Sedm statečných na jedné ose

15. června 2010 v 14:10 |  Divadlo - vydáno jinde
Po několikaleté spolupráci na projektu Nová osa se ostravské Divadlo Petra Bezruče společně s Činoherním studiem z Ústí nad Labem a brněnským HaDivadlem odhodlalo ke zorganizování festivalu s názvem 7 statečných na jedné ose.

V rámci Nové osy se divadla střídala v pohostinských vystoupeních a přinášela v jednotlivých městech základní přehled o tom, co se děje na některých mimopražských scénách. Publikum tak mělo jedinečnou příležitost sledovat vývoj zúčastněných divadel v delším časovém úseku se všemi možnými vzestupy i pády.

7 statečných na jedné ose tento osvědčený koncept spolupráce posouvá ještě dál. Zúčastněná divadla si vytkla cíl ve dvou dnech představit některé nové české texty, a to formou scénického čtení. Je to obdivuhodné ve dvou směrech. Jednak, že se někdo vůbec odváží představit nové české texty, a navíc v takto koncentrované podobě.

Současná česká dramatika totiž nedostává na českých pódiích příliš příležitostí. Když už se nějaká najde, většinou se to děje právě formou scénického čtení, ať už v Praze, kde se tomu programově věnuje několik málo divadel, nebo i jinde v republice. K právoplatnému uvedení však mnohdy chybí notný kus odvahy, pokud se ovšem nejedná o nějakého léty prověřeného autora. Světlou výjimkou snad byl v poslední době jen projekt Československé jaro 2005, ve kterém byli autoři vyzváni k vytvoření hry přímo pro soubor a prostor Divadla Na zábradlí.

Na druhou stranu se někdy není čemu divit, protože současná česká dramatika trpí jistou formou impotence. A právě scénické čtení může ověřit životaschopnost daného textu v praxi, což by mohl být i jeden z přínosů projektu 7 statečných na jedné ose. A při troše dobré vůle by se nakonec takto ověřený text mohl objevit v dramaturgickém plánu některého z divadel, skoro až homeopaticky očkovat mladými českými autory publikum a připravovat do budoucna živnou půdu pro další odvážné.

Kudrlinky a politika
Jako první byl na festivalu uveden text Bohové hokej nehrají od Petra Kolečka v podání Činoherního studia Ústí nad Labem. A právě Petr Kolečko se v bezručovské Márnici mohl cítit, řečeno jeho oblíbenou sportovní terminologií, jako na domácí půdě, protože je zde již od roku 2006 uváděna jeho jiná hra Britney goes to heaven.

Ve hře Bohové hokej nehrají se prolíná příběh zneuznaného folkaře s osudem hokejisty, který se realizuje psaním básní, a to vše je prokládáno jakousi cikánskou mystikou. Petr Kolečko i v tomto textu dokazuje, kde je jeho silná stránka. Byl obdařen schopností napsat svižné dialogy a mnohé jeho slovní kudrlinky dokáží publikum rozesmát. Velmi často se v jeho textech objevuje sportovní prostředí a on potvrzuje, že je má dobře prozkoumané a nastudované, což se projevuje především v zařazování typického výraziva. V tomto hodně připomíná René Levínského, jehož texty oplývají jazykovou košatostí, někdy až přebujelostí. Jako například v Harile, kde vyždímává veškerá zákoutí jazykových specifičností punkového prostředí. Oba však spojuje to, že tato jazyková kreativita někdy přebíjí příběh a dramatickou stavbu.

Herci a herečky Činoherního studia se však Kolečkova textu chopili se zápalem, který v Ostravě předvádějí při každé návštěvě. Vypadá to, jako by do všeho šli po hlavě, tedy i do scénického čtení, a nešetří při tom energií, což je příjemné potvrzení dávno objevené pravdy. Velmi se povedlo obsazení a z každého představitele vyzařovalo něco ze ztvárňované postavy.

Nedá se nevěřit, že se herec Krištof Rímský nemá rád i mimo scénu. Jan Holík má v sobě jistou zádumčivost, která ve spojení s fyziognomií připomínající hokejistu na konci kariéry z něj dělá přesného představitele jedné z ústředních postav, Tomáše (také nelze nezmínit to příjmení!). Charisma Zuzany Onufrákové propůjčuje každé roli punc nezaměnitelnosti, a je tomu tak i v tomto případě, kde se převtěluje do cikánské prostitutky, která realizuje svůj odvěký sen.

Nejslabším článkem dvoudenní přehlídky bylo vystoupení brněnského Ha- Divadla. Místo avizovaných dvou kusů byl zde nakonec předveden úplně jiný a soubor reprezentoval pouze umělecký šéf Luboš Balák a herečka Kamila Kalousová, což jako by plně dokumentovalo stav, ve kterém se toto divadlo nachází. Po umělecké stránce je v rámci republiky skoro neviditelné.

Hříčky ze současného politického prostředí jsou teď velmi populární a věnuje se jim i Luboš Balák v podobě pentalogie Kluzká plocha, kde postupně zpracovává aktuální výjevy z české politické kuchyně. U Bezručů byl představen Poslední omyl Miloše Zemana a plně v něm vynikly veškeré nedostatky tohoto žánru. Text musí být napsán velmi rychle, aby mohl být uveden v kontextu dané události, která ve společnosti ještě rezonuje nebo alespoň dorezonovává. To sice tolik nehrozí u důchodce Miloše Zemana, kterého jeho příznivci budou politicky oživovat snad i po smrti, ale i zde je zřejmé, že text by si zasloužil soustředěnou revizi. Jedinou snahou v takových případech je pobavit, což je mnohdy dvojsečná zbraň, protože často zůstane pouze u té snahy.

Každý takový text ve své podstatě působí jako komentář a pokud je v průběhu čtení doplňován dalším dovysvětlováním, jako v tomto případě ze strany Luboše Baláka, dostáváme se už do trapné polohy komentáře ke komentáři a celé představení je potom k nepřetrpění.

A právě snaha HaDivadla o uvádění takovýchto rychlokvašek působí překvapivě právě proto, že tento soubor měl ještě donedávna na repertoáru Pitínského inscenaci Renata Kalenská, Lidové noviny. Ta byla sice také vystavěna na stále živém konfliktu dvou výrazných politiků, kteří symbolizovali dva různé přístupy, ale za tímto konfliktem bylo možné vysledovat obecné principy, a tedy něco trvalejšího.

Humoru přespříliš
V úterý se jako první představili domácí Bezruči s textem Tvůj děda uměleckého šéfa této scény, Martina Františáka: a hned na úvod je třeba poznamenat, že šlo o vrchol celé akce. Text to byl nejvyzrálejší, s typickými Františákovými prvky, které byly představeny již v jeho nejznámější hře, Doma. Hluboká znalost zobrazovaného prostředí, kde se odehrává nějaké rodinné drama, je prokládána únosným sarkastickým humorem, který působí jako nepostradatelná ingredience.

Velké příležitosti se zde chopil Norbert Lichý v titulní roli, která mu umožnila plně rozvinout geniální jevištní minimalismus. Zcela přirozeně ovládl celý prostor, přičemž však ostatní nezastínil. V mých očích se zde předvedl v jednom ze svých nejlepších hereckých výkonů, i když se jednalo o "pouhé" čtení. Velký dík patří také Tomáši Rossimu, který nevtíravým, přesto však výrazným způsobem doprovázel herce na akordeon.

Po Tvém dědovi se představil další "ostravský" zástupce, Tomáš Vůjtek, který v současnosti plní funkci dramaturga v Komorní scéně Aréna. Na ztvárnění jeho textu Jeden den se podílely všechny tři soubory společnými silami. Příběh začal velmi slibně jako sonda do denní rutiny dvojice na sklonku života, ale postupem času vyústil ve vraždící smršť, za kterou by se nemusel stydět žádný béčkový horor. Pro herce to byla příležitost položit se do vyhraněných, výstředních poloh, ve kterých si všichni očividně rochnili.

Tento text symbolicky odrážel přístup prezentovaných autorů. Jakékoliv téma, i sebevážnější, není prozkoumáváno v dramatické poloze. Vždy se tam objeví humor, který téma ve výsledku přehluší. Jedinou výjimkou byl text Martina Františáka, kde obě roviny byly v harmonické symbióze. Právě Tvůj děda nejvýrazněji přesvědčil, že by snesl i uvedení v plnohodnotné inscenační podobě a třeba právě v prostoru Márnice.

První ročník přehlídky 7 statečných na jedné ose přes všechny výhrady dokázal životaschopnost nápadu uvést neuvedené texty alespoň formou scénického čtení a diváci v Ústí nad Labem, kam se příští rok přehlídka přesune, se mají na co těšit.

Text vyšel v Literárních novinách 2008-26.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama