Prožitá hloubka nejčistšího z citů (Divadlo Petra Bezruče: Evžen Oněgin)

15. června 2010 v 13:52 |  Divadlo - vydáno jinde
Po poněkud rozpačité uplynulé sezóně vykročilo ostravské Divadlo Petra Bezruče do té nové až překvapivě zdařile. Inscenací Puškinova Evžena Oněgina režisér Jan Mikulášek opět dokázal zaujmout. I odvahou, s jakou se položil do romanticky patetických záchvěvů lásky.

Loňskou sezónu v ostravském Divadle Petra Bezruče sice nazvali Zběsilou, ale k živoucí, strhující zběsilosti měla popravdě hodně daleko. Její ústřední inscenace - Zběsilost v srdci v režii Jana Mikuláška - vyzněla spíše unyle a vzhledem ke svému názvu i značně krotce. Snad jen Shakespearův Macbeth v režii Martina Františáka snesl kritičtější náhled. Na závěr připravil opět Jan Mikulášek divadelní adaptaci kultovního filmu Čtyři vraždy stačí, drahoušku v duchu natolik podbízivém, až by se dalo usuzovat na snahu přehlušit hořkost z rozpačité sezóny salvami smíchu. Po takovéto zkušenosti nově představená Srdcervoucí (srdceřvoucí, srdcevroucí) sezóna pozitivní očekávání nevzbuzovala, spíše obavy.

Jenže hned první inscenace, Evžen Oněgin, nabízí zážitek, který nejen v Ostravě, ale také na jevištích po celé republice není nijak obvyklý. Jan Mikulášek se na začátku Srdcervoucí sezóny rozhodl opustit místo uměleckého šéfa a věnovat se daleko více režii a komponování scénické hudby. Toto Mikuláškovo rozhodnutí se ve světle první inscenace zdá být životodárným. Na tomto postu by jej měl zanedlouho nahradit právě Martin Františák.

Na ostravské půdě, ať už u Bezručů nebo v Národním divadle moravskoslezském, se Jan Mikulášek v poslední době věnoval převážně divadelním adaptacím filmových děl (kromě výše zmíněných zde třeba režíroval Sladký život od Felliniho nebo Vlčkova a Zemanova Fantoma Morrisvillu). Po roce a půl se však v Divadle Petra Bezruče vrací k ruské klasice. Naposledy zde představil svůj pohled na Čechovovy Tři sestry, ale tentokrát to bylo o poznání náročnější. Mikuláškovi se však dostává odvahy a invence vrchovatě. Když se to spojí s pochopením a přijetím ze strany herců, kteří přesně zhmotní režisérovu představu, může se zrodit opravdu výjimečný kus.

Jako raněná zvěř
Evžen Oněgin v podání Tomáše Dastlíka zde není vykreslen jako zhýralý dandy, který se vrhá po hlavě do dalších a dalších avantýr. Jedná se spíše o člověka přesyceného a znuděného, ten však má i své pochybnosti. Jeho nepadnoucí, o trochu větší oblek snad odkazuje k tomu, že člověk je druhými vnímán mnohdy úplně jinak a ne vždy pověst na něj musí přesně sedět. Je lepší ostatní přesvědčovat o omylu, nebo se snažit do té pověsti napasovat? Dastlíkův Oněgin však rezignoval i na rozřešení této otázky. Ve své sošné ztuhlosti, s povadlými pažemi a svěšenými ramínky à la Woody Allen působí skoro až tragikomicky. Je sice věčně zamyšlen, leč k žádnému pádnému rozhodnutí se ve své vnitřní rozpolcenosti nemůže dobrat. Z jeho letargie jej krátce vytrhne až setkání s Taťánou (Tereza Vilišová) v domě Larinových, kam byl uveden svým přítelem Lenským (Lukáš Melník). Taťána se do něj bytostně zamiluje, svou lásku k němu vylíčí v dopise, který s ním "pohne", ale on se po tomto "zaváhání" raději opět stáhne do své ulity, kam je tak lehké utéct před nevyhnutelností okamžiku, a raději onen cit ve své nevyzrálé dospělosti odmítá. Možná by lásku i opětoval, ale všechny pohledy mířící právě na něj a Taťánu, všechny pohledy mající v jejich společné budoucnosti jasno jej dovedou k bláhovému činu, kdy natruc protančí celou noc s Lenského milou Olgou (Sylvie Krupanská). Lenský se rozhodne svou čest bránit v souboji, ve kterém jej Oněgin zastřelí. Pak odchází pryč, ale po dvou letech, kdy se navrátí z cest zpět do víru velkoměsta, potkává znovu Taťánu, která je však již vdanou ženou. Teď je to on, kdo se jí koří a vyznává lásku. I přesto, že oba trpí jako raněná zvěř, dočká se nakonec jejího ne.

Jako vždy u Mikuláška je zde vše stylizované - slova, pohyby, kostýmy i scéna. Na výtvarném provedení se podílel jeho dvorní spolupracovník Marek Cpin, který tentokráte přišel se sněhobílým řešením. Scéna (pokoj) působí jednolitým dojmem a je ve svém středobodu narušována zrcadlem. To někdy ztrácí svou původní funkci a stává se průzorem do symbolistního světa. Své místo si tak zde najde i logo letošní Srdcervoucí sezóny.

Sněhobílost scény dopřává všem zúčastněným možnost projektovat si cokoliv na její stěny. Oněgin, jenž se obdrženému dopisu bránil jeho zesměšněním, na konci představení využívá tyto stěny jako velký dopisní papír a vypíše se na ně ze svého neopětovaného citu k Taťáně. Teď se snaží být tou dospělejší ona a jako přísná učitelka část slov ze stěny (i ze svého nitra) hadrem maže. V rohu v krbu plápolá umělý oheň a do tohoto podivného světa vstupují hlavní představitelé s naprosto přesným vykreslením lásky, s jejím vývojem, s jejími propady, se všemi záblesky naděje a také s onou bolestí, která ji může provázet. Pozice herců je o to těžší, že vyjádření nejniternějších citů se musí dít především ve slovech a mimice, protože kostýmy slouží spíše jako výtvarný prvek, a ne prostředek pomáhající tělu k rozehrání vnitřních pochodů.

Velké divadlo vnitřního boje
Největší obdiv si zaslouží ústřední dvojice, Tomáš Dastlík a Tereza Vilišová, která se s tímto omezením dokáže bravurně vypořádat, což je ještě umocněno uvědoměním, že celé představení je ve verších. Tomáš Dastlík tak po odchodu Jana Hájka do pražského Národního divadla dává již poněkolikáté jasně najevo, že Hájkovu pozici herce, na kterého se v Ostravě cíleně chodí, zaujme právě on. Tereza Vilišová své výlučné postavení mezi místními mladými herečkami zcela s přehledem potvrzuje. Právě v její tváři se zračí každý záchvěv ženina nitra tak čistě, že by už nemusela používat slova. Na malém prostoru svého obličeje rozehrává velké divadlo vnitřního boje, který Taťána ve vztahu k Oněginovi zakouší.

Režisérovi se v tomto představení podařilo vyjevit lásku v její nejčistší podobě. Dnešní doba totiž takovým emocím a podobnému zpracování vůbec nepřeje. Láska bývá buď zlehčována, zesměšňována nebo je jen svou vlastní karikaturou. A výpověď je to navýsost aktuální, jelikož láska se mnohdy transformuje do jiné podoby, třeba do partnerství, které zase s sebou často nese potřebu činit zásadní rozhodnutí, což se v tomto případě Oněginovi vůbec nedaří.
Obdiv zaslouží i odvaha převést Puškinovy verše na divadelní prkna. S jistou mírou nadsázky by se totiž dalo tvrdit, že v dnešní době poezii skoro nikdo nečte. Dokonce ani ti, kteří ji sami píší. A tady verše slyšíme ze scény. Stávají se tak součástí promyšleného soustrojí divadelní inscenace. Vše dohromady vytváří účinnou rozbušku, která vtáhne diváka plně do děje, nedá mu vydechnout a na konci mu dopřává nevídanou situaci - emocionální výbuch, kdy má společně s hlavními představiteli slzy v očích.

Divadlo Petra Bezruče otevírá svou Srdcervoucí sezónu ve velkém stylu. Jan Mikulášek v Evženovi Oněginovi dotáhl svůj rukopis téměř k dokonalosti a servíruje zážitek opravdu nevídaný. Oba představitelé hlavních rolí by si přinejmenším zasloužili nominaci za herecké výkony v každoročních divadelních anketách.

Text vyšel v Literárních novinách 2007-45.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama