Radost ztracených nápadů (Bugge Wesseltoft)

20. června 2010 v 10:12 |  Hudba
Ve středu 16. 6. 2010 se v Paláci Akropolis v Praze představil norský hudebník Bugge Wesseltoft při sólovém vystoupení. Jeho uvolněnost, hudební humor a improvizovaná síla okamžiku připravily podnětný zážitek. Snad i pro zastydlou předkapelu.

Bolestivá česká snaha na úvod

Na rozehřátí publika byla přizvána česká kapela Sato-San To. A bez zbytečných okolků se přiznám, že to doslova byla odstrašující zkušenost s českými jazzovými pokusy o světovost, ze které se budu asi ještě dlouho otřepávat. Z toho, jak na mne kapela působila, mám pocit, upřímně řečeno, že tady někdo ztratil soudnost. Ne snad proto, že se o něco snaží, což je samo o sobě chvályhodné, ale proto, že jsou s výsledkem očividně spokojeni. To platí především o hlavním mozku kapely, Tomáši Herianovi.

Jednoduše řečeno: ve výsledném zvuku kapely není nic nového, ba dokonce ani původního. Zoufalý posluchač se může pouze utěšovat hrou, kdy hádá umělce či kapely, které mu daná skladba Sato-San To připomíná. Z těch prvních, které se ihned derou na mysl, mohu jmenovat alespoň Nilse Pettera Molvaera či Erika Truffaze. Jenže český plagiát navíc ještě zní jako něco minimálně deset let starého.

A nevytrhla to ani hráčská kvalita některých hudebníků. O kvalitách Jaromíra Honzáka nemůže být ani špetka pochyb, jenže jeho kontrabas je v této kapele naprosto utopen. Trumpetista Oskar Török je taktéž vytříbený hráč, i když právě jeho party nejvíce sváděly k onomu výše zmíněnému hádání.

Pak už zbývá pouze Tomáš Herian. Jeho neustále se opakující mustr hraní jsem si omlouval mladickým nadšením. Když svůj chabý výkon ještě notně přiživoval předpřipravenými smyčkami z laptopu, které samy o sobě byly nezajímavé a především zbytečné, utěšoval jsem se tím, že je používá právě jako maskování svého amatérství. Jaké ale bylo mé překvapení, když jsem se na netu dočetl, že hru na bicí vystudoval na konzervatoři.

Foto: Stanislav Soukup (www.rozhlas.cz)

Největší bolestí této kapely jsou ale kompozice. A to jsme zase zpět u Tomáše Heriana. Ono asi nestačí si poslechnout dvě tři desky, ze kterých je člověk tak nadšený, že udělá to bláznivé rozhodnutí, kdy chce, aby jeho hudba zněla přesně tak. Ono je potřeba k tomu mít i nějaký ten skladatelský potenciál a alespoň elementární cit pro strukturu. Bohužel všechny skladby byly jako podle jedné šablony.

Tomáš Herian pustil předpřipravené smyčky z laptopu, které většinou odrážely autorovo nadšení z objevených "čínských" zvuků do takové míry, že zaplnily prostor svou nezměrnou monumentalitou. Chvíli je nechal hrát, potom udělal své "jedna, dvě, tři, čtyři", čímž odstartoval především vlastní marnou snahu o podchytitelný a nosný rytmus. Místo soustředěného hraní na bicí se však i nadále věnoval alespoň částečně laptopu. Po nějaké době všichni utichli a nechali zase na chvíli hrát smyčky. Potom se znovu přidali a modlili se za to, aby jim nějak vyšel konec, opět v dozvuku smyček. Uff. Celé to bylo tak nějak zvláštně poslepované a nedrželo to vůbec pohromadě.

Když už mám v kapele skvělé živé hráče, nebudu je přeci "zabíjet" elektronikou, což je ale opakující se nešvar nejen v české kotlině. Mnohdy méně je více, jak záhy ukázal Bugge Wesseltoft a já v koutku duše doufám, že se pánové z mnou přejmenované kapely "Marná Snaho-San To" alespoň chvíli dívali.

Hrej si s hraním!

Bugge Wesseltoft patří mezi nejvýznamnější jazzové muzikanty, kteří tuto hudbu posouvali mimo vytýčené hranice a kterým se podařilo vytvořit si zcela nový, rozpoznatelný rukopis, jenž působí jako inspirace pro ostatní.

Často se také stává, že někdo hraje už tak dlouho, že si s tím hraním začne hrát. Do živých vystoupení se začnou vkrádat okamžiky náhody a improvizace a postupem času se stanou základními stavebními kameny. Takto jednoduše by se dalo sumarizovat vyznění současné podoby Wesseltoftova vystoupení, se kterým zavítal také do Paláce Akropolis v Praze.

Foto: Stanislav Soukup (www.rozhlas.cz)

Bugge Wesseltoft si vystačí sám s několika nástroji (piáno, klávesy, bubínek) a laptopem. Pořád je schopný zahrát dlouhé "klasické" kompozice, ale stále více jej to táhne do experimentálnějších vod. Když už se sám cítí "unaven" konvenčním hraním, jeho noha nezadržitelně míří na pedál, díky němuž si nasmyčkuje základní motiv či k němu přidává další vrstvy. Tyto opakující se motivy dál živě dotváří na nástroje nebo se naopak odebere k laptopu, kde si s nimi pohrává a různě je moduluje.

Bugge Wesseltoft si nedělá hlavu s nějakými složitými motivy. Jako výchozí bod mu stačí něco jednoduchého, jelikož v jeho případě opravdu platí, že v jednoduchosti je krása. Častokrát se i stane, že je ze svého pohroužení vytržen vlastním překvapením nad nekomplikovaností daného motivu, pohledem si zkontroluje, co na to říká publikum, které zároveň odzbrojí bezelstným pobavením nad daným výsledkem. Největší síla právě spočívá v tom, co všechno je schopen s danými nahrávkami udělat a jak je dotvoří.

I když si s nahrávkami dále zvukově pohrává, nikdy se nejedná o nějakou zběsilou elektroniku. Výsledkem spíše potom je downtempová až ambientní záležitost navozující základní pocit či atmosféru dané skladby.

Je zajímavé sledovat, kolik nápadů má Bugge Wesseltoft v kapse. Vzhledem k tomu, že se jedná o vystoupení postavené na improvizaci, je jasné, že to jsou také nápady v danou chvíli ztracené, i když hlavnímu představiteli to očividně nevadí. On si totiž dokáže radostně prožít ono bytí právě tady a teď. A navíc se mu to daří přenášet i na publikum.

A na závěr několik ukázek z různých koncertů: zde, zde, zde a zde.

Bugge Wesseltoft (support Sato-San To)
Palác Akropolis, Praha, 16. 6. 2010
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama