Říjen 2011

Standardní výkon zavedené kapely (Midi Lidi: Operace "Kindigo!")

30. října 2011 v 18:54 Hudba - vydáno jinde
Petra Marka je v těchto týdnech všude hodně. Útočí na nás na několika frontách. Do kin vstoupil jeho novinkový film - Nic proti ničemu, což je poloamatérský, záškodnický "útok" na divákovu schopnost být otevřený novým cestám. Ale především se snaží s kapelou Midi Lidi rozvířit hudební scénu v pořadí třetím albem Operace "Kindigo!". Jednotné načasování, jednotná propagace!


Osmdesátá léta dvacátého století dozajista patří v našich geografických končinách mezi esteticky nejodpudivější období v nedávných dějinách. Když si pro naše účely odmyslíme politické pozadí, celkové vyznění této doby bude reprezentováno všeobjímající šedí. Mezi základní prvky patří jednolitost, jednotvárnost a neforemnost.

Valná většina dnešních třicátníků a starších osob si z této doby snad ještě něco pamatuje. A na rozdíl od některých dvacátníků, kteří tu zkušenost nemají, nejsou tímto obdobím natolik fascinováni, aby jej ve svých módních výstřelcích vzývaly jako příjemné retro. Od doplňků přes oblečení je jen krůček k děsivé trvalé, kterou bychom občas na hlavách jistých dam mohli zahlédnout. Brr!

Dokonce ani na hudebním poli není obtížné nalézt inspirační výlety do osmdesátých let. Bohužel se neodkazuje na spoustu skvělých alb z tohoto období, spíše se odkazuje na průkopníky elektronické hudby, jejichž počiny mohou dnes již znít anachronicky. V digitálním věku se tedy notně vzývají "analogové" zvuky.

Mezi takové zástupce na české hudební scéně lze zařadit elektronické Midi Lidi. Ti se na hudební scéně etablovali dvěma alby: Čekání na robota a Hastrmans, tatrmans & bubáks, které řádně propagovali živým hraním, což jim přineslo zasloužený úspěch na festivalech i klubové scéně.

V případě Midi Lidi se jedná o spojení elektronické, laptopové hudby s retro nádechem sem tam okořeněné živými nástroji a především sloganovitými texty. Ty mají značně humorný potenciál s přiznaným rozměrem trapnosti, což je více než příznačné pro jakýkoliv umělecký počin Petra Marka. Druhou významnou tendencí je jistý existenciální rozměr, který se v prvním či druhém plánu v textech objevuje.

Pokud první album Čekání na robota akcentovalo více onen humorný rozměr a druhé album Hastrmans, tatrmans & bubáks se spíše neslo ve vážnějším duchu, Operace "Kindigo!" lze náladou zařadit někam mezi. Bohužel více než humor či existenciálno lze v textech dohledat banalitu. Prázdnou banalitu. Ani po několikerém poslechu se až tak nevyjevují skryté významy, jak tomu bylo u předchozích alb, což je rozhodně škoda.

Nejhumornější je tak bonusová cover verze Co jsem měl dnes k obědu/Co já všechno uvedu, která si sem našla cestu z alba For Semafor. A je to zcela pochopitelné, jelikož se jedná o kongeniální cover verzi s extra textovým rozměrem. Bylo by opravdu škoda ji nedostat k většímu počtu posluchačů.

Také přednes Prokopa Holoubka v této skladbě je jistým oživením oproti zbytku alba, jelikož hlas Petra Marka se nevyznačuje, na rozdíl od jeho osobnosti, výrazným charismatem, který nalezneme dokonce i u některých jiných domácích zpěváků. Kapela si tohoto omezení je nejspíše vědoma, a tak klade důraz na celkové vyznění, které, bohudík, překryje většinu z výše uvedených nedostatků. Jako by z alba vykukovalo kouzlo obyčejných písniček, což je u elektronické hudby překvapivé

K tomu je potřeba také ještě připočíst široký seznam živých nástrojů, které se z houštiny elektronických zvuků vyjevují. Toto by do budoucna mohla být spásná cesta, jelikož počet lidí v kapele narůstá, i když na pokrytí té elektronické části by určitě stačila pouze jedna osoba s jedním laptopem.

Midi Lidi se tedy tentokráte prezentují jako zavedená kapela se standardním albem a bude zajímavé sledovat, jakým směrem se příště opravdu vydají.

Midi Lidi - Operace "Kindigo!", X production, 2011

Psáno pro Literární noviny, kde to vyšlo v čísle 43/2011 v lehce zkrácené verzi.

Neuhlazené protiproudy ze zdánlivé periferie (Ladě: Kalná)

20. října 2011 v 21:43 Hudba - vydáno jinde
Je příjemným zjištěním, že i v době, která absolutně nepřeje jakýmkoliv vydavatelským počinům, a obzvláště těm alternativním, se na českém hudebním trhu objevují taková alba jako právě aktuální Kalná od kapely Ladě, kde z každé skladby čpí nepřeslechnutelná osobitost.


Indies Scope s neutuchající energií představují českému publiku zajímavé počiny a kapela Ladě patří v poslední době k tomu opravdu nejzajímavějšímu. Ta vznikla na základech "melancholicko punkového dua" Červeným Vrchem, kde zpěváka Michaela Kubesu doplňoval kytarista Petr Uvira. Ti společně vydali stejnojmenné debutové album. V roce 2005 se toto duo rozrostlo na regulérní kapelu, aby se o rok později přihlásili s deskou KUB 59.

Ta již nesla nepřeslechnutelné znaky výrazné osobitosti, ale jednalo se spíše o takový kompilát písní s různou atmosférou, které trpěly lehkou nevyrovnaností a až tolik nedržely pohromadě jako celistvé album. I tak deska KUB 59 nabízela pár výrazných skladeb, kdy některé z nich oplývaly zvláštním druhem polodrsného humoru. Nezapomenutelnou v tomto směru je především Obladi, oblada.

V letošním roce se Ladě připomínají dalším počinem: Kalná. Na nepřipraveného posluchače se z tohoto alba vyřine neutuchající proud neučesané, zemité poetiky v sevřeném, klenutém celku. V krátkosti se dá říci, že tady se většinový posluchač nehladí po srsti, tady se vnímavý posluchač stimuluje proti srsti.

Ta se opravdu ježí, a to především z hlasu a přednesu Michaela Kubesy. Toto není líbivý zpěvák z titulky mainstreamových časopisů. Je to samorost s jasnou představou, co chce dělat a jak to má vypadat. Lépe snad znít! Jeho hlas je jako několik dní neoholené strniště všemi živly ošlehaného dřevorubce. Zařezává se silou motorové pily pod kůži - rychle a s krvavými následky. Tady se nezpívá, tady se texty zhmotňují.

Je třeba ale podotknout, že bez kytaristy Petra Uviry by projev Michaela Kubesy nebyl zcela úplný. A tím se vůbec nechci dotknout dalších muzikantů (Jiří Pater - baskytara, Patrik Benek - Bicí, Víťa Halška - perkuse), kteří mají neoddiskutovatelnou kvalitu a nepřeslechnutelný přínos. V tom nejlepším slova smyslu však na albu oddaně slouží celkovému výrazu. To až tak neplatí při živém provedení, kdy se stávají naprosto vyrovnanými partnery dvěma výše jmenovaným.

Petr Uvira je natolik výrazný, že dokáže kongeniálně doplňovat hlubinnou afektovanost Michaela Kubesy. Neposunuje jeho říznost vytýčeným směrem, ale právě naopak jde v mnohých případech záměrně proti tomuto proudu. Nasazuje táhlejší motivy, dokáže je i dostatečně dlouho opakovat, aby je řádně vytěžil.

Zvukově se pohybuje mezi alternativou a ambientem s občasnou rockovější zastávkou. Je totiž potřeba tento rockový šanson 21. století občas pořádně rozjet. V životě je opravdu potřeba mít zastoupeny všechny barvy a není proč se jim bránit. Je jen třeba je následně řádně reflektovat.

A proto není dobré se chlácholit tím, že taková neučesanost může nést punc Ostravy či přilehlého okolí, kde stále ještě doznívá rezonance minulosti v podobě hornicko-průmyslového dědictví a vykořeněnosti spousty místních obyvatel.

V každém z nás to je, ale je jen na nás, jaké tendence jsou ty dominantní. Vždyť nakonec je na tomto albu spousta něhy, která právě v kontrastu s tou syrovostí zářivě vynikne. Až má člověk chuť si jej přehrát několikrát za sebou.

Ladě - Kalná, Indies Scope, 2011

Psáno pro Literární noviny, kde to vyšlo v čísle 42/2011.