drums, DrumTrek) s tím rozdílem, že Tarasov je neustále fascinován zvuky - ať už jejich barvou či objevováním.

Po něm se představili holandští Luc Houtcamp & POW Ensemble společně s hostujícím trombonistou Josephem Bowiem. Ve středu tohoto jazzovo-elektronického souboru stojí stepařka Marije Nie, jež vytváří základní vrstvu rytmů. Na to se nabalují elektronické vyhrávky dalších členů (od počítače přes samplery až po theremin) a freejazzová neukotvenost dechařů. V jejich případě byla někdy až příliš dlouhá improvizace dechové sekce vykoupena strhujícím výkonem stepařky, která dodávala vystoupení obohacující vizuální prvek.

V podobném duchu se neslo i první vystoupení závěrečného večera, v němž se představil pražský soubor Handa Gote spojující hudbu s pohybovým divadlem. Název znamená v japonštině "pájka", která se také na pódiu nacházela, a to v pozici nezúčastněného pozorovatele dění. Byla pouze součástí koncepčně uspořádaného prostoru pro vystoupení s názvem Noise. Tanečnice svým pohybem a různými hračičkami (vysílačka, zubní kartáček a podobně) vytvářela na ozvučených deskách nebo na natažených drátech rozmanité zvuky, které dál dotvářel její společník za mixážním pultem, a také spouštěla osvětlení.

Podmanivé rozhovory
Celý festival uzavíralo Gareth Davis Trio, pro mě osobně největší lákadlo, které očekávání vrchovatě naplnilo. Hlavní duší a skladatelem tohoto souboru je švýcarský pianista Mik Keusen. Se svými spoluhráči Garethem Davisem (basklarinet) a Julianem Sartoriusem (bicí) zde představil skladby založené na konceptu redukce a opakování, který je vlastní všem umělcům vydávajícím desky u Tonus Music Records.

Toto vydavatelství bylo založeno v roce 1999 skladatelem, producentem a multiinstrumentalistou Donem Li, jenž kolem sebe soustředil lidi s podobným hudebním názorem. Don Li otevřel v Bernu Tonus Music Labor, což je prostor, kde se nachází koncertní sál a nahrávací studio. Zde se potkávají různí umělci, kteří se mísí a vystupují v nejrůznějších sestavách. Tato vystoupení jsou někdy zaznamenána a vydána s podtitulem Tonus Music Labor Research Result. K nim se řadí alba jednotlivých hudebníků či skupin. Jedním z nich je i Mik Keusen a jeho kvartet Blau, který zde v roce 2005 vydal stejnojmenné album. Již dříve se také podílel na Zimounově albu Na (2003).

Výše zmíněný koncept se vyznačuje minimalistickou tendencí, která je založena na výrazných, opakujících se rytmech. Ta doplněna groovem tvoří strhující masu. Existuje zde také prostor pro improvizaci. Jednotliví hudebníci však slouží celku, a proto se nikdy nejedná o bezuzdnou exhibici, jako tomu bylo v případě POW Ensemble.

Přesně v tomto duchu se neslo vystoupení Gareth Davis Tria. Posluchač mohl nabýt dojmu, že vstupuje do zamlžené krajiny za ranního rozbřesku a že se blíží k něčemu posvátnému. Pokud s patřičnou úctou lehce našlapoval, mohl se stát její součástí. Klasicky školený pianista Mik Keusen představil své starší i novější skladby a v tomto komornějším obsazení vynikla jejich křehkost. Při přehrávání svého partu čas od času, aby obohatil zvukovou škálu, hrábl i do ústrojí svého nástroje. S podobným zaujetím přistupoval i Julian Sartorius k bicím. Údery v několika skladbách změkčoval přehozením utěrky (jakoby od maminky) přes buben nebo zpestřoval několikerou výměnou různých druhů paliček. Do podmanivého rozhovoru těchto dvou hudebníků vstupoval Gareth Davis umírněnými táhlými tóny, které loudil ze svého basklarinetu. Podobná schopnost upozadění se je vlastní všem hráčům na dechové nástroje, kteří se představují na albech Tonus Music Records. Obzvláště patrné je to u mladíka Sha, jenž je členem kvartetu Blau nebo kapel Mobile a Ronin Nika Bärtsche.

Právě posledně zmiňovaná kapela byla prozatím jedinou, která představila tento koncept koncertně v České republice, a to v roce 2004 v Praze, Pardubicích, Opavě a Ostravě. A vřelé přijetí Gareth Davis Tria v Brně jen dokázalo jeho sílu a opodstatnění.

Text vyšel v Literárních novinách 2007-14.

Potulní samurajové hudebního rituálu (Nik Bärtsch's Ronin)

15. června 2010 v 14:19 Nik Bärtsch's Ronin & Mobile
Na festivalu 4. Jazzowa jesień v polské Bielsko Białe vystoupila legendární "zen funková" kapela Ronin švýcarského hudebníka Nika Bärtsche. Bohužel po skvělém výkonu pustili k pohostinskému vystoupení uměleckého šéfa festivalu Tomasze Stańka, který exceloval v tom nejstrašlivějším slova smyslu.

Aby mohl dále rozvíjet a uskutečňovat svůj koncept Ritual Groove Music, založil v roce 2001 švýcarský pianista a skladatel Nik Bärtsch kapelu Ronin. Zčásti to také byla reakce na jeho první stále existující kapelu Mobile, která se v plně akustické verzi věnovala hudebním rituálům. Ty někdy dosahovaly délky i třiceti šesti hodin. Příprava takových vystoupení zabírala hodně času a jejich provedení se setkávalo s mnoha omezeními spojenými především se zvláštními prostory, ve kterých se odehrávala. Vizuální stránka a osvětlení jako jejich důležité součásti posouvala produkce až do oblastí divadelnosti. Zen funková kapela Ronin tak poskytovala a stále poskytuje možnost přiblížit tento koncept i klubovému publiku.

Nik Bärtsch se přes studium jazzu, klasické hudby a hraní v různých kapelách, ve kterých mu chybělo jasné směřování a kontinuita, dostal až k zformování vlastního jasného hudebního názoru. Jeho hudba je založena na redukci a opakování. Každý hudebník opakuje svůj part často v odlišném rytmu, rytmy se různě kříží a proplétají, a tvoří tak strhující celek ústící v extázi. Výsledná forma se pohybuje někde na hranici klasické hudby, jazzu a funku. Podobnost by se dala nalézt v hudbě minimalisty Steva Reicha, ale Nik Bärtsch uvádí jako zdroje inspirace také Igora Stravinského, Mortona Feldmana, Jamese Browna a japonskou rituální hudbu.

Kapelu Ronin, která svůj název našla v potulných samurajích bez mistra, tvoří dále Kaspar Rast (bicí), Andi Pupato (perkuse), Björn Meyer (baskytara) a Sha (klarinet), jenž se přidal teprve nedávno. Všichni jsou to zruční muzikanti (například Björn Meyer hraje také ve švédském tripfolkovém triu Bazar Blå), což se výrazně projevuje při živých vystoupeních. Hudebníci se však musejí oprostit od svého ega a podřídit se celkovému výrazu. Jejich snahou je dosáhnout maximálního efektu s minimálními prostředky. S jistou nadsázkou a z určitého úhlu pohledu by se dalo říci, že tato hudba jsou také tóny, které vůbec nezaznějí. Příhodné je zdůraznit, že na nahrávkách a ani při živých vystoupeních nejsou použité žádné smyčky a mašinky.

Nik Bärtsch, který pro své kompozice používá jednotný název Modul s patřičným číslem, vydal sám nebo se svými kapelami již celkem sedm alb. Prvních šest vyšlo ve spolupráci se švýcarským vydavatelstvím Tonus Music Records, které se věnuje hudbě postavené na konceptu redukce a opakování. Jeho nejnovější deska Stoa (Nik Bärtsch's Ronin, Ritual Groove Music 7) spatřila světlo světa již pod hlavičkou mnichovského ECM Records. Kapela při její propagaci také zavítala do Bielsko-Białej v Polsku na čtvrtý ročník festivalu Jazzowa jesień.

Tento odvážný podnik právě ECM umělecky zastřešuje. V rámci čtvrtečního večera se na něm nejdříve představili trumpetista Enrico Rava s pianistou Stefanem Bollanim. Po nich vystoupil Nik Bärtsch's Ronin, se kterým si v druhé polovině pohostinně zahrál i umělecký ředitel festivalu a jeden z mála polských světoznámých jazzových hráčů, trumpetista Tomasz Stańko. Postavit vedle sebe tak rozdílné formace byl zdařilý dramaturgický tah. Jazz ve své době vznikl z nesvobody hudebníků, Nik Bärtsch a spol. jsou naopak zčásti reakcí na jazz a jeho individualitu, někdy až egoismus. To ale neznamená, že v hudbě Ronin nelze například nalézt improvizaci. Ta však vyrůstá z jasného řádu.

Rava s Bollanim zde představili své skladby a také některé jazzové standarty zahalené skoro až do freejazzového hávu. Především Stefano Bollani se předvedl jako talentovaný pianista s velkou dávkou hravosti.

Sólo pro šéfa
Nik Bärtsch's Ronin dali ihned od počátku jasně najevo, že půjde o nevšední zážitek. Zahájili jejich snad nejlepší skladbou Modul 22 (REA, Ritual Groove Music 5). Andi Pupato nasadil rytmus, jehož zautomatizované opakování uklidňovalo. Postupně se přidávali další hudebníci. Kaspar Rast začal vytáčet jeden ze svých neuchopitelných setů, Björn Meyer se zpočátku lehce melodicky mazlil se svým nástrojem, postupně však také přešel k monotónnímu přehrávání svého partu, to doplnil Nik Bärtsch svým úsporným způsobem hraní, čímž byl položen groovový základ. Ve chvíli, kdy kapela pulzovala jako správně seřízený stroj a diváci byli již chyceni, přišel zvrat, přidal se Sha, jednotlivé party se vzájemně proplétaly a postupně i minimálně obměňovaly. Skladba působila jako nezadržitelná lavina, kulminovala a po dalším zvratu se pomalu zklidňovala a utichala.

Ronin však nikoho nenechal vydechnout a hrál většinu svých nejsilnějších skladeb, mezi které patří třeba i hypnotický Modul 35 z alba Stoa, což bylo kořeněno jednoduchým, ale vysoce účinným způsobem práce se světly. Nejsilnější moment nastal, když se do tmy rozsvítily fialové tyče a do toho zněla groovová hudba. Toto byl opravdový rituál, skutečná svátost. To však trvalo jen do okamžiku, než se k nim připojil Tomasz Stańko.

Asi se cítil jako velká hvězda, a proto se postavil zcela do popředí. Jeho způsob hraní byl nekomunikativní, egoistický a hlavně destruktivní. Při sledování jeho prapodivných sól se na mysl dral obraz, jak si doma do svého CD přehrávače vsouvá poslední desku Stoa, a aniž by si ji poslechl, fouká si do své trubky, co se mu zlíbí. Je až s podivem, že se ani při čekání na svůj part nezaposlouchal do pulzujícího tělesa Ronin. Kéž by se inspiroval přístupem mladíka Shaa, který je na svůj věk vyzrálým a ukázněným hráčem. Možná měl pocit, že takto vytříbenou hudbu místní tradicionalistické a částečně i snobské publikum nemůže snést, a chtěl tedy své spoluobčany uchránit před hudebním šokem.

Před vystoupením bylo domluveno, že bude hrát jen ve dvou Modulech. Když už se na pódiu objevil i při druhém přídavku, tedy ve čtvrté skladbě, tanula na mysl potřeba vykřiknout, aby alespoň poslední skladbu zahráli bez trubky. Z reakce kapely, vyměňující si shovívavé pohledy, byl jejich názor zřetelně patrný. Bohužel Tomaszi Stańkovi z důvodu jeho neznalosti vůbec nedošlo, že kapela, aby už měla toto martýrium za sebou, své skladby krátila. Nik Bärtsch se již před vystoupením takového výsledku obával, protože jejich zkušenost s hosty je vesměs podobná. Snad to pro něj bylo dostatečným ponaučením a lekcí asertivity.

Nám nezbývá nic jiného než doufat, že Nik Bärtsch's Ronin v nejbližší době uvidíme znovu i u nás a budeme si moci vychutnat celý koncert až do konce. V roce 2004 se při svém miniturné zastavili v Praze, Pardubicích, Opavě a Ostravě. Už jen z reakcí ostravských návštěvníků bylo znát, že jejich hudba je schopná nalézt si své posluchače, kteří se nechají minimálními prostředky dovést k očistné extázi.

Text vyšel v Literárních novinách 2006-50.

Sedm statečných na jedné ose

15. června 2010 v 14:10 Divadlo - vydáno jinde
Po několikaleté spolupráci na projektu Nová osa se ostravské Divadlo Petra Bezruče společně s Činoherním studiem z Ústí nad Labem a brněnským HaDivadlem odhodlalo ke zorganizování festivalu s názvem 7 statečných na jedné ose.

V rámci Nové osy se divadla střídala v pohostinských vystoupeních a přinášela v jednotlivých městech základní přehled o tom, co se děje na některých mimopražských scénách. Publikum tak mělo jedinečnou příležitost sledovat vývoj zúčastněných divadel v delším časovém úseku se všemi možnými vzestupy i pády.

7 statečných na jedné ose tento osvědčený koncept spolupráce posouvá ještě dál. Zúčastněná divadla si vytkla cíl ve dvou dnech představit některé nové české texty, a to formou scénického čtení. Je to obdivuhodné ve dvou směrech. Jednak, že se někdo vůbec odváží představit nové české texty, a navíc v takto koncentrované podobě.

Současná česká dramatika totiž nedostává na českých pódiích příliš příležitostí. Když už se nějaká najde, většinou se to děje právě formou scénického čtení, ať už v Praze, kde se tomu programově věnuje několik málo divadel, nebo i jinde v republice. K právoplatnému uvedení však mnohdy chybí notný kus odvahy, pokud se ovšem nejedná o nějakého léty prověřeného autora. Světlou výjimkou snad byl v poslední době jen projekt Československé jaro 2005, ve kterém byli autoři vyzváni k vytvoření hry přímo pro soubor a prostor Divadla Na zábradlí.

Na druhou stranu se někdy není čemu divit, protože současná česká dramatika trpí jistou formou impotence. A právě scénické čtení může ověřit životaschopnost daného textu v praxi, což by mohl být i jeden z přínosů projektu 7 statečných na jedné ose. A při troše dobré vůle by se nakonec takto ověřený text mohl objevit v dramaturgickém plánu některého z divadel, skoro až homeopaticky očkovat mladými českými autory publikum a připravovat do budoucna živnou půdu pro další odvážné.

Kudrlinky a politika
Jako první byl na festivalu uveden text Bohové hokej nehrají od Petra Kolečka v podání Činoherního studia Ústí nad Labem. A právě Petr Kolečko se v bezručovské Márnici mohl cítit, řečeno jeho oblíbenou sportovní terminologií, jako na domácí půdě, protože je zde již od roku 2006 uváděna jeho jiná hra Britney goes to heaven.

Ve hře Bohové hokej nehrají se prolíná příběh zneuznaného folkaře s osudem hokejisty, který se realizuje psaním básní, a to vše je prokládáno jakousi cikánskou mystikou. Petr Kolečko i v tomto textu dokazuje, kde je jeho silná stránka. Byl obdařen schopností napsat svižné dialogy a mnohé jeho slovní kudrlinky dokáží publikum rozesmát. Velmi často se v jeho textech objevuje sportovní prostředí a on potvrzuje, že je má dobře prozkoumané a nastudované, což se projevuje především v zařazování typického výraziva. V tomto hodně připomíná René Levínského, jehož texty oplývají jazykovou košatostí, někdy až přebujelostí. Jako například v Harile, kde vyždímává veškerá zákoutí jazykových specifičností punkového prostředí. Oba však spojuje to, že tato jazyková kreativita někdy přebíjí příběh a dramatickou stavbu.

Herci a herečky Činoherního studia se však Kolečkova textu chopili se zápalem, který v Ostravě předvádějí při každé návštěvě. Vypadá to, jako by do všeho šli po hlavě, tedy i do scénického čtení, a nešetří při tom energií, což je příjemné potvrzení dávno objevené pravdy. Velmi se povedlo obsazení a z každého představitele vyzařovalo něco ze ztvárňované postavy.

Nedá se nevěřit, že se herec Krištof Rímský nemá rád i mimo scénu. Jan Holík má v sobě jistou zádumčivost, která ve spojení s fyziognomií připomínající hokejistu na konci kariéry z něj dělá přesného představitele jedné z ústředních postav, Tomáše (také nelze nezmínit to příjmení!). Charisma Zuzany Onufrákové propůjčuje každé roli punc nezaměnitelnosti, a je tomu tak i v tomto případě, kde se převtěluje do cikánské prostitutky, která realizuje svůj odvěký sen.

Nejslabším článkem dvoudenní přehlídky bylo vystoupení brněnského Ha- Divadla. Místo avizovaných dvou kusů byl zde nakonec předveden úplně jiný a soubor reprezentoval pouze umělecký šéf Luboš Balák a herečka Kamila Kalousová, což jako by plně dokumentovalo stav, ve kterém se toto divadlo nachází. Po umělecké stránce je v rámci republiky skoro neviditelné.

Hříčky ze současného politického prostředí jsou teď velmi populární a věnuje se jim i Luboš Balák v podobě pentalogie Kluzká plocha, kde postupně zpracovává aktuální výjevy z české politické kuchyně. U Bezručů byl představen Poslední omyl Miloše Zemana a plně v něm vynikly veškeré nedostatky tohoto žánru. Text musí být napsán velmi rychle, aby mohl být uveden v kontextu dané události, která ve společnosti ještě rezonuje nebo alespoň dorezonovává. To sice tolik nehrozí u důchodce Miloše Zemana, kterého jeho příznivci budou politicky oživovat snad i po smrti, ale i zde je zřejmé, že text by si zasloužil soustředěnou revizi. Jedinou snahou v takových případech je pobavit, což je mnohdy dvojsečná zbraň, protože často zůstane pouze u té snahy.

Každý takový text ve své podstatě působí jako komentář a pokud je v průběhu čtení doplňován dalším dovysvětlováním, jako v tomto případě ze strany Luboše Baláka, dostáváme se už do trapné polohy komentáře ke komentáři a celé představení je potom k nepřetrpění.

A právě snaha HaDivadla o uvádění takovýchto rychlokvašek působí překvapivě právě proto, že tento soubor měl ještě donedávna na repertoáru Pitínského inscenaci Renata Kalenská, Lidové noviny. Ta byla sice také vystavěna na stále živém konfliktu dvou výrazných politiků, kteří symbolizovali dva různé přístupy, ale za tímto konfliktem bylo možné vysledovat obecné principy, a tedy něco trvalejšího.

Humoru přespříliš
V úterý se jako první představili domácí Bezruči s textem Tvůj děda uměleckého šéfa této scény, Martina Františáka: a hned na úvod je třeba poznamenat, že šlo o vrchol celé akce. Text to byl nejvyzrálejší, s typickými Františákovými prvky, které byly představeny již v jeho nejznámější hře, Doma. Hluboká znalost zobrazovaného prostředí, kde se odehrává nějaké rodinné drama, je prokládána únosným sarkastickým humorem, který působí jako nepostradatelná ingredience.

Velké příležitosti se zde chopil Norbert Lichý v titulní roli, která mu umožnila plně rozvinout geniální jevištní minimalismus. Zcela přirozeně ovládl celý prostor, přičemž však ostatní nezastínil. V mých očích se zde předvedl v jednom ze svých nejlepších hereckých výkonů, i když se jednalo o "pouhé" čtení. Velký dík patří také Tomáši Rossimu, který nevtíravým, přesto však výrazným způsobem doprovázel herce na akordeon.

Po Tvém dědovi se představil další "ostravský" zástupce, Tomáš Vůjtek, který v současnosti plní funkci dramaturga v Komorní scéně Aréna. Na ztvárnění jeho textu Jeden den se podílely všechny tři soubory společnými silami. Příběh začal velmi slibně jako sonda do denní rutiny dvojice na sklonku života, ale postupem času vyústil ve vraždící smršť, za kterou by se nemusel stydět žádný béčkový horor. Pro herce to byla příležitost položit se do vyhraněných, výstředních poloh, ve kterých si všichni očividně rochnili.

Tento text symbolicky odrážel přístup prezentovaných autorů. Jakékoliv téma, i sebevážnější, není prozkoumáváno v dramatické poloze. Vždy se tam objeví humor, který téma ve výsledku přehluší. Jedinou výjimkou byl text Martina Františáka, kde obě roviny byly v harmonické symbióze. Právě Tvůj děda nejvýrazněji přesvědčil, že by snesl i uvedení v plnohodnotné inscenační podobě a třeba právě v prostoru Márnice.

První ročník přehlídky 7 statečných na jedné ose přes všechny výhrady dokázal životaschopnost nápadu uvést neuvedené texty alespoň formou scénického čtení a diváci v Ústí nad Labem, kam se příští rok přehlídka přesune, se mají na co těšit.

Text vyšel v Literárních novinách 2008-26.

Pokud máme odvahu, dejme si to ještě jednou (Komorní scéna Aréna: Goldbergovské variace)

15. června 2010 v 14:05 Divadlo - vydáno jinde
Ostravská Komorní scéna Aréna uvedla nejnověji inscenaci hry Georga Taboriho Goldbergovské variace, v níž se vznik divadelní inscenace magicky proplétá s biblickými příběhy a tragickým osudem židovského národa ve dvacátém století.

Na začátku světa nebylo nic. Stejně tak na začátku divadelní inscenace není nic. Stvoření divadelní inscenace by se proto dalo přirovnat ke stvoření světa. Minimálně v očích režiséra, který nese největší zodpovědnost za výslednou podobu. Pokud to jeho egu přinese hřejivé uspokojení, může se dokonce cítit jako bůh. Svou představu postupně zhmotňuje a před jeho zraky se začíná vyjevovat komplexní svět jménem inscenace. Když v tomto divadelním světě všechno funguje (scéna, světla, zvuk, kostýmy, rekvizity a herci, kteří zpřítomňují své role), každý vstoupivší může mít pocit svátosti jako v kostele. Řečeno s patřičným patosem, katarze se potom rovná zázraku, který přivede onoho šťastlivce k svatořečení. Jenže těch zázraků, stejně jako čisté divadelní katarze, bývá poskrovnu.

George Tabori ve své hře Goldbergovské variace právě tyto dvě základní roviny spojuje. Stvoření divadelní inscenace je pojato jako stvoření světa, díky čemuž zde získává prostor oblíbený princip divadla na divadle. Režisér Mr. Jay se za pomocí svého asistenta Goldberga pouští do odvážného úkolu inscenovat Bibli. Začíná z ničeho a postupem času se při ztvárňování biblických výjevů (oddělení světla od tmy, první hřích a podobně) začíná ztrácet onen předěl mezi divadlem, tedy zpracovávaným příběhem, a skutečností. Nejasná hranice se vyjevuje i u režiséra, který zde přebírá pozici Boha, a u jeho asistenta, jenž se pro změnu dostává do role Ježíše. Aby to nebylo jen tak jednoduché, stále více prostoru získává osud židovského národa vyjevený nejen v Bibli, ale také ve stále živé nedávné minulosti. Do textu (i do inscenace) jsou zakomponovány nenápadné, o to však silnější odkazy na holocaust.

Velkohubý, velikášský, do sebe zahleděný režisér Mr. Jay postupně vmanipuluje svého věrného asistenta Goldberga do nezáviděníhodné pozice někoho, kdo na sobě zakouší veškeré utrpení, což vyvrcholí ukřižováním. Mr. Jay se ostatně nemazlí s nikým. Ani s technikou, ani s herci, ani s dalšími spolupracovníky. Má dokonce i své slabé okamžiky, zapříčiněné především jeho náklonností ke křehčímu pohlaví, ale ve chvíli, kdy by mu kdokoliv nebo cokoliv nabourávalo jeho režisérský záměr, je schopen se vzmužit a silou orkánu si prosadit svou. Jde doslova přes mrtvoly.

Text Golbergovských variací je prošpikován nekonečným množstvím odkazů, a to nejen na Bibli - a z toho všeho si George Tabori s výsostnou ironií utahuje. Při inscenování takto košatého a hlubokého textu je důležité správné přečtení ze strany režiséra a také obsazení dvou hlavních rolí. Obojí se v poslední premiéře Komorní scény Aréna náležitě povedlo. Režisérovi Ivanu Krejčímu se podařilo nalézt klíč pro jednotlivé scény, a tak přecházení mezi všemi vrstvami je zcela čitelné a přirozené. Výborně také vyvážil ono balancování mezi uměním vysokým a nízkým. Poskytuje divákovi prostor k zamyšlení nad obsahem sdělovaného textu a dává mu odpočinout ve chvílích parodického zpracování divadelních výstupů v podání přehnaně snaživých, leč netalentovaných herců. V mnoha chvílích se mu dokonce podařilo některé významy i přidat. Reminiscence holocaustu (zvukové či vizuální) se táhnou celou inscenací jako červená nit.

Vzpomenout na minulost
Pro roli Mr. Jaye v Aréně získali na hostování z Národního divadla moravskoslezského skoro ideálního představitele, Jana Fišara. Svým zjevem, mluvou i hereckým projevem odpovídá představě, kterou si člověk utvoří při čtení textu. Je v něm něco božského i ďábelského zároveň. Je ho všude plno a tentokrát zde nalézá jisté ospravedlnění i patetická dikce, která dodává jeho postavě režiséra potřebné nabubřelosti. Více než vyrovnaným partnerem je mu René Šmotek, který zde dokázal svůj jindy zvučný "pepinovský" projev ukáznit a noří se čím dál tím více do smířlivého přijetí svého těžkého údělu. Při každém výstupu z něj vyzařuje soustředěnost a spolu s uvědoměním si nevyhnutelného také obrovská vnitřní síla svůj úděl přijmout. Jeho Goldberg vidí dál, vidí za současný okamžik. Jenže ne vždy je ta vize pozitivní a málokdo má takovou výdrž se prát se svým předurčením. Mezi Šmotkem a Fišarem funguje povětšinou ona nedefinovatelná chemie vzácné herecké souhry. Jen zcela výjimečně to zaskřípe a objeví se jemné nepřesnosti v dekódování obsahu sdělovaného. Tuto přesvědčivou dvojici doplňuje Dana Fialková v roli uklízečky Mrs. Moppové, ve které se zosobňuje věcná smířlivost a racionální pohled na dění kolem. Jejími věrnými průvodci jsou mokrý hadr a suchý humor. Ten si trénuje již při vstupu diváků do sálu, kdy mnohé z nich "obšťastňuje" sžíravými poznámkami.

Aby vznikla inscenace, je potřeba, pokud odhlédneme od improvizace, ji řádně nazkoušet, což vyžaduje opakování. V životě ale takovou šanci nemáme, a proto je nutné rozvažovat každý krok. Říká se, že národ, který zapomene svou minulost, je předurčen si ji prožít znovu, ale snad jen ti všudypřítomní pochybovači a popírači (čehokoliv) by měli být postaveni před ono dilema, zdali opravdu mají žaludek na to si některé věci zopakovat. Při pomyšlení na opětovné prožití některých úseků dějin mrazí. A mrazí i při Krejčího inscenaci Goldbergovských variací v Aréně, kde se přes vzácně odváženou ironii pokládají hluboké otázky týkající se naší existence.

Text vyšel v Literárních novinách 2008-05.

Sám před sebou nikam neutečeš (Divadlo Petra Bezruče: Should I stay or should I go?)

15. června 2010 v 13:59 Divadlo - vydáno jinde
Oceňované režisérské duo SKUTR, sestávající z Martina Kukučky a Lukáše Trpišovského, nedávno zavítalo do ostravského Divadla Petra Bezruče. A výsledkem je v mnohém pozoruhodná inscenace Should I stay or should I go?

Psát, či nepsat o tomto představení? V tomto případě existuje jednoznačná odpověď. Horší už je to s odpovědí na otázku, kterou nastoluje nová inscenace Divadla Petra Bezruče Should I stay or should I go?

V prvotní linii jde samozřejmě o dilema, zdali odejít, či neodejít, ale v dalším plánu jde obecně o rozhodování. Kdo z nás si takovou otázku v životě nekladl? Kolikrát během našich životů se dostaneme do situace, kdy podobný problém vyvstane? Může se třeba jednat o ta jednodušší rozhodování, kde a jakou střední školu studovat. Častěji se ono dilema vyjevuje při volbě vysoké školy. Jít do toho po hlavě, nebo mít jistotu rodičovského zázemí? Jsou však i takoví, kteří k opuštění pohodlného hnízdečka nepotřebují žádné vnější podněty, spíše je pohání vnitřní nutkání po samostatnosti. Ale kolik takových je, když i u nás se pomalu začíná rozšiřovat fenomén, který je ve státech jižní Evropy doslova rozbujelý? Mladí muži i ve svých třiceti letech stále zůstávají u svých rodičů a vůbec jim nepřijde divné, že si ze své matky udělali otroka. To jsou samozřejmě ty jednodušší situace. Co však dělat v případě, kdy je potřeba učinit zásadní rozhodnutí? Je toto opravdu ta osoba, se kterou chci strávit zbytek života? A proč si neudělat tu situaci ještě složitější, počkat si na děti a zacyklení ve splátkách společného majetku, a pak začít řešit otázku vlastní spokojenosti, která může vyústit v odchod? Nedej bože, aby se do toho přidala nespokojenost v práci. A tak by se dalo pokračovat donekonečna. Pokud už se máme k nějakému zásadnímu kroku rozhoupat, ten impuls musí být pro nás dostatečně silný a je jedno, jak jej vnímá okolí. V danou chvíli se stává středobodem vesmíru.

A přesně toto je výchozím momentem nejnovější inscenace v ostravském Divadle Petra Bezruče. Pět herců a hereček zde rozvíjí toto ústřední téma po svém a mají záchytný bod v osobě šesté, ve které se zhmotňuje zkušenost, nadhled a odstup zralého věku. Možná i trocha rezignace. Kdysi sice měla touhu být zpěvačkou, ale dnes jí stačí, když se vydovádí doma a v koupelně rozjede svou show. V prvotní chvíli by se dalo usuzovat i na generační rozkol. Starší osoba vidí více, než si mladí dokáží připustit, ale oni si potřebují projít vlastní zkušeností. A o to se opravdu pokoušejí. Odcházejí naplnit své sny nebo setřást nesnesitelnost vlastní životní situace.

Muž, který chce být ženou. Proč by se mu to mělo splnit právě v Londýně? Co mu nedovoluje se "uvolnit" tady u nás? Žena, která má natolik citlivý pupík, že se jej nemůže ani dotknout. A tak jej používá jako satelit a vysílá signály. Hledá druhou osobu, která by do něj zapadla. Leč marně. Ono nevyřčené zoufalství se děsivě vyjevuje u matky tří dětí, která má na krku manžela, barák a kdovíco ještě. Bezmyšlenkovitě se vrhá do jakýchkoliv avantýr, které se jí naskytnou. Pokaždé z nich však vyjde ještě více zdeptaná. Takové citově vyprahlé osoby mají často touhu spasit svět nebo alespoň někoho jiného. Jenže z důvodu jejich vlastního zmatku se všechno bortí. Neštěstí stíhá neštěstí. S podobným zoufalstvím do děje vstupuje i mladík, který je díky svému rodinnému zázemí (otec alkoholik mlátící matku) citově zdevastován. Tím pátým je mladý muž, který se snaží najít klid. Pětice se na své pouti potkává a prožívá spolu chvilkové záchvěvy naděje a následného zklamání. Svou zkušeností si prošli a už jim vůbec nic nebrání se vrátit. Smířlivé stáří to očekává a má pro to pochopení.

Zůstat v Ostravě, nebo odejít?
Není vůbec nutné vědět, jak mladá režisérská dvojice SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský) přišla na ono téma. Důležité je, že funguje. Dá se usoudit, že společně s herci vycházeli z bodu nula a za pomoci improvizace došli k výsledné podobě. Malinko se nemohu zbavit pocitu, že by ta inscenace byla jiná a delší, pokud by měli na přípravu více času, ale i tak je to hodina velmi výživná. V tom, co rozeznívá, možná až příliš.

Představení běží již ve chvíli, kdy diváci vstupují do sálu. Šestice aktérů předvádí absurdní pohybovou sestavičku, během které v některých z nich narůstá napětí. Aby si diváci plně uvědomili, že toto je živé divadlo, jsou hned zkraje konfrontováni s výzvou k odchodu. Nikdo se k tomu nemá, a tak odcházejí herci ve svých výše uvedených rolích. Za pomoci cihel dvou různých velikostí a svých těl rozehrávají několik situací, které jsou napumpovány nápady. Pohybuje se to na ose od křehkého znázornění nejniternějších záchvěvů až po skvostně vypointované gagy. Umně se zde pracuje s rekvizitou, kdy cihla může být lodičkou na vysokém podpatku, poprsím, kabelkou, zrcátkem, nebo třeba i nenáviděnými rodiči. Imaginaci se meze nekladou. Často není ani potřeba slov, protože pohyb svým svébytným jazykem sdělí daleko více. Společně s hudební složkou, které patří můj největší obdiv, dodává mnohým situacím na opravdovosti. To třeba platí o milostném vzplanutí a sblížení mužského páru. Za normálních okolností má divák tendenci před takovými obrazy utíkat uchichtnutím, ale zde hudba umocňuje čistý prožitek a dodává výjevu na autentičnosti.

Během představení lze vidět, že neotřelý režisérský přístup se pozitivně podepsal také na výkonech všech zúčastněných herců. Kateřina Krejčí znatelně pookřála a na malém prostoru předvádí divy. Obdivuhodný je však především Jan Vlas, který svou roli (sám sebe?) zvládá s velkou bravurou, niterností a vtipem.

V případě Ostravy má ústřední téma ještě další rozměr. Ostrava, jako zářný zástupce Moravskoslezského kraje, totiž nese všechny průvodní znaky odstrčené periferie. I když se tady situace začíná postupně zlepšovat, stále velký počet lidí stojí před oním dilematem, zdali zůstat, nebo odejít. Zlepšuje se sice nabídka práce a postupně i v Ostravě nastává problém, kde nalézt odpovídající a kvalifikované pracovníky, ale pořád přetrvávají obtíže s čistotou životního prostředí. Ve svém důsledku je v oné inscenaci zakódován i hravý šťouchanec směrem k místním hercům. I přes nesmírnou snahu všech ostravských divadel a kvalitu jejich produkce Ostrava stále v očích mnohých zůstává divadelní periferií, a tak se nelze divit, když se někdo rozhodne odejít.

Buďme však optimističtí a věřme, že se situace třeba v brzké době změní. Inscenace Should I stay or should I go může mnohé přesvědčit. V mnohém navazuje na předchozího Mikuláškova Evžena Oněgina a rozprostírá vějíř "bezručovských" možností značně doširoka. To se podařilo i díky dvěma skutrovským duším, které v Ostravě doslova ťaly do živého.

Pokud bychom parafrázovali stěžejní otázku z názvu představení směrem k potenciálním divákům, i v tomto případě je odpověď jednoznačná. Jít se podívat.

Text vyšel v Literárních novinách 2008-2.

Prožitá hloubka nejčistšího z citů (Divadlo Petra Bezruče: Evžen Oněgin)

15. června 2010 v 13:52 Divadlo - vydáno jinde
Po poněkud rozpačité uplynulé sezóně vykročilo ostravské Divadlo Petra Bezruče do té nové až překvapivě zdařile. Inscenací Puškinova Evžena Oněgina režisér Jan Mikulášek opět dokázal zaujmout. I odvahou, s jakou se položil do romanticky patetických záchvěvů lásky.

Loňskou sezónu v ostravském Divadle Petra Bezruče sice nazvali Zběsilou, ale k živoucí, strhující zběsilosti měla popravdě hodně daleko. Její ústřední inscenace - Zběsilost v srdci v režii Jana Mikuláška - vyzněla spíše unyle a vzhledem ke svému názvu i značně krotce. Snad jen Shakespearův Macbeth v režii Martina Františáka snesl kritičtější náhled. Na závěr připravil opět Jan Mikulášek divadelní adaptaci kultovního filmu Čtyři vraždy stačí, drahoušku v duchu natolik podbízivém, až by se dalo usuzovat na snahu přehlušit hořkost z rozpačité sezóny salvami smíchu. Po takovéto zkušenosti nově představená Srdcervoucí (srdceřvoucí, srdcevroucí) sezóna pozitivní očekávání nevzbuzovala, spíše obavy.

Jenže hned první inscenace, Evžen Oněgin, nabízí zážitek, který nejen v Ostravě, ale také na jevištích po celé republice není nijak obvyklý. Jan Mikulášek se na začátku Srdcervoucí sezóny rozhodl opustit místo uměleckého šéfa a věnovat se daleko více režii a komponování scénické hudby. Toto Mikuláškovo rozhodnutí se ve světle první inscenace zdá být životodárným. Na tomto postu by jej měl zanedlouho nahradit právě Martin Františák.

Na ostravské půdě, ať už u Bezručů nebo v Národním divadle moravskoslezském, se Jan Mikulášek v poslední době věnoval převážně divadelním adaptacím filmových děl (kromě výše zmíněných zde třeba režíroval Sladký život od Felliniho nebo Vlčkova a Zemanova Fantoma Morrisvillu). Po roce a půl se však v Divadle Petra Bezruče vrací k ruské klasice. Naposledy zde představil svůj pohled na Čechovovy Tři sestry, ale tentokrát to bylo o poznání náročnější. Mikuláškovi se však dostává odvahy a invence vrchovatě. Když se to spojí s pochopením a přijetím ze strany herců, kteří přesně zhmotní režisérovu představu, může se zrodit opravdu výjimečný kus.

Jako raněná zvěř
Evžen Oněgin v podání Tomáše Dastlíka zde není vykreslen jako zhýralý dandy, který se vrhá po hlavě do dalších a dalších avantýr. Jedná se spíše o člověka přesyceného a znuděného, ten však má i své pochybnosti. Jeho nepadnoucí, o trochu větší oblek snad odkazuje k tomu, že člověk je druhými vnímán mnohdy úplně jinak a ne vždy pověst na něj musí přesně sedět. Je lepší ostatní přesvědčovat o omylu, nebo se snažit do té pověsti napasovat? Dastlíkův Oněgin však rezignoval i na rozřešení této otázky. Ve své sošné ztuhlosti, s povadlými pažemi a svěšenými ramínky à la Woody Allen působí skoro až tragikomicky. Je sice věčně zamyšlen, leč k žádnému pádnému rozhodnutí se ve své vnitřní rozpolcenosti nemůže dobrat. Z jeho letargie jej krátce vytrhne až setkání s Taťánou (Tereza Vilišová) v domě Larinových, kam byl uveden svým přítelem Lenským (Lukáš Melník). Taťána se do něj bytostně zamiluje, svou lásku k němu vylíčí v dopise, který s ním "pohne", ale on se po tomto "zaváhání" raději opět stáhne do své ulity, kam je tak lehké utéct před nevyhnutelností okamžiku, a raději onen cit ve své nevyzrálé dospělosti odmítá. Možná by lásku i opětoval, ale všechny pohledy mířící právě na něj a Taťánu, všechny pohledy mající v jejich společné budoucnosti jasno jej dovedou k bláhovému činu, kdy natruc protančí celou noc s Lenského milou Olgou (Sylvie Krupanská). Lenský se rozhodne svou čest bránit v souboji, ve kterém jej Oněgin zastřelí. Pak odchází pryč, ale po dvou letech, kdy se navrátí z cest zpět do víru velkoměsta, potkává znovu Taťánu, která je však již vdanou ženou. Teď je to on, kdo se jí koří a vyznává lásku. I přesto, že oba trpí jako raněná zvěř, dočká se nakonec jejího ne.

Jako vždy u Mikuláška je zde vše stylizované - slova, pohyby, kostýmy i scéna. Na výtvarném provedení se podílel jeho dvorní spolupracovník Marek Cpin, který tentokráte přišel se sněhobílým řešením. Scéna (pokoj) působí jednolitým dojmem a je ve svém středobodu narušována zrcadlem. To někdy ztrácí svou původní funkci a stává se průzorem do symbolistního světa. Své místo si tak zde najde i logo letošní Srdcervoucí sezóny.

Sněhobílost scény dopřává všem zúčastněným možnost projektovat si cokoliv na její stěny. Oněgin, jenž se obdrženému dopisu bránil jeho zesměšněním, na konci představení využívá tyto stěny jako velký dopisní papír a vypíše se na ně ze svého neopětovaného citu k Taťáně. Teď se snaží být tou dospělejší ona a jako přísná učitelka část slov ze stěny (i ze svého nitra) hadrem maže. V rohu v krbu plápolá umělý oheň a do tohoto podivného světa vstupují hlavní představitelé s naprosto přesným vykreslením lásky, s jejím vývojem, s jejími propady, se všemi záblesky naděje a také s onou bolestí, která ji může provázet. Pozice herců je o to těžší, že vyjádření nejniternějších citů se musí dít především ve slovech a mimice, protože kostýmy slouží spíše jako výtvarný prvek, a ne prostředek pomáhající tělu k rozehrání vnitřních pochodů.

Velké divadlo vnitřního boje
Největší obdiv si zaslouží ústřední dvojice, Tomáš Dastlík a Tereza Vilišová, která se s tímto omezením dokáže bravurně vypořádat, což je ještě umocněno uvědoměním, že celé představení je ve verších. Tomáš Dastlík tak po odchodu Jana Hájka do pražského Národního divadla dává již poněkolikáté jasně najevo, že Hájkovu pozici herce, na kterého se v Ostravě cíleně chodí, zaujme právě on. Tereza Vilišová své výlučné postavení mezi místními mladými herečkami zcela s přehledem potvrzuje. Právě v její tváři se zračí každý záchvěv ženina nitra tak čistě, že by už nemusela používat slova. Na malém prostoru svého obličeje rozehrává velké divadlo vnitřního boje, který Taťána ve vztahu k Oněginovi zakouší.

Režisérovi se v tomto představení podařilo vyjevit lásku v její nejčistší podobě. Dnešní doba totiž takovým emocím a podobnému zpracování vůbec nepřeje. Láska bývá buď zlehčována, zesměšňována nebo je jen svou vlastní karikaturou. A výpověď je to navýsost aktuální, jelikož láska se mnohdy transformuje do jiné podoby, třeba do partnerství, které zase s sebou často nese potřebu činit zásadní rozhodnutí, což se v tomto případě Oněginovi vůbec nedaří.
Obdiv zaslouží i odvaha převést Puškinovy verše na divadelní prkna. S jistou mírou nadsázky by se totiž dalo tvrdit, že v dnešní době poezii skoro nikdo nečte. Dokonce ani ti, kteří ji sami píší. A tady verše slyšíme ze scény. Stávají se tak součástí promyšleného soustrojí divadelní inscenace. Vše dohromady vytváří účinnou rozbušku, která vtáhne diváka plně do děje, nedá mu vydechnout a na konci mu dopřává nevídanou situaci - emocionální výbuch, kdy má společně s hlavními představiteli slzy v očích.

Divadlo Petra Bezruče otevírá svou Srdcervoucí sezónu ve velkém stylu. Jan Mikulášek v Evženovi Oněginovi dotáhl svůj rukopis téměř k dokonalosti a servíruje zážitek opravdu nevídaný. Oba představitelé hlavních rolí by si přinejmenším zasloužili nominaci za herecké výkony v každoročních divadelních anketách.

Text vyšel v Literárních novinách 2007-45.

Když i Britney Spears může do nebe (Divadlo Petra Bezruče: Britney goes to heaven)

15. června 2010 v 13:43 Divadlo - vydáno jinde
V nové inscenaci Britney goes to heaven v ostravském Divadle Petra Bezruče je předsálí nebe pojato jako reality show. Jeden z hrdinů musí do pekla. Který to bude? To by nám mohl přiblížit třeba nebeský průvodce Richard Krajčo.

Pro svou první inscenaci Zběsilé sezóny si v ostravském Divadle Petra Bezruče vybrali text Britney goes to heaven mladého dramatika Petra Kolečka. Režie se ujal jeho spolužák z oboru režie-dramaturgie na katedře činoherního divadla DAMU Daniel Špinar. Ve sklepním prostoru černočerné Márnice se na pódiu potkává dost nesourodá skupinka adeptů na vstup do nebe. Je tady hloupoučká Britney Spears věčně nacvičující jednu ze svých dalších sexistických sestav, mladý agresivní fotbalový fanoušek, skinhead Hool, nábožensky založená matka-alkoholička Marie, postarší ušmudlaný dělník a latentní homosexuál Kolben, milovník klasické hudby a umění, mafián Bruno. Na vše dohlíží anděl Gabriel. Ten má za úkol vybrat z nich jednu osobu, která bohužel do nebe nevstoupí.

Tito jedinci v mnohém odpovídají dost zvláštním typům, které bylo možné vidět i v českých reality show. Jako jediná z toho vyčnívá postava mafiána Bruna, u ostatních se dá předpokládat, že bychom je v takových pořadech vidět mohli. Ty jsou totiž mucholapkou na různé existence s neukojitelnou touhou uspokojit exhibicionistickou stránku své osobnosti. Už i k nám pomalu začínají pronikat varianty reality show, ve kterých své místo nacházejí takzvané celebrity, pro něž je to příležitost se ukázat i někde jinde než na stránkách bulvárních plátků. A kdo jiný by tuto skupinu lidí měl zastupovat, když ne neposkvrněná Britney Spears?

Některé z postav jsou ovšem napsány dost šablonovitě. Ba co hůře, jsou tak i zahrané. To se týká především Hoola, což je role ze sorty vděčných, a jeho představitele Tomáše Krejčího. Proč si uřvaného a agresivního skinheada nezahrát uřvaně a agresivně, že? Naštěstí je tady Britney v podání Terezy Vilišové. Ta se své role zhostila s podobným zápalem a nasazením, které jsme u ní mohli vidět i v jiných bezručovských inscenacích, jako například Syn, Zima nebo Tři sestry. Když se tato obdivuhodně fyzicky připravená a pohybově nadaná žena před diváky zjeví v blonďaté paruce a roztančí tam jednu ze svých sestav, chce se věřit, že se podařilo pro toto představení angažovat skutečnou Britney Spears.

Britney je východiskem počáteční nespokojenosti všech zúčastněných. Na to se nabalují další propriety správné reality show. Postupem času se vyjevují frustrace jednotlivých postav, a tak se třeba dozvíme, že dělník Kolben (Tomáš Dastlík) není až tak obyčejný dělník a že teprve tady může uskutečnit své nejtajnější sny. Jde na to mazaně a svůj zadek si nakonec najde. Představení začínalo bohužel v devatenáct hodin, a tak tato sexuální scéna byla přímým pohledům zapovězena (na večerní sestřih už se mi bohužel nechtělo čekat). Do druhé poloviny představení jsou zařazeny i zpovědi, ve kterých se dozvídáme o životních peripetiích všech hrdinů a smrti, která je potkala.

Reality show jsou však především postaveny na mezilidských vztazích a intrikách. Ty se zvlášť rozbují od okamžiku, kdy se Kolbenovi podaří zjistit, že jeden z nich nebude mít to štěstí a bude je muset opustit. Kdo to bude? O tom však nerozhodují diváci či sami soutěžící, ale břímě leží na bedrech labilního anděla Gabriela. Ten je ze své andělské existence natolik frustrován, že ho o to víc lákají rozmanité pozemské požitky. Podléhá půvabům Britney, která se s jeho pomocí chce dostat před nejvyššího, zatančit mu a zazpívat. Ani jejich společné milostné avantýry však Gabrielovi nepomáhají oprostit se od neblahé povinnosti, a tak ještě ke všemu propadá alkoholu. Viktoru Dvořákovi se zde onen přerod ze sladkého andílka v první půli do rozervané bytosti s ďábelským úšklebkem ve tváři v půli druhé skvěle daří. Je jen škoda, že tvůrce nenapadlo si pohrát s jeho podobností s Richardem Krajčem. Pokud by se jim podařilo vystavět mystifikační kampaň na jméně této hvězdy (mediální, divadelní i hudební), některé z jeho odrostlejších fanynek by si určitě rády zašly nostalgicky zavzpomínat na doby, kdy v Divadle Petra Bezruče působil. A jaké by potom bylo jejich překvapení?

I tak se tvůrcům podařila dynamická inscenace, která je ve druhé půli bržděna pouze zpověďmi. Překvapivě nejsilnějšími momenty jsou pak ty, kde se nemluví vůbec. Valná většina výstupů je totiž vystavěna na půdorysu setkání dvou osob, z nichž některé jsou až příliš ukecané, což někdy umocňuje i jistá strojenost replik.

Britney goes to heaven se tak může v dramaturgické lince Divadla Petra Bezurče zaměřené na současné texty mladých autorů zařadit po bok Gombárova Huga Karase. A z tohoto pomyslného souboje vychází Britney jako zdařilejší. Pokud by však u Bezručů chtěli být ještě odvážnější, nemuseli vůbec sahat po tomto textu a mohli v Márnici rozjet opravdovou reality show se všemi jejími klady a zápory.

Text vyšel v Literárních novinách 2006-43.