Srpen 2010

Přesyceni odříkáním (Nik Bärtsch's Ronin: Llyrìa)

22. srpna 2010 v 17:57 Nik Bärtsch's Ronin & Mobile
V pravidelném dvouletém odstupu se již potřetí u mnichovského ECM připomíná Nik Bärtsch's Ronin s novým albem Llyrìa.
Llyria
K přemítání nad aktuálním počinem se lze odrazit od názvu, který odkazuje na nedávno objeveného světélkujícího živočicha z mořských hlubin. Jedná se prý o stvoření tak zvláštní, že ani biologové si neví rady s jeho zařazením. A něco podobného může napadnout posluchače po prvních posleších alba Llyrìa. Je to samozřejmě pořád Nik Bärtsch's Ronin - jejich zvuk je rozpoznatelný a nezaměnitelný, ale prvotní dojem by se dal shrnout pod pojem podivnost. A ještě snad také neuchopitelnost. Ale to bývá stejné s každou jejich novinkou.

Nejblíže má samozřejmě k předchozímu albu Holon (Ritual Groove Music 8, ECM, 2008), ale dochází tady k několika zásadním změnám. V prvé řadě se jedná o kompoziční posun. Pokud v minulosti kapela přiváděla posluchače do extáze skrze odříkání, museli bychom si začít myslet, že se Ronin a především hlavní skladatel Nik Bärtsch již toho odříkání přesytili.

Je pochopitelné, že se nedá jeden mustr ždímat donekonečna, hudební jazyk se přirozeně vyvíjí, ale současný stav končí zdánlivě někde ve vzduchoprázdnu. Zdá se, že Nik Bärtsch v poslední době trpěl jistým kompozičním přetlakem, a tak se snažil veškeré své nápady napěchovat do několika skladeb. Pokud si ve skládání tolik věří, že jen málokterý jeho Modul skončí v koši pod stolem, což se lze domyslet podle čísel na několika posledních albech, mohl by těch Modulů napsat klidně dvojnásobek. Jenže Nik Bärtsch se spíše snaží své nápady a motivy vložit do několika málo kompozic. Výsledkem je potom několik zvratů v průběhu skladby, které bohužel někdy vyznívají příliš násilně. A navíc to má mnohdy i jeden nepříjemný efekt: to, co bylo do té doby křehce vystavěné, se ztratí.

Modul 52 je jedním z takovýchto příkladů. V této skladbě je základní motiv trpělivě vystavěn a vygradován až s lehkým rockovým nápřáhem. Jenže potom se zde začnou kupit různé zvraty. K nosnému motivu se dokáží v průběhu vrátit, ale ony mezihry působí až příliš naroubovaným dojmem. Trošku to vypadá, že Nik Bärtsch ztratil odvahu stavět a gradovat jeden motiv klidně 10 minut, což mívalo mocné hypnotické účinky. Už to není onen valivý minimalismus typický pro období před příchodem k ECM, který za jakýchkoliv okolností rozhýbal posluchače či který jej pomyslně někam táhnul.

Jako další změnu můžeme zmínit nové postavení Sha a jeho alto saxofonu a bass klarinetu. Již nástrojové obsazení, kde mně osobně hodně chybí můj oblíbený kontrabass klarinet, naznačuje onen posun. Sha o něco méně plní roli jednoho z rytmických prvků a daleko více jeho pasáží je melodických.

To však vůbec neznamená, že by to bylo jenom špatně. Ba právě naopak. Hned první skladba (Modul 48), kde Sha dostává hodně volnosti, svou křehkostí, strukturou a atmosférou odkazuje na úvodní kompozici z alba Holon (Modul 42). Jistou spojnicí je i něco, co bychom mohli nazvat orientálními motivy, které se zdají být jedním z typických poznávacích znaků pro toto Bärtschovo období.

Na koncertech bývá největším zážitkem vytříbené umění bubeníka Kaspara Rasta a je značně potěšitelné, že právě na této nahrávce je mu dán prostor, kde své kvality dokazuje. Obzvláště slyšitelné je to v posledních dvou skladbách (Modul 51, Modul 49_44), které se opět vyznačují až rockovou gradací. Kaspar Rast si zde v exponovaných chvílích především pohrává s důrazem a stává se tak středobodem hudebního přediva. A právě skoro na závěr si schovává to nejlepší ze svého umění: se strojovou přesností ukazuje, za výrazného přispění perkusionisty Andiho Pupata, jak zní "elektronická hudba" hraná živým hudebníkem.

Právě tyto dva závěrečné moduly mají nejblíže k tomu, jak v současné chvíli zní Ronin během živých koncertů. Jako by jim to omezení, ze kterého v minulosti vyšli, už bylo příliš těsné, a tak se snaží všemožnými způsoby to ohraničení alespoň částečně posunout. Vzhledem k tomu, že se Ronin v poslední kompozici (Modul 49_44) vrací v závěrečné pasáži tam, kde nás opouštěli na předchozím albu Holon (Modul 44), může se klidně jednat jen o uzavření jedné kapitoly, neřkuli odbočky, v životě této kapely. Jedné, leč možná nesmírně poučné!

Nik Bärtsch's Ronin: Llyrìa (Ritual Groove Music 9), ECM, 2010