Potulní samurajové hudebního rituálu (Nik Bärtsch's Ronin)

15. června 2010 v 14:19 |  Nik Bärtsch's Ronin & Mobile
Na festivalu 4. Jazzowa jesień v polské Bielsko Białe vystoupila legendární "zen funková" kapela Ronin švýcarského hudebníka Nika Bärtsche. Bohužel po skvělém výkonu pustili k pohostinskému vystoupení uměleckého šéfa festivalu Tomasze Stańka, který exceloval v tom nejstrašlivějším slova smyslu.

Aby mohl dále rozvíjet a uskutečňovat svůj koncept Ritual Groove Music, založil v roce 2001 švýcarský pianista a skladatel Nik Bärtsch kapelu Ronin. Zčásti to také byla reakce na jeho první stále existující kapelu Mobile, která se v plně akustické verzi věnovala hudebním rituálům. Ty někdy dosahovaly délky i třiceti šesti hodin. Příprava takových vystoupení zabírala hodně času a jejich provedení se setkávalo s mnoha omezeními spojenými především se zvláštními prostory, ve kterých se odehrávala. Vizuální stránka a osvětlení jako jejich důležité součásti posouvala produkce až do oblastí divadelnosti. Zen funková kapela Ronin tak poskytovala a stále poskytuje možnost přiblížit tento koncept i klubovému publiku.

Nik Bärtsch se přes studium jazzu, klasické hudby a hraní v různých kapelách, ve kterých mu chybělo jasné směřování a kontinuita, dostal až k zformování vlastního jasného hudebního názoru. Jeho hudba je založena na redukci a opakování. Každý hudebník opakuje svůj part často v odlišném rytmu, rytmy se různě kříží a proplétají, a tvoří tak strhující celek ústící v extázi. Výsledná forma se pohybuje někde na hranici klasické hudby, jazzu a funku. Podobnost by se dala nalézt v hudbě minimalisty Steva Reicha, ale Nik Bärtsch uvádí jako zdroje inspirace také Igora Stravinského, Mortona Feldmana, Jamese Browna a japonskou rituální hudbu.

Kapelu Ronin, která svůj název našla v potulných samurajích bez mistra, tvoří dále Kaspar Rast (bicí), Andi Pupato (perkuse), Björn Meyer (baskytara) a Sha (klarinet), jenž se přidal teprve nedávno. Všichni jsou to zruční muzikanti (například Björn Meyer hraje také ve švédském tripfolkovém triu Bazar Blå), což se výrazně projevuje při živých vystoupeních. Hudebníci se však musejí oprostit od svého ega a podřídit se celkovému výrazu. Jejich snahou je dosáhnout maximálního efektu s minimálními prostředky. S jistou nadsázkou a z určitého úhlu pohledu by se dalo říci, že tato hudba jsou také tóny, které vůbec nezaznějí. Příhodné je zdůraznit, že na nahrávkách a ani při živých vystoupeních nejsou použité žádné smyčky a mašinky.

Nik Bärtsch, který pro své kompozice používá jednotný název Modul s patřičným číslem, vydal sám nebo se svými kapelami již celkem sedm alb. Prvních šest vyšlo ve spolupráci se švýcarským vydavatelstvím Tonus Music Records, které se věnuje hudbě postavené na konceptu redukce a opakování. Jeho nejnovější deska Stoa (Nik Bärtsch's Ronin, Ritual Groove Music 7) spatřila světlo světa již pod hlavičkou mnichovského ECM Records. Kapela při její propagaci také zavítala do Bielsko-Białej v Polsku na čtvrtý ročník festivalu Jazzowa jesień.

Tento odvážný podnik právě ECM umělecky zastřešuje. V rámci čtvrtečního večera se na něm nejdříve představili trumpetista Enrico Rava s pianistou Stefanem Bollanim. Po nich vystoupil Nik Bärtsch's Ronin, se kterým si v druhé polovině pohostinně zahrál i umělecký ředitel festivalu a jeden z mála polských světoznámých jazzových hráčů, trumpetista Tomasz Stańko. Postavit vedle sebe tak rozdílné formace byl zdařilý dramaturgický tah. Jazz ve své době vznikl z nesvobody hudebníků, Nik Bärtsch a spol. jsou naopak zčásti reakcí na jazz a jeho individualitu, někdy až egoismus. To ale neznamená, že v hudbě Ronin nelze například nalézt improvizaci. Ta však vyrůstá z jasného řádu.

Rava s Bollanim zde představili své skladby a také některé jazzové standarty zahalené skoro až do freejazzového hávu. Především Stefano Bollani se předvedl jako talentovaný pianista s velkou dávkou hravosti.

Sólo pro šéfa
Nik Bärtsch's Ronin dali ihned od počátku jasně najevo, že půjde o nevšední zážitek. Zahájili jejich snad nejlepší skladbou Modul 22 (REA, Ritual Groove Music 5). Andi Pupato nasadil rytmus, jehož zautomatizované opakování uklidňovalo. Postupně se přidávali další hudebníci. Kaspar Rast začal vytáčet jeden ze svých neuchopitelných setů, Björn Meyer se zpočátku lehce melodicky mazlil se svým nástrojem, postupně však také přešel k monotónnímu přehrávání svého partu, to doplnil Nik Bärtsch svým úsporným způsobem hraní, čímž byl položen groovový základ. Ve chvíli, kdy kapela pulzovala jako správně seřízený stroj a diváci byli již chyceni, přišel zvrat, přidal se Sha, jednotlivé party se vzájemně proplétaly a postupně i minimálně obměňovaly. Skladba působila jako nezadržitelná lavina, kulminovala a po dalším zvratu se pomalu zklidňovala a utichala.

Ronin však nikoho nenechal vydechnout a hrál většinu svých nejsilnějších skladeb, mezi které patří třeba i hypnotický Modul 35 z alba Stoa, což bylo kořeněno jednoduchým, ale vysoce účinným způsobem práce se světly. Nejsilnější moment nastal, když se do tmy rozsvítily fialové tyče a do toho zněla groovová hudba. Toto byl opravdový rituál, skutečná svátost. To však trvalo jen do okamžiku, než se k nim připojil Tomasz Stańko.

Asi se cítil jako velká hvězda, a proto se postavil zcela do popředí. Jeho způsob hraní byl nekomunikativní, egoistický a hlavně destruktivní. Při sledování jeho prapodivných sól se na mysl dral obraz, jak si doma do svého CD přehrávače vsouvá poslední desku Stoa, a aniž by si ji poslechl, fouká si do své trubky, co se mu zlíbí. Je až s podivem, že se ani při čekání na svůj part nezaposlouchal do pulzujícího tělesa Ronin. Kéž by se inspiroval přístupem mladíka Shaa, který je na svůj věk vyzrálým a ukázněným hráčem. Možná měl pocit, že takto vytříbenou hudbu místní tradicionalistické a částečně i snobské publikum nemůže snést, a chtěl tedy své spoluobčany uchránit před hudebním šokem.

Před vystoupením bylo domluveno, že bude hrát jen ve dvou Modulech. Když už se na pódiu objevil i při druhém přídavku, tedy ve čtvrté skladbě, tanula na mysl potřeba vykřiknout, aby alespoň poslední skladbu zahráli bez trubky. Z reakce kapely, vyměňující si shovívavé pohledy, byl jejich názor zřetelně patrný. Bohužel Tomaszi Stańkovi z důvodu jeho neznalosti vůbec nedošlo, že kapela, aby už měla toto martýrium za sebou, své skladby krátila. Nik Bärtsch se již před vystoupením takového výsledku obával, protože jejich zkušenost s hosty je vesměs podobná. Snad to pro něj bylo dostatečným ponaučením a lekcí asertivity.

Nám nezbývá nic jiného než doufat, že Nik Bärtsch's Ronin v nejbližší době uvidíme znovu i u nás a budeme si moci vychutnat celý koncert až do konce. V roce 2004 se při svém miniturné zastavili v Praze, Pardubicích, Opavě a Ostravě. Už jen z reakcí ostravských návštěvníků bylo znát, že jejich hudba je schopná nalézt si své posluchače, kteří se nechají minimálními prostředky dovést k očistné extázi.

Text vyšel v Literárních novinách 2006-50.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama