Červenec 2011

Z výletu do Vranova nad Dyjí a okolí

26. července 2011 v 22:20 Z cest
Na pár dní odpočinku jsme vyrazili na jižní Moravu, kde jsme si našli základnu ve Vranově nad Dyjí, jehož okolí skýtá nesčetná lákadla. Po cestě jsme si udělali procházku na vyhlášenou vinici Šobes, abychom poprvé lehce nasáli nejen krásy Podyjí, ale i nějaké to vínečko. (Takový ryzlink rýnský usrkávaný na vinici má něco do sebe!)

Z vinice Šobes

Vinné stopy nás potom dovedly do Malovaného sklepa v Šatově, kde jsme si prohlédli plastické malby od místního lidového umělce.



V Šatově se nám poštěstilo narazit na zajímavou restauraci s regionální nabídkou jídel, Moravský sklípek. Jeho kvalitu jsme oceňovali i zpětně, jelikož restaurační zařízení ve Vranově se jako by zastavila v osmdesátých letech minulého století a i dnes se návštěvníkům podbízí těmi nejděsivějšími pamlsky. A tak se skoro na každém jídelním lístku vyjímaly fazole či fazolový guláš, což je nepochopitelná nabídka pro ty, kteří si snad chtějí odskočit ze stanu na pořádné jídlo.

Vranovský zámek

Nad Vranovem se jako nepřehlédnutelná dominanta tyčí zámek se zajímavými interiéry a barokní kaplí. Na prohlídku "jiné reality" je dobré si zajít k nedaleké přehradě, ale za krásami Podyjí se vyplatí jít spíše po proudu řeky, kde po pár krocích je možné narazit třeba na Hamerské vrásy.

Jiní lidé z jiné reality Vranovské přehrady

Hamerské vrásy

Další příjemná procházka vede z Lukova na Nový Hrádek, kde se naskýtají dramatické výhledy do údolí Dyje.

Nový Hrádek

Podobně je na tom i zřícenina Cornštejn, ze které byl zajímavý pohled na psychedelickou zeleň hladiny Vranovské přehrady napadené sinicemi. Ani nedaleký hrad Bítov není dobré i přes jistou masovost vynechat.

Meandry Dyje ze zříceniny Cornštejn

Největší překvapení v rámci památek však nabízelo Rakousko. Hned za hranicemi se nachází hrad Hardegg, který bylo možné si prohlédnout bez průvodce - a to nejen exteriéry ale i některé interiéry. Obzvláště potemnělá sklepní krčma má nezapomenutelnou atmosféru.

Hardegg

Na jednu kombinovanou vstupenku lze navštívit i zámek Riegersburg, kde se nám poštěstila málo častá příležitost být provázeni pouze ve dvojici. (Čekat na další návštěvníky ve všední den asi nemělo příliš smysl.)

Ocenění zaslouží obě památky i za jazykovou vstřícnost vůči českým turistům.

Z výletu do Rychlebských hor

26. července 2011 v 21:54 Z cest
Konečně nám s věrným procházkovým druhem přálo štěstí, kdy nás ani počasí či pochroumaná noha vůbec neomezovaly, a tak jsme po prozkoumávání okolí Jeseníku mohli vyrazit na pár dní na dlouho plánovanou procházku Rychlebskými horami.

Podmračený Jeseník

Řádně jsme se aklimatizovali v podmračeném Jeseníku, kde jsme znovu rádi navštívili restauraci Křížový vrch, která nabízí jistou gastronomickou výjimečnost.

Na druhý den jsme mohli spokojeně vyrazit autobusem do Bílé Vody, odkud jsme plánovali přechod zpět do Jeseníku. Již tato cesta nás utvrdila v tom, že Javornický výběžek patří mezi ty nejodtrženější v České Republice. Možná je úplně nejodtrženější. Jistá syrovost podnebí a všudypřítomné sociální problémy byly vepsány snad v každé tváři.

Životní pravdy na Borůvkové hoře

Bílá Voda je ze tří stran obehnána Polskem a na každém konci obce se nachází nepřehlédnutelná dominanta: na jedné straně je to kostel Navštívení Panny Marie s piaristickou kolejí, kam byly za minulého režimu sestěhovány řeholní sestry z celé země, a na druhé psychiatrická léčebna zaměřená na léčbu závislostí (alkohol, drogy) v místním zámku.

Rozhledna na Borůvkové hoře

Pak už jsme mohli vyrazit do odlehlých a hlavně opuštěných končin Rychlebských hor. Opět se nám podařilo skoro na nikoho nenarazit, což této procházce přidávalo na zvláštnosti. To neplatilo pouze u takové turistické atrakce, jako je rozhledna na Borůvkové hoře.

Prozářené Hraničky

Zpočátku jsme se snažili držet značek, které kopírovaly hranice. A tak jsme se z Borůvkové hory přes Travnou, Koníček, Hraničky, Špičák dostali až k Peklu, kde jsme to stočili k Nýznerovským vodopádům, abychom se posléze malinko civilizovali v Žulové.

Kostel svatého Josefa v Žulové

Dále jsme zamířili na zříceninu Kaltenštejn, abychom zjistili, že to nejhorší stoupání je právě to poslední. Z Prudkého potoka na Pod Sokolím a dále Ripperův kámen. Vedro a ne příliš kvalitní značení se do značné míry podepisovaly na morálce družstva. Pak už jen přes lázně sešupem zpět do Jeseníku.


A jako bonus připojuji vysoké umění v Travné aneb česká varianta korejského Haesindang parku:




Všechny fotky lze najít zde.

OSTRAVA: DESET LET S COLOURS

24. července 2011 v 16:38 Hudba - vydáno jinde
V neděli 17. července skončil desátý ročník hudebního festivalu Colours of Ostrava, který dělá městu v názvu jednu z mála pozitivních reklam. Colours vždy objevoval nová jména world music, a tak byl i jubilejní ročník překvapením, přivážejícím řadu méně známých jmen nejrůznějších zemí i žánrů.

I v letošním roce se pořadatelé snažili posunout standard zase o stupínek výše. Druhá lávka přes Ostravici se již stává nedílnou a zároveň nepostradatelnou součástí, jelikož festivalové prostory byly upraveny tak, aby pojaly o 2000 lidí více než loni. Ti taktéž mohli poprvé ochutnat speciální pivo vařené právě pro tento festival od nového partnera, domáckého Ostravaru. A také se v hudebním programu objevilo více zahraničních jmen než českých.

Letní pohoda na Colours

To je sice obdivuhodný fakt, ale při studiu programu před začátkem festivalu mohl potenciální návštěvník nabýt dojmu, že tentokráte se organizátorům nepodařilo přivést žádné opravdu velké jméno. Nebo naplnit vrchovatě v mnohém nejzajímavější kostelní scénu, jak tomu bývalo v předešlých letech. Do kostela lákala především dvě jména: Stephan Micus a David Hykes. Jenže oba už tu hráli. Colours však vždy byly o objevování nových jmen, a tak nikdo dopředu nemusel až tak žehrat, ale spíše se těšit na to, čím jej program tentokráte překvapí.

Čtvrteční aklimatizace

V posledních pár letech se už i čtvrtek transformoval v právoplatný festivalový den s nabitým programem, kdy hlavně úvodní koncert musí obstarávat nějaké velké jméno. Organizátoři na úvod nabídli obligátní balkánskou dechovku v souboji dvou kapel (Balkan Brass Battle), což se v mých očích nemůže vyrovnat jiným odvážným dramaturgickým tahům v minulosti, kdy festival otevíral Jan Garbarek či Michael Nyman.

The Herbaliser

Potom už začalo tradiční míchání hudebního koktejlu a jeho postupné usrkávání. Mezi ty nejvýraznější ingredience patřila irská kapela Clannad, která se jako jedna z mála zasloužila o rozšíření tradiční irské hudby do světového povědomí. A u jejich zklidněného koncertu ani nevadilo, že to místy hraničí s kýčem. Britští The Herbaliser mixující elektroniku s živými dechy se jako první snažili roztančit publikum. To se ale více povedlo až zpěvačce Santigold. Tato Američanka se na pozadí "lofi" pop-rocku s naivním nádechem 80. let zařezávala hlasem ostrým jak žiletka do uší. Vědoma si toho, že velká show se dá udělat i za málo peněz, ozdobila své vystoupení dvěma tanečnicemi. Jejich kreace lehce inspirované dětským skotačením kořeněné "robotičností" se záměrnou trapností odkazovaly na podiové postupy newyorského skladatele a hudebníka Davida Byrnea.

Santigold - doprovodná tanečnice

V jiné sestavě se stejným výsledkem

Páteční den už byl dokonale dramaturgicky vystupňovaný. Počáteční ztišení v evangelickém kostele nabídl Stephan Micus. Jedna z nevýraznějších hvězd world music představila vlastní kompozice pro řadu exotických nástrojů. Stephan Micus má respekt k těmto nástrojům a domovským kulturám Japonska, Indie či Jižní Ameriky, nesnaží se však při jejich využití násilně popřít tradici, ze které vzešel.

Nils Petter Molvaer & Jan Bang

Jon Hassell, jedno z nejzajímavějších jmen plánovaných na New York City stage, musel být z důvodu zranění nahrazen, a tak si s elektronickým mágem Janem Bangem zahrál jeho další kamarád. Trumpetista Nils Petter Molvaer patří mezi čelní zástupce norské jazzové scény, která kombinuje tradiční nástroje s elektronikou. Tato dvojice připravila značně atmosférický set, ve kterém se vzájemně překvapovali a posunovali. Ten byl stavěn na něčem, co bych nazval "přidušené" rytmy, které jako by odkazovaly na opuštěné norské končiny, kde hodně fouká a až někde za tím se vyjevují další zvuky.

Brendan Perry

Na ně navázal Brendan Perry - mužská polovina legendárních Dead Can Dance. Ten se spoluhráči nabídl exkurz po svých solových albech (především po loňském Ark) a několika od Dead Can Dance. Vracel se převážně k těm prvním, která ještě měla jistý punk-rockový nádech.

Blackfield

Loni byla kapela Porcupine Tree vrcholem a letos se jejich frontman Steven Wilson vrátil s dalším projektem, Blackfield. Namísto progresivního rocku domovské skupiny Blackfield nabízí klenuté melodie v pop-rockovém hávu. Používané vícehlasy navíc celkovému vyznění dodávají jistou prostorovost. Wilson při živém provedení v sobě nezapře kovaného rockera, a tak strhující zápřah upozadil i jisté "bolestínské" tendence duše kapely, Aviva Geffena.

Blackfield

Blackfield

Komu nestačil tento mohutný zážitek, mohl si jít zaskotačit s ulítlými Semi Precious Weapons. U nich je na prvním místě show, kde středobodem je afektovaný bisexuální zpěvák. Otázkou je, zdali by jejich rock'n'roll obstál i bez všech těch podiových kreací.

Prosluněná pohoda

Frank Yamma

Po vystupňovaném pátku následovala pohodová sobota. Irka Lisa Hannigan zastupovala křehké dívčí písničkářství. Na ni navázal Frank Yamma, který hlubokým hlasem a s kytarou vnášel jistou mystičnost původních obyvatel Austrálie. Nepřetržitý proud afrických rytmů obstaral Salif Keita, který patří k průkopníkům a hlavním propagátorům afropopu. Toto byla hudba jako stvořená pro tento den, a tak si mohlo publikum radostně zatančit.

Mono

Naprostý kontrast nabízeli japonští Mono. Jejich delší kompozice se pohybují od zvukových stěn Sonic Youth po melodickou exaltovanost Sigur Rós. Bohužel však opakují jeden mustr, a tak si říkám, že třeba Američani ISIS jsou po kompoziční i technické stránce dále a vůbec by mi nevadilo, kdyby se někdy na Colours objevili.

Oudaden

U miláčků britské kritiky, The Horrors, jsem hloubal nad tím, proč právě na ostrovech se musí neustále někdo pyšnit titulem "nejlepší mladá kapela", i když je to v mnohém kompilát toho, co už zde několikrát bylo. Garážový rock s psychedelickým podkresem a odtažitým, ublíženým zpěvákem. Naštěstí závan autenticity a tradice u marockých Oudaden mohl projasnit potemnělou mysl.

Vše vysvětlující neděle

David Hykes

Tropická neděle začala v kostele, kde průkopník alikvotního zpěvu David Hykes bohužel nezopakoval silný zážitek z minulého vystoupení. Rozjela se však až teprve s malijskými SMOD, kdy jednoduché aranže (akustická kytara a decentní rytmika) a rap roztančily publikum. To stejné se podařilo alternativní kapele Dva, která dokazuje, že i z mála se dají kouzlit velké věci.

SMOD

Ale až pak se mi konečně vyjevily veškeré souvislosti. Nejdříve Yann Tiersen (aneb ten, který složil hudbu k Amélii z Montmártru) strčil Mono kompozičně a The Horrors psychedelií do kapsy. Nebral ohledy na to, že hraje na letním festivale a věnoval se především poslednímu albu Dust Lane.

Swans

Tuto uměleckou nekompromisnost naservírovali i znovuzrození Swans. Jejich hutný kytarový nářez byl snad nejtvrdším počinem v dějinách Colours. A také jedním z nejnáročnějších. Posluchač musí být totiž hodně otevřený, aby onu valivou vlnu zpracoval a přežil.

Na ně navázal Nick Cave v kapele Grinderman, kde si každý člen může sáhnout na dno té nejdivočejší živočišnosti (od těžkotonážních bicích, přes vazbící kytary, až po nespoutaný řev).

Toto byla sice řádná tečka za desátým ročníkem, který nabídl zatím nejvíce rockový program, ale zhýčkané publikum očekává od organizátoru více než pouhý standard. Od jubilejního ročníku se hudebně čekalo asi více.

Psáno pro Literární noviny, kde to vyšlo v čísle 29/2011.