Ne vše jen tak vykvete

22. května 2011 v 21:57 |  Divadlo
Pár poznámek k několika navštíveným představením z letošního ročníku Divadelní Flory v Olomouci:

Skromný zázrak

Divadlo Komedie přivezlo hru Petera Handkeho Spílání publiku, kterou tvůrci v čele s režisérem Dušanem D. Pařízkem značně aktualizovali, či snad lépe řečeno upravili tak, aby reflektovala žitou českou realitu. A snad i proto její celý název zní Spílání publiku 2010.

Divadlo Komedie se dlouhodobě potýká s nepřízní osudu, jelikož se jim nedaří stabilizovat financování. Zdá se, že pro hlavního "podporovatele", město Praha, je takto kvalitní, progresivní a konsistentní scéna jenom přítěží.

Toto se však naštěstí nepodepisuje na výsledné podobě jednotlivých inscenací. Divadlo Komedie se vždy dokáže bravurně vypořádat s omezeným rozpočtem. Nemá zapotřebí nákladných scén a kostýmů. Scéna je mnohdy náznaková, minimalistická, ale zároveň i nesmírně funkční. Především se ale soustředí na herecké výkony a sdělení.

Přesně v tomto duchu se nese i hodně odvážný počin popasovat se s Handkeho textem. Na scéně je pouze krychle z dřevěných latěk, která je na konci symbolicky zničena tak, jak se snaží autor, režisér i herci zničit zažité vnímání divadla jako smlouvou podpořeného vztahu (vstupenka není nic jiného než doklad o uzavření kupní smlouvy) mezi herci a diváky. Nebo také mezi jevištěm a hledištěm. Zde se totiž po úvodní části, kde aktéři slovně nastolují základy nově navrhovaného paradigmatu, stírají rozdíly mezi jevištěm a hledištěm. Hraje se totiž i v hledišti a hlavně se "hraje" i s diváky.

A právě pouze ta úvodní část je malinko rozpačitá, jelikož čtyřem aktérům jaksi stoprocentně nejde hraní si na hraní. To záměrné narušování není totiž plně přirozené, a tedy i uvěřitelné.

Pak už se celé soukolí dostává do patřičných obrátek. Převalování jednotlivých slov, pohrávání si s nimi, ta slovní deklamace je umně narušována různými hříčkami, skvostnými hereckými miniaturami (jako vždy přesvědčivě introspektivní Martin Finger a nezapomenutelná Gabriela Míčová v odpudivě přehrávající poloze dramaticky dramatické umělkyně) a tu méně či více skrytými citacemi a odkazy.

A tak není divu, že i závěrečná spílací pasáž je oboustranně zvládnuta. Souboru se podařilo tuto část skvěle aktualizovat a upravit tak, že každému vnímavému účastníkovi se na tvář nejdříve dere úsměv. Ale zároveň jej mrazí z toho obrazu malého českého národa. Ano, jsme to my - ty chechtající se bestie.

Ne nadarmo se v poslední době rozvíjí všemožné teorie o tom, jak se lidem pod nos strkají různá pozlátka, aby neměli čas sledovat a promýšlet ty podstatné věci. Možná že i divadlo dnes je takovým šidítkem. Už dávno nemá ohromnou valivou sílu a společenský přesah, jak tomu bylo ještě v dobách nedávných, které tímto ale vůbec nevzývám. A pokud se dnes někdo snaží podobně ostře řezat do živého, jak to činí Divadlo Komedie, je jednoduše řečeno "za zásluhy patřičně finančně potrestán".

Tvůrci ale konec představení, ten do jisté míry agresivní slovní atak, to nezastavitelné vykydání výkalů, dokáží zvrátit ve svůj prospěch. Znovu si hrají s hraním, a to při děkovačce, kterou uměle natahují a zároveň s konečnou platností destruují poslední zbytky divadelnosti (scény), aby mohlo dojít k happeningu, který byl v průběhu skrytě avizován. Rozdávají se piva, rozdávají se buřty a všichni jsou zváni na jeviště.

Dušan D. Pařízek je totiž skvělým vyhledávačem zásadních hesel v těch nejprofláklejších hudebních hitech, které ve svých inscenacích využívá a které přesně s jeho sdělením korespondují. Tak třeba v Berhardově Světanápravci zní skladba With or without You od U2, kdy už název vystihuje vztah hlavního hrdiny k jeho partnerce. Ve Spílání publiku 2010 se několikrát objevuje skladba Come Together od The Beatles, aby se na konci při reálném prolnutí herců s diváky zhmotnil onen apel.

Dovolím si dokonce tvrdit, že prostor Moravského divadla v Olomouci tomuto představení slušel daleko více než domovská scéna, jelikož to v paradoxním rozměru významně umocňovalo tu antidivadelní rovinu představení. V blahé paměti se mi vybavil jeden z nejlepších diváckých zážitků v Ostravě, kde McDonaghův Pán Polštářů působil v "načančaném" prostoru Divadla Antonína Dvořáka jako facka, která opravdu sedla.

Divadlu Komedie se ve Spílaní publiku 2010 podařilo ostrouhat představení na dřeň, ale zároveň nerezignovalo na hravost a sílu výpovědi, což se ve svém výsledku zhmotňovalo v absolutní divadlo. Toto byla jednoznačně nejlepší inscenace, kterou jsem za poslední dobu široko daleko mohl vidět. Tleskám.


Nabubřelý propad

Tradiční účastník Divadelní Flory Divadlo v Dlouhé přivezlo pohled Jana Mikuláška na Shakespearova Macbetha.
Už od první minuty je jasné, že zde se setkáváme s Mikuláškovým rukopisem v každém coulu. Je absolutně jedno, o jaký text se jedná, vždycky se dočkáme výrazné, neřkuli opulentní výtvarné stylizace, groteskní nadsázky, hudebního "mišmaše" a neukočírovatelné "aktualizace". Tady nejde o text, tady jde o Jana Mikuláška. Je sice dobré mít rozpoznatelný rukopis, ale hrozí všudypřítomné nebezpečí, že ten se jednoho dne vyčerpá. V tomto případě, a to podotýkám: z mého pohledu, se již, bohužel, vyčerpal. Od skvostného Evžena Oněgina v Divadle Petra Bezruče se tento mladý režisér pomalu a jistě stává vlastní karikaturou.

Ale v této inscenaci to má ještě jednu zásadní rovinu: Jan Mikulášek se totiž snaží o nevyřčený zápis do Guinnesovy knihy rekordů. Ani jedna replika totiž nesmí být řečena po smyslu textu. A to mu musím bez okolků přiznat: podařilo se mu to absolutně. Tak dlouho text kloubil, až to nešlo vrátit. Jenže žádných objevných rovin se nedočkáme.

A tak je výsledek podobně rozpačitý jako jeho poslední pokus v Ostravě, kde se snažil popasovat se značně populárním textem polského spisovatele Mariusze Szczygela - Gottland. On tam někde v pozadí je cítit nějaký záměr, ale realizace není vůbec dotažená. Někde po cestě se úplně vytratila. V případě Macbetha tuto mizérii neodvrátí ani sehraný soubor Divadla v Dlouhé.

Ono je přeci jen těžké se kvalitativně popasovat s kmenovou režisérskou dvojicí (Hana Burešová, Jan Borna). Jen opravdu silné režisérské osobnosti dokáži pracovat s tamním souborem tak, aby plně využily jejich kvality a zároveň vytvořily osobitou inscenaci. To se snad jen několikrát podařilo Janu Antonínu Pitínskému (Sestra úzkost, Kouzelný vrch, Vějíř s broskvovými květy).

Ale Jan Mikulášek si nemusí zoufat, jelikož v tomto případě se jedná jen a pouze o můj problém. Sice jej stále "obsedantně" sleduji (asi naivně, já hlupák, čekám na dalšího Evžena Oněgina), ale již dávno, dávno tomu jsem někde pozbyl dešifrovací kód.


Lavírování na hraně

V poslední době značně populární Dejvické divadlo představilo Dealer's choice v režii Jiřího Pokorného. Od divadla tohoto formátu se určitě dá očekávat více, ale inscenace většinového diváka rozhodně neurazila.
První půle této konverzačky je totiž dobře vystavěná. Čistě mužské osazenstvo si vykolikovává svůj mikroprostor a každá role se vyznačuje nepřehlédnutelnou osobitostí. V druhé půli však ten řemen několikrát spadne a těžce se nahazuje. A tak v místech, kde by seděla ostrá klipovost, se dočkáváme hluché pauzy.

V podobném duchu dopadne i konec: Ano, otec vkládal do svého syna jisté naděje, které nejsou naplněny, a naopak syn se chtěl ve svém otci vzhlížet, jenže jej považuje za slabocha. Oba si však tak nějak zbyli a musí koexistovat. Když už inscenace má vyústit v takovou moralitu, má to být svižně, jasně a ostře. Bohužel zde jako by někde po cestě došel dech a muselo se to tam dotlačit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Víto Víto | E-mail | Web | 8. listopadu 2011 v 13:27 | Reagovat

Souhlas

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama