Červenec 2010

Colours nic nezastaví! (Colours of Ostrava 2010)

27. července 2010 v 10:05 Hudba - vydáno jinde
Festival Colours of Ostrava si v předchozích ročnících vybudoval tak skvělé jméno, že se letos úsilí celého realizačního týmu přetavilo v úspěch z největších - festival byl již několik týdnů před začátkem vyprodán. To posunulo loňskou laťku zase o trochu výš - v roce 2009 se totiž festival podařilo vyprodat na jeden den, a to konkrétně v sobotu.

Dá se říci, že především loňská zkušenost s obrovským počtem návštěvníků byla hnacím motorem pro snahu o zkvalitnění diváckého komfortu, což se pořadatelům letos opravdu podařilo. Toto bylo zřetelné hned při první procházce festivalovým areálem, kde u hlavních podií bylo více prostoru a také nově přidané tribuny pro ty, kteří preferují při poslechu posezení. Byla vybudovaná druhá provizorní lávka, která měla ulevit davům lidí, jež proudí mezi dvěma hlavními částmi festivalového areálu. Dále byl hudební stan vedle hradu nahrazen otevřeným podiem, opět byla zvětšena divadelní scéna, ale především byla v jednom z pavilonů na výstavišti představena stylová newyorská scéna s jazzovým zaměřením.

Tohoto komfortu si diváci mohli užívat hned ve čtvrtek, kdy se jich do areálu přišlo podívat na zahajovací koncert, dle mého odhadu, zatím nejvíce v historii, což můžeme také přidat na seznam letošních úspěchů. Sice to v duši skeptikově vznášelo otázku, jak to asi bude vypadat v těch nejexponovanějších dnech, ale ani při plné návštěvě kvalita pobytu nijak zvlášť netrpěla. Zdá se, že pořadatelé našli optimální průnik mezi počtem scén a počtem návštěvníků. Ale to by nebyl festival Colours, aby příští rok nemířil zase o něco výše.

Díky tomuto úsilí se tedy publikum mohlo naplno nořit do prozkoumávání multižánrového a multikulturního programu s hlavním důrazem na hudbu kořeněným divadlem, filmy, přednáškami, dílnami atd. Hudební program svým mustrem odpovídal tomu, čemu diváci přivykli v minulých letech: vyvážený mix známých a neznámých položek s důrazem na world music s výlety do dalších žánrů a k tomu jako třešinky na dortu pár zvučných jmen popového či rockového ražení.

Staromilci na nové scéně

Výraznou novinkou však byla newyorská scéna zaměřená na jazz, funk a podobné žánry. Stylizovaný prostor v jednom z pavilonů dýchal autentickou atmosférou a koncerty si zde našly mnoho příznivců. Dá se odhadnout, že někteří diváci přišli právě jen na tuto scénu.

To potvrdil třeba hned úvodní koncert. José James se s obtížnou rolí prvního vystupujícího vypořádal bravurně a dal ihned zapomenout na to, že se nacházíme v Ostravě. Publikum obšťastňoval sametovým hlasem a konejšivými songy, které byly umně narušovány především nervním bubeníkem, jenž jim dodával dynamičtější ráz. Nejzdařilejší byly však duety s dámou, jejíž jméno jsem si bohužel nezapamatoval. Její hlas i frázování si v několika skladbách, kdy se ke kapele přidala, v ničem nezadalo s tím, co předváděl José.
José James, autor: Petr Piechowicz

Je jen škoda, že se pořadatelé neodvážili k přizvání nějakých zástupců progresivnějšího ražení. Většina vystupujících na newyorské scéně byla sice zvučná jména, ale vyznávali spíše tradičnější pojetí. Za všechny lze jmenovat Amit Chatterjee Aliance. Na podiu se jakoby potkaly dvě kapely, kterým to dohromady moc nefungovalo. Rytmická složka šlapala znamenitě, jenže jim to narušoval Amit na kytaru společně s kolegou za klávesami. Oba to jsou dozajista zruční hráči, jenže po nějaké době se stane otravným sledovat exhibici někoho, kdo potřebuje publiku dokazovat, že, řečeno s nadsázkou, umí zahrát 180 not za 20 sekund či má nutkání se s kolegou trumfovat v kudrlinkách. Potenciál je v nich obrovský, jenže jim trošku chybí koncepce.

Všeho moc škodí

Zástupce progresivnějšího proudu se však na festivale také objevil, a to na jedné z hlavních scén. Norští Jaga Jazzist však trpí jiným mnou odpozorovaným neduhem, který je rozšířený jako nějaká infekce. I když je jich na podiu devět, velký prostor má elektronika. Neznalý posluchač by při poslechu nahrávek mohl dojít k přesvědčení, že valná část hudby je nasamplovaná. Pokud by naopak znal počet muzikantů, mohl by doufat, že je to vše hráno živě. Bohužel u Jaga Jazzist je pravda někde uprostřed, a tak se část hráčů dostává do pozice nadbytečných statistů, kteří se v této hromadné vřavě, kdy střídají nástroje jako na běžícím páse, ztrácejí. Kompozičně je v této kapele dozajista značný potenciál, jenže by jí slušela, ač se nerad opakuji, jistá umírněnost. Když to přeženu: uměním není to, co muzikant umí zahrát, uměním je to, co umí nezahrát.

Dalším takovým příkladem byla jedna z hlavních hvězd letošního ročníku - Afro Celt Sound System. Jejich fúze nejrozličnějších žánrů s krásnými melodiemi podporována výjimečnými hlasy má obrovskou sílu, která zaručeně roztančí i deštěm zmáčené publikum a zároveň z ní mrazí v zádech. Jenže ten, kdo není stržen k tanci, se může v průběhu jejich dunivé produkce věnovat oblíbené hře: hádej, kdo a na co hraje. Pokud by ovšem nepropadl šálivé představě, že to všechno dokáže obstarat jedna zručná osoba s laptopem. Je totiž děsivým zjištěním, že i takto vytříbení muzikanti se nechávají bez mrknutí oka přehlušit nasamplovanými zvuky. Paradoxní je to obzvláště v situaci, kdy je na podiu jeden hráč na djembe, druhý na tabla či buben dhol a třetí za bicí sestavou. Tato trojice podporovaná dalšími hudebníky musí přece bez přispění mašinek zvládnout vykouzlit taneční rytmus.

Všem podobným uskupením dal lekci z uměřenosti a účinnosti Philippe Garcia během vystoupení Erik Truffaz Paris Project. Tento dubstepový bubeník vyplnil rytmický prostor strhujícími beaty a dokázal, že vítečnou taneční hudbu může vytvořit muzikant i naživo, což samovolně kouzlilo blažený úsměv na tváři.
Philippe Garcia, autor: David Webr

Více než vyrovnaným partnerem mu byl hlasový mág Sly Johnson, který svou lehce vyšinutou životní zálibu v napodobování různých zvuků dotáhl k dokonalosti. V každé sekundě bylo znát, že je to rozený šoumen. Tuto dvojici doplnil ve své tradiční upozaděné roli trumpetista Erik Truffaz, který díky tomu každý svůj part proměnil v blyštivou perlu. Přestože na festivalech bývá omezený časový prostor pro vystoupení, mohl Sly Johnson alespoň jednou publiku naplno ukázat, jak vznikají smyčky, které on pouštěl a dotvářel. Pokud je čas, jako tomu například bylo při nedávném vystoupení v Brně, je totiž možné vidět, že vznikají v reálném čase. Postupně na sebe kupí různorodé zvuky, jež vyluzuje, do smysluplného celku, který následně tvoří jednu ze základních rovin skladby. I tak se dá bez okolků říct, že hráčskou virtuozitou a celkovou atmosférou se Erik Truffaz Paris Project zařadil mezi vrcholy festivalu, což je o to hodnotnější, když si uvědomíme, že se tato ve své podstatě klubová záležitost odehrála na největším podiu.

Napříč světem

Další nedílnou součástí programu jsou každým rokem všemožní zástupci world music. Letošní ročník otvírala all stars sestava The Gypsy Queens and Kings, což bylo hned na úvod milé překvapení, jelikož se nejednalo o festivalový prefabrikát bez espritu, který by jen lákal na oblíbenost balkánské dechovky. Ba právě naopak se jednalo o energický a energizující otvírák, který odvanul mou lehkou předpojatost vůči tomuto žánru.

Nedlouho po nich se na hlavním podiu představili jihokorejští Dulsori. I když se jedná o moderní převážně bubnovou show s kořeny ve 3. století, hudebníci ctí tradici a navíc dokáží do svých vystoupení dát úplně vše. Sledovat jednu z dam při jejím fyzicky náročném výkonu bylo strhujícím zážitkem a ona se tak stala středobodem celého souboru.
Dulsori, autor: Petr Piechowicz

Severští Valravn pro změnu přinesli trochu temnějšího větru v čele s uhrančivou zpěvačkou. V jejich případě se zase bohužel jedná o moderní spojení tradičních nástrojů s elektronikou, a tak bych se ve svých jemných výtkách jen opakoval.

Nejkřehčí zážitky bylo možné již tradičně načerpat v kostele, kde se zástupci z různých končin světa prezentují v té nejčistší podobě. Toto je totiž scéna, kterou mohou pořadatelé jiných festivalů Colours of Ostrava jen tiše závidět.

Jako první se zde v pátek představila Mor Karbasi s doprovodnou kapelou a posluchače vtáhli do starodávných příběhů sefardských židů. V jejím hlase se kloubí jižanská vášnivost s naléhavostí výpovědi, což má za příjemný následek přenos do jiného prostoru a doby.

Letošním nejexotičtějším zástupcem byla vietnamská zpěvačka Huong Thanh, jež zprostředkovala setkání s tradiční hudbou rodné země (Cai Luong). Hlas Huong Thanh oplývá konejšivou čistotou. Toto vystoupení bylo umocněno dvěma navýsost skromnými spoluhráči: Mieko Miyazaki představila tradiční japonský strunný nástroj koto a Guo Gan z Číny obstarával další historický nástroj erhu. Z jejich mistrovství prýštila vzácná pokora, což bylo náležitě oceněno vnímavým publikem.

Z Finska sem zavítala akordeonistka Maria Kalaniemi, aby představila lidové písně své vlasti či písně švédsky mluvící minority ve Finsku, mezi kterou ona taktéž patří. Z jejího projevu vyvěral prosvětlený klid prost jakýchkoliv nadbytečných gest.

Jediným zklamáním v kostele byl společný koncert Štěpána Raka s Alfredem Strejčkem, za což mohla má neznalost programu, se kterým vystoupili. Až příliš blahosklonně jsem spoléhal na zážitky z předchozích vystoupení Štěpána Raka. I když téma je v jejich programu bezpochyby silné (naděje pro smrtelné nemocné), prosazují ho pro mě nepřiměřenými prostředky. Alfred Strejček je dozajista školený rétor, ale v jeho přednesu bylo tolik nesnesitelného patosu, až nás nadobro vytěsnil z kostela.

Od ženské výpovědi po pořádný kravál

Mezi hlavní lákadla letošního ročníku patřila písničkářka Regina Spektor. Obdivuhodné bylo nástrojové obsazení, kdy Reginu hrající na piáno doprovázely bicí a housle, což vytvářelo alternativní a křehkou atmosféru. Toto se však záhy vyčerpalo a do popředí se dostal průvodní znak této obdivované hvězdy současnosti: její neobyčejnost totiž nejspíše spočívá v naprosté obyčejnosti.

O poznání lépe vyšla z přímého souboje dvou písničkářek Švýcarka Sophie Hunger, která vystoupila před Reginou Spektor. Dáma je to stejně křehká, ale v jejím projevu i hlase se skrývá daleko silnější naléhavost. V zádech má podporu v podobě sehrané kapely, která vzácně šlape. Pokud to vydrží i nadále, snad se stane osobitým hlasem své generace.
Sophie Hunger, autor: David Webr

Od ženské křehkosti se však dalo přenést k hlasitějším mužským projektům. Acoustic Ladyland s hráčkou na baskytaru tvořil pomyslný most mezi dvěma břehy. V jejich případě je název krajně zavádějící, jelikož jejich hudba rozhodně není akustická. Spíše se jedná o dunivou valivost s vřískajícím saxofonem odkazující na více jak deset let stará alba a zvuk japonských Ground Zero či podobných projektů. Je potěšitelné, že i v dnešní době dělá někdo takovou hudbu.

Finští Alamaailman Vasarat se zase vyznačují zběsilostí, kterou se vypořádávají s permanentní kocovinou. Vřava elektrifikovaných cell, dechových nástrojů a bicích může slabší povahy dohnat ke stánku, kde do sebe kopnou panáčka něčeho ostřejšího.

Jakýmsi opakem oproti finské nespoutanosti je britská kapela Porcupine Tree, která v tom nejlepším navazuje a dále rozvíjí přístupy velkých jmen progresivního rocku. Porcupine Tree se dokáže pohybovat od písní na akustickou kytaru až po propracované skladby s několika zvraty a pár pasážemi až s metalovým nádechem. Toto pro mě osobně bylo největší lákadlo v programu a hned zkraje mohu říct, že jejich vystoupení bylo jednoznačným vrcholem festivalu.

Z hudby Porcupine Tree je cítit velká promyšlenost. Když už jsou jednou se skladbou spokojeni a nahrají ji, příliš se nehrnou do nějakých převratných změn během živého hraní. Ona jim to ani moc nedovoluje videoprojekce, která běží v průběhu koncertu. V mnohých případech se jedná o klipy k jednotlivým skladbám, které umocňují hudební a textovou výpověď. Jedním z nejsilnějších momentů byla vygradovaná pasáž ve skladbě Way out of here, kdy v klipu vlak přejede dívenku nespokojenou se svým životem: metalové riffy stupňovaly napětí, vlak se nezadržitelně blížil a právě ve chvíli, kdy se vlak střetl s dívkou, v hudbě nastal vrchol a do publika se rozsvítila světla, z čehož všeho až v zádech mrazilo.
Porcupine Tree, autor: Petr Piechowicz

Zpěvák a hlavní duše kapely, Steven Wilson, ukázal, že i za jemným zjevem se může skrývat obrovská síla v hlase i hudebním zápalu. Společně se zbytkem skvěle šlapající kapely předvedli soustředěný a navýsost profesionální výkon, který našel patřičnou odezvu u publika. A mě se chtělo s diváky křičet: Konečně pořádný kravál na Colours of Ostrava!

To by tady však ještě nesměli být Iggy Pop & The Stooges, kteří i přes svůj pokročilý věk nemají konkurenci v kraválu, který jsou schopni vytvořit, a v energii, která z podia úplně tryská. Oproti Porcupine Tree si The Stooges nedělají hlavu s nějakými kudrlinkami. Toto je prostě rock'n'roll: vazbící kytara, těžkotonážní bicí a hutná baskytara. Iggy Pop sice spoléhá na pár osvědčených triků, ale ty stále fungují. Může nadávat, může křepčit, může se stavět do svých oblíbených póz (jako pes na čtyřech), může plivat a diváci mu to pořád budou žrát. A co teprve, když si na podium nechá vytáhnout skupinku šťastlivců, kteří si tam mohou zatančit. To je hned zážitek na celý život. A pro zbytek publika skvělé zakončení celého festivalu dodávající energii na cestu domů.

Ani čeští zástupci však nechtěli zůstat pozadu s energií a hlasitostí. Sunflower Caravan ke své škodě rezignoval na mohutné, klenuté melodie a věnuje se spíše prozkoumávání psychedeličtějších poloh. Také se zdá, že kapela byla neustálými otázkami na absenci zpěváka tak znechucena, až podlehla. To by zas až tak nevadilo, kdyby Andy po této masáži nezpíval skoro v každé skladbě, což je jednoduše řečeno nadbytečné.

Ve zvláštní pozici se ocitla další česká kapela Please The Trees. Na program byli zařazeni v neděli ve 12 hodin. A k tomu všemu ještě do kostela. I s tímto lehkým omezením se muzikanti vypořádali znamenitě a přesvědčili, že si kapela na české scéně zcela právem zaslouží výjimečné postavení. Přesně ví, co chtějí hrát, přesně ví, čeho chtějí dosáhnout. Jejich skladby jsou propracované a přesně vygradované. Podobně jako Porcupine Tree jsou schopni se pohybovat od křehkých písní až po tvrdé plochy. A potom je zde ještě Václav Havelka v pozici vůdčí osobnosti, která oprávněně na sebe strhává pozornost. Toto je rozhodně skupina s obrovským potenciálem, kterou se vyplatí i nadále sledovat.
Please The Trees, autor: Martin Polák

Přírodě neporučíme

Na divadelní scéně byla největším lákadlem La Putyka Rosti Nováka. Zájem byl opravdu obrovský, ale v tomto případě se není čemu divit, jelikož fenomenální úspěch tohoto projektu především u mladého publika je zcela zasloužený. Spojení činohry, tance, živé hudby a akrobacie v přesně odvážených poměrech má mocný a blahý účinek na divákovo rozpoložení. Naneštěstí se do Ostravy přihnala bouře, která vyhnala diváky z divadelního stanu někde v polovině produkce. Oboustranné zklamání, publika i protagonistů, se Rosťa Novák snažil další den zahnat v inscenaci 8 - polib prdel kosům, která má s La Putykou jisté styčné momenty - komunikaci s diváky, akrobacii, trampolínu apod., i když se ve své podstatě jedná o otevřenou zpověď jeho samotného s daleko temnějšími konturami.

Právě tento déšť otestoval připravenost pořadatelů. Až na půlhodinový posun v programu, jedno zrušené vystoupení Brendana Perryho, které sice obzvlášť zamrzí, bylo znát, že Colours of Ostrava prostě nic nezastaví, což je skvostnou vizitkou celého realizačního týmu. I proto se již nyní můžeme těšit na jubilejní desátý ročník, který bude nejspíše opět vyprodaný.

Colours of Ostrava, 15. - 18. 7. 2010

Psáno pro Literární noviny, kde to ve 30. čísle vyšlo z prostorových důvodů v lehce krácené verzi.

Pomalu přiznávaná temnota říznutá agresivitou (Nik Bärtsch's Ronin)

7. července 2010 v 16:51 | Krátká glosa a fotoreport o odskoku na Nik Bärtsch’s Ronin do Rakous |  Nik Bärtsch's Ronin & Mobile
Z čtyřdenního putování po krásách naší vlasti jsme si v sobotu 3. 7. 2010 odskočili na další koncert Nik Bärtsch's Ronin hned za hranice do rakouského Waidhofenu na místní Musikfest.

Toto vystoupení plně potvrdilo má slova ohledně nových skladeb z chystaného alba, což jsem lehce rozebíral v textu o druhé cestě do Švýcar. Znovu jsem se tedy ujistil v tom, že nové kompozice navazují na ty z alba Holon (Ritual Groove Music 8, ECM, 2008) a že jsou naplněny temnějšími odstíny. Tato ponuřejší atmosféra vyvěrá především z množství jakoby orientálních motivů, které se Nikovi Bärtschovi do kompozic v poslední době vkrádají. Krásným příkladem je třeba hned první Modul 42 z alba Holon, kde se vyjevuje japonský motiv. A zdá se, že v tomto trendu bude pokračovat i na další nahrávce, která byla na jaře nahraná, ale vyjde až na podzim.

Přestože Ronin hraje značně často, z jejich zápalu lze vyčíst, že je to pořád baví. A baví je to natolik, že se dokáží do každého tónu pořádně opřít. Někdy až způsobem nevídaným, evokujícím lehkou agresivitu, který mne přivedl na tento příměr:

Nik Bärtsch's Ronin mi připomíná řidiče moderního auta se slabým motorem. Jezdí sice bezpečně, ale přesto se snaží tento motor vytáčet tak, aby z něj vyždímal maximum. Jako například v situaci, kdy muž veze svou manželku s kontrakcemi do porodnice.

Ronin a jemu podobné kapely či projekty fungovaly vždy v jasně definovaných hranicích žánru postaveném na redukci a opakování. A zdá se, že jednotlivým hráčům je v něm už malinko těsno, a i když jej opustit nechtějí, alespoň jej šponují do maxima.

Tento aspekt je také umocněn daleko větším množstvím zvratů v kompozicích. Když je to ještě podpořeno patřičným důrazem, účinek jejich hudby se dá přirovnat k ničivé vlně tsunami. Když už jsou hudebníci takto rozjetí, nelze se potom divit tomu, že se třeba baskytarista Björn Meyer v dobrém slova smyslu ztratí v několikaminutovém obdivuhodném sólu.

Paradoxně však největší ohlas u publika zaznamenaly ty nejstarší skladby, které jsou postaveny právě na redukci a opakování. Jen obtížně si lze u takové hudby představit roztančené publikum, ale zde se to Roninu povedlo například Modulem 27 z alba REA (Ritual Groove Music 5, TMR, 2004), za což na konci sklidili obrovské ovace.

Je příjemné si potvrdit, že i takto náročná hudba funguje i na festivalech v letní atmosféře před pivem šmrnclým publikem, a tak nezbývá než se dál těšit na nové album, i když při vyhranosti kapely je jasné, že na jaře nahrané skladby už jsou dávno posunuty úplně jinam.

Nik Bärtsch's Ronin
Musikfest 2010, Waidhofen an der Thaya, Rakousko, 3. 7. 2010

Pár fotek (všechny najdete zde):