Ubavíme se k smrti (Divadlo Petra Bezruče: Rodinná slavnost)

30. ledna 2011 v 14:04 |  Divadlo
Po zhlédnutí aktuální novinky v Divadle Petra Bezruče, Rodinné slavnosti, se mi v nepochopitelném zmatku hlavou nesou pouze samé otázky typu "proč?" a hledání odpovědí je nesmírně obtížné. Bohužel se to však u tohoto souboru netýká jen a pouze této inscenace.

Již v textu k inscenaci 1984 jsem se pozastavoval nad tím, proč mají někteří tvůrci nutkavou potřebu se v takové míře vypořádávat s literárními či filmovými adaptacemi. A to neplatí pouze pro Ostravu a Divadlo Petra Bezruče. Zdá se, že pro české režiséry je kvalitních divadelních textů dost pomálu, a tak se musí rozhlížet v jiných vodách. Nebo za tím také může být touha se popasovat s úspěšným dílem. Případně se chtějí přihřát na jeho slávě, jelikož se dá předpokládat, že "profláklý" titul přiláká do hlediště řadu zvědavých diváků.
(Autor: Tomáš Ruta)

Takovou motivaci bych ale nehledal u Rodinné slavnosti, jelikož se jedná o dostatečně dramatický text sám o sobě. A taktéž nepředpokládám, že jeho filmovou předlohu vidělo nějaké závratné množství diváků, kteří by dychtivě spěchali do divadla. Film Festen (režie: Thomas Vinterberg, Dánsko/Švédsko, 1998) byl první pod značkou manifestu Dogma 95, za kterým je třeba hledat, mimo jiných, dánského filmaře Larse von Triera či právě Thomase Vinterberga. Deklarovaným cílem byl návrat k jednoduchosti filmu, zbavení se produkčních úprav a soustředění se na postavy a příběh.1 K tomu sloužil desetibodový návod - tzv. Slib čistoty.

Bylo by dozajista hloupé a samoúčelné, kdyby se někdo pokoušel přenést takovýto film úplně přesně na jeviště, ale zůstává mi záhadou, proč se u Bezručů nedrželi alespoň těch výše uvedených základních dispozic: udělat tu inscenaci jednoduše, bez nějakých úprav a soustředit se na postavy a příběh.

Abych tvůrcům příliš nekřivdil, musím uznat, že třeba scéna je řešena jednoduše a především funkčně. Přední část je prázdná a za ní se rozprostírá dlouhý stůl, což úplně stačí.

Horší už je to ale s kostýmy. Proč některé dámy jsou oblečené v podivných artistních kostýmových kreacích, když muži jsou v obyčejných, civilních oblecích? Nejzřetelnější je to u Kateřiny Krejčí v roli matky, která je postupem času, kdy se pohybem rozhodí původní nastavení a záměr těch šatů, uvězněna v neforemném brnění. Její kostým tak zbytečně nejvíce narušuje jednolitost zbytku. Někdy si říkám, proč si nejdou někteří umělci pořádně zasportovat a tím dostatečně provětrat hlavu. Možná by to zmírnilo jejich touhu po exhibici a dovedlo je k pokornější službě celku.

Toto jsou však pouze nepatrné detaily v porovnání s nadstavbovými prvky s puncem à la Bezruči. Neviděl jsem sice všechny inscenace z jejich dílny za poslední roky, mohl bych snad mluvit o většině, ale nepamatuji si, že by alespoň jedna byla pojata jako čisté drama. Pokud už se jedná o vážné téma, vždycky se tam objeví nějaký ten humor. Mnohdy v podobě zjednodušující karikatury. Vím, že skalní diváci humor očekávají a jdou v tomto hercům naproti, protože často odmění smíchem i jen gesto či přítomnost na jevišti (nejzřetelněji u Norberta Lichého), ale vůbec nerozumím tomu, proč se do tohoto dramatického textu musel přimíchat doslova a do písmene kabaret. Možná jen někdo chtěl, aby si Jan Vlas zazpíval. Rozhodně to ale nemá onen kontra účinek jako ve filmu, kdy v těch nejvypjatějších chvílích nechají Helgeho matku zpívat tklivou baladu. Tato do nebes volající trapnost a přetvářka je ve své podstatě vtipná.

Korunu tomu všemu ale nasazuje robotický Tomáš Dastlík. Když si opět představím jeho filmový předobraz, jedná se o prkenného, škrobeného Němce, který je nastalou situací patřičně vyhozen z konceptu. Je to přesně ten typ sterilního blba, který nepředpokládá, že by v životě mohlo přijít něco neočekávatelného. A jak jinak vnímat posun od prkennosti k robotičnosti než jako karikaturu?

To však vůbec neznamená, že by zde nemohl být humor. Mohl, ale měl by být vystavěn v dané situaci a ne přidáván prvoplánově, bezradně - jako prachsprostý samoúčel. Vždyť v předobraze nebo často i v dílech Larse von Triera je humor značně nekorektní a krutý. Ale očistný. A téma v Rodinné slavnosti si o to samo říká. Zneužívání dětí (či třeba násilí v rodině) není situace, o které bychom si chtěli na potkání nezávazně povídat. Rozhodně nelze však před ním zavírat oči, je potřeba zaujmout jasné a ostré stanovisko. Proč tam tedy nezařadit ostrý humor, který tne do živého?
(Autor: Tomáš Ruta)

Pak je těžké pod těmito nánosy sledovat jednotlivé herecké výkony. Nemá cenu opakovat, že v místním hereckém souboru je neoddiskutovatelná kvalita. Tak proč ji jednou nevyužít subtilně? Proč místo toho režisér předepisuje neúnosná kvanta velkých gest, okázalého patosu a nemotivovaného řevu? Toto přeci není zlatá kaplička, kde každé gesto musí být vidět na nějakých 70 metrů. Tady jde naopak vidět každý záchvěv ve tváři.

Ale možná se režisér bál, že po tom všem chlácholivém humoru někomu nedojde, že tady jde vlastně o drama. Ať si klidně herci zařvou a zhroutí se v přehrávané bolesti, pokud k tomu ovšem mají důvod. Ale proč by to drama alespoň jednou nemohlo být vnitřní? To má mnohdy daleko větší sílu. Proč diváka lekat exaltovaným řevem, když stačí, že jej bude mrazit v zádech?

A tuto blamáž nemůžou ani zdaleka zachránit některé silné herecké výkony - např. Lukáše Melníka. Ani si to nelze omlouvat neusazeností při premiéře. Spíše snad nedotažeností. Pokud by tomu tak bylo, proč tedy tvůrci nenajdou odvahu a premiéru neodloží?!? Vždyť i takové případy se v divadle stávají. No snad proto, že Divadlo Petra Bezruče je částečně taková fabrika, kde je potřeba nasadit 5 premiér za rok, aby měly předplatitelské skupiny na co chodit.

Ve světle této nevyužité šance na řádně ostré drama je mi líto, že se z repertoáru stahují povedené inscenace. Třeba Bezruč?!, jehož derniéra byla jen týden po premiéře Rodinné slavnosti. A paradoxní je to především z důvodu, že obě režírovala ta stejná osoba, Martin Františák. Proč má jeden a tentýž režisér jednou záchvat geniality, jako tomu bylo v první půli Bezruče?!, která byla plná magických momentů, a podruhé takový propad na dno???

Thomas Vinterberg, Mogens Rukov: Rodinná slavnost. Režie: Martin Františák, překlad: František Fröhlich, dramaturgie a úprava: Petr Maška, scéna: Jan Štěpánek, kostýmy: Marek Cpin, hudební design: Norbert Lichý, pohybová spolupráce: Josef Kotěšovský, hrají: Norbert Lichý, Lukáš Melník, Kateřina Krejčí, Dušan Urban, Sylvie Krupanská, Tereza Vilišová, Přemysl Bureš, Tomáš Dastlík a další. Premiéra 21. ledna 2011, Divadlo Petra Bezruče, Ostrava.

1 Zdroj: Wikipedia
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama