Radost s datlem v zádech (FruFru)

15. června 2010 v 15:17 |  Hudba - vydáno jinde
Původně třebíčská alternativní kapela Fru Fru se dala dohromady v roce 2000, a i přes všechny obtíže, které ji za dobu její existence potkaly, si i nadále drží vysoký standard, což hravě dokazuje během svého současného hraní po republice.

Jednou z hudebních zastávek kapely Fru Fru byl 15. února 2007 i klub Parník, který v Ostravě jako jeden z posledních dává prostor živým koncertům takovéto hudby. Po dvou vydaných albech (Hmotný svět z roku 2003 a Nevěř tichu z roku 2005) a mnoha hráčských obměnách se jejich současné obsazení ustálilo na čtyřech členech. Opustili svůj původní koncept dvou bubeníků, ke kterým se přidával ještě i Václav Bartoš. (A že se těch hráčů na bicí v této kapele za tak krátkou dobu ale vyměnilo. I z toho si však členové umí udělat legraci.) Kolibří komando bylo nahrazeno "nabušeným" datlem Milošem Dvořáčkem, který zbylé osazenstvo zásobuje nepřebernými rytmy. A jako bonus přidává hudební a životní radost. Součástí jeho projevu je i překvapení, které ostatní členové dokáží ocenit. Pokud vyvstane potřeba ještě obohatit vystoupení o další rytmy či zvuky, vypomůže si nějakou tou mašinkou. Na všechny strany z něj prýští životodárná energie a svým bravurním představením na sebe strhává hlavní pozornost. Kdo jej viděl například v Čikori Ivy Bittové nebo ve VRM, ví, o čem zde mluvím.

Na druhé straně pódia se pro změnu vyjímá zpěvák, klávesista, hráč na electronic pads a steel drums Václav Bartoš. Jeho hlas, který připomíná lehce narezlou, ale stále ještě značně ostrou pilu, se dokáže pořádně zaříznout. To však vůbec neznamená, že by kytarista a baskytarista zůstávali ve svém umění nějak pozadu. Jsou si však zcela vědomi své pozice a tu využívají ve svůj prospěch. Hudební proud je prokládán zvukovými hrátkami z Dvořáčkovy strany nebo krátkými osvětlujícími příběhy k jednotlivým písním. Ty jsou textově ve svém vyznění krásně dvojjediné. Lze je vnímat z hlediska paradoxu sdělovaného (jak je téma podáno) nebo z hlediska relativizace současnosti (čím se zabývají). Nakonec se však dojde ke stejnému výsledku - k radosti. Nic jiného třeba příběh o úředníkovi, který se domů vrací pod vlivem houbiček, ulehne a zdají se mu sny o vlcích, snad ani přinést nemůže.

V jednom ze svých textů Fru Fru zpívají, že "minulost patří robotům a současnost začala v sobotu". Koncert se naštěstí konal ve čtvrtek, a tak bylo možno si vychutnat veškeré "robotické" zvuky odkazující na osmdesátá léta, které obzvláště Václav Bartoš kouzlí na svých klávesách. Zvuková pestrost je dále obohacena kytaristou, který má svůj nástroj napojený přes syntezátor.

Jejich program je umně vystavěn, když od počátečního zvukového hledání přechází k strhující vřavě, která po několika skladbách utichá a dá vyniknout muzikantským vyhrávkám. Postupně zase nabírá na síle a vrcholí v několika společných improvizacích. V těchto okamžicích se Fru Fru představuje jako jednolitý tepající stroj. Na úplný závěr je jako bonbónek servírovaná The House of the Rising Sun od The Animals v duchu dunajovských hrátek, kdy si hráči prohodili své nástroje, a prostor ovládne opět Dvořáček a jeho pěvecké kvality.

Je jen škoda, že dnešní doba už podobným kapelám příliš nepřeje. Ať už koncertně nebo prostorem v rádiích. Naštěstí Fru Fru i přes tyto obtíže nachází své publikum.

Text vyšel v Literárních novinách 2007-8.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama