Druhý výlet do Švýcar aneb kam člověk za tou hudbou až zaj(e)de

4. června 2010 v 23:34 |  Tonus Music
Častokrát musí člověk některé skutečnosti brát za samozřejmé, jinak by asi neměl nárok na "klidné spaní". Z mého pohledu mezi takové patří ten fakt, že muzikanty rekrutující se z okolí švýcarského labelu Tonus-Music-Records u nás prostě živě nemáme šanci vidět. A ani do blízké budoucnosti to nevypadá na nějakou výraznější změnu.

A tak mnohdy nezbývá nic jiného než se vydat na výlet, třeba příznačně do Švýcar, a při té příležitosti si naplno prožít odepírané hudební slasti. Taková jedinečná možnost se naskytla v polovině května i díky tomu, že letos nějakým zázrakem výrazným způsobem oživl nejen hudební program v Tonus-Music Labor. Když se ve stejný čas ve stejném městě vyskytl ještě i Nik Bärtsch's Ronin, bylo rozhodnuto o druhém cíli našich hudebních cest, kterým se stal Bern.


Návštěva dvou koncertů v Tonus-Music Labor tak konečně doplnila i druhou část skládačky - celou diskografii TMR -, aby poznání této švýcarské scény bylo již skoro dokonalé. Tonus-Music Labor je sklepní prostor na hlavní historické třídě v centru Bernu, který slouží ke koncertům, výstavám, zkouškám a dokonce i nahrávání pro všechny ty, kteří jsou nakloněni strohé estetice v hudební vyjadřování.


Je rozměrově přesně velký na to, aby se vychutnání hudebních zážitků v intimní atmosféře blížilo dokonalosti. Vůbec však nepřekvapí, že jeho vyhraněná dramaturgie neláká masy. Samostatný koncert Andrease Stahela a také jeho druhé vystoupení s dalšími třemi spoluhráči zdaleka nezaplnily ani tento menší prostor.

Paradoxně na Nik Bärtsch's Ronin, kteří mají svou základnu v Zurichu a kdysi u TMR vydávali desky, bylo v daleko větším klubu bee-flat úplně plno. I když Ronin dnes již vydává alba u renomovaného mnichovského vydavatelství ECM a jsou i daleko známější než stávající umělci z TMR, kvalitativně tam zase až takový rozdíl není, a proto to spíše pro Tonus-Music Labor vyznívá jako trpké naplnění hesla o tom, že doma není opravdu nikdo prorokem.


V jistém směru je Tonus-Music Labor podobný Raum33 v Baselu, který jsme navštívili při prvním výletě do Švýcar. Oba prostory zde zmiňuji zcela záměrně, jelikož si u nás nedovedu zatím představit klub s takovou minoritní, přesto však kvalitní dramaturgií. A to raději ani nemluvím o labelu s jasným a vycizelovaným hudebním názorem. Samozřejmě je to dáno tím, že ve Švýcarsku jsou takové kluby či podobné aktivity obecně daleko více podporovány z grantových peněz, ať už od města či ze státních zdrojů (např. Pro Helvetia).


Zastavení první: Andreas Stahel - Circular Hocket (Tonus-Music Labor, 14. 5. 2010)

Švýcarský hráč na flétny Andreas Stahel dokázal ve svém hudebním zanícení vlastní styl vybrousit až k magické dokonalosti, což je slyšitelné na jeho dvou dosavadních albech - Helix Felix a Circular Hocket. (O druhém v pořadí si lze počíst např. zde.) Během živého hraní jej však posunuje ještě o stupeň výše.

Hudební cesta Andrease Stahela je přesným příkladem toho, o co se snaží švýcarský multiinstrumentalista Don Li, duchovní otec Tonus-Music. Klasicky vzdělaný muzikant se přes improvizaci dostal až k redukci a minimalismu. Vystačí si sám s nástrojem (flétna, basová nebo kontrabasová flétna), který má prozkoumaný a zvládnutý do nejmenšího detailu. K tomu však ještě přidává novátorskou techniku založenou na práci s dechem a hlasem.


V tomto je podobný nejlepšímu českému hráči na didgeridoo, Ondřeji Smeykalovi, jehož sólové vystoupení jsme si naordinovali jako předkrm pár dní před odjezdem do Bernu. Ondřej Smeykal technicky bravurním a v mnohých chvílích hypnotických hraním nasadil laťku značně vysoko, ale Andreas Stahel, i přes nesrovnatelnou rozdílnost nástrojů, jej malinko předčil, a to především díky větší disciplíně a důslednějšímu vyčerpávání motivů, což by se dalo považovat za jedny z poznávacích znaků Tonus-Music. Andreas Stahel k různě modulovaným tonům na nástroj přidává ještě i hlas. Nejobdivuhodnějšími momenty však jsou ty, kdy flétnové tóny kombinuje s hrdelním či alikvotním zpěvem.

Je výzvou pro každého hudebníka při sólovém hraní udržet posluchačovu pozornost až do úplného konce. V takových případech je jednoznačným pomocníkem komorní prostor, kde se posluchač stává nedílnou součástí koncertu. V tomto konkrétním případě ona blízkost k přecházení z atmosférických ploch položených na dlouhých táhlých tónech do hypnotických spletenců postavených na kombinaci flétny se zpěvem rozevírala širokou paletu zvukových barev. Při porovnání nahrávky zaznamenané na albu a tohoto živého vystoupení si bylo možné všimnout, že Stahel znovu dokázal rozšířit svůj výrazový rejstřík, ať už pomocí daleko propracovanějšího alikvotního zpěvu či práce s obličejovými svaly.


Zastavení druhé: Girod - Stahel - Hunziker - Girod (Tonus-Music Labor, 15. 5. 2010)

Nástrojové obsazení druhého koncertu v tom stejném prostoru slibovalo barvitější rozpracování Stahelova přístupu. Z původně avizovaného tria (flétny, piáno, bicí) se obohacením o perkuse nakonec stal kvartet, který ten večer představil dvě skoro půlhodinové kompozice z pera Andrease Stahela. S největší pravděpodobností se jednalo o první veřejné uvedení a výsledek výstižně korespondoval s názvem prostoru - byl to pokus, i když zdaleka ne nepovedený.


Když jsem u samostatného vystoupení mluvil o Stahelově disciplíně a schopnosti vyčerpat jednotlivé motivy, v tomto případě jsem byl překvapen, že už samostatná kompozice neprošla důslednější kritikou samotného autora či někoho z vnějšku. Průvodním znakem obou skladeb byla jistá nezadržitelná valivost vpřed bez toho, aby se interpreti vůbec někdy vrátili ke stěžejním motivům. Zde si dovolím odhadnout, že oběma skladbám by prospělo, kdyby byly rozděleny do několika samostatných částí, které by důkladněji rozpracovávaly přítomné motivy. Hudebníci by se tak nemusely utápět v hluchých místech, i když ta někdy vyústila do hledající improvizace.

Dalším překvapením bylo to, že namísto obohacení Stahelova vyjadřovacího jazyka o několik dalších nástrojových ploch se flétna dostala do pozadí a pouze paběrkovala při hlavním rozhovoru mezi piánem a bicími. To by samozřejmě za normálních okolností vůbec nevadilo, pokud by se flétna tak často nestávala nadbytečnou a neutíkala do pozadí, kde jí nezbývalo nic jiného než atmosféricky zaplňovat prostor.


Naštěstí onen výše zmíněný rozhovor ukázal, že tento hudební styl není omezen žádným věkem a že si v něm mohou porozumět staří a ostřílení hudebníci s těmi ještě na začátku. (V případě, že vezmeme do úvahy i perkuse, potom se bude jednat o porozumění na lince otec a syn.)


Zatavení třetí: Nik Bärtsch's Ronin (bee-flat, 16. 5. 2010)

V případě koncertu Nik Bärtsch's Ronin se jednalo jednoznačně o největší překvapení. Tuto kapelu jsem viděl již několikrát (např. zde nebo zde), a proto jsem před výletem do Švýcar neuváženě pronesl, že Ronin by již rozhodně nebyl primárním důvodem pro podobný výlet. Předvedený výkon mne přesvědčil o opaku, což vyústilo v to, že jsem si hned po návratu prostudoval jejich koncertní plán, abych vyhledal příhodné příležitosti, kdy se budou nacházet v rozumné vzdálenosti od naší vlasti.


Ke změně názoru mne přivedla ta skutečnost, že celá hlavní část koncertu (tedy bez přídavků) byla postavena na materiálu z nového alba, které má vyjít na podzim (nejspíše v říjnu opět u ECM). To by samo o sobě nestačilo, jenže tento materiál je dalším jemným, leč rozvážným krokem potulného samuraje vpřed. Nové skladby navazují na ty ze zatím posledního alba Holon (ECM, 2008) především strukturou kompozice, ale daleko častěji se v nich objevují temnější kontury.
Nik Bärtsch v současnosti velmi umně pracuje s vývojem skladby. Výsledek by se tak dal přirovnat k vyprávění příběhů. Ať už je jejich atmosféra jakákoliv, Ronin díky své absolutní sehranosti a interpretační dokonalosti dokáže v každé z nich posluchače strhnout. Jediná věc je mi u současného Roninu líto: hypnotická repetativnost přítomná na prvních albech a koncertech v minulosti ustoupila právě barvitějšímu vyprávěčství. Beru to však jako přirozený vývoj.


Když už se Ronin na koncertech někam vrací, což v tomto případě platilo o přidávaných skladbách, čerpá především ze svého ex-TMR období. Ale to vůbec nevadí, jelikož jsou schopni hrát jednotlivé moduly pokaždé jinak (opravdu!) a také je navzájem kombinovat. Nemá cenu se zde dále rozepisovat o detailech, jelikož bych opakoval slova z reportu o posledně navštíveném koncertu, a tak mi nezbývá než si opět a znovu povzdechnout, že je neskutečná škoda, že české publikum nemá vůbec žádnou příležitost vidět alespoň tohoto zatím nejúspěšnějšího zástupce mé oblíbené švýcarské scény živě.


Andreas Stahel - Circular Hocket
Tonus-Music Labor, Bern, Švýcarsko, 14. 5. 2010

Girod - Stahel - Hunziker - Girod
Tonus-Music Labor, Bern, Švýcarsko, 15. 5. 2010

Nik Bärtsch's Ronin
bee-flat, Bern, Švýcarsko, 16. 5. 2010
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama