Pokud máme odvahu, dejme si to ještě jednou (Komorní scéna Aréna: Goldbergovské variace)

15. června 2010 v 14:05 |  Divadlo - vydáno jinde
Ostravská Komorní scéna Aréna uvedla nejnověji inscenaci hry Georga Taboriho Goldbergovské variace, v níž se vznik divadelní inscenace magicky proplétá s biblickými příběhy a tragickým osudem židovského národa ve dvacátém století.

Na začátku světa nebylo nic. Stejně tak na začátku divadelní inscenace není nic. Stvoření divadelní inscenace by se proto dalo přirovnat ke stvoření světa. Minimálně v očích režiséra, který nese největší zodpovědnost za výslednou podobu. Pokud to jeho egu přinese hřejivé uspokojení, může se dokonce cítit jako bůh. Svou představu postupně zhmotňuje a před jeho zraky se začíná vyjevovat komplexní svět jménem inscenace. Když v tomto divadelním světě všechno funguje (scéna, světla, zvuk, kostýmy, rekvizity a herci, kteří zpřítomňují své role), každý vstoupivší může mít pocit svátosti jako v kostele. Řečeno s patřičným patosem, katarze se potom rovná zázraku, který přivede onoho šťastlivce k svatořečení. Jenže těch zázraků, stejně jako čisté divadelní katarze, bývá poskrovnu.

George Tabori ve své hře Goldbergovské variace právě tyto dvě základní roviny spojuje. Stvoření divadelní inscenace je pojato jako stvoření světa, díky čemuž zde získává prostor oblíbený princip divadla na divadle. Režisér Mr. Jay se za pomocí svého asistenta Goldberga pouští do odvážného úkolu inscenovat Bibli. Začíná z ničeho a postupem času se při ztvárňování biblických výjevů (oddělení světla od tmy, první hřích a podobně) začíná ztrácet onen předěl mezi divadlem, tedy zpracovávaným příběhem, a skutečností. Nejasná hranice se vyjevuje i u režiséra, který zde přebírá pozici Boha, a u jeho asistenta, jenž se pro změnu dostává do role Ježíše. Aby to nebylo jen tak jednoduché, stále více prostoru získává osud židovského národa vyjevený nejen v Bibli, ale také ve stále živé nedávné minulosti. Do textu (i do inscenace) jsou zakomponovány nenápadné, o to však silnější odkazy na holocaust.

Velkohubý, velikášský, do sebe zahleděný režisér Mr. Jay postupně vmanipuluje svého věrného asistenta Goldberga do nezáviděníhodné pozice někoho, kdo na sobě zakouší veškeré utrpení, což vyvrcholí ukřižováním. Mr. Jay se ostatně nemazlí s nikým. Ani s technikou, ani s herci, ani s dalšími spolupracovníky. Má dokonce i své slabé okamžiky, zapříčiněné především jeho náklonností ke křehčímu pohlaví, ale ve chvíli, kdy by mu kdokoliv nebo cokoliv nabourávalo jeho režisérský záměr, je schopen se vzmužit a silou orkánu si prosadit svou. Jde doslova přes mrtvoly.

Text Golbergovských variací je prošpikován nekonečným množstvím odkazů, a to nejen na Bibli - a z toho všeho si George Tabori s výsostnou ironií utahuje. Při inscenování takto košatého a hlubokého textu je důležité správné přečtení ze strany režiséra a také obsazení dvou hlavních rolí. Obojí se v poslední premiéře Komorní scény Aréna náležitě povedlo. Režisérovi Ivanu Krejčímu se podařilo nalézt klíč pro jednotlivé scény, a tak přecházení mezi všemi vrstvami je zcela čitelné a přirozené. Výborně také vyvážil ono balancování mezi uměním vysokým a nízkým. Poskytuje divákovi prostor k zamyšlení nad obsahem sdělovaného textu a dává mu odpočinout ve chvílích parodického zpracování divadelních výstupů v podání přehnaně snaživých, leč netalentovaných herců. V mnoha chvílích se mu dokonce podařilo některé významy i přidat. Reminiscence holocaustu (zvukové či vizuální) se táhnou celou inscenací jako červená nit.

Vzpomenout na minulost
Pro roli Mr. Jaye v Aréně získali na hostování z Národního divadla moravskoslezského skoro ideálního představitele, Jana Fišara. Svým zjevem, mluvou i hereckým projevem odpovídá představě, kterou si člověk utvoří při čtení textu. Je v něm něco božského i ďábelského zároveň. Je ho všude plno a tentokrát zde nalézá jisté ospravedlnění i patetická dikce, která dodává jeho postavě režiséra potřebné nabubřelosti. Více než vyrovnaným partnerem je mu René Šmotek, který zde dokázal svůj jindy zvučný "pepinovský" projev ukáznit a noří se čím dál tím více do smířlivého přijetí svého těžkého údělu. Při každém výstupu z něj vyzařuje soustředěnost a spolu s uvědoměním si nevyhnutelného také obrovská vnitřní síla svůj úděl přijmout. Jeho Goldberg vidí dál, vidí za současný okamžik. Jenže ne vždy je ta vize pozitivní a málokdo má takovou výdrž se prát se svým předurčením. Mezi Šmotkem a Fišarem funguje povětšinou ona nedefinovatelná chemie vzácné herecké souhry. Jen zcela výjimečně to zaskřípe a objeví se jemné nepřesnosti v dekódování obsahu sdělovaného. Tuto přesvědčivou dvojici doplňuje Dana Fialková v roli uklízečky Mrs. Moppové, ve které se zosobňuje věcná smířlivost a racionální pohled na dění kolem. Jejími věrnými průvodci jsou mokrý hadr a suchý humor. Ten si trénuje již při vstupu diváků do sálu, kdy mnohé z nich "obšťastňuje" sžíravými poznámkami.

Aby vznikla inscenace, je potřeba, pokud odhlédneme od improvizace, ji řádně nazkoušet, což vyžaduje opakování. V životě ale takovou šanci nemáme, a proto je nutné rozvažovat každý krok. Říká se, že národ, který zapomene svou minulost, je předurčen si ji prožít znovu, ale snad jen ti všudypřítomní pochybovači a popírači (čehokoliv) by měli být postaveni před ono dilema, zdali opravdu mají žaludek na to si některé věci zopakovat. Při pomyšlení na opětovné prožití některých úseků dějin mrazí. A mrazí i při Krejčího inscenaci Goldbergovských variací v Aréně, kde se přes vzácně odváženou ironii pokládají hluboké otázky týkající se naší existence.

Text vyšel v Literárních novinách 2008-05.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama