Duben 2011

Z výletu na zámek Raduň

22. dubna 2011 v 16:00 Z cest
Po krátkém váhání jsme se rozhodli navštívit jeden ze zámků v nejbližším okolí, Raduň. A výsledek byl velkým překvapením a podle hesla: "pod svícnem je tma".

Zámek je zasazený v krásném parku s několika rybníky. Park a ani zámek nejsou nijak zvlášť načančané. Spíše oplývají výraznou přirozeností a ledabylou ošuntělostí. A to hlavně park, který "samovolně" přechází v les.

Taktéž prohlídka má své kouzlo. Není únavně dlouhá a především zavádí návštěvníky do zázemí zámku, což je mnohdy nejzajímavější část jakékoliv prohlídky.

Zámek Raduň byl opravdu milým překvapením a rozhodně stojí za opakovanou návštěvu.

Připojuji pár fotek. Všechny lze najít zde.

Raduň

Raduň

Raduň

Raduň

Raduň

Raduň

Raduň

Z výletu do okolí Jeseníku

16. dubna 2011 v 19:53 Z cest
Něco málo fotek z výletu do okolí Jeseníku. Všechny lze najít zde.

Pár poznámek o převážně příjemných překvapeních v Jeseníku a přilehlém okolí:

- valná většina budov v Jeseníku je vkusně o-/upravena,
- restaurace, do kterých jsme zamířili, měly oddělený prostor pro nekuřáky,
- z Jeseníku lze vyrazit na mnohé strany do hor na krásné procházky, na kterých skoro nikoho nepotkáte (alespoň v tomto období), a to dokonce ani na Šeráku, kam vede lanovka (to bylo asi tím, že nebyla v provozu z důvodu silného větru),
- Jeseník je plný "vlastenců".

Jeseník

Jeseník

Jeseník

Jeseník

Jeseník

Jeseník

Jeseník

Jeseník

Jeseník

Z výletu na větrnou elektrárnu ve Veselí u Oder

15. dubna 2011 v 23:41 Z cest
Pár fotek ze studijního výletu na větrnou elektrárnu. Všechny lze najít zde.

Veselí

Veselí

Veselí

Veselí

Veselí

Veselí

Veselí

Z výletu na Hukvaldy

5. dubna 2011 v 23:29 Z cest
Něco málo fotek z výletu na Hukvaldy. Všechny černobílé lze najít zde a všechny barevné zde.

Hukvaldy

Hukvaldy

Hukvaldy

Hukvaldy

Hukvaldy

Hukvaldy

Hukvaldy

Hukvaldy

Hukvaldy

Jak důležité jsou mé problémy?!? (PJ Harvey: Let England Shake)

3. dubna 2011 v 20:35 Hudba
PJ Harvey dostává své pověsti i na novinkovém albu Let England Shake, kde zaujímá nekompromisní umělecký postoj k válečným vřavám. Svým počínáním na hudebním poli čím dál více připomíná Davida Bowieho ze 70. let, kdy byl schopen přeskakovat z jedné hudebně-divadelní stylizace do druhé, aniž by tím trpěla kvalita jeho alb.
Dnešní doba nám umožňuje neomezený přístup k nekonečnému množství informací a podnětů. Především díky internetu máme jedinečnou příležitost mnohé události sledovat takříkajíc v reálném čase. Ba co více: z tepla našeho domova. Můžeme tak tyto skutečnosti značně pohodlně a s odstupem nechat na sebe působit. Případně je i reflektovat.

Pokud vezmeme v potaz hlavní hybné události dnešní doby na celém světě, ať už jde o válečné konflikty či přírodní katastrofy, jsme informacemi o nich zahlcováni natolik, že naším vědomím povětšinou jen proletí. Rychle jsou nahrazeny dalšími podobnými událostmi, které se na nás řítí rychlostí světla. Snad i proto mnozí hledají, ať už vědomě či nevědomě, nějaký pevný bod, kterého by se mohli chytit. A kde by byli slyšet.

Význam jednotlivých informací byl již dávno relativizován, a tak není vůbec překvapivé, že především na sociálních sítích je každému individuálnímu "pšouknutí" přikládána obrovská váha a pozornost. A když se dostaví "patřičná" odezva od okolí, rozpoznávací schopnost je definitivně minimalizována.

A celý tento výše uvedený obraz se PJ Harvey podařilo na novinkovém albu Let England Shake (Universal Island Records, 2011) vměstnat do jednoho silného verše ve skladbě The Words That Maketh Murder: "What if I take my problem to United Nations." Ten pro mě nemá jen velmi ironický podtext, ale především silně uzavírá umělecký a také osobní postoj PJ Harvey vůči problémům Anglie. Potažmo celého světa, jelikož její sdělení je naprosto univerzální, a tudíž i přenositelné.

PJ Harvey se při psaní inspirovala starou "válečnou poezií" a texty dva roky "osekávala" a "brousila" tak, aby fungovaly i samostatně jako básně. A opravdu fungují! Zde si dovolím uvést jednoho zástupce:


The West's asleep. Let England Shake,
weighted down with silent dead.
I fear our blood won't rise again.

England's dancing days are done.
Another day, Bobby, for you to come home
& tell me indifference won.

Smile, smile Bobby, with your lovely mouth.
Pack up your troubles, let's head out
to the fountain of death
& splash about, swim back & forth
& laugh out loud,

until the day is ending,
& the birds are silent in the branches,
& the insects are courting in the bushes,
& by the shores of lovely lakes
heavy stones are falling.

Ono osekávání na dřeň je asi nejvíce patrné ve skladbě The Gloriours Land, kde je v několika jednoduchých verších skryté silné sdělení ohledně jednoho z nejzřetelnějších dopadů války. PJ Harvey nezaplňuje své texty nějakými explicitními hrůzami. Ba právě naopak spíše vykresluje obecně přenositelné, pochopitelné a skoro až lakonické obrazy, za kterými se však ty hrůzy skrývají. Krásným příkladem je úryvek z In The Dark Places: "(We) went hellwards / and some of us returned / and some of us did not."

Sílu jednotlivých textů dále ověřovala zpíváním a capella, aby našla takovou melodii, která by byla lehce zapamatovatelná. Opět nezbývá než konstatovat, že se ji to daří, jelikož mnohé melodie působí až archetypálním dojmem.

Aby tyto křehké melodie PJ Harvey nezabila, zasazuje je do značně pročištěného nástrojového obsazení. Důležitý je celkový výraz, a tak zde není prostor pro jakoukoliv exhibici. S hudební stránkou i se zpěvem jí pomáhá především dvojice z nejpovolanějších: neodmyslitelný John Parish, který PJ provází na všech posledních albech, a další dlouholetý spolupracovník Mick Harvey. (K nim se ještě v polovině písní přidává Jean-Marc Butty na bicí.) Ti na celém albu vytváří nezaměnitelnou atmosféru, kdy se hudba od začátku do konce jakoby hrne nezadržitelně vpřed. Nejčistším příkladem je již zmiňovaná The Glorious Land nebo úplně nejsilnější The Words That Maketh Murder.

Navíc kapitolou samou o sobě jsou vhodně zvolené a zasazené citace z jiných písní. Málokdy se slyší takto funkčně využité samply, které si uchovávají svou osobitost a zároveň tvoří nedílnou součást nového díla.

Způsobem zpěvu, polohou hlasu PJ Harvey, ucelenou náladou a křehkostí se Let England Shake nejvíce podobá albu White Chalk (Universal Island Records, 2007). Kromě toho, že ústředním nástrojem je zde autoharfa namísto piána, navrch ještě přidává nekompromisní postoj vůči jednomu z hlavních problémů dneška.

Již v předchozím článku o PJ Harvey jsem psal o osobitosti každého alba v její diskografii. Aktuální novinka toto posunuje ještě o stupínek výše. PJ Harvey svým počínáním tak čím dál více připomíná Davida Bowieho v sedmdesátých letech, kdy se nezalekl žádné umělecké výzvy a převlíkal hudební kabáty s nevídanou lehkostí, aniž by tím nějak utrpěla kvalita.

PJ Harvey: Let England Shake, Universal Island Records, 2011


Bonus: K porovnání "studiová" verze The Words That Maketh Murder s jemně sytějším nástrojovým obsazením.