Až deset tisíc poslechů (Tool: 10,000 days)

15. června 2010 v 15:06 |  Hudba - vydáno jinde
Se svým novým albem 10,000 days vstupuje americká kapela Tool na tenký led. Předchozími deskami rozmlsaní fanoušci byli plní očekávání. Podařilo se je novinkou naplnit?

Pokud se jakákoli kapela dostane do situace, že její dvě předchozí desky jsou považovány za kultovní, musí si klást otázku, kam se posunout. V případě Tool se očekávalo, že si na novou desku přizvou několik hostů, kteří jejich osobitý zvuk ještě obohatí. Stane se tak asi až příště. Mohli se také pustit do experimentů s elektronikou. Ale nepustili.

Album Aenima z roku 1996 se stalo základem pro jejich charakteristický zvuk postavený na výjimečnosti jednotlivých hudebníků (Danny Carey - bicí, Justin Chancellor - baskytara, Adam Jones - kytara) a na melodickém, niterném zpěvu Maynarda Jamese Keenana. Na následném albu Lateralus vydaném o pět let později jej ještě vybrousili. Zvuk bicích se stal ostřejším, kytara říznější a baskytara zvonivější. Malinko sice ubylo magických momentů, kdy se tyto tři nástroje proplétají, různě kříží nebo potkávají a tvoří strhující masu, bylo to však nahrazeno čistším zvukem a zajímavějšími texty.

10,000 days v nasazeném kurzu pokračuje. Pokud si někdo hodně oblíbil Lateralus, má zde jeho pokračování a může svou přízeň dělit mezi dvojjediná alba. (Jako by k tomu odkazoval i sám Maynard v textu předposlední skladby, kde snad zpívá: "Cutting our love right in two.") Jako vždy u Tool, není to až tak jednoduché. Hlavním znakem novinky je jistá přímočarost a otevřenost. Chybí zde jedna výrazná agresivní skladba, jako tomu bylo v předchozích případech (Hooker with a penis, Ticks & Leeches). Lehčí agresivitu lze vysledovat v několika skladbách, v jiných byla pohlcena niterností a křehkostí. Pokud Maynard svou bolest nedokáže vyjádřit, zastupuje ho naříkající kytara. Někdy je naopak jeho hlas natolik zkreslen, že připomíná zvuk kytary.

Hned první skladba (Vicarious) se otevřeně vyjadřuje k naší "televizní realitě". Obsesivně na obrazovce sledujeme vše, co se sami před sebou bojíme odhalit. Důležité je, že je to zprostředkované, a tak se nás to tolik netýká. V sedmnáctiminutovém opusu Wings for Marie/10,000 days se Maynard vyzpívává z bolesti spojené se smrtí jeho matky, která byla po mozkové příhodě dvacet sedm let ochrnutá ("ten thousand days in the fire is long enough"). Další dvojskladba Lost keys (blame Hofmann)/Rosetta stoned začíná jako rozhovor sestřičky s doktorem typický pro černobílé americké filmy čtyřicátých či padesátých let minulého století a končí jako halucinogenní jízda na nemocničním lůžku.

Není vůbec jednoduché se proposlouchat pětasedmdesáti minutami takto syté hudby, kdy většina písní není kratších než sedm minut. Jednotlivé jemnůstky jsou objevovány až při opakovaném poslechu. Snad nám na to kapela nedá zase pět let. V případě Tool si však lze čas krátit i prozkoumáváním výborného obalu. Každý z jejich obalů má promyšlený design a také tam existuje úzká spojitost s klipy (v režii Adama Jonese). Na Lateralus i na 10,000 days se podílel výtvarník Alex Grey. Součástí toho posledního jsou i brýle na prohlížení trojrozměrných fotek a ilustrací. Dalo by se říci, že v tomto případě se jedná o znovuzrození CD. Stažením či vypálením se posluchač připravuje o další rozměr. Možná i proto je Tool jednou z mála kapel, kterou nelze koupit na i-Tunes.

Takto ucelený umělecký produkt dokáže nabídnout málokdo. Nejdůležitější je samozřejmě hudba. I kapela se předem obávala očekávání, a proto několik týdnů před vydáním na svých stránkách uvedla, že 10,000 days bude obyčejnou, bluesovou deskou. Naštěstí zůstalo u humoru a posluchači se mohou kochat vyzrálým albem osobité kapely s jasným hudebním názorem.

Text vyšel v Literárních novinách 2006-22.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama