Červenec 2012

Růstu vstříc (Colours of Ostrava 2012)

18. července 2012 v 23:13 Hudba
Jedenáctý ročník festivalu Colours of Ostrava je už za námi. Konal se v nových prostorách, odhalil spoustu nedostatků, které pořadatelé budou muset odstranit, a také potvrdil některé mé hudební obavy, které jsem artikulovat v upoutávce pro Literární noviny:

Multižánrový festival Colours of Ostrava se již neodmyslitelně stal součástí kulturního dění v našem třetím největším městě. Letošní jedenáctý ročník však čekají obrovské změny.

Po dvou přeplněných ročnících v tradičním areálu výstaviště na Černé louce a vedle Slezskoostravského hradu se pořadatelé rozhodli pro riskantní krok: přesunout konání do Dolní oblasti Vítkovice do prostoru památkově chráněných bývalých hutí, železáren, dolů a sousedních venkovních ploch.

Za tímto rozhodnutím bylo kromě touhy přitáhnout více diváků i jistá "megalomanská" snaha rozšířit také program. Obojí by se jim nepodařilo bez vstřícnosti a zápalu lidí kolem mecenáše a generálního ředitele Vítkovice - Machinery Group Jana Světlíka.

Areál nabídne čtyři venkovní scény a osm krytých scén, kdy například OKD Fresh stage se stahovací střechou je umístěna přímo pod Vysokou pecí č. 1. Tento industriální prostor má dozajista nezaměnitelné kouzlo, navíc se pořadatelé snaží, aby i zde bylo co nejvíce zelených ploch, ale jen praxe ukáže, zdali i v nových kulisách bude možné zažít letní pohodovou atmosféru, která Colours vždy zdobila.

I přes výše zmíněné tím nejdůležitějším zůstává stále program. Ještě před několika týdny to vypadalo, že se organizátorům podařilo na letošní ročník nasmlouvat opravdu velké jméno, které není ještě zdaleka za zenitem. Björk byla také zatím nejdražším umělcem, kterého pořadatelé pozvali. Bohužel její vystoupení muselo být ze zdravotních důvodů zrušeno. Tím pádem se do popředí dostala Alanis Morissette, která právě už patří mezi ty vyčpělé hvězdy.

Naštěstí festival Colours of Ostrava nikdy nebyl o jedné hlavní hvězdě. Diváci spíše objevovali nová jména různých žánrů a z rozličných končin světa. I letos budou moci v přepestrém programu vybírat mezi hudbou, divadly, filmy, diskusemi a dílnami, i když při zevrubném studiu programu se letošní hudební nabídka zdá být o něco slabší.

Mezi hvězdná jména letošního ročníku patří Bobby McFerrin, ZAZ, Janelle Monáe, Rufus Wainwright či Kronos Quartet.

Mezi nadějná jména lze pak zařadit nu-jazzové Portico Quartet, libanonského trumpetistu Ibrahima Maaloufa, písničkaře Finka z labelu Ninja Tunes.

Překvapivě se tak nejvíce nabízí z české hudební scény, což by ale rozhodně neměl být ten hlavní důvod se na Colours vydat. České interprety přeci můžeme sledovat celý rok. Snad mne následující jména vyvedou z omylu: Iva Bittová & Čikori, Floex, Ladě, Please the Trees atd.

(Psáno pro Literární noviny, kde to vyšlo v čísle 28/2012)

Po skončení festivalu lze potvrdit, že Dolní oblast Vítkovice má opravdu nezaměnitelné kouzlo a byl by hřích nepropojit tuto jedinečnou kulturní památku s jedinečnou kulturní akcí. Tímto Ostrava rozhodně získává plusové body v očích návštěvníků. Ať už se jedná o dvě scény umístěné přímo do zakonzervovaného průmyslového prostoru nebo o architektonický skvost Gong.


Tento přestavěný plynojem se stal důstojnou náhražkou bývalé kostelní scény, která vždy patřila k tomu nejlepšímu, co se na Colours nabízelo. Je to nádherný prostor se skvělým zvukem. Jedinými negativy Gongu byla špatná organizace a skoro nulová komunikace směrem k čekajícím divákům. Nikdo nevěděl, jestli se už začalo pouštět nebo zdali se dovnitř ještě vůbec dostane. Vzhledem k hudebním zážitkům, které se zde nabízely, je možné do budoucna jen doporučit přijít dříve a pohodlněji čekat před vstupy do sálu.

Bohužel takové ódy nelze pět na hlavní část areálu. Sice díky přesunu se diváci nemuseli vůbec tlačit či zažívat traumata při přechodu mezi jednotlivými scénami, ale těch negativ byla strašná spousta.

Chápu, že drobnější struska by v případě horkého počasí a větru zavdala příčiny pro stížnosti ohledně prašnosti, ale určitě se dalo něco udělat s kameny o velikosti tenisového míčku, u kterých hrozilo vyvrtnutí kotníku. Pravděpodobnost tohoto zvyšoval i ten fakt, že celý areál byl tristně osvětlený. Tedy vůbec.

Pořadatelé se dopředu honosili plochou osetou trávou, ale tu diváci rozhodně nikde nenašli. Možná tak v kempu. Ty kousky v areálu byly zastavěny stánky a nemohly sloužit k posezení. Obojí by se dalo vyřešit tím, že se prostor před hlavním podiem pokrytý struskou zúží a z obou stran bude obklopovaný rozlehlejšími travnatými plochami.

Rubik

Dále se asi dost šetřilo na sociálních zařízeních, kterých bylo v areálu málo, a tak se místy tvořily dlouhé fronty.

To stejné se dá říct o stáncích s pivem. Zdá se, že na rekordní počet návštěvníků jich bylo málo nebo někdo podcenil proškolení brigádníků, jak čepovat. Ona celá organizace na stáncích byla chaotická.

Oproti předchozím ročníkům, kdy hlavní scény nejspíše zvučili nahluchlí zvukaři tak, aby vůbec něco slyšeli, tedy příliš nahlas, lze letošní zvuk ocenit. Jedinou výjimkou byla největší scéna v sobotu. Například kratičká ochutnávka koncertu Alanis Morissette se změnila v hledání místa, kde by bylo možné něco slyšet. Takové místo jsme nenašli. Pořád to bylo potichu a takové zachumlané. Jedním slovem: průser! Nikdy bych nečekal, že si po předchozích zkušenostech budu stěžovat na to, že je něco potichu.

A to se raději nezmiňuji o oficiálním parkování v areálu. Absolutní chaos a nezájem, že se ve čtvrtek tvoří nekonečná fronta. Panáčkům to bylo očividně jedno a jeli si dál svým hlemýždím tempem při vyměňování vstupenek za pásky. I když to bylo v dalších dnech už lepší, otázkou je, jestli to bylo hodno 500 Kč.

Je více než pravděpodobné, že i pořadatelé jsou si mnohých nedostatků vědomi. Za tak krátký čas byl ten areál připraven natolik, že nedošlo k žádnému obrovskému průseru, za což si zaslouží obdiv. A určitě teď mají dostatek času přemýšlet o tom, jak to udělí příští rok, aby divácký komfort byl na vyšší úrovni, jelikož platí, že i přes počáteční rozpačitost se onen přesun do nových prostor dá považovat za správný.

Stále je pravdou, že Colours jsou hlavně o hudbě. I zde se potvrdilo ono východisko z výše uvedeného článku. Během letošního ročníku jsem si vydefinoval dva zásadní závěry.

Snaha pořadatelů prezentovat na obrovských podiích umělce či uskupení, která tam ve své podstatě nepatří, dosáhla absolutního vrcholu.

Uniko

Představit například Jana Garbarka jako otvírák mělo v minulosti smysl (i z toho důvodu, že se částečně sedělo), ale k plnému vychutnání projektu Uniko (Kronos Quartet, Kimmo Pohjonen a Samuli Kosminen) by bylo potřeba komorní prostředí, kde se posluchač může lépe soustředit. To stejné platí o vystoupení Bobbyho McFerrina, které bylo navíc ovlivněno podivným zvukem. Znělo to, jako by to někdo pouštěl z mobilního telefonu, což limitovalo přenos energie z podia k divákům.

A celé to završoval Antony and the Johnsons s Janáčkovou filharmonií. K vychutnání jeho sametového hlasu a všech nuancí je opravdu potřeba většího soustředění, než posluchač dosáhne v šumícím davu. Kromě toho si bylo možné klást otázku, jaký smysl má spolupráce s lokální filharmonií, když ta neměla dostatek času na řádné nastudování jeho skladeb, aby to nebylo jen takové podkreslování a hlazení po srsti.

Druhým zásadním závěrem bylo potvrzení, že ty zásadní zážitky přinášeli tentokráte čeští hudebníci. Výše zmíněným nebo třeba mnohým dalším zahraničním jménům nelze upřít jistou kvalitu, ale vždy tam bylo nějaké ale.

Mogwai

Rufus Wainwright zní přesvědčivěji z nahrávek než při živém setu. Pánové z Mogwai chybějící kompoziční a technickou zručnost nahrazovali vazebním. (Mimochodem: když už je zde takto "hlučná" kapela, příštímu ročníku by dozajista slušel Tool či Isis. Vím, jsem naivní.)

Tamikrest

Africkým Tamikrest by malinko prospělo odstranění převažující bolestínské polohy. Finští Rubik nepředvedli nic, co by člověk už tisíckrát neslyšel jinde. A korunu všemu nasadili Francouzi Gangpol & Mit, jejichž zrychlená kolotočářská hudba nezaujala ani ve spojení s infantilními animacemi, které byly jen pouhou ilustrací hudby.

Portico Quartet

Jedinou výjimkou ze zahraničních kapel, která snesla ta nejvyšší měřítka, byl Portico Quartet. Jejich spojení jazzu s elektronikou je naprosto organické. Hudba vzniká tady a teď a vtahuje posluchače do širokého vesmíru všemožných ploch, ze kterých se vždy vyloupne strhující motiv. Toto je skupina s jasným a nekompromisním hudebním názorem.

Iva Bittová

Zážitek z Portico Quartet dokázala přebít jen Iva Bittová s Čikori (obojí nepřekvapivě v Gongu). Pořád si dobře vzpomínám na jejich báječné vystoupení na Hukvaldech před mnoha lety. Iva Bittová tam pozpěvovala a hrála i na hradních ochozech a ten prostor byl jako stvořený pro její energii. Ale i Gong jí skýtal prostor pro intuitivní tanec. Společně s kapelou připravila set, který pokrýval první eponymní album Čikori, Bílé inferno, Pustit musíš (společně s kapelou Dunaj a Pavlem Fajtem) a několik nových skladeb. To by mohlo být příslibem pro nové album, na kterém se asi bude dost zpívat anglicky!

Vladimír Václavek

Není zde rozhodně potřeba vychvalovat její hlas, jelikož z něj jako vždy mrazilo v zádech. Ocenění si rozhodně zaslouží celá kapela. Vladimír Václavek byl jako vždy vrcholně minimalistický a obdivuhodně repetativní. Nespoutaně hravý Miloš Dvořáček překvapivě ukázněný. A celé to doplňovali Oskar Török na trubku a Jaromír Honzák na kontrabas.

Ladě

Podobně se vedlo i zatím málo známé kapele Ladě. Jejich hudba na pomezí písničkářství, blues, ambientu a řízného rocku by se snad dala charakterizovat jako rockový šanson 21. století. A to především díky nezaměnitelnému hlasu Michaela Kubesy, který vyvěrá s temných hlubin. Jejich poslední album Kalná patří mezi to nejlepší, co u nás loni vyšlo. Je příjemné si již poněkolikáté ověřit, že funguje i v koncertním provedení.

Please the Trees

Také formace Please the Trees by se dala zařadit na špici českých koncertních kapel. Frontman Václav Havelka má výrazné charisma a udává hlavní tón celé skupině. Z jejich společného hraní se sborem Elpida nejen mrazí, ale také člověk musí ocenit tento záslužný počin směrem k seniorům. Takové příležitosti k vystoupení jim dozajista vlévají do žil živou vodu.

Bratři Orffové

Během koncertu Bratrů Orffových jsem si uvědomil, jak vypadá "lokální" úspěch, jelikož jsem měl pocit, že do Gongu zamířil celý Krnov. Touto nadsázkou nechci vůbec snižovat úspěch Ivana Gajdoše a spol. Jejich křehkost je totiž nezaměnitelná. O to více bylo potěšením zjistit, že kapela právě nahrává druhé album. Konečně!

Floex

Přestože Floex získali ocenění za své druhé album Zorya, koncertní provedení několikanásobně převyšuje nahrávku. Ten rozdíl v energii je nebetyčný. Kromě mé libůstky v podobě basového klarinetu musím vyzdvihnout skvostný výkon bubeníka, kterému zdárně sekundoval baskytarista. Je jen dobře, že se Tomáš Dvořák neutápí někde za laptopem, ale že je na podiu spousta živých hudebníků. A dokonce tentokráte jsem měl štěstí i na zpěvačku.

Během vystoupení Midi Lidi jsem nabyl dojmu, že čím jednodušší hudba tím větší úspěch. Dokonce se mi potvrdily i některé výtky, které jsem zmiňoval v recenzi na jejich poslední album Operace "Kindigo!". Týká se to především hlasu Petra Marka. Ten je opravdu natolik banální, že by si zasloužil nějaké zkreslení.

Po počáteční skepsi musím připustit, že mne letošní ročník osvěžil více než třeba ten loňský. Hodně tomu pomohl soustředěný výběr z programu a zaměření na české kapely, což přehlušilo i nepříjemnou pachuť ze všech těch bolestivých nedostatků.

Colours of Ostrava, Dolní oblast Vítkovice, 12. - 15. 7. 2012

Více fotografií zde.