Březen 2011

Když je konec nevyhnutelný (Národní divadlo moravskoslezské: Konec masopustu)

20. března 2011 v 22:00 Divadlo
Tlak na odstraňování některých venkovských tradic v kontrastu se stále přetrvávajícími jinými tradicemi v inscenaci Národního divadla moravskoslezského Konec masopustu je v režii Janusze Klimszy magickým zážitkem. A taktéž notně bolestivě aktuálním.

Josef Topol zdaleka nepatří v posledních letech k nejhranějším českým dramatikům. Pokud už se někdo vrací ke "klasice", zabrousí spíše ještě do větší minulosti k jiným velikánům. A snad i proto, že je Josef Topol již za svého života považován za klasika, se jeho hry na českých jevištích moc neobjevují. A to je docela škoda, jelikož se jedná o jazykově vytříbená a plnohodnotně dramaticky vystavěná díla. Stále mají divákovi co sdělit. Dnes mnohdy i více než tomu bylo v době vzniku. Konfrontují nás totiž s něčím, co bychom si jen těžko chtěli připustit.

Jako příklad lze použít hru Konec masopustu, která je již nějaký ten měsíc uváděná v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. Po všech těch historických změnách v podobě první republiky a dvou světových válek a s tím spojených tragédiích celých národů i každého jednotlivce, který si je stále nese jako nesmazatelné stigma (např. několikrát naznačené neblahé vyústění milostného trojúhelníku Věry, cihlářova syna a mladého Němce), se na českou vesnici řítí další pohroma: kolektivizace. A té se snaží odolat jen ti nejsilnější jedinci. V tomto konkrétním případě postava Krále, který si ještě dokáže vážit toho, co vybudovali a následně předali jeho rodiče.

Jenže je poslední; a tedy i sám. Kdekdo se jej, možná i v dobré víře, možná i z nějaké nedefinovatelné "připosranosti", snaží přesvědčit, aby svou půdu přeci jen odevzdal, čímž by konečně byla odstraněna alespoň v této vesnici tradice rodinných hospodářství.

V jistém okamžiku je k odstranění této tradice zneužita jiná, která snad jednou přijde taktéž na řadu - masopust. Masky zde sehrají s Královým synem, který se do toho nechal vtáhnout s jemu vlastní naivitou, scénku, jejíž vyústění není nic menšího než pořádná "facka" Královi. Sám by si to asi nikdo nedovolil, ale ve větší skupině a v maskách je to jiné. Každá totalita se totiž ráda opírá a ohání bezejmenným davem.

A právě tato situace je bohužel taktéž katalyzátorem dalších událostí, jejichž základy byly postupně umně spřádány, avšak s tragickým vyústěním. Ať už se jedná o Smrťákovo hraní na všechny strany či především další nešťastný milostný trojúhelník. Tento rozměr, kdy je každá situace náležitě vystavěná, výrazně odlišuje texty Josefa Topola od většiny současné české produkce. Ta se totiž mnohdy vyznačuje prvoplánovou snahou o "pořádnou bžundu". Jenže kolem nás se děje tolik malých i velkých tragédii, že bychom před tím rozhodně neměli zavírat oči.

Nebo bychom snad chtěli případně utéct před otázkou, jak bychom se v takových situacích zachovali my sami?!? Už jen konfrontace s tímto pomyšlením je bolestivá. A co teprve konfrontace s upřímnou odpovědí! (I já se jí samozřejmě bojím.)

Naštěstí dnešní doba již tolik netestuje naše charaktery; spíše nás chlácholí a ukolébává. A proto není vůbec od věci tyto otázky nastolovat. Právě to je největší devízou ostravské inscenace.

Režisér Janusz Klimsza již poněkolikáté dokazuje, že je nejsilnější v těchto "historických" freskách se silným sociálním podtextem. (V tomto konkrétním případě za vydatného přispění dramaturga Marka Pivovara.) K textu nepřistupuje pietně, avšak s patřičnou úctou - "čte" jej přesně a ostře, což mu pomáhá poctivě budovat jednotlivé charaktery a především atmosféru. Obrovské jeviště v Divadle Jiřího Myrona, které se zpočátku jeví jako nenasytný chřtán, postupně využívá v každém jeho koutku. Tato zdánlivě rozmáchlá prázdnota čeká především na výstupy maškar. Každé jejich číslo je doslova a do písmene málokdy vídaným magickým divadlem. Natolik podmanivým, že plně vtahuje (do onoho nenasytného chřtánu), až z toho v zátylku mrazí.

To je umocněno umírněným herectvím všech zúčastněných. Snad jen s výjimkou Roberta Urbana v roli Rafaela, který svého mladistvého hejska hraje až příliš hejskovatě. Inspirací by mu mohl být především Jindřich Jana Kováře, který ani na chvíli nesklouzává k prvoplánové karikatuře, což je v rolích bláznů, či snad lépe idiotů "dostojevského" ražení, mocným lákadlem.

Klimszovi se tak v Konci masopustu podařilo na ostravském divadelním poli něco opravdu nevídaného: v každé rovině vystavět silnou tragédii malého člověka na pozadí neblahých historických událostí.

Josef Topol: Konec masopustu. Režie: Janusz Klimsza, dramaturgie: Marek Pivovar, scéna: David Bazika, kostýmy: Eliška Zapletalová, hudba: Zbyhněv Siwek, choreografie: Jana Ryšavá, hrají: David Viktora, Jan Kovář, Lada Bělašková, Vladimír Čapka, František Večeřa, Renáta Klemensová, Veronika Forejtová, Robert Urban, Robert Kozmík, Moroslav Rataj, Tomáš Jirman a další. Premiéra 4. 11. 2010 v Divadle Jiřího Myrona, Národní divadlo moravskoslezské, Ostrava.


Zoo Lešná

12. března 2011 v 22:55 Z cest
Něco málo fotek z výletu do ZOO Lešná. Všechny lze najít zde.

ZOO Lešná

ZOO Lešná

ZOO Lešná

ZOO Lešná

ZOO Lešná

ZOO Lešná

ZOO Lešná

ZOO Lešná

ZOO Lešná

Z výletu do Lidic

12. března 2011 v 22:26 Z cest
Něco málo fotek z výletu do Lidic. Všechny lze najít zde.

Lidice I

Lidice II

Lidice III

Lidice IV