Všechny barvy aktuálnosti (Zimní Colours of Ostrava 2007)

15. června 2010 v 15:13 |  Hudba - vydáno jinde
Ve své první zimní verzi nabídl festival Colours of Ostrava barvitý program, který dal zapomenout na venku probíhající urputnou sněhovou vánici, malinko mu však scházela odvaha.

Pořadatelé oceňovaného hudebního festivalu Colours of Ostrava představili ve dnech 26. a 27. ledna v prostorách Domu kultury města Ostravy poprvé i zimní alternativu této akce. Jednotlivá vystoupení se střídala ve společenském a divadelním sále, a tak se na návštěvníky podvakrát řítil nezadržitelný osmihodinový hudební proud. Program byl obohacen o hudební filmy promítané v kině Art a o workshopy flamenca, salsy a břišního tance.

S nevděčnou rolí prvních vystupujících se museli vypořádat vítězové Setkání kytaristů 4 Dohody a 3 tuny. Oprávněnost přítomnosti obzvláště první zmiňované kapely je diskutabilní. Jejich hudba je zcela neoriginální a texty jsou založené na životní zkušenosti náctiletých prožívajících první lásky. Jejich snaha ničím neurazit ústí v naprostou sterilnost a časté opakování jistých slov (láska, doteky a sny) působí jako žíravina, která zahubí jakýkoliv náznak poetičnosti. Členové druhé kapely (3 tuny) pro změnu pochopili, že se svým minoritním, lehce avantgardně laděným projektem Kašel miminka se příliš neprosadí, a tak stvořili přístupnější elektrickou verzi téhož.

Pro mnohé návštěvníky však právoplatný začátek obstarala až kapela Al- -Yaman, která během chvilky roztančila všechny přítomné. Velkou zásluhu na tom měla jemenská zpěvačka Aswaq Abdulla Kulaib. Tato subtilní dáma s mohutným hlasem, který dokáže posadit do různých poloh, zásobovala publikum nekonečnou energií a radostí. Hudba Al-Yaman je více než zdařilým pokusem o české Transglobal Underground. Je jen škoda, že nejzajímavější zvuky jsou nasamplovány, čímž se živí hudebníci sami odsuzují do role zbytečných statistů.

Václav Koubek se zde představil společně s irskými The Hogs a jejich spolupráce je nadmíru přínosná. Tato kapela hrající tradiční irskou hudbu dodává Koubkovým písničkám poslední kapku hospodské autentičnosti a posluchači zasaženému Loachovým filmem Zvedá se vítr, který je promítán v rámci letošního Projektu 100, poskytuje konejšivou útěchu. Syrovost přednesu je podpořena nakřáplým hlasem Michaela Caseyho, který zdárně konkuruje tomu od Toma Waitse. Při toulkách irským venkovem, ale také v Dublinu lze na podobnou kapelu lehce narazit. Pokud má člověk takové štěstí, Guiness hned chutná o poznání lépe.

Ono násilí plodící násilí spojené s jakýmkoliv válečným konfliktem, které je ztvárněno v Loachově filmu a jež si v současné době mnozí nedůvěřivci ověřují na několika místech na světě, si osobně prožili členové Dubioza Kolektivu z Bosny a Hercegoviny a v jejich hudbě je to hodně znát. V jejich podání je mix hiphopu, reggae, dubu, hardcoru a bosenského folklóru ostrý jako žiletka. Taková životní zkušenost tříbí názory a ústřední trojice rapujících a zpívajících členů se s nimi nijak netají. Do nich se promítá jednak minulá zkušenost ("we can't forget and we cannot forgive"), ale také frustrace vyvěrající z neutěšené bosenské současnosti ("bring the system down"). Jako perla se vyjímala opět zpěvačka Adisa Zvekic hlasem, který vynikal sytostí a barevností. V její technice bylo znát, že se věnuje studiu tradičního stylu sevdah (bosenská balada).

Kdo vystoupení Dubioza Kolektivu považoval za vrchol večera, byl záhy vyveden z omylu francouzskými Sergent Pépčre. Jejich směs balkánské, cikánské a orientální hudby okořeněná cirkusovým rejem dala na chvíli zapomenout na vážná témata. Svou bezprostředností, hudební virtuozitou a smyslem pro humor si podmanili všechny přítomné. Dokonce vůbec nevadilo, že se jejich vystoupení konalo v divadelním sále. Tancechtiví si svůj kousíček místa našli. S každou další minutou jejich vystoupení gradovalo a kromě různých komediálních čísel bylo nejsilnějším okamžikem, když Lino Van Tuyo předvedl, že i tuba může znít jako didjeridoo.

Po tomto vrcholu už mnohým nezbývala potřebná energie na shlédnutí ostravských Evolution Dejavu, dalších zástupců etnotaneční scény. Od posledního vystoupení se trochu pozměnilo obsazení - jejich řady rozšířil Tomasz Osiecki (sitar, baskytara) a přidal se jeden z nejnadějnějších hráčů na djembe a darbuku Palo Nowak, což jejich vyznění dost pomohlo. Škoda jen, že kapela stále zápasí se špatným nazvučením. Všechny živé nástroje jsou beznadějně přehlušeny DJem. Také by vůbec nevadilo, kdyby zpěvák David Žyla ubral ze své přehnané snahy o mystiku, která vyznívá dost úsměvně. Mantra bohužel nevznikne opakováním prázdného sloganu.

Myslet na rakety
Druhý festivalový den už tolik silných momentů nenabídl. Nejvíce se očekávalo od orchestru Boban i Marko Marković Orkestar (Srbsko). Jejich zvuk je sice mocný, ale jako by jim scházela potřebná živelnost a autentičnost, která by posluchače náležitě strhla. Chvílemi se skupina jevila jako přežvýkaný prefabrikát vhodný pro vydělávání peněz na západních pódiích. (Možná, že jim jen uškodilo špatné nazvučení. Hudba hrála tak nahlas, že všechny nástroje se slily do jednoho ohlušujícího rachotu.) Velkým zklamáním bylo vystoupení obživlého Trabandu. Jedno se Jardovi Svobodovi nedá upřít, a to jeho snaha o změnu zvuku. Ne vždy se to však povede ku prospěchu věci. Jejich současný sound má skoro až křesťanský háv. Ani ne tak přítomností harmonia, ale spíše urputnou snahou do veršů nasoukat pravdu. Pravda však bolí a odhaluje prachsprostou banalitu. Zdárně jim konkurovala druhá hvězda tohoto večera. Americký hiphoper Afu-Ra, který celý festival uzavíral, svým nezdolným vynucováním si odezvy od publika (v podobě primitivního Yeah) pomohl mnohým vyřešit dilema, v kolik se odebrat na tramvaj.

Díky tomu, že Tomáš Kočko se svým Orchestrem a ani Terne Čhave nijak nevybočovali z průměru, největším překvapením druhého dne se stali Bratři Orffové. Ivan Gajdoš došel od křesťansko folkových U Hřebíčků, jejichž texty výrazně oplývaly přírodní lyrikou, až k melancholik-urban-emo-folkovým Bratrům Orffovým, kde jeho křehký hlas nachází náležité útočiště. Jejich hudba sice na povrchu pouze bublá, ale pod povrchem nezadržitelně vře emocemi. Jeden jejich verš ("říkám jí, holka, přestaň myslet na rakety") získal zcela nechtěně aktuální rozměr, čímž oživili silná témata předchozího dne. Vnímavé publikum ho ocenilo potleskem.

Ve svém prvním zimním ročníku festival Colours of Ostrava nabídl barvitý program, který dal zapomenout na venku probíhající sněhovou vánici, malinko mu však scházela odvaha. Celá dramaturgie byla postavená převážně na známých nebo osvědčených jménech z letních ročníků. Bylo by příjemné, kdyby se pořadatelům příští rok podařilo sehnat některou v České republice neokoukanou hvězdu, jak tomu bývá v létě.

Text vyšel v Literárních novinách 2007-6.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama