Listopad 2011

Svátek hudby (PJ Harvey, Praha)

5. listopadu 2011 v 21:32 Hudba - vydáno jinde
Hudební fanoušci v České republice se konečně dočkali. Po více než dvaceti letech písničkářské kariéry k nám zavítala Angličanka PJ Harvey, která vystoupila minulý čtvrtek ve Velkém sále pražské Lucerny. Naštěstí se nejedná o hvězdu dávno za zenitem, jak tomu obvykle u nás u velkých koncertů bývá, jelikož místní nabídka mnohdy připomíná procházku dinoparkem. PJ Harvey je na jednom ze svých dosavadních vrcholů.


Na začátku roku totiž vydala oceňované album Let England Shake (Universal Island Records, 2011), za které obdržela prestižní Mercury Prize, čímž se stala první držitelkou dvou takovýchto ocenění v historii. Jedná se o jedinečné album se zcela soustředěnou, málo vídanou uměleckou výpovědí. PJ Harvey se zde jasně vymezuje v lidské i politické rovině vůči válečným konfliktům, jelikož i pro ni bylo neúnosné absorbovat všechny problémy současné doby, kterým dozajista vévodí mnohé války v různých koutech světa.

Z důvodu správné reflexe současnosti se ponořila do studia historie podobných konfliktů, kterých se Anglie účastnila. Při psaní textů se inspirovala starou "válečnou poezií" a dva roky je "osekávala" a "brousila" tak, aby fungovaly i samostatně jako básně. Umělkyně nezaplnila své texty explicitními hrůzami. Spíše vykreslila obecně přenositelné, pochopitelné a skoro až laxní obrazy, za kterými se však hrůzy skrývají.

Sílu jednotlivých textů dále ověřovala zpíváním a capella, aby našla takovou melodii, která by byla lehce zapamatovatelná. To se jí podařilo, jelikož mnohé melodie působí až archetypálním dojmem. Aby tyto křehké melodie nezabila, zasadila je do značně pročištěného nástrojového obsazení. Důležitý byl celkový výraz, a tak zde nebyl prostor pro jakoukoliv exhibici.

A přesně v takovém duchu se nesl i pražský koncert. Vše bylo podřízeno intimní umělecké výpovědi. PJ Harvey v jednom rozhovoru prohlásila, že chtěla, aby koncertní zážitek vyrůstal z paprsku světla. Dá se říci, že jedinou opravdovou kulisou zde bylo právě světlo, které podtrhávalo křehkost a soustředěnost všech čtyřech aktérů.

Sama zpěvačka brala do rukou kytary a autoharfu, která tvoří jeden z nosných zvuků aktuálního alba. S hudební stránkou a zpěvem jí pomáhal John Parish, který PJ provází na všech posledních albech, společně s dalším dlouholetým spolupracovníkem Mickem Harveym, které doplňoval Jean-Marc Butty.

Tato trojice toho v hudbě už dozajista hodně zažila, a tak nemusí nikomu nic dokazovat, což je automaticky předurčuje k tomu, že jsou těmi správnými při interpretaci takto niterného materiálu - nepotřebují exhibovat, prostě hrají i ty nejjednodušší melodie s obrovským zápalem. Navíc tito pánové svým vzezřením vypadali jako z jiné doby, což vytvářelo zdání tří Lordů sloužících jedné Lady. Zdání bylo nejsilnější právě ve chvílích, kdy mužské vícehlasy doprovázely jemně do výšek zasazený zpěvaččin hlas.

Kostru celého programu tvořilo především poslední album, které bylo odehráno takřka celé. Aby nebyla narušena nastavená intimní atmosféra, PJ Harvey vybírala podobně laděné skladby i ze svých předešlých alb či je v podobném křehkém duchu interpretovala. Ať už se jednalo o zástupce z introspektivní desky White Chalk, punkově záškodnického Uh Huh Her či ostatních starších alb, zde jako by nebylo veselých skladeb.

PJ Harvey s podporou vítečné kapely dokázala, že i takto intimní materiál je přenositelný na koncertní podium, což ve svém důsledku znamenalo jeden z hudebních vrcholů letošního roku.

PJ Harvey, Praha, Lucerna, 27. 10. 2011

Psáno pro Literární noviny, kde to vyšlo v čísle 44/2011.