Domovina pro všechny obrazy (Laurie Anderson: Homeland)

2. ledna 2011 v 17:30 |  Hudba
Po několika odkladech a přepracováních byla konečně v roce 2010 u labelu Nonesuch vydána studiová nahrávka koncertního programu Homeland, se kterým americká multiumělkyně Laurie Anderson několik let objížděla svět. Ač od jejího předchozího alba, Life on a String (Nonesuch, 2001), uplynulo již 9 roků, jedná se stále o tu stejnou Laurie Anderson s puncem nejvyšší kvality.

Laurie Anderson se během světového turné v roce 2007 zastavila také v Praze, kde představila koncertní podobu projektu Homeland. Od té doby tento program různě předělávala, až jej vycizelovala do podoby, v jaké jej zaznamenala na albu.

V roce 2007 nejen v americké ale i české společnosti daleko více rezonovala témata jakýmkoliv způsobem spojená s administrativou Spojených států (války na různých místech světa či snad záměr postavit v našich končinách radar jakou součást protiraketového štítu). A Laurie Anderson se k tomu ve svém vystoupení vyjadřovala. Z této polohy zůstalo i něco málo zachováno na současném albu.

Nad ostatními skladbami svou rytmickou přímočarostí a ironickým textem při zběžném poslechu ční Only an Expert. I u této písně lze vysledovat, jak se vyvíjela a jak s přibývajícími aktuálními tématy ve společnosti se její kritické zaměření rozšiřovalo. A tak se na albu v textu kromě válečných či ekologických problémů tepe i dopad finanční krize.

I v dalších skladbách jsou texty nosným prvkem. Laurie Anderson nejen významem jednotlivých slov, ale také absolutně přesnou modulací každé slabiky a umně dávkovaným důrazem vykresluje barvité obrazy. V případě potřeby používá i různé vokalizéry na zkreslení hlasu. A tak se zde ve skladbě Another Day in America dočkáme i jejího mužského alterega, Fenwaye Bergamota, který je vyobrazen i na obalu desky.

Když upustíme od textů, hlas Laurie Anderson se dá poslouchat i jako samostatný hudební nástroj - jeho křehkost, laskavost a hebkost způsobuje úplně jiné vnímání plynutí času. A autorka si to asi i uvědomuje, jelikož jej zasazuje do přesně odvážených tónů jen několika nástrojů. Ať už jsou to housle, klávesy (Peter Scherer, Rob Burger či Kieran Hebden), baskytara (Skuli Sverrisson), bicí a perkuse (Omar Hakim, Ben Witman) nebo avantgardní saxofon Johna Zorna, který ve skladbě Bodies in Motion místy zní jako přidušený slon.

Po devítileté odmlce se tak Laurie Anderson vrátila v plné síle a nijak nepolevila v umělecké kvalitě svých počinů. Ač je i v Homeland spousta skryté významové naléhavosti, Laurie Anderson je pořád hlasem sfér lákajícím do hájemství snů, kde si každý může namalovat své obrazy.

Laurie Anderson: Homeland, Nonesuch, 2010

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama