OSTRAVA: DESET LET S COLOURS

24. července 2011 v 16:38 |  Hudba - vydáno jinde
V neděli 17. července skončil desátý ročník hudebního festivalu Colours of Ostrava, který dělá městu v názvu jednu z mála pozitivních reklam. Colours vždy objevoval nová jména world music, a tak byl i jubilejní ročník překvapením, přivážejícím řadu méně známých jmen nejrůznějších zemí i žánrů.

I v letošním roce se pořadatelé snažili posunout standard zase o stupínek výše. Druhá lávka přes Ostravici se již stává nedílnou a zároveň nepostradatelnou součástí, jelikož festivalové prostory byly upraveny tak, aby pojaly o 2000 lidí více než loni. Ti taktéž mohli poprvé ochutnat speciální pivo vařené právě pro tento festival od nového partnera, domáckého Ostravaru. A také se v hudebním programu objevilo více zahraničních jmen než českých.

Letní pohoda na Colours

To je sice obdivuhodný fakt, ale při studiu programu před začátkem festivalu mohl potenciální návštěvník nabýt dojmu, že tentokráte se organizátorům nepodařilo přivést žádné opravdu velké jméno. Nebo naplnit vrchovatě v mnohém nejzajímavější kostelní scénu, jak tomu bývalo v předešlých letech. Do kostela lákala především dvě jména: Stephan Micus a David Hykes. Jenže oba už tu hráli. Colours však vždy byly o objevování nových jmen, a tak nikdo dopředu nemusel až tak žehrat, ale spíše se těšit na to, čím jej program tentokráte překvapí.

Čtvrteční aklimatizace

V posledních pár letech se už i čtvrtek transformoval v právoplatný festivalový den s nabitým programem, kdy hlavně úvodní koncert musí obstarávat nějaké velké jméno. Organizátoři na úvod nabídli obligátní balkánskou dechovku v souboji dvou kapel (Balkan Brass Battle), což se v mých očích nemůže vyrovnat jiným odvážným dramaturgickým tahům v minulosti, kdy festival otevíral Jan Garbarek či Michael Nyman.

The Herbaliser

Potom už začalo tradiční míchání hudebního koktejlu a jeho postupné usrkávání. Mezi ty nejvýraznější ingredience patřila irská kapela Clannad, která se jako jedna z mála zasloužila o rozšíření tradiční irské hudby do světového povědomí. A u jejich zklidněného koncertu ani nevadilo, že to místy hraničí s kýčem. Britští The Herbaliser mixující elektroniku s živými dechy se jako první snažili roztančit publikum. To se ale více povedlo až zpěvačce Santigold. Tato Američanka se na pozadí "lofi" pop-rocku s naivním nádechem 80. let zařezávala hlasem ostrým jak žiletka do uší. Vědoma si toho, že velká show se dá udělat i za málo peněz, ozdobila své vystoupení dvěma tanečnicemi. Jejich kreace lehce inspirované dětským skotačením kořeněné "robotičností" se záměrnou trapností odkazovaly na podiové postupy newyorského skladatele a hudebníka Davida Byrnea.

Santigold - doprovodná tanečnice

V jiné sestavě se stejným výsledkem

Páteční den už byl dokonale dramaturgicky vystupňovaný. Počáteční ztišení v evangelickém kostele nabídl Stephan Micus. Jedna z nevýraznějších hvězd world music představila vlastní kompozice pro řadu exotických nástrojů. Stephan Micus má respekt k těmto nástrojům a domovským kulturám Japonska, Indie či Jižní Ameriky, nesnaží se však při jejich využití násilně popřít tradici, ze které vzešel.

Nils Petter Molvaer & Jan Bang

Jon Hassell, jedno z nejzajímavějších jmen plánovaných na New York City stage, musel být z důvodu zranění nahrazen, a tak si s elektronickým mágem Janem Bangem zahrál jeho další kamarád. Trumpetista Nils Petter Molvaer patří mezi čelní zástupce norské jazzové scény, která kombinuje tradiční nástroje s elektronikou. Tato dvojice připravila značně atmosférický set, ve kterém se vzájemně překvapovali a posunovali. Ten byl stavěn na něčem, co bych nazval "přidušené" rytmy, které jako by odkazovaly na opuštěné norské končiny, kde hodně fouká a až někde za tím se vyjevují další zvuky.

Brendan Perry

Na ně navázal Brendan Perry - mužská polovina legendárních Dead Can Dance. Ten se spoluhráči nabídl exkurz po svých solových albech (především po loňském Ark) a několika od Dead Can Dance. Vracel se převážně k těm prvním, která ještě měla jistý punk-rockový nádech.

Blackfield

Loni byla kapela Porcupine Tree vrcholem a letos se jejich frontman Steven Wilson vrátil s dalším projektem, Blackfield. Namísto progresivního rocku domovské skupiny Blackfield nabízí klenuté melodie v pop-rockovém hávu. Používané vícehlasy navíc celkovému vyznění dodávají jistou prostorovost. Wilson při živém provedení v sobě nezapře kovaného rockera, a tak strhující zápřah upozadil i jisté "bolestínské" tendence duše kapely, Aviva Geffena.

Blackfield

Blackfield

Komu nestačil tento mohutný zážitek, mohl si jít zaskotačit s ulítlými Semi Precious Weapons. U nich je na prvním místě show, kde středobodem je afektovaný bisexuální zpěvák. Otázkou je, zdali by jejich rock'n'roll obstál i bez všech těch podiových kreací.

Prosluněná pohoda

Frank Yamma

Po vystupňovaném pátku následovala pohodová sobota. Irka Lisa Hannigan zastupovala křehké dívčí písničkářství. Na ni navázal Frank Yamma, který hlubokým hlasem a s kytarou vnášel jistou mystičnost původních obyvatel Austrálie. Nepřetržitý proud afrických rytmů obstaral Salif Keita, který patří k průkopníkům a hlavním propagátorům afropopu. Toto byla hudba jako stvořená pro tento den, a tak si mohlo publikum radostně zatančit.

Mono

Naprostý kontrast nabízeli japonští Mono. Jejich delší kompozice se pohybují od zvukových stěn Sonic Youth po melodickou exaltovanost Sigur Rós. Bohužel však opakují jeden mustr, a tak si říkám, že třeba Američani ISIS jsou po kompoziční i technické stránce dále a vůbec by mi nevadilo, kdyby se někdy na Colours objevili.

Oudaden

U miláčků britské kritiky, The Horrors, jsem hloubal nad tím, proč právě na ostrovech se musí neustále někdo pyšnit titulem "nejlepší mladá kapela", i když je to v mnohém kompilát toho, co už zde několikrát bylo. Garážový rock s psychedelickým podkresem a odtažitým, ublíženým zpěvákem. Naštěstí závan autenticity a tradice u marockých Oudaden mohl projasnit potemnělou mysl.

Vše vysvětlující neděle

David Hykes

Tropická neděle začala v kostele, kde průkopník alikvotního zpěvu David Hykes bohužel nezopakoval silný zážitek z minulého vystoupení. Rozjela se však až teprve s malijskými SMOD, kdy jednoduché aranže (akustická kytara a decentní rytmika) a rap roztančily publikum. To stejné se podařilo alternativní kapele Dva, která dokazuje, že i z mála se dají kouzlit velké věci.

SMOD

Ale až pak se mi konečně vyjevily veškeré souvislosti. Nejdříve Yann Tiersen (aneb ten, který složil hudbu k Amélii z Montmártru) strčil Mono kompozičně a The Horrors psychedelií do kapsy. Nebral ohledy na to, že hraje na letním festivale a věnoval se především poslednímu albu Dust Lane.

Swans

Tuto uměleckou nekompromisnost naservírovali i znovuzrození Swans. Jejich hutný kytarový nářez byl snad nejtvrdším počinem v dějinách Colours. A také jedním z nejnáročnějších. Posluchač musí být totiž hodně otevřený, aby onu valivou vlnu zpracoval a přežil.

Na ně navázal Nick Cave v kapele Grinderman, kde si každý člen může sáhnout na dno té nejdivočejší živočišnosti (od těžkotonážních bicích, přes vazbící kytary, až po nespoutaný řev).

Toto byla sice řádná tečka za desátým ročníkem, který nabídl zatím nejvíce rockový program, ale zhýčkané publikum očekává od organizátoru více než pouhý standard. Od jubilejního ročníku se hudebně čekalo asi více.

Psáno pro Literární noviny, kde to vyšlo v čísle 29/2011.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama