Radši prchnout před hvězdami (Festiwal Nowa muzyka 2007, Colours of Ostrava 2007)

15. června 2010 v 16:37 |  Hudba - vydáno jinde
Během dvou po sobě jdoucích víkendů se v blízkém okolí Ostravy nebo přímo v ní konaly dva festivaly, jichž je dobré si povšimnout. Nejdříve se 7. a 8. července v polském Cieszyně představily hvězdy současné polské i světové elektronické scény a o několik dní později, od 12. do 15. července, patřila Ostrava již pošesté všem možným barvám hudby.

Lidé chodí na hudební festivaly z mnoha důvodů, ale převážně se jedná jen o příhodnou příležitost se pobavit, zatančit si, vypít nějaké to pivo a hlavně se potkat s dalšími lidmi, ať už známými nebo neznámými. Najdou se určitě i výjimky, ale těch bývá poskrovnu. Návštěvníci Colours of Ostrava a polskotěšínského Festiwalu Nowa muzyka se ovšem určitě v lecčem vymykali.

Futuristický hračičkář
Do polského Cieszyna se již podruhé sjeli příznivci elektronické hudby, kteří se tentokráte mohli nabažit pravda vrchovatě. Dvě největší hvězdy, spravedlivě rozdělené mezi oba dny, se rekrutovaly ze stáje labelu Ninja Tune. V sobotu to byl Simon Green vystupující jako Bonobo. Troufám si říci, že pro neděli se pořadatelům podařilo získat umělce z největších či alespoň nejkvalitnějších - Amona Tobina. V průběhu neděle mu prošlapávalo cestičku několik hudebníků. Ať už to bylo trio Fisz/Emade/Envee, londýnské duo Wex'd, které roztančilo valnou většinu přítomných, nebo zběsilý Otto Von Schirach. Hudba tohoto Američana s německými a kubánskými kořeny buď dokáže donutit mrtvé vstát z hrobu, nebo do něj bezelstně cpe ty živé. Otto Von Schirach se totiž s ničím nemazlí a během svého pódiového vystoupení, kdy se prezentuje ve svém oblečku jako kříženec Zora mstitele a Supermana, doslova do lidí pálí změť rytmů říznutou ďábelským zpěvem znějícím jako ze studny. Pokud by se chtěl posluchač v této hudbě něčeho konkrétního chytit, jedinou záchranou by byla konstrukce stanu, protože zvraty přicházejí tak často, že ani tep lidského srdce není tak rychlý.

Cokoliv by se objevilo po Schirachovi, mělo by u umírněného publika obrovskou šanci na úspěch. Jakákoliv normálnost by znamenala závan slasti. I když Amon Tobin je proti němu učiněný beránek, k ploché líbivosti středního proudu má hodně daleko. Tento Brazilec žijící v Londýně na sebe poprvé upozornil v roce 1996 albem Adventures in Foam (Ninebar), přelomovým se však stalo až následující album Bricolage (Ninja Tune, 1997). Toto slovo ve francouzštině znamená kutění, hračičkářství, což plně odpovídá i výslednému zvuku. Album je nejsilnější v úvodní části, kdy nabízí pomalé rozvíjení prvotního motivu. Mísí se zde útržky taneční hudby, jazzu, ambientu a dalších stylů, které jsou k sobě skládány s takovým zápalem, jako by se jednalo o vážnou hudbu. Bohužel v druhé polovině se z toho stane prachsprostý jungle, který od určitého momentu již nic nového nenabízí. Tento svůj styl Tobin dotáhl k dokonalosti na dvou následujících albech Permutation (Ninja Tune, 1998) a Supermodified (Ninja Tune, 2000), kde posluchače v záplavě nápaditosti nenechá vydechnout. Hned první dvě skladby z alba Supermodified jsou jako stvořené pro zběsilou noční jízdu autem, kdy se řidič snaží ujet zvukovému poblouznění, aniž by si uvědomoval, že je s ním v autě (chudák řidič!).

Po takové nadílce se jen stěží přichází s něčím novým. Přes lehčí úkrok v podobě následujícího opusu Out From Out Where, živou nahrávku (Solid Steel Presents Amon Tobin) a soundtrack k počítačové hře (Chaos Theory) se Tobin přeci jen odrazil do jiných, životadárných vod. V roce 2007 se objevilo Foley Room (Ninja Tune), které je postaveno na všemožných nahrávkách z terénu nebo ze studia. Amon Tobin se zde opět představuje jako hračičkář nahrávající zvuky zaplněného dřezu (Kitchen Sink), cizrny padající na bicí nástroje (The Killer's Vanilla), motocyklu nebo vosy míchané s kytarou (Esther's). To vše přetavuje v pestrý svět barvitých zvuků a tajemných zákoutí. Každá jeho skladba, což platí o všech albech, vypráví svůj osobitý příběh. Dalo by se říci, že se jedná o vyprávění beze slov, vyprávění zvukovými obrazy.

Podobného efektu dosahuje i při živém hraní, ale přeci jen to má trošku dál do košatosti studiových alb. V Cieszyně se představil jako nápaditý DJ nabízející strhující set, pouze s tím rozdílem, že se jako by obloukem vrátil na začátek své kariéry. Živé hraní na podobném festivalu vyžaduje přece jen více přímočarosti, a tak se čas od času opět propadl do neuchopitelného junglu. Ale i tak se uši nestačily divit, kolik různých zvuků, na jaké škále barevnosti a v kolika rovinách je Amon Tobin schopen nabídnout. Dokonce i nějaký komorní sál by unesl jeho hudbu. Ideální představu by ještě doplňovala futuristická videoprojekce podobná výtvorům z jeho obalů a posluchač by mohl legálně okusit jiné dimenze.

Záludnost hlavních hvězd
Také Colours of Ostrava mohou bažícímu posluchači udělat radost. Bohužel jsou už natolik masovou akcí, že pomalu spadají do skupiny festivalů, na něž jezdí lidé podle na počátku zmíněné definice. Návštěvníci, tentokráte jich bylo podle odhadu pořadatelů na dvacet tisíc, jsou samozřejmě lákáni na hlavní hvězdy a také trochu na pověst akce, na které je potřeba být. Naštěstí letos pořadatelé přišli se spásným nápadem otevřít další scénu, a to v evangelickém kostele, ve kterém se pro mě osobně děly největší zázraky. Neviděl a neslyšel jsem zdaleka vše, co festival nabízel, což ani není v lidských možnostech, ale onen vzorek, ze kterého zmíním jen zlomek, mě utvrzoval ve výše řečeném.

Vybrat si z pestré nabídky na jedenácti scénách, na nichž se střídá hudba, filmy, taneční dílny a divadla, je docela kumšt. Hlavní důraz je pochopitelně kladen na hudbu. Čtvrtek se naštěstí rozjížděl pomalu, a tak si hudbychtiví mohli vychutnat to údajně nejdůležitější. Jako by na žádných Colours, ať už letních nebo zimních, nesměl chybět zástupce balkánské dechovky. Tentokráte se představila, v Ostravě již podruhé, hvězda z největších - Goran Bregović se svým Wedding and Funeral Bandem. U tohoto skladatele a muzikanta je obdivuhodné, že jej i po tolika letech baví hrát pořád dokola stejné skladby. Asi sám tuší, že publikum přišlo právě na ně a pokud by je nezahrál, bylo by přinejmenším rozladěno. Diváci byli hvězdným jménem určitě zlákáni, ale mohli by kapele věnovat pozornost i v momentech ztišení a křehkosti. Jenže oni chtějí křepčit. Kdo ví, jak to reflektuje sám Bregović, ale podle toho, jak mlsně pokukoval po svém skoropředskokanovi Gipsy.cz, dá se usuzovat, že snad má namířeno i do jiných vod. V tomto směru má Gipsy.cz co nabídnout, jejich spojení romské emotivnosti s úderností hip hopu je více než inspirativní.

Páteční program už zval na tak nepřeberné množství umělců, že racionalita při rozhodování musela ustoupit intuici. Ale i v tento den se proklamované hvězdy stávaly spíše noční můrou. Když Richard Bona po první unylé skladbě spustil takzvaný černý cajdák, nohy mě raději odnesly do bezpečné vzdálenosti od hlavního dění. I přes menší komplikace se věrná hrstka posluchačů nakonec v klubu Templ dočkala kapely Magnetik, která svou směsí strojově přesného retroelektra v duchu Kraftwerk s příchutí undergroundu v podobě minimalistického saxofonu roztančila i posledního zapřisáhlého odpůrce rytmických pohybů. V pátek se holt na Stodolní musí tančit. Za touto skupinou je třeba hledat otřelé muzikanty, jako je Moimir Papalescu nebo Peter Van Krbetz. Jejich pódiové vyznění je temnější variantou v současné době populárních Midi Lidi. Spojuje je záliba v zahušťování textového prostoru zábavnou banalitou.

Po návratu do hlavního mumraje se musel i ten největší odpůrce Toma Waitse modlit za jeho přítomnost. Proklamovaný největší šílenec letošních Colours, Vinicio Capossela, srovnávaný s Waitsem, dávkoval unylost v množství nepřeberném. Nezbývalo nic jiného než napnout všechny naděje směrem k americkým CocoRosie či britským Coldcut. A obojí nezklamalo.

Nejdříve se představily sestry Sierra a Bianca Casady společně se třemi spoluhráči a svým neotřelým přístupem dokázaly mnohé přesvědčit, že kvalitní hudba se dá dělat i za pomocí akustických nástrojů. Kromě obou sester, kdy každá z nich se vyznačuje naprosto odlišnou formou zpěvu, zde kraloval i beatboxer Tez. Ten svou nápaditostí a ukázněným exhibicionismem zastoupil u mnohých nezastupitelné. Mám na mysli sestavu různých mašinek, která ve svém výsledku zastíní všechny přítomné na podiu. Jako by například šest živých hudebníků bylo málo, a tak je potřeba to překořenit stroji. A takovými se program opravdu hemžil.

Naštěstí to nelze vztáhnout na Coldcut, kde i pouhopouhá dvojice DJ a VJ zasytí prostor tak, že není úniku. Stejně jako Amon Tobin i oni vydávají své desky u labelu Ninja Tune. Z podia se na posluchače valila lavina beatů, kterou ještě umocňoval VJ svým strhujícím setem. Každá skladba podporovaná videem na škále od animovaného filmu až po předpotopní sci-fi byla však zbytečně narušována černošským raperem a jeho dožadováním se primitivní odezvy publika. To už se také začíná jevit jako nevymýtitelný mor.

Oběma skupinám, ať už závislým na strojích nebo na neskonalé potřebě komunikovat, dala dobrou lekci královna tibetské duchovní hudby Yungchen Lhamo, která vystoupila v neděli jako poslední v evangelickém kostele. Zařazením duchovní linky se tento festival ještě více odlišil od zbývajících, rok od roku se množících. Tato idea vyrostla na skoro již zapomenutém festivalu duchovní hudby Hudba k tichu, jenž se konal v devadesátých letech ve Frýdku-Místku.

Nejjednodušší hudba
V pátek jako první vystoupil Djivan Gasparyan, arménský hráč na duduk. Jeho křehký projev byl podporován dvěma spoluhráči a v jejich podání i tradiční hudba této daleké země zněla dost neotřele. Vyznění by se dalo charakterizovat třemi slovy - vitalita, energie, radost. Za to jim aplaudoval nacpaný kostel ve stoje.

A bylo tomu tak i v dalších dnech. Sobotní program v kostele nabídl hned dvojici skvostných umělců. V rozpáleném popoledni David Hykes poskytl vhled do alikvotního zpěvu. Při něm zaznívají i vyšší tóny společně s tóny základními. Hned od prvních okamžiků mráz běhající po zádech potvrzoval, že v jeho případě se jedná o hudbu sfér. David Hykes byl taktéž doprovázen dvěma hudebníky. Obzvláště hráč na perkuse si zasloužil obdiv, jelikož na velmi malém prostoru kouzlil velké divy. Z jejich vzájemné bezchybné souhry a porozumění se linul klid celým prostorem. Hykes také nabídl všem zájemcům možnost zúčastnit se zcela zdarma dílny, ve které se mohl každý pod jeho vedením pokusit tomuto zpěvu naučit.

O pár hodin později se na stejném místě představil Marián Varga s Moyzesovým kvartetem. Varga se zde představil jako ukázněný hráč, do prokomponovaného světa smyčců vstupoval svými až minimalistickými vyhrávkami na piano. Své motivy dokázal vzácně dávkovat a v duchu strohé estetiky i dostatečně dlouho opakovat či lehce rozvíjet. Chvílemi to znělo jako čirá kompozice z pera romantických klasiků nebo podkres pro pohádku, kdy se osazenstvo zámku chystá vyrazit na hon. Druhá polovina patřila cele Vargovi. Odhodil veškeré zábrany a spustil svou tradiční, skoro až psychedelickou jízdu po rozmanitých zvucích jeho kláves. V první polovině společně uchlácholili duchy v kostele a teď se rozhodl, že ještě vyžene ďábla. A vůbec mu nevadilo, že svým hraním skoro kostel zbořil. Obě části si vyžádaly opět nekonečné ovace ve stoje.

Po takových zážitcích už cokoliv jiného nechtěně bledne (především na jiných scénách). V neděli se k tomu ještě přidala již zmíněná Yungchen Lhamo. Svůj recitál, kdy nepotřebovala nic kromě svého hlasu, prokládala vyprávěním v duchu čisté životní zkušenosti. Zde zazněla pravda o přetechnizovaném světě, ve kterém se lidé stávají zajatci všemožných přístrojů. Jak se asi cítili fotografové? Právě na ně tato poznámka v primární rovině mířila. Ale vztáhněme to i na muzikanty, jelikož této Tibeťance se podařilo rozezpívat celý kostel a všem ukázat, že prapůvodní hudba vzniká tím nejjednodušším způsobem. V takové chvíli se posluchač za odměnu stává součástí něčeho vyššího, protože podobná pospolitost je v dnešní době velkou vzácností. Buddhistické pravdy jsou ve své podstatě jednoduché, ale o to těžší je se jimi řídit.

Po zbytek soboty i neděle tak vše zbývající jen stěží hledalo skulinky v naplněném hudebním srdci posluchačově. Gipsy Kings potvrdili, že jsou hvězdou jen na plakátech, jelikož jejich styl se posunul možná nechtěně k střednímu proudu. Stavět na jedné úspěšné šabloně je po několika skladbách nudným odhalením zastydlosti. Naštěstí ještě v neděli se vyloupl klenot v podobě dua Tara Fuki, které přes zvukovou nepřízeň další scény a rozžhavený cirkusový stan dokázalo, že i tato ve své podstatě minoritní hudba má sílu strhávat davy. Dávkovat českým posluchačům dvě violoncella a polštinu je jednak odvážné, ale také záslužné. A vše nakonec korunoval hráč na jednadvacetistrunnou harfu kora Ba Cissoko z Guineje se svou kapelou. V jejich případě byla okouzlující barva tónů podpořena strhující vnitřní dynamikou. Energie se v proudech valila z podia. Nejživěji působil perkusionista, hrál na djembe a calabash, který z dálky působil jako právě nalezené dinosauří vejce. Tato tykev je použita i pro ozvučnici harfy kora.

Potom už nezbývalo nic jiného, než se za vřavy nevyřáděného mládí (Mando Diao) odebrat domů a reflektovat. Po takové zkušenosti se již nyní těším na příští rok. Snad pořadatele zaplněný kostel a bouřlivé ovace po každém koncertě přesvědčily o správnosti nastoupené cesty a příští rok naservírují vydatnější porci. Vnímavých diváků bylo víc než dost.

Text vyšel v Literárních novinách 2007-31.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama