Dívčí drzost s ženskou vyzrálostí (Sophie Hunger: Monday’s Ghost + 1983)

9. ledna 2011 v 18:28 |  Hudba
Mezi největší lákadla Colours of Ostrava v roce 2010 pro mne osobně patřila Švýcarka Sophie Hunger. Sice jsem se k ní dostal přes bubeníka v její kapele, Juliana Sartoriuse, který se tak nějak "ochomítá" kolem mé oblíbené švýcarské minimalistické scény (např. Sha's Banryu) a kterého jsem mohl již vidět v Brně při živém vystoupení, ale po prozkoumání internetu, kde si mne podmanila především skladba Citylights Forever, jsem začal věřit, že nejen Sartorius bude v tomto uskupení zážitkem.

A očekávání byla vrchovatě naplněna, což ihned na místě zákonitě vyústilo v zakoupení aktuálního počinu - 1983 (Two Gentlemen, 2010). A posléze i v dohledání předchozího alba - Monday's Ghost (Two Gentlemen, 2008).

Dalo by se sice říci, že tvorba Sophie Hunger vychází z folku a blues, když ve skladbách dominuje akustická kytara, či se jedná o "opravdové" písně doprovázené na piáno, ale to by bylo příliš velké zjednodušení. Již na albu Monday's Ghost je slyšitelné, že ten záběr je daleko širší.
Album se v tomto duchu, tedy písničkově, sice rozjíždí, ale hned v první skladbě Shape se umně pracuje se změnou rytmu a napětím. A hlavně se zde vyjevuje trombon v podání Michaela Fluryho, jehož dlouhé, táhlé tóny uhrančivě dotvářejí atmosféru. Jeho přítomnost je znatelná i v dalších skladbách a především ty pomalejší (např. A Protest Song, Walzer für Niemand) dělá ještě zasněnější.

Sophie Hunger se však nedrží jen písničkového mustru. Nebojí se i složitějších kompozic, což dokládá v Rise and Fall, kde si dovolí několik zvratů a také přechod mezi angličtinou a němčinou.

Album se malinko láme ve skladbě Sophie Hunger Blues, kde se chvatná recitace míchá se zpěvem, který přechází až v křik. Ten je však stále ještě únosný. Nejedná se totiž o žádnou manýru, protože Sophiin hlas se vyznačuje nutkavou naléhavostí. Právě její hlas je velkou devízou, jelikož se v něm spojuje dívčí drzost s ženskou vyzrálostí. Nejlepším dokladem tohoto je třeba druhá část písně Drainpipes.

V některých momentech by se její projev dal přirovnat k tomu, co předvádí PJ Harvey. Ta začínala v dosti syrové poloze, ale její hrany se postupně obrušovaly, i když i ona má pořád chuť něco objevovat a svůj projev posunovat. Sophie Hunger pomalu poodstupuje od folku a blues, elektrické kytary nahrazují ty akustické a právě s přibývající elektřinou to v její hudbě začíná pořádně rockově jiskřit.

Toto se hodně projevilo na posledním albu, 1983. Úvodní Leave Me with the Monkeys s chrámovou atmosférou sice ještě tvoří spojnici s Monday's Ghost, ale hned následující Lovesong to Everyone naznačuje, že by to místy mohla být pořádná jízda. Někdy i s lehkým psychedelickým nádechem. Výše zmíněná Citylights Forever je jen takovým správným soundtrackem pro jízdu sešeřelým městem, ale hned za následující Your Personal Religion by se nemusel stydět ani Radiohead v době největší slávy okolo alba OK Computer.
Jako by to žánrové rozkročení nebylo dostatečné, a tak se rozšiřuje i seznam jazyků, ve kterých Sophie pěje. Vedle obligátní angličtiny a němčiny se zde například ve skladbě D'Red objevuje švýcarské němčina (Schweizerdeutsch či snad správněji Schwitzerdütsch) a potom i francouzština. Ta zazní z předělávky Le vent nous portera od Noir Désir z výtečného alba Des visages des figures. V originále se jedná o rozcinkanou, rozhoupanou, skoro až skočnou píseň. Sophie ve své verzi akcentovala spíše tu potemnělejší stránku, která i možná lehce odkazuje na nešťastný osud kapely Noir Désir.

Než se album 1983 přehoupne do závěrečné zklidněné polohy ve dvou posledních skladbách, je ještě prostor pro Invisible, ve které je vedle ironického textu třeba vyzdvihnout bubenický part Juliana Sartoriuse. Ten svou strojovou přesností a neutuchající repeticí vytváří pomyslnou spojnicí s další částí švýcarské hudební scény.

Sophie Hunger tak i na albu 1983 dokazuje, že její hudební (a jazykový) rozsah je dostatečně široký na to, abychom mohli od ní v blízké budoucnosti očekávat další kvalitní a vyzrálé počiny.

Sophie Hunger: Monday's Ghost, Two Gentlemen, 2008
Sophie Hunger: 1983, Two Gentlemen, 2010

Obě alba si lze poslechnout na oficiálních stránkách.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama