Říjen 2010

Koreou v oparu a odéru II

12. října 2010 v 0:36 Z cest
(První část zde)

Autem po Koreji

Kromě čajů jsme do Koreje jeli především za přírodou a památkami. Po celém území je roztroušeno mnoho národních či provinčních parků a také několik kulturních či přírodních památek zapsaných na seznam UNESCO.

Chrám Anguk-sa

Abychom těch pamětihodností stihli co nejvíce, rozhodli jsme se i přes varování ohledně bláznivosti místních řidičů pronajmout auto. To jsme si objednali dopředu na internetu, čímž jsme dosáhli na 40% slevu. V našich plánech jsme se vyhýbali všem velkým městům (1,5 mil. obyvatel a více), abychom se nezasekli v nějaké zácpě či se nemotali po centrech při hledání parkoviště. Nakonec to nebylo ze strany místních až tak bláznivé. Na světě je spousta jiných zemí, kde je řízení daleko větší noční můrou. Rychlost v Koreji totiž hlídají všudypřítomné kamery. To je opodstatněné, jelikož jet 60 km/h mimo obec je mnohdy úmorné a láká ke zrychlení. Pokud má cesta 4 pruhy, povolená rychlost je potom 80 km/h, ale tu zbržďují semafory. Pokud se jedná o dálnici, lze si vychutnat rychlost 100 km/h a ve výjimečných případech potom maximálních 110 km/h. Jediným nešvarem je časté ježdění na červenou, kterému se dá ale v mnohých situacích přizpůsobit (v překladu míněno: jezdit taktéž, jinak by to troubení bylo neúnosné).

Zajímavou kapitolou jsou potom auta. U nás je dost výrazná tendence plivat na Škodovky. Zajímalo by mne, jak by se místní odpůrci této značky tvářili, kdyby u nás zastoupení české produkce bylo podobné tomu, co lze vidět v Koreji. Odhadem asi 98% všech aut je totiž korejské produkce (především Hyundai a KIA). Vidět auto v jiné než bílé, šedé, stříbrné či případně černé barvě je skoro zázrak. To asi vychází z přesvědčení, že tyto barvy jsou šťastné a jejich majitel nebude bourat.

Ulice v Seoulu

Pro větší představu zde načrtnu naši cestu v bodech, u některých si dovolím se obšírněji pozastavit. Naše putování jsme započali na mezinárodním letišti v Incheonu, kde jsme si vyzvedli objednané auto i s navigací. Odjeli jsme se aklimatizovat na nedalekou pláž Eulwangni. Potom jsme vyrazili na sever na ostrov Ganghwa-do, který jsme podrobněji prozkoumali. Zlehka jsme začali v městečku Gilsang. Následovalo opevnění Samnangseong, kde se uvnitř nachází chrám Jeondeung-sa. Jako trénink na další výstupy nám sloužil výšlap na Manisan (469 m). Vydýchali jsme se u prohlídky dolmenu Bugeun-ni a stojícího Buddhy vytesaného do kamene nedaleko hlavního správního střediska Ganghwa-eup. Potom nás na tomto ostrově už jen čekala dvě pobřežní opevnění proti zlotřilým Japoncům: Gwangseongbo a Deokjinjin.

Bugeun-ni dolmen (Ganghwa-do)

Další plánovanou zastávkou měl být NP Bukhansan nedaleko Seoulu. Po noční jízdě okrajovým Seoulem se ukázalo, že onen výchozí bod na doporučený výšlap do tohoto NP se sice nachází u stanice metra, ale mezi paneláky, kde bylo značně rušno. Po zvážení našich možností (vzhledem k tomu, že jsme převážně spali v autě, nebylo by na takovém místě kam chodit na záchod), jsme se rozhodli tento park oželet. Případně se do něj vydat na konci pobytu ze Seoulu. Noční jízda nás zavedla k nějakému jezeru, které jsme si dopoledne obešli, abychom načerpali dostatek sil na moderní architekturu v Heyri a Paju Book City.


Heyri

Heyri je oáza umělců plná muzeí, galerií a kaváren. Ty jsou roztroušeny po domech, které se vyznačují jasným architektonickým rukopisem. Až si člověk říká, jak dobře se ti umělci v Koreji mají, když si mohou dovolit bydlení v takto nákladných domech. Původně to prý bylo zamýšleno v duchu velšského Hay-on-Way, což je kouzelná vesnička plná obchodů s knihami, ale Heyri je spíše zaměřené na výtvarné galerie. Za knihami je lepší se vydat do Paju Book City, kde se pro změnu v moderních budovách koncentrují všemožná knižní nakladatelství. Pravda, knížek si tady člověk moc nekoupí. Alespoň se může pokochat architekturou a klást si otázku, jaká síla přinutí veškerou konkurenci se přesunout na jedno místo.

Dalším cílem byla v úvodu zmiňovaná Demilitarizovaná zóna. Asi nejzajímavější zastávkou byl 2. infiltrační tunel. Ten v roce 1975 vykopali Korejci ze severu, aby silou 16000 vojáků za hodinu mohli napadnout svého jižního souseda. Dnes je z toho turistická atrakce, kde se po sestupu po 150-ti metrovém schodišti návštěvníci napojí na hlavní chodbu. Tam se dá 500 metrů projít až do bodu, kde hlídkují jihokorejští vojáci.

2. infiltrační tunel

Z Cheorwonské mírové observatoře si lze zblízka prohlédnout hranici a pohlédnout (focení zakázáno) do Severní Koreje, kde se v dálce krčí "potěmkinova vesnice" Seonjeon. Za ty roky, co je hranice takto střežena, se v této oblasti náramně rozbujela příroda bez jakéhokoliv lidského zásahu. Snad bude v budoucnosti po případném sjednocení jedinečnost místní flóry i fauny zachována formou národního parku. Například místní populace jeřábů je již dnes vyzdvihována v muzeu hned vedle zpustlé vlakové stanice Woljeong-ri, kde se jako memento tyčí vybombardovaný vlak. Již mimo hlídané území leží pozůstatky opět vybombardované centrály komunistické strany. V době, kdy toto území patřilo severu, zde bylo uvězněno a umučeno mnoho obyvatel.

Při přesunu do NP Seoraksan jsme si stihli prohlédnout město Chuncheon, aby nás další den čekala první opravdová zatěžkávací zkouška při výšlapu na Daecheongbong (1708 m). Při pročítání průvodce jsem se totiž podivoval, proč třeba píšou, že na 8 km je potřeba 5 hodin apod. V tomto případě se jednalo konkrétně o 5 km a doporučovali 4 hodiny. Pravda, nahoru jsme to zvládli za 3 hodiny. Ty nám však otevřeli oči. Hory v Koreji jsou totiž naprosto zarostlé, dá se říci, že se jedná o buš, a tak nejjednodušší cesta, jak v takové neprůchodné divočině vytyčit nějakou stezku, je vést ji přímo na vrchol. A k tomu jsou potřeba schody: ať už z kamenů nebo kovové na překlenutí skal. Daleko větší utrpení je potom sestup. V tomto konkrétním případě 2 a ¾ hodiny skákání z kamene na kámen.

Jak slastně se na druhý den relaxovalo v termálních lázních v Osaeku. Tam jsme se vydali i z toho důvodu, že Koreu začal bičovat třídenní déšť jako dozvuk nějaké tropické bouře. Tomu jsme museli přizpůsobit i následující plán. Zbytek NP Seoraksan zůstal tedy neprozkoumán. Zmokli jsme při prohlídce chrámu Naksan-sa. Odměnou nám za to byla pozornost buddhistických mnišek.

U chrámu Naksan-sa

Jeskyně Daegeumgul a Hwaseongul se jevily jako nejlepší nápad pro deštivé dny. Střechu nad hlavou jsme si našli v Samcheoku a i přes ranní déšť jsme vyrazili směrem na Sinnam. Tam se počasí udobřilo, a tak jsme si mohli náležitě vychutnat Haesindang Park, který je plný penisů. Popis není potřeba, fotky mluví samy za sebe.

Jedna ze skulptur v Haesindang Parku

Po tomto nečekaném osvěžení na nás čekal chrám Buseok-sa a následně první skanzen - Hahoe. Ať už chrámy či skanzeny mají v Koreji tu výhodu, že to nejsou zakonzervované stavby. Pořád se v nich žije a je živo. Chrámy jsou většinou opravené, upravené a nazdobené, což platí především o vnitřku, kde se vyjímají pozlacení Buddhové. Naopak na mniších je vidět, že oplývají skromností. Zato život ve starých staveních ve skanzenech musí být malinko náročnější, ač rozhodně romantický.

Od chrámu Bogyeong-sa jsme se vydali na menší procházku kolem sedmi vodopádů. Cestu nám zpříjemňovali hadi vylézající se nahřát. Při přejezdu do jednoho z nejexponovanějších turistických míst jsme se zastavili v dalším skanzenu - Yangdong.

Královské hrobky v Gyeongju

Gyeongju patří mezi nejnavštěvovanější destinace. A to zcela oprávněně. Bylo to také místo, kde jsme narazili na první cizince. Do té doby byl jedinou výjimkou mladý Němec na vrcholu Daecheongbong, který ale studoval v Busanu. Na turisty jsme potom ještě narazili na ostrově Jeju a v Seoulu. Pár dalších výjimek tvořili cizinci, kteří v Koreji žijí. Převážně učitelé. To nám potvrdil i jeden americký pastor, který v Koreji naplňuje Boží vůli již šest let.

V Gyeongju lze najít největší koncentraci královských hrobek a plno dalších památek. Některé z nich jsou zapsány na seznamu UNESCO. Jedná se především o rozlehlý chrám Bulguk-sa a svatyni Seokguram, kde se nachází obrovská socha Buddhy.

Hrobky si lze prohlédnout v několika parcích (Tumuli, Wolseong, Noseo-dong). Svým významem jsou srovnávány s pyramidami v Egyptě. Uvnitř je dřevěná konstrukce, kde byly umístěny rakve a poklady. To bylo zasypáno kamením a následně hlínou, která je pokrytá trávou. Každý se holt přizpůsoboval podnebí, které v dané oblasti panuje.

Dalšími pamětihodnostmi hodnými pozornosti byla pagoda Bungwang-sa a observatoř Cheomseongdae. Lehce odstrčený, ale o to působivější, chrám Golgul-sa je proslavený Buddhou vyrytým do skály (z 6. století), k němuž vede docela adrenalinová cesta. Stojí však za to!

Chrám Seongnam-sa

Aby těch chrámů nebylo málo, prohlédli jsme si zen-buddhistický Seongnam-sa obývaný ženským osazenstvem. Od všech těch pamětihodností jsme utekli si odpočinout do přírody na druhý největší ostrov Geoje-do, kde si lze vychutnat pobřeží plné dalších ostrůvků a skal. Mezi takové patří oblast Haegeumgang.

Absolutní odpočinek náš čekal na dalším ostrově Namhae-do, kde jsme z tzv. "Německé vesnice" utekli na liduprázdné pláže: Songjeong a Sangju.

Pláž Sangju, kde jsem byli úplně sami

Odpočinek se nám vyplatil při nejnáročnějším výstupu naší dovolené. Druhá nejvyšší hora v Koreji,
Cheonwangbong v NP Jirisan, měří sice pouhých 1915 m, ale dvanáctikilometrové skákání z kamene na kámen či skálu nám zabralo 5 hodin. A to raději nemluvím o utrpení na cestě zpět.

Vrchol Cheonwangbong v NP Jirisan

Odměnou nám byl nádherný výhled a setkání s mnichem, jenž nám doporučil se na naší cestě případně vrátit do chrámu Haein-sa, který jsme vynechali z důvodu zavíracího dne.

Potom jsme se zase vrátili k oblíbené kombinaci chrámu (Songgwang-sa) a skanzenu (Nagan). Především skanzen oplýval výraznou fotogeničností, jelikož byl obehnán opevněním, po kterém se dalo procházet a vidět celou vesničku z jiné perspektivy.


Skanzen Nagan

Potom nás čekal jeden z vrcholů - čajové plantáže DaehanDawon společně s nedalekými čajovými lázněmi, nad čímž jsem se rozplýval v úvodu. Následoval ranní úprk do Wan-do, abychom se v sobotní špičce se štěstím stačili i s autem vměstnat na trajekt na ostrov Jeju.

Sopečné Jeju

Pro Korejce je tento největší ostrov snad nejčastějším dovolenkovým místem. Mnozí to prý berou jako cestu do zahraničí. A žádný novomanželský pár by neměl trávit líbánky někde jinde. Ačkoliv jsme s Kateřinou manželé teprve pár měsíců, nás na tento ostrov přivedly úplně jiné důvody. Kromě obligátních čajů to byla především nejvyšší hora Hallasan ve stejnojmenném NP a další sopky a krátery zapsané na seznamu UNESCO.

Kráter na vrcholu Hallasan

Výšlap na nejvyšší horu/sopku Hallasan (1950 m) byl překvapivě ten nejpohodovější ze všech, i když jsme zvolili ten nejnáročnější trek: Gwaneum-sa trail. Nic složitého také nebyla procházka ke kráteru Sangumburi či se vyškrábat na vrchol Seongsan Ilchulbong (182 m), což je vyhaslá sopka a jedno z nejkrásnějších míst v Koreji vůbec.

Seongsan Ilchulbong

Se sopečnou činností je spojena i jeskyně Manjanggul, což je nejdelší sopečná jeskyně na světě, a také některé pláže s černým pískem (Samyang). Na jihu ostrova se nachází městečko Seogwipo s několika vodopády. Vedle vodopádu Cheonjiyeon je to především Jeongbang, který prý jako jediný v Asii padá do moře.

Nepřímou cestou do Seoulu

Po návratu na pevninu jsme se vrátili k dobré praxi. Začali jsme v chrámu Unju-sa, o kterém se říká, že tam kdysi bylo 1000 Buddhů a 1000 pagod. Tolik jich tam dnes už není, ale i tak jich tam je stále více než dost. Mezi ty nejzajímavější patří dva ležící Buddhové.

U chrámu Unju-sa

Nedaleko odtud jsme se vrchovatě nasytili dolmeny v oblasti Hwasun a přesunuli do Provinčního parku Maisan, kde nás doběhla obligátní sprška. Pod dvěma skalami ve tvaru koňských uší se nachází chrám Tap-sa, který v minulosti obýval buddhistický mystik Yi Kapmyong. Ten po sobě zanechal spoustu kamenných věží či pyramid.

Následoval odskok jakoby zpět, abychom si konečně prohlédli vyhlášený, doporučovaný a na seznam UNESCO zapsaný chrám Haein-sa. A rozhodně to stálo za to. Vedle chrámu se totiž nachází speciální budovy, ve kterých je uloženo 81258 dřevěných desek. Na nich je vyryt jeden z nejposvátnějších buddhistických textů: Tripitaka Koreana.

NP Deogyusan

Pro nádherný výhled jsme se s autem vyšplhali do NP Deogyusan. Dále jsme pokračovali pěšky, abychom si prohlédli opevnění Jeoksang Sanseong, podél kterého se i dnes ještě táhnou zbytky osmikilometrové zdi. Uvnitř se také nachází chrám Anguk-sa.

Několik dní dopředu jsem pořád opakoval, že nesmíme minout Provinční park Daedunsan, jelikož jsem si nechtěl nechat ujít padesátimetrový most natažený mezi dvěma skalami a také výstup po dlouhém žebříku. Má očekávání se splnila. Pod vrchol jsme se vyvezli lanovkou a přes most, žebřík (uff) a spoustu kamenných schodů (dvojnásobné uff) jsme se vyšplhali na vrchol Daedunsan (878 m).

Most pod vrcholem Daedunsan

Poslední větší zastávka se konala ve městě Buyeo, které oplývá památkami dynastie Baekje. Ranní rozbřesk jsme si zpříjemnili procházkou uvnitř "horské" pevnosti Busosanseong. Vystoupali jsme na vrchol (Busosan, 106 m), prohlédli si svatyni Samchung-sa, popošli ke skále Nakwa-am (skála padajících květin), ze které prý v roce 660 skočilo 3000 žen do řeky po dobytí pevnosti, a sestoupili k chrámu Goran-sa. Aby toho chození nebylo málo, přes centrum města jsme se vydali k romantickému jezírku. Poslední zastávkou v Buyeo byly královské hrobky dynastie Baekje.

Zaslouženou relaxaci jsme si dopřáli na pláži Daecheon a očistu provedli v přilehlých lázních Boryeong Mud Skincare Center (viz úvod). Potom už následoval již přímý přesun na letiště do Incheonu, abychom vrátili zapůjčené auto a zbývající dny našeho pobytu si užili bez zbytečných řidičských stresů v Seoulu.

Pokračování zde

Koreou v oparu a odéru I

12. října 2010 v 0:33 Z cest

(Z výletu do Jižní Koreje aneb Learn Korean 2010-2012, Visit Korea 2013-2015)

K sepsání následujících řádků (pokusu o cestopis) mne nevede nějaká mocná ambice se dobrat k podstatě korejské duše, jelikož k tomu zdaleka nestačí jediná návštěva a taktéž absolutní neznalost historie a kultury jsou značně limitujícím faktorem. Spíše se jedná o postřehy z dovolenkové cesty za "dobrodružstvím", kdy jsme museli po několika málo dnech oficiální marketingovou akci korejského státu (Visit Korea 2010-2012) nemilosrdně přejmenovat na to, co lze najít v podtitulu.

NP Jirisan

Jak se domluvíme?

Nedělám si vůbec žádné iluze, že by se nějaký cizinec při projíždění odlehlých koutů České republiky byl schopen domluvit anglicky (případně v jistých příhraničních oblastech třeba německy), jelikož znalost jakéhokoliv cizího jazyka je pro lokální obyvatele z pochopitelných důvodů naprosto nepotřebná. To je stejné v každé zemi. Dovolím si však tvrdit, že by se mu při troše dobré vůle ze strany místních obyvatel (použití gestikulace a případně prstů, papíru či země pro napsání číslic) podařilo jakž takž dobrat k tomu, co potřebuje (někam se dostat, objednat si jídlo či zaplatit).

To ale neplatí o Koreji. Ano, dostali jsme se tam, kam jsme potřebovali (v tom nám ale hodně pomohla navigace v autě) a také jsme neumřeli hlady. Ba naopak jsme si náramně pochutnali, ale mnohdy za cenu toho, že jsme do některých restaurací vůbec nešli nebo že jsme potom nevěděli, co jsme si vlastně objednali či co nám donesli.

Hrací neděle v seoulském parku

Místní obyvatelstvo opravdu angličtinu neovládá. Jenže oni ani nemají vůli se nějak domluvit. Spustí na vás korejsky, i když už ze vzezření jim musí být jasné, že nejste strýček a tetička Kimovi z vedlejší vesnice. Můžete na ně tedy koukat jako vyorané myši či dokonce mluvit česky/anglicky, aby zaznamenali, že jim nerozumíte, ale oni si dál vedou svou. A i když tušíte, že po vás chtějí nějaké peníze a vy jim naznačíte, že to mají napsat či použít prsty či nějakou gestikulaci, zaleknou se toho. Ale dál si vedou svou. Korejce prostě "nerozpohybujete".

Ve světle oné marketingové akce je to však zarážející u těch, kteří pracují na turistických informacích. A to i ve větších centrech. Krásným příkladem bylo turistické informační centrum Hantangang, kde je potřeba se zaregistrovat, pokud chcete jet do Demilitarizované zóny nedaleko Cheorwonu. Když pominu ten fakt, že jsme toto TIC nemohli zpočátku vůbec najít, i když jsme se doptávali asi desíti lidí, kterým jsme ukázali v průvodci název v korejských znacích, po vstupu na nás čekalo velké překvapení. Za pultem stálo asi šest žen (a to raději ubírám, abych příliš nepřeháněl), které poté, co nás zaznamenaly, začaly od toho pultu ustupovat a vzájemně se požďuchovat, kteráže to nešťastnice se s těmi vetřelci bude bavit. Černá Petra zůstala v rukách té, která asi jako jediná byla ze sebe schopna vysoukat nějakou tu anglickou větu, i když její slovní zásoba se skládala asi ze stovky slov (a to raději přidávám, abych příliš nepřeháněl).

Vybombardovaný vlak ve zpustlé vlakové stanici Woljeong-ri

Poté, co pochopila, oč nám jde, k čemuž nám opět pomohl průvodce, kde jsou mnohé názvy vypsány i ve znacích, vytáhla mapku v korejštině, kde byly označeny a ručně dopsány v angličtině hlavní body organizovaného výletu. Ten spočíval v tom, že se jede vlastním autem a průvodce sedí v jednom z nich. Ta největší legrace však začala při vyplňování formuláře, aby nám byl povolen vstup do demilitarizované zóny. Na vyžádání jsme paní odevzdali pasy. Když vyrukovala s otázkou "Name?", malinko jsme se zarazili, jelikož toto má přeci v pasech, ze kterých už něco opisovala. I tak jsem raději své jméno nadiktoval. Po vzájemných nechápavých pohledech svou otázku pro jistotu zopakovala a rozšířila: "Name of the car?". Tři dny v Koreji byly málo na to, abychom našemu věrnému průvodci dali nějaké to jméno či přezdívku, a tak jsme nahlásili Hyundai Avante, což kvitovalo s povděkem celé osazenstvo TIC, jelikož to byla první věc, které rozuměl i zbytek dam. Ty tam po pravdě neměly až tak moc co na práci. Od té doby jsem raději na otázku "Name?" odpovídal "Avante", i když to mohlo znamenat, že třeba na trajektu jede nějaký Mr. Avante s autem Hyundai Avante.

Náš věrný průvodce - Hyundai Avante

Abych dámám jen nekřivdil, přiznám se, že i já jsem jim zvedl náladu, když došlo na poznávací značku. Nejdříve jsme si museli odskočit k autu, abychom ji opsali, respektive obkreslili. Poznávací značka se totiž skládá z šesti čísel a jednoho znaku. Právě při přepisování onoho znaku do formuláře se dámám rozsvítila očička a některým dokonce uniklo i nějaké to uchechtnutí nad neumětelstvím cizincovým.

Ta stejná dáma, se kterou jsme zdárně vyplnili formulář, se nám potom "nasáčkovala" do auta, jelikož se asi cítila povinována obzvláštní péči cizincům, kteří se rozhodli pro tuto exkurzi. Tam se ukázal další rozměr korejské znalosti angličtiny, potažmo cizích jazyků. Celkem se snažila nám k demilitarizované zóně, oněm zastávkám či historii konfliktu vůbec něco říct, ale pokaždé narazila na svou omezenou slovní zásobu. Místo toho, aby to nějak opsala a řekla jednoduchou větou, jelikož jsme celkem po prostudování průvodce tušili, co asi tak chce říct, začala ťukat do svého mobilu, kde v překládači hledala ty správné výrazy. Jenže nám potom většinou ukázala takové výrazy, které jsme v životě ani neviděli.

Vysvětlení mi později poskytl jeden Angličan, který tam již tři roky žije a učí angličtinu. Korejci při studiu ve všech předmětech vše podřizují zvládnutí testů. Výuka potom probíhá stylem, že se "zupou" fakta z článků či haldu slovíček, aniž by byli schopni poskládat jednoduchou větu. Nejsmutnější na tom je ten fakt, že když se onen Angličan pokusil hodinu nějak oživit (místo práce s knihou hráli nějakou hru), odpoledne mu volali naštvaní rodiče, že takto to rozhodně nemůže být, jelikož jejich děti nezvládnou test. Korejci holt nejsou stavěni na nějakou improvizaci.

Korejci se rádi fotí. V pozadí vodopád Jeongbang na ostrově Jeju. (Foceno "od boku".)

To mi úplně připomnělo mou korejskou spolužačku na kurzu angličtiny v Exeteru. Nejdříve jsem si její mlčení při výuce vysvětloval přirozenou plachostí, ale posléze jsem zjistil, že ona zná spoustu slovíček a veškeré gramatické jevy teoreticky, jenže není schopna těchto znalostí využít v praxi. Ono je někdy asi lepší mluvit s chybami než mlčet bez chyb.

Vždy s otevřenou náručí…

Když poodstoupíme od neznalosti cizích jazyků, nelze si na základě přístupu místních obyvatel nepovšimnout, že nejsou na cizince příliš zvyklí, ba dokonce snad ani zvědaví. Korejci jsou, bezpochyby zaslouženě, hrdý národ - na svou historii a kulturu. Jenže to může být každý druhý národ. Ale Korejci se v tomto přesvědčení bohužel ještě rádi utvrzují. Díky své uzavřenosti nemají ani šanci se přesvědčit o omylu. Oni totiž povětšinou nikam do zahraničí příliš necestují a když už se v Koreji v těch turisticky méně exponovaných místech někdo objeví, je to pro ně úkaz skoro nepochopitelný. Nejčastěji je napadne, pokud už se nějak domluví, že tam musíte být z důvodu obchodu. To je obzvláště paradoxní, když se vás na to někdo ptá v zastrčeném horském středisku.

Velkým paradoxem je, že takto hrdý národ na svou kulturu si svou jedinečnost potvrzuje na tzv. "Korejské vlně" (Hallyu). Mladé generaci se totiž podařilo s popkulturou protlačit do Číny, Japonska a dalších zemí. Můžeme se odrazit od unylých cajdáků a dojít až k srdceryvným telenovelám, u kterých k pochopení není výjimečně potřeba znalosti korejštiny, jelikož jsou točené podle mustru užívaného na celém světě. Úspěch mají ale fenomenální, a tak se jejich příznivci jezdí hromadně koukat na místa, kde se točily. Ani chrámy, ani paláce, ani hrobky, ale místa spojená s Hallyu jsou u mnohých místních výletníků i cizích návštěvníků na nejvyšších místech seznamu destinací.


Průvodkyně v rukavičkách. Svatyně Jongmyo v Seoulu.

Dalším zajímavým jevem je to, že i v té vlhkosti a vedrech, která v září panovala, byli mnozí Korejci zahaleni od hlavy až k patám. Měli dlouhé kalhoty a tričko s dlouhým rukávem nebo samostatné natahovací rukávy, které onen výše zmíněný Angličan přiléhavě překřtil na "hand socks". A navíc ještě nosili i rukavice. To prý vychází z historie, kdy ten, kdo byl opálený, patřil k nejnižší vrstvě, protože pracoval na poli. Podobným způsobem by se dalo vysvětlit i to, proč se i v moři koupou oblečení. To je však ještě umocněno tím faktem, že Korejci jsou cudní a není slušné druhému pohlaví ukazovat své tělo.

Korejským mužům však nepřijde neslušné to, že vytáhnou pořádný hlen opravdu až z paty. A to tahání je tak výrazné, až to vypadá, že jej tahají ze sousedovy paty. A tak tyto libé zvuky je možné slyšet kdykoliv a kdekoliv - především na ulici či v dopravních prostředcích. Obezřetný člověk se vždy raději ujistí, zdali mu to nepřistálo na nohavici. (Přeci jenom známe přístup k cizincům.)


Korejský pár. V pozadí vodopád Cheonjiyeon na ostrově Jeju. (Foceno "od boku".)

Dalším poznávacím znakem správného korejského muže (středního věku a staršího) je cigareta. Kouří opravdu vydatně a opět se musím opakovat: kdekoliv. Naopak narazit na kouřící ženu je nemožné. Holt postavení obou pohlaví je ve společnosti naprosto odlišné. I když jsou Korejci jednoznačně rodinné typy, role jsou jasně rozdělené, a to ve výrazném patriarchálním duchu.

Relaxace v korejských lázních

Když už jsem se o něco výše zmínil o koupání, je potřeba doplnit, že Korea je plná lázní. A ne ledajakých. Povětšinou je to svět sám pro sebe, kde lze provést absolutní očistu a náležitě zrelaxovat po dni plném památek či zregenerovat po náročném výšlapu.

My jsme navštívili tři různé druhy lázní. Termální v horském středisku Osaek po zdolání vrcholu Daecheongbong (1708 m) v NP Seoraksan, čajové Yulpo Haesu Nokchatang nedaleko nádherných čajových plantáží v Boseongu a bahenní v Boryeongu u pláže Daecheon.

Yulpo Haesu Nokchatang

Lázně jsou povětšinou rozdělené na mužskou a ženskou část a chodí se do nich, jak byl člověk stvořen. K návštěvě prakticky není potřeba vůbec nic. Po zaplacení vstupného člověk dostane klíč ke skříňce, kde si odloží všechny věci. U vstupu do lázní si může vzít žíňku, ve sprchách najde mýdlo a může se vydrhnout. Korejci ještě fasují či si kupují zubní kartáčky a holící strojky. Aby toho nebylo málo, mohou si tam i vyprat. Při východu jsou nachystané ručníky a po osušení je možné se ještě dokrášlit různými gely a krémy.

V lázních jsou však nejdůležitější různé bazény a sauny. Vždycky je tam několik bazénků s vodou o různé teplotě. V Yulpo Haesu Nokchatang to bylo ozvláštněno koupelí v zeleném čaji a dále v mořské vodě. Mořskou vodu měli také v Boryeong Mud Skincare Center, kam se ale především chodí kvůli mořskému bahnu. Je tam velká nádoba, kde si namáčíte štětku a nanášíte bahno na celé tělo. Potom je potřeba počkat cca 20 minut, až zaschne, a spláchnout to v koupeli.

V některých lázních jsou i společné prostory s místnůstkami, kde je různá teplota (od 35 stupňů výše). Dá se tam relaxovat mezi jednotlivými koupelemi či někdy dokonce spát přes noc. Pokud je chcete využívat, je třeba zaplatit malou částku navíc a nafasovat speciální obleček (něco jako pyžámko), aby nedocházelo k pohoršování opačného pohlaví.

Lázně korejského typu rozhodně patří mezi tři hlavní věci, které po návratu domů postrádáme nejvíce. Dále tam musíme jednoznačně zařadit čajové plantáže a vše spojené s čajem.

Nokcha kam se podíváš

Korejský čaj

Čaj a čajové plantáže totiž stály na začátku rozhodování o další destinaci pro naši dovolenou. Po loňském Novém Zélandu a zastávkách na Tchajwanu na cestě tam i zpět, kdy jsme si nakoupili větší množství špičkových tchajwanských oolongů, Kateřina jako milovnice japonských zelených čajů navrhla právě Japonsko. Po prvním nadšení, kdy jsme se vrhli na net, abychom se nalákali nějakými těmi obrázky a prozkoumali alespoň základní fakta, jsme došli k závěru, že to s Japonskem až tak jednoduché nebude (s přemísťováním, cenami apod.). A tak jsem navrhl Koreu. Je to hned vedle, země je to daleko kompaktnější a především korejské zelené čaje se dají svou kvalitou srovnat s těmi japonskými. Prozkoumali jsme obrázky nejen plantáží a nadchli se. Hned jsem zkontrolovali možnosti letenek. Ceny s Aeroflotem byly více než příznivé, a tak bylo rozhodnuto (a do týdne koupeno). Potom už stačilo počkat, až vyjde aktualizovaná verze průvodce Lonely Planet, abychom nastudovali základní fakta a naplánovali cestu. Kromě toho jsme se posléze inspirovali i na oficiálních stránkách korejské turistické organizace (www.vistitkorea.co.kr), kde jsme zaregistrovali onu marketingovou kampaň, kterou jsem si dovolil parafrázovat.


Čajová plantáž DaehanDawon

Čajové plantáže jsme nakonec navštívili tři. Jednoznačným vrcholem byly ty nedaleko Boseongu (DaehanDawon). Jsou totiž umístěny na prudkém svahu, kdy s každým dalším krokem jste lákáni k další fotografii. Lze to tam různě projít a prokličkovat a pořád je na co se koukat. Dokonce lze vystoupat kolem čajových řádků i na jeden vrchol, ze kterého je vidět i moře. Právě moře a vlhké klima napomáhá výsostné kvalitě místní produkce. Ta se v lehkém chuťovém náznaku dá srovnávat právě s produkcí japonskou.

Místní sklízejí čaj 3x až 4x do roka a lístky tvoří základ několika druhům zeleného čaje (Nokcha). Woojeon stojí na vrcholu a lístky (výhonky) na něj se sklízejí před 20. dubnem. Čaj je to jemný, svěží a s lehkou trávovou příchutí. Lístky na Sejak se sbírají, než se plně otevřou, a to na začátku května. Lístky na Joongjak se sbírají do poloviny května a v nálevu je už cítit větší hořkost. Na konci května se ještě sbírají lístky na Daejak, který se vyznačuje vyšším obsahem taninu. V červnu a na začátku července je možné ještě posbírat již odrostlejší lístky, ze kterých se potom dělá jemný nálev (Yep tea), který nahrazuje vodu při běžném pití. Navíc také melou čajové lístky na prášek. Ten se nepoužívá pouze při čajovém obřadu, ale také jako přísada či koření do jídla. To lze vyzkoušet i v místní restauraci, kde třeba servírují nudle ze zeleného čaje (jajangmyeon) a pár dalších pokrmů dochucených čajem.

Čajová plantáž DaheanDawon

Další dvě plantáže jsme navštívili na ostrově Jeju. První byla ne moc propagovaná Jeju Tea Plantation, kde v ceně vstupného byla i ochutnávka čaje. Na této plantáži bylo nejzřetelněji vidět, že už je dávno po sklizni a že ještě nezačali s přípravou keřů na zimu. Byla to spíše buš než upravené řádky. Každopádně i oni umí vyprodukovat různé druhy zeleného čaje ve špičkové kvalitě.

Poslední čajovou zastávkou bylo O'Sulloc Tea Museum a přilehlá čajová plantáž (Seogwang). Toto byla turistická masovka s propracovaným marketingem. Nicméně fungujícím. Mezi museem a obchůdkem pražili čaj (foto 1, 2 a 3) a dávali jej ochutnat, což přesvědčilo nejen nás k nákupu. Spočinout potom bylo možné v přilehlém bistru, kde se podávaly specialitky ze zeleného čaje - nápoje i pokrmy.

Zmrzlina ze zeleného čaje

Pár čajů ze všech tří míst jsme si nakoupili, a tak ještě nějaký ten pátek budeme moci nasávat Koreu ze šálku lahodného nálevu. Co nám však bude rozhodně chybět, je zmrzlina ze zeleného čaje. Ta nám byla po autu dalším věrným průvodcem po Koreji. Pro milovníky čajů a zmrzliny, kam se s Kateřinou oba počítáme, je to totiž ideální spojení letního osvěžení.

Uhas ten oheň aneb Jak se propracovat ke "kimchi absťáku"

A překvapivě na dalším místě toho, co postrádáme, je korejské jídlo. Nazval bych to "kimchi absťák". Napsal jsem "překvapivě", protože korejské jídlo se vyznačuje nesmírnou pálivostí. Dá se říci, že v 90% jídel se nachází čili paprička. A my nejsme Korejci, kteří jsou odkojeni mateřským mlékem s příchutí čili, a tak to zpočátku pro nás byl velký boj, jelikož nejsme příznivci ostrých jídel. A ono mít po jídle rozpraskané rty a sežehlý jazyk je kapitolou samou o sobě. Ale když se nám podruhé podařilo překonat střevní potíže po požití ani nevíme čeho, celé se to zlomilo a začali jsme si doslova "ujíždět" na korejské chuti. Ochutnat se má všechno (samozřejmě i toto má své limity - do syrových ryb, chobotnic či jiných mořských potvor, které si můžete v akváriu u restaurace sami vybrat, jsme raději nešli), a tak jsme si jako ti, kteří maso nevyhledávají, vybrali svou dávku už na půl roku dopředu.

Korejské jídlo

Výhodou korejského jídla oproti českému jsou dvě skutečnosti. Vždy je čerstvé a lokální. Alespoň podle naší zkušenosti. A tak se nám na talíř či do mističek dostaly různé mořské plody, listy, houby, ředkve a i neidentifikovatelné kořeny. A mnoho jiného podle toho, čemu se v dané oblasti dařilo. Jistotou je však vždy lahodné kimchi. To už jsme se potom na něj těšili, abychom mohli ochutnat, jak jej v dané oblasti připravují a jaké jsou jeho nuance.

No a samozřejmě nelze pominout rýži. Ta většinou čekala připravená v misce s poklopem v něčem, co by se dalo nazvat ohřívač a co leželo vedle výdejního okénka. Kdekoliv jsme se v Koreji vrtli, narazili jsme na rýžová pole. A hned vedle bylo políčko s čili papričkami, které se také všude sušily.

Obecně se dá říci, že hned po vstupu či po objednání nám na stole přistálo různé množství mističek s rozličnými přílohami. A během chvilky ten zbytek: hlavní chod a polévka. Pokud se ovšem nejednalo o restauraci, kdy jsme si maso připravovali přímo na stole. Ať už na zabudovaném či doneseném hořáku.

Korejské jídlo

Až úplně na konci našeho pobytu při závěrečné masité večeři jsme se museli smířit s tím faktem, že se lžičkou a hůlkami prostě už nevystačíme a museli jsme vzít na milost poslední nedílnou součást korejského příboru: nůžky. Bez nich bychom ten flák masa prostě nenaporcovali.

Všechno to jídlo jsme řádně splachovali místním pivem. Dvě nejproslulejší značky (Cass, Hite) jsem již znal z Mongolska, a tak jsem si mohl rozšířit obzory o další (Max, OB Blue a bezejmenné černé pivo). Zjednodušeně se dá říci, že všechna světlá piva jsou si podobná a dají se přirovnat k unifikované chuti tzv. europiv. Daleko chutnější byl nápoj (víno) z nakvašené rýže (makgeolli). Dokonce došlo i na ochutnání soju (místní pálenka přirovnávaná k vodce), ale to nám k srdci nijak zvlášť nepřirostlo.


Korejské pivo

Za zmínku rozhodně stojí perfektní obsluha. Je vidět, že hostů si v Koreji váží. Lákají či "nahánějí" vás již na ulici, po vstupu se vás hned ujmou a veškeré osazenstvo začne kmitat. A s úsměvem. Starají se o vás zkrátka perfektně, až bych nejraději valnou většinu českých pracovníků ve službách poslal do JK na školení.

Nás nejvíce bavilo pozorovat, jak se chovají místní v takových situacích. Korejci rozhodně umí poroučet. Když jim něco chybí (hlavně soju), neváhají hulákat na celou restauraci, aby snad hladina alkoholu ani na minutku neklesla pod únosnou mez. Družnost a dobrá nálada je v restauraci povinností.


Pouliční prodej

Trošičku složitější to bylo s nákupy nějakých zásob. Toužili jsme po nějakém pečivu a něčem, co bychom si mohli dát na něj. A to byl malinko problém, jelikož v obchodech se dal sehnat jen toustový chleba nebo nějaké sladké pečivo. Mléčné výrobky (máslo a sýry) nepatří u místních mezi favority, a tak je jejich výběr, pokud se v korejském případě dá vůbec takové slovo použít, značně omezený. Naštěstí i toto jsme zdárně vyřešili. Mléčné výrobky jsme nahradili nějakou místní pálivou pastou s příchutí česneku či cibule. A především jsme objevili dva konkurenční řetězce "francouzských" pekáren: Tous Les Jours a Paris Baguette. U nás to jednoznačně vyhrál řetězec Paris Baguette, kde jsme kromě nákupu baget a výsostného slaného i sladkého pečiva utratili nějaký ten won za latte ze zeleného čaje v teplé i studené verzi.

(Pokračování zde)

Jižní Korea, září 2010