Koreou v oparu a odéru II

12. října 2010 v 0:36 |  Z cest
(První část zde)

Autem po Koreji

Kromě čajů jsme do Koreje jeli především za přírodou a památkami. Po celém území je roztroušeno mnoho národních či provinčních parků a také několik kulturních či přírodních památek zapsaných na seznam UNESCO.

Chrám Anguk-sa

Abychom těch pamětihodností stihli co nejvíce, rozhodli jsme se i přes varování ohledně bláznivosti místních řidičů pronajmout auto. To jsme si objednali dopředu na internetu, čímž jsme dosáhli na 40% slevu. V našich plánech jsme se vyhýbali všem velkým městům (1,5 mil. obyvatel a více), abychom se nezasekli v nějaké zácpě či se nemotali po centrech při hledání parkoviště. Nakonec to nebylo ze strany místních až tak bláznivé. Na světě je spousta jiných zemí, kde je řízení daleko větší noční můrou. Rychlost v Koreji totiž hlídají všudypřítomné kamery. To je opodstatněné, jelikož jet 60 km/h mimo obec je mnohdy úmorné a láká ke zrychlení. Pokud má cesta 4 pruhy, povolená rychlost je potom 80 km/h, ale tu zbržďují semafory. Pokud se jedná o dálnici, lze si vychutnat rychlost 100 km/h a ve výjimečných případech potom maximálních 110 km/h. Jediným nešvarem je časté ježdění na červenou, kterému se dá ale v mnohých situacích přizpůsobit (v překladu míněno: jezdit taktéž, jinak by to troubení bylo neúnosné).

Zajímavou kapitolou jsou potom auta. U nás je dost výrazná tendence plivat na Škodovky. Zajímalo by mne, jak by se místní odpůrci této značky tvářili, kdyby u nás zastoupení české produkce bylo podobné tomu, co lze vidět v Koreji. Odhadem asi 98% všech aut je totiž korejské produkce (především Hyundai a KIA). Vidět auto v jiné než bílé, šedé, stříbrné či případně černé barvě je skoro zázrak. To asi vychází z přesvědčení, že tyto barvy jsou šťastné a jejich majitel nebude bourat.

Ulice v Seoulu

Pro větší představu zde načrtnu naši cestu v bodech, u některých si dovolím se obšírněji pozastavit. Naše putování jsme započali na mezinárodním letišti v Incheonu, kde jsme si vyzvedli objednané auto i s navigací. Odjeli jsme se aklimatizovat na nedalekou pláž Eulwangni. Potom jsme vyrazili na sever na ostrov Ganghwa-do, který jsme podrobněji prozkoumali. Zlehka jsme začali v městečku Gilsang. Následovalo opevnění Samnangseong, kde se uvnitř nachází chrám Jeondeung-sa. Jako trénink na další výstupy nám sloužil výšlap na Manisan (469 m). Vydýchali jsme se u prohlídky dolmenu Bugeun-ni a stojícího Buddhy vytesaného do kamene nedaleko hlavního správního střediska Ganghwa-eup. Potom nás na tomto ostrově už jen čekala dvě pobřežní opevnění proti zlotřilým Japoncům: Gwangseongbo a Deokjinjin.

Bugeun-ni dolmen (Ganghwa-do)

Další plánovanou zastávkou měl být NP Bukhansan nedaleko Seoulu. Po noční jízdě okrajovým Seoulem se ukázalo, že onen výchozí bod na doporučený výšlap do tohoto NP se sice nachází u stanice metra, ale mezi paneláky, kde bylo značně rušno. Po zvážení našich možností (vzhledem k tomu, že jsme převážně spali v autě, nebylo by na takovém místě kam chodit na záchod), jsme se rozhodli tento park oželet. Případně se do něj vydat na konci pobytu ze Seoulu. Noční jízda nás zavedla k nějakému jezeru, které jsme si dopoledne obešli, abychom načerpali dostatek sil na moderní architekturu v Heyri a Paju Book City.


Heyri

Heyri je oáza umělců plná muzeí, galerií a kaváren. Ty jsou roztroušeny po domech, které se vyznačují jasným architektonickým rukopisem. Až si člověk říká, jak dobře se ti umělci v Koreji mají, když si mohou dovolit bydlení v takto nákladných domech. Původně to prý bylo zamýšleno v duchu velšského Hay-on-Way, což je kouzelná vesnička plná obchodů s knihami, ale Heyri je spíše zaměřené na výtvarné galerie. Za knihami je lepší se vydat do Paju Book City, kde se pro změnu v moderních budovách koncentrují všemožná knižní nakladatelství. Pravda, knížek si tady člověk moc nekoupí. Alespoň se může pokochat architekturou a klást si otázku, jaká síla přinutí veškerou konkurenci se přesunout na jedno místo.

Dalším cílem byla v úvodu zmiňovaná Demilitarizovaná zóna. Asi nejzajímavější zastávkou byl 2. infiltrační tunel. Ten v roce 1975 vykopali Korejci ze severu, aby silou 16000 vojáků za hodinu mohli napadnout svého jižního souseda. Dnes je z toho turistická atrakce, kde se po sestupu po 150-ti metrovém schodišti návštěvníci napojí na hlavní chodbu. Tam se dá 500 metrů projít až do bodu, kde hlídkují jihokorejští vojáci.

2. infiltrační tunel

Z Cheorwonské mírové observatoře si lze zblízka prohlédnout hranici a pohlédnout (focení zakázáno) do Severní Koreje, kde se v dálce krčí "potěmkinova vesnice" Seonjeon. Za ty roky, co je hranice takto střežena, se v této oblasti náramně rozbujela příroda bez jakéhokoliv lidského zásahu. Snad bude v budoucnosti po případném sjednocení jedinečnost místní flóry i fauny zachována formou národního parku. Například místní populace jeřábů je již dnes vyzdvihována v muzeu hned vedle zpustlé vlakové stanice Woljeong-ri, kde se jako memento tyčí vybombardovaný vlak. Již mimo hlídané území leží pozůstatky opět vybombardované centrály komunistické strany. V době, kdy toto území patřilo severu, zde bylo uvězněno a umučeno mnoho obyvatel.

Při přesunu do NP Seoraksan jsme si stihli prohlédnout město Chuncheon, aby nás další den čekala první opravdová zatěžkávací zkouška při výšlapu na Daecheongbong (1708 m). Při pročítání průvodce jsem se totiž podivoval, proč třeba píšou, že na 8 km je potřeba 5 hodin apod. V tomto případě se jednalo konkrétně o 5 km a doporučovali 4 hodiny. Pravda, nahoru jsme to zvládli za 3 hodiny. Ty nám však otevřeli oči. Hory v Koreji jsou totiž naprosto zarostlé, dá se říci, že se jedná o buš, a tak nejjednodušší cesta, jak v takové neprůchodné divočině vytyčit nějakou stezku, je vést ji přímo na vrchol. A k tomu jsou potřeba schody: ať už z kamenů nebo kovové na překlenutí skal. Daleko větší utrpení je potom sestup. V tomto konkrétním případě 2 a ¾ hodiny skákání z kamene na kámen.

Jak slastně se na druhý den relaxovalo v termálních lázních v Osaeku. Tam jsme se vydali i z toho důvodu, že Koreu začal bičovat třídenní déšť jako dozvuk nějaké tropické bouře. Tomu jsme museli přizpůsobit i následující plán. Zbytek NP Seoraksan zůstal tedy neprozkoumán. Zmokli jsme při prohlídce chrámu Naksan-sa. Odměnou nám za to byla pozornost buddhistických mnišek.

U chrámu Naksan-sa

Jeskyně Daegeumgul a Hwaseongul se jevily jako nejlepší nápad pro deštivé dny. Střechu nad hlavou jsme si našli v Samcheoku a i přes ranní déšť jsme vyrazili směrem na Sinnam. Tam se počasí udobřilo, a tak jsme si mohli náležitě vychutnat Haesindang Park, který je plný penisů. Popis není potřeba, fotky mluví samy za sebe.

Jedna ze skulptur v Haesindang Parku

Po tomto nečekaném osvěžení na nás čekal chrám Buseok-sa a následně první skanzen - Hahoe. Ať už chrámy či skanzeny mají v Koreji tu výhodu, že to nejsou zakonzervované stavby. Pořád se v nich žije a je živo. Chrámy jsou většinou opravené, upravené a nazdobené, což platí především o vnitřku, kde se vyjímají pozlacení Buddhové. Naopak na mniších je vidět, že oplývají skromností. Zato život ve starých staveních ve skanzenech musí být malinko náročnější, ač rozhodně romantický.

Od chrámu Bogyeong-sa jsme se vydali na menší procházku kolem sedmi vodopádů. Cestu nám zpříjemňovali hadi vylézající se nahřát. Při přejezdu do jednoho z nejexponovanějších turistických míst jsme se zastavili v dalším skanzenu - Yangdong.

Královské hrobky v Gyeongju

Gyeongju patří mezi nejnavštěvovanější destinace. A to zcela oprávněně. Bylo to také místo, kde jsme narazili na první cizince. Do té doby byl jedinou výjimkou mladý Němec na vrcholu Daecheongbong, který ale studoval v Busanu. Na turisty jsme potom ještě narazili na ostrově Jeju a v Seoulu. Pár dalších výjimek tvořili cizinci, kteří v Koreji žijí. Převážně učitelé. To nám potvrdil i jeden americký pastor, který v Koreji naplňuje Boží vůli již šest let.

V Gyeongju lze najít největší koncentraci královských hrobek a plno dalších památek. Některé z nich jsou zapsány na seznamu UNESCO. Jedná se především o rozlehlý chrám Bulguk-sa a svatyni Seokguram, kde se nachází obrovská socha Buddhy.

Hrobky si lze prohlédnout v několika parcích (Tumuli, Wolseong, Noseo-dong). Svým významem jsou srovnávány s pyramidami v Egyptě. Uvnitř je dřevěná konstrukce, kde byly umístěny rakve a poklady. To bylo zasypáno kamením a následně hlínou, která je pokrytá trávou. Každý se holt přizpůsoboval podnebí, které v dané oblasti panuje.

Dalšími pamětihodnostmi hodnými pozornosti byla pagoda Bungwang-sa a observatoř Cheomseongdae. Lehce odstrčený, ale o to působivější, chrám Golgul-sa je proslavený Buddhou vyrytým do skály (z 6. století), k němuž vede docela adrenalinová cesta. Stojí však za to!

Chrám Seongnam-sa

Aby těch chrámů nebylo málo, prohlédli jsme si zen-buddhistický Seongnam-sa obývaný ženským osazenstvem. Od všech těch pamětihodností jsme utekli si odpočinout do přírody na druhý největší ostrov Geoje-do, kde si lze vychutnat pobřeží plné dalších ostrůvků a skal. Mezi takové patří oblast Haegeumgang.

Absolutní odpočinek náš čekal na dalším ostrově Namhae-do, kde jsme z tzv. "Německé vesnice" utekli na liduprázdné pláže: Songjeong a Sangju.

Pláž Sangju, kde jsem byli úplně sami

Odpočinek se nám vyplatil při nejnáročnějším výstupu naší dovolené. Druhá nejvyšší hora v Koreji,
Cheonwangbong v NP Jirisan, měří sice pouhých 1915 m, ale dvanáctikilometrové skákání z kamene na kámen či skálu nám zabralo 5 hodin. A to raději nemluvím o utrpení na cestě zpět.

Vrchol Cheonwangbong v NP Jirisan

Odměnou nám byl nádherný výhled a setkání s mnichem, jenž nám doporučil se na naší cestě případně vrátit do chrámu Haein-sa, který jsme vynechali z důvodu zavíracího dne.

Potom jsme se zase vrátili k oblíbené kombinaci chrámu (Songgwang-sa) a skanzenu (Nagan). Především skanzen oplýval výraznou fotogeničností, jelikož byl obehnán opevněním, po kterém se dalo procházet a vidět celou vesničku z jiné perspektivy.


Skanzen Nagan

Potom nás čekal jeden z vrcholů - čajové plantáže DaehanDawon společně s nedalekými čajovými lázněmi, nad čímž jsem se rozplýval v úvodu. Následoval ranní úprk do Wan-do, abychom se v sobotní špičce se štěstím stačili i s autem vměstnat na trajekt na ostrov Jeju.

Sopečné Jeju

Pro Korejce je tento největší ostrov snad nejčastějším dovolenkovým místem. Mnozí to prý berou jako cestu do zahraničí. A žádný novomanželský pár by neměl trávit líbánky někde jinde. Ačkoliv jsme s Kateřinou manželé teprve pár měsíců, nás na tento ostrov přivedly úplně jiné důvody. Kromě obligátních čajů to byla především nejvyšší hora Hallasan ve stejnojmenném NP a další sopky a krátery zapsané na seznamu UNESCO.

Kráter na vrcholu Hallasan

Výšlap na nejvyšší horu/sopku Hallasan (1950 m) byl překvapivě ten nejpohodovější ze všech, i když jsme zvolili ten nejnáročnější trek: Gwaneum-sa trail. Nic složitého také nebyla procházka ke kráteru Sangumburi či se vyškrábat na vrchol Seongsan Ilchulbong (182 m), což je vyhaslá sopka a jedno z nejkrásnějších míst v Koreji vůbec.

Seongsan Ilchulbong

Se sopečnou činností je spojena i jeskyně Manjanggul, což je nejdelší sopečná jeskyně na světě, a také některé pláže s černým pískem (Samyang). Na jihu ostrova se nachází městečko Seogwipo s několika vodopády. Vedle vodopádu Cheonjiyeon je to především Jeongbang, který prý jako jediný v Asii padá do moře.

Nepřímou cestou do Seoulu

Po návratu na pevninu jsme se vrátili k dobré praxi. Začali jsme v chrámu Unju-sa, o kterém se říká, že tam kdysi bylo 1000 Buddhů a 1000 pagod. Tolik jich tam dnes už není, ale i tak jich tam je stále více než dost. Mezi ty nejzajímavější patří dva ležící Buddhové.

U chrámu Unju-sa

Nedaleko odtud jsme se vrchovatě nasytili dolmeny v oblasti Hwasun a přesunuli do Provinčního parku Maisan, kde nás doběhla obligátní sprška. Pod dvěma skalami ve tvaru koňských uší se nachází chrám Tap-sa, který v minulosti obýval buddhistický mystik Yi Kapmyong. Ten po sobě zanechal spoustu kamenných věží či pyramid.

Následoval odskok jakoby zpět, abychom si konečně prohlédli vyhlášený, doporučovaný a na seznam UNESCO zapsaný chrám Haein-sa. A rozhodně to stálo za to. Vedle chrámu se totiž nachází speciální budovy, ve kterých je uloženo 81258 dřevěných desek. Na nich je vyryt jeden z nejposvátnějších buddhistických textů: Tripitaka Koreana.

NP Deogyusan

Pro nádherný výhled jsme se s autem vyšplhali do NP Deogyusan. Dále jsme pokračovali pěšky, abychom si prohlédli opevnění Jeoksang Sanseong, podél kterého se i dnes ještě táhnou zbytky osmikilometrové zdi. Uvnitř se také nachází chrám Anguk-sa.

Několik dní dopředu jsem pořád opakoval, že nesmíme minout Provinční park Daedunsan, jelikož jsem si nechtěl nechat ujít padesátimetrový most natažený mezi dvěma skalami a také výstup po dlouhém žebříku. Má očekávání se splnila. Pod vrchol jsme se vyvezli lanovkou a přes most, žebřík (uff) a spoustu kamenných schodů (dvojnásobné uff) jsme se vyšplhali na vrchol Daedunsan (878 m).

Most pod vrcholem Daedunsan

Poslední větší zastávka se konala ve městě Buyeo, které oplývá památkami dynastie Baekje. Ranní rozbřesk jsme si zpříjemnili procházkou uvnitř "horské" pevnosti Busosanseong. Vystoupali jsme na vrchol (Busosan, 106 m), prohlédli si svatyni Samchung-sa, popošli ke skále Nakwa-am (skála padajících květin), ze které prý v roce 660 skočilo 3000 žen do řeky po dobytí pevnosti, a sestoupili k chrámu Goran-sa. Aby toho chození nebylo málo, přes centrum města jsme se vydali k romantickému jezírku. Poslední zastávkou v Buyeo byly královské hrobky dynastie Baekje.

Zaslouženou relaxaci jsme si dopřáli na pláži Daecheon a očistu provedli v přilehlých lázních Boryeong Mud Skincare Center (viz úvod). Potom už následoval již přímý přesun na letiště do Incheonu, abychom vrátili zapůjčené auto a zbývající dny našeho pobytu si užili bez zbytečných řidičských stresů v Seoulu.

Pokračování zde
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama