Limity růstu (Colours of Ostrava 2008)

15. června 2010 v 16:44 |  Hudba - vydáno jinde
Hudební festival Colours of Ostrava za sedm let své existence již získal vynikající pověst. Jenže s každým dalším rokem se jisté otázky stávají stále palčivější: kam až chce tato akce růst? A není těch úliteb bohům nějak hodně?

Ostrava může být vděčná, že se na jejím území koná taková událost, jako je Colours of Ostrava. Přehlídka každoročně přiláká mnoho místních, a především přespolních, kteří odjíždějí velmi spokojeni a utvářejí si lepší obraz Ostravy, než je ten obligátní.

Colours of Ostrava totiž nabízí nepředstavitelné v silném mixu rozličných hudebních stylů, které navíc koření divadlem, filmy, diskusemi a dílnami. Takto košatým programem je vůbec problém se prokousat, natož si správně vybrat. A také je potřeba se hned dopředu smířit s tím, že některé umělce bude muset člověk oželet, pokud se snad nechce minimálně rozdvojit nebo to celé pojmout jako nekonečnou procházku bez zastávky mezi všemi scénami. Z toho, co jsem viděl já, nabízím procházku zkrácenou, a se zastávkami.

Přehlídka uhrančivých pěvkyň
Letošní ročník se nesl, dle slov ředitelky festivalu, v duchu výrazných ženských hlasů. To potvrdilo hned první velké vystoupení v Evangelickém kostele, Deva Premal & Miten. Tato dvojice s dalšími dvěma spoluhráči nabídla vhled do magického světa manter. Jejich pojetí se sice trochu nese v "zápaďáckém" duchu, ale celé je vyváženo vyrovnaností a radostí, kterou předávají divákům. A když se jim podaří rozezpívat publikum, je zaděláno na nevšední zážitek. Ten byl ještě korunován i hudebním humorem, když Miten zavzpomínal na své kořeny a vystřihl stylové blues.

Taktéž zpěvačka bulharské kapely Irfan vlastní nezaměnitelný hlas. Ve spojení s basem jednoho z jejích kolegů a etnickou kapelou v zádech vytváří působivou atmosféru, která nese prvky středověké i orientální hudby. Je jen škoda, že u nich není cítit závan původnosti a posluchač se těžce zbavuje dojmu, že to vše již slyšel. Pravda, každá podobná kapela to bude mít po Dead Can Dance těžké.

Něco podobného by se dalo říci i o Inze Liljeströmové. Ta spojuje svůj elegantní přednes odkazující třeba na Beth Gibbonsovou z Portishead s atmosférou filmů Marcela Carného nebo Davida Lynche, ale dokáže tyto vlivy přetavit v osobitou výpověď. Její doprovodná kapela, kde vyčníval řízný kytarista, vytvářela nosné pozadí plné potemnělých ploch a přepjatých emocí a Inga Liljeströmová je doplňovala svým smyslným zpěvem. Čas od času nechala hlas projít skrz telefonní sluchátko, vytvářející efekt zastřenosti. Vše bylo předkládáno s takovou přesvědčivostí, až měl posluchač pocit, že se zjevil v nějakém potemnělém filmu. Třeba v tom, který byl promítán v průběhu vystoupení.

Jistou křehkostí na Liljestromovou navázala Lou Rhodesová, která dokázala opustit slibně našlápnutou kariéru v kapele Lamb a vrátila se ke svým kořenům. V rozpáleném stanu sama s akustickou kytarou představila písně ze svých folkových alb (Beloved One, Bloom) a přesvědčila, že její na dřeň odhalený hlas má stále neskutečnou sílu, který si posluchače dokáže podmanit především osobitou barvou. Ač zpočátku zaskočena obrovskou výhní ve stanu, v průběhu recitálu se Lou Rhodesová osmělila a také pobavila publikum svými bezprostředními promluvami mezi jednotlivými skladbami. Publikum zde předvedlo svou otevřenost a vstřícně přijalo její přerod z elektronické královny do folkové víly.

Rozpačité taháky i příjemná překvapení
V podobném duchu se neslo vystoupení hlavní hvězdy, Sinéad O'Connorové, pouze s tím rozdílem, že irská zpěvačka dostala prostor na hlavní scéně v hlavní čas. Určitě patří mezi velká jména, která dokáží přilákat lidi na festival, ale otázkou zůstává, zdali mnohé nepřilákala pouze její mediální proslulost. Blok O'Connorové se totiž nesl v jednolitém duchu skromné instrumentace irských balad a slušel by mu spíše nějaký komorní prostor.

Zde se nabízejí dva příklady dramaturgické prozíravosti, čímž na chvíli odbočím od ženské linky. Ve čtvrtek na stejném podiu celý festival oficiálně otevíral Jan Garbarek, což by se také mohlo jevit jako krok do neznáma, ale v jeho případě mimořádně zdařilý. Je potřeba vyseknout organizátorům poklonu za odvahu zahájit festival jazzovým saxofonistou. Jan Garbarek zněl přesně tak, jak se od něj očekává. Jeho osobitý tón byl doprovázen neméně zdatnými spoluhráči, kteří měli v průběhu koncertu nespočet možností dokázat své kvality. Každý totiž dostal prostor pro několikaminutové sólové vystoupení. Nejvřelejšího přijetí se dostalo indickému hráči na bicí, tabla a všemožná "udělátka", Triloku Gurtu. Ten si dokonce ve svém setu vystřihl i sólo na kbelík plný vody, což byl úctyhodný hudební výkon okořeněný o vtipný rozměr. Všichni čtyři hráči zcela přirozeně přecházeli z tišších, zklidněných poloh do strhující jazzové vřavy a vřelé přijetí jen potvrdilo, že tato odvaha se pořadatelům vyplatila. Ono se totiž jen tak nevidí desetitisícihlavé publikum nadšené z jazzového koncertu.

Hned po Sinéad O'Connorové na jiném pódiu doslova řádil Daby Touré a za použití jednoduchých prostředků všem ukázal, jak má vypadat hvězda na velké scéně. Touré hrál na kytaru, kterou sem tam používal i jako bubínek. Za sebou měl rytmické duo, jenž mu skromně, leč vydatně sloužilo. Během chvilky se mu radostným pojetím podařilo rozhýbat a rozezpívat všechny přítomné. Opět se potvrdilo, že vystupující z Afriky nebo s africkými kořeny hrají s opravdovým nadšením, které umí plnými hrstmi rozdávat. Odměnou jsou jim pak neutuchající ovace.

Po tomto Afričanovi přišli na řadu britští Goldfrapp, kteří dle festivalového průvodce "patří k největším hvězdám současné hudby". Škoda, že jejich zvuk není také současný. Jejich spektakulární show patřila k nejlepším, ale příznačný sound osmdesátých let, i když asi zapadá do současných trendů, se stal po jisté době nesnesitelným. Ani výkon zpěvačky nelze zařadit mezi výrazné ženské hlasy udávající tón letošním Colours. Ona totiž ta andělská popová křehkost je lehce zaměnitelná.

Domácí prostředí nevyužito
Také české zpěvačky měly na festivalu své zastoupení. Z těch, které jsem viděl, stavím nejvýše, jak jinak, Ivu Bittovou. Ta na kostelní scéně představila vůbec poprvé živě svůj poslední projekt Moravian Gems v plné sestavě s Emilem Viklickým za piánem, George Mrazem za kontrabasem a Lacem Troppem za bicími. A byl to opět právoplatný jazz se všemi stylovými prvky, mezi které patří počáteční hledání souhry a někdy až příliš dlouhá sóla. V tomto případě to platí především o Georgi Mrazovi. A to je asi jediná výtka, která může na adresu vystoupení zaznít. Iva Bittová se vrátila do uvolněnějších poloh, kde může plně rozvinout veškeré polohy svého hlasu. Přestože většina publika přišla asi hlavně na ni, dávala nebývale široký prostor partnerům, kteří rozvinuli svůj um k dokonalosti. To platí především o Emilu Viklickém, jenž potvrdil schopnost okamžitě navázat kontakt s publikem.

Ve zklidněnější poloze se ve stanu představila Vladivojna La Chia s novou sestavou. Zdá se, že jí to svědčí, a díky tomu mohou vyniknou i jemnější hudební pasáže. Škoda jen, že veškerá produkce na této scéně, s výjimkou Lou Rhodesové, byla poznamenaná otřesným zvukem. Možná, že zvukař chtěl hlasitostí zastřít další nedostatky, ale pokud se člověk nepodíval na podium, mnohdy ani nezjistil, jaké nástroje tam hrají.

To stejné platí o vystoupení 100 °C a Fru Fru v neděli, kdy se ve stanu představovalo hudební vydavatelství Indies Scope Records. Z přerodu 100 °C z chytlavé kytarovky na neuchopitelný a naprosto zaměnitelný produkt evropské taneční scény se tentokrát dalo zaznamenat snad jen dunění a zpěv. U Fru Fru snad už nikoho ani nepřekvapí několikátá změna na postu bubeníka (a kdoví kde ještě), ale určitě nepotěší jejich hardrockový sound notně umocněný zvukařem.

Pokud se však vrátím k českým ženským hlasům, vyvstává z toho spíše další otázka: co stojí za potřebou uvést na Colours of Ostrava Lucii Bílou a Báru Basikovou? O jejich pěveckých kvalitách není pochyb, ale zde se to jeví jako nepochopitelná "úlitba bohům". (Do této kategorie snad ani nejde zařadit Pražský výběr II, který se svým metalovým soundem snad do Ostravy zabloudil cestou na Masters of Rock ve Vizovicích. Nemám nic proti metalu, spíše proti oživování neoživitelného.)

Nejen hudební zážitky
Pokud chce tento festival ještě růst, možná by si měl uvědomit, kde jsou jeho možnosti. Již minulý rok jsem si zde (LtN č. 31/2007) dovolil vyslovit přání, aby se rozšířila kostelní scéna. I na letošním ročníku se potvrdilo, že zájemců o koncerty v Evangelickém kostele je víc než dost, ale pokud se na koncert Ivy Bittové mnoho příznivců jednoduše nevešlo, může to mnohé popudit a v krajním případě i odradit. Pochvalu si zaslouží také zrovnoprávnění divadelní scény. Pověst Duškovy Vizity zafungovala, takže se mnozí ocitli v podobné situaci jako u Bittové - nic neviděli ani neslyšeli. Je to velká škoda, protože Vizita zde předvedla slovní a hudební improvizaci se všemi vzestupy i propady, které k tomuto divadelnímu žánru patří. A to se ani nezmiňuji o vystoupení Teatru Novogo Fronta, které bylo umístěno tak nešťastně, že jej mohla shlédnout pouze hrstka diváků. Představení Mistr a žák z dílny dua Skutr se, vedle Vizity, ukázalo jako nejlepší formát pro festival tohoto ražení (i když herci se na přímém tropickém slunci málem rozpustili). Na představení plné situačního humoru a náročného pohybu publikum opravdu slyšelo.

Ve světle letošní zkušenosti se mi jeví jako nejlepší řešení soustředit se hlavně na kvalitativní růst. S opatrností v hlase se ptám, zdali je to vůbec ještě možné. V předchozích letech však organizátoři dokázali, že ano. Festival má takovou pověst, že diváci dramaturgii plně důvěřují a určitě si rádi nechají rozšířit obzory. Už přeci není potřeba lákat na velká jména. Mnohdy jsou již lehce vyčpělá a lávka spojující hradní scénu s tou na výstavišti má také své limity.

Colours of Ostrava, 10. - 13. 7. 2008

Text vyšel v Literárních novinách 2008-30.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama