Sám před sebou nikam neutečeš (Divadlo Petra Bezruče: Should I stay or should I go?)

15. června 2010 v 13:59 |  Divadlo - vydáno jinde
Oceňované režisérské duo SKUTR, sestávající z Martina Kukučky a Lukáše Trpišovského, nedávno zavítalo do ostravského Divadla Petra Bezruče. A výsledkem je v mnohém pozoruhodná inscenace Should I stay or should I go?

Psát, či nepsat o tomto představení? V tomto případě existuje jednoznačná odpověď. Horší už je to s odpovědí na otázku, kterou nastoluje nová inscenace Divadla Petra Bezruče Should I stay or should I go?

V prvotní linii jde samozřejmě o dilema, zdali odejít, či neodejít, ale v dalším plánu jde obecně o rozhodování. Kdo z nás si takovou otázku v životě nekladl? Kolikrát během našich životů se dostaneme do situace, kdy podobný problém vyvstane? Může se třeba jednat o ta jednodušší rozhodování, kde a jakou střední školu studovat. Častěji se ono dilema vyjevuje při volbě vysoké školy. Jít do toho po hlavě, nebo mít jistotu rodičovského zázemí? Jsou však i takoví, kteří k opuštění pohodlného hnízdečka nepotřebují žádné vnější podněty, spíše je pohání vnitřní nutkání po samostatnosti. Ale kolik takových je, když i u nás se pomalu začíná rozšiřovat fenomén, který je ve státech jižní Evropy doslova rozbujelý? Mladí muži i ve svých třiceti letech stále zůstávají u svých rodičů a vůbec jim nepřijde divné, že si ze své matky udělali otroka. To jsou samozřejmě ty jednodušší situace. Co však dělat v případě, kdy je potřeba učinit zásadní rozhodnutí? Je toto opravdu ta osoba, se kterou chci strávit zbytek života? A proč si neudělat tu situaci ještě složitější, počkat si na děti a zacyklení ve splátkách společného majetku, a pak začít řešit otázku vlastní spokojenosti, která může vyústit v odchod? Nedej bože, aby se do toho přidala nespokojenost v práci. A tak by se dalo pokračovat donekonečna. Pokud už se máme k nějakému zásadnímu kroku rozhoupat, ten impuls musí být pro nás dostatečně silný a je jedno, jak jej vnímá okolí. V danou chvíli se stává středobodem vesmíru.

A přesně toto je výchozím momentem nejnovější inscenace v ostravském Divadle Petra Bezruče. Pět herců a hereček zde rozvíjí toto ústřední téma po svém a mají záchytný bod v osobě šesté, ve které se zhmotňuje zkušenost, nadhled a odstup zralého věku. Možná i trocha rezignace. Kdysi sice měla touhu být zpěvačkou, ale dnes jí stačí, když se vydovádí doma a v koupelně rozjede svou show. V prvotní chvíli by se dalo usuzovat i na generační rozkol. Starší osoba vidí více, než si mladí dokáží připustit, ale oni si potřebují projít vlastní zkušeností. A o to se opravdu pokoušejí. Odcházejí naplnit své sny nebo setřást nesnesitelnost vlastní životní situace.

Muž, který chce být ženou. Proč by se mu to mělo splnit právě v Londýně? Co mu nedovoluje se "uvolnit" tady u nás? Žena, která má natolik citlivý pupík, že se jej nemůže ani dotknout. A tak jej používá jako satelit a vysílá signály. Hledá druhou osobu, která by do něj zapadla. Leč marně. Ono nevyřčené zoufalství se děsivě vyjevuje u matky tří dětí, která má na krku manžela, barák a kdovíco ještě. Bezmyšlenkovitě se vrhá do jakýchkoliv avantýr, které se jí naskytnou. Pokaždé z nich však vyjde ještě více zdeptaná. Takové citově vyprahlé osoby mají často touhu spasit svět nebo alespoň někoho jiného. Jenže z důvodu jejich vlastního zmatku se všechno bortí. Neštěstí stíhá neštěstí. S podobným zoufalstvím do děje vstupuje i mladík, který je díky svému rodinnému zázemí (otec alkoholik mlátící matku) citově zdevastován. Tím pátým je mladý muž, který se snaží najít klid. Pětice se na své pouti potkává a prožívá spolu chvilkové záchvěvy naděje a následného zklamání. Svou zkušeností si prošli a už jim vůbec nic nebrání se vrátit. Smířlivé stáří to očekává a má pro to pochopení.

Zůstat v Ostravě, nebo odejít?
Není vůbec nutné vědět, jak mladá režisérská dvojice SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský) přišla na ono téma. Důležité je, že funguje. Dá se usoudit, že společně s herci vycházeli z bodu nula a za pomoci improvizace došli k výsledné podobě. Malinko se nemohu zbavit pocitu, že by ta inscenace byla jiná a delší, pokud by měli na přípravu více času, ale i tak je to hodina velmi výživná. V tom, co rozeznívá, možná až příliš.

Představení běží již ve chvíli, kdy diváci vstupují do sálu. Šestice aktérů předvádí absurdní pohybovou sestavičku, během které v některých z nich narůstá napětí. Aby si diváci plně uvědomili, že toto je živé divadlo, jsou hned zkraje konfrontováni s výzvou k odchodu. Nikdo se k tomu nemá, a tak odcházejí herci ve svých výše uvedených rolích. Za pomoci cihel dvou různých velikostí a svých těl rozehrávají několik situací, které jsou napumpovány nápady. Pohybuje se to na ose od křehkého znázornění nejniternějších záchvěvů až po skvostně vypointované gagy. Umně se zde pracuje s rekvizitou, kdy cihla může být lodičkou na vysokém podpatku, poprsím, kabelkou, zrcátkem, nebo třeba i nenáviděnými rodiči. Imaginaci se meze nekladou. Často není ani potřeba slov, protože pohyb svým svébytným jazykem sdělí daleko více. Společně s hudební složkou, které patří můj největší obdiv, dodává mnohým situacím na opravdovosti. To třeba platí o milostném vzplanutí a sblížení mužského páru. Za normálních okolností má divák tendenci před takovými obrazy utíkat uchichtnutím, ale zde hudba umocňuje čistý prožitek a dodává výjevu na autentičnosti.

Během představení lze vidět, že neotřelý režisérský přístup se pozitivně podepsal také na výkonech všech zúčastněných herců. Kateřina Krejčí znatelně pookřála a na malém prostoru předvádí divy. Obdivuhodný je však především Jan Vlas, který svou roli (sám sebe?) zvládá s velkou bravurou, niterností a vtipem.

V případě Ostravy má ústřední téma ještě další rozměr. Ostrava, jako zářný zástupce Moravskoslezského kraje, totiž nese všechny průvodní znaky odstrčené periferie. I když se tady situace začíná postupně zlepšovat, stále velký počet lidí stojí před oním dilematem, zdali zůstat, nebo odejít. Zlepšuje se sice nabídka práce a postupně i v Ostravě nastává problém, kde nalézt odpovídající a kvalifikované pracovníky, ale pořád přetrvávají obtíže s čistotou životního prostředí. Ve svém důsledku je v oné inscenaci zakódován i hravý šťouchanec směrem k místním hercům. I přes nesmírnou snahu všech ostravských divadel a kvalitu jejich produkce Ostrava stále v očích mnohých zůstává divadelní periferií, a tak se nelze divit, když se někdo rozhodne odejít.

Buďme však optimističtí a věřme, že se situace třeba v brzké době změní. Inscenace Should I stay or should I go může mnohé přesvědčit. V mnohém navazuje na předchozího Mikuláškova Evžena Oněgina a rozprostírá vějíř "bezručovských" možností značně doširoka. To se podařilo i díky dvěma skutrovským duším, které v Ostravě doslova ťaly do živého.

Pokud bychom parafrázovali stěžejní otázku z názvu představení směrem k potenciálním divákům, i v tomto případě je odpověď jednoznačná. Jít se podívat.

Text vyšel v Literárních novinách 2008-2.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama