Colours s pevnými základy (Colours of Ostrava 2013)

26. července 2013 v 12:03 |  Hudba - vydáno jinde

Druhá polovina minulého týdne patřila v Ostravě dvanáctému ročníku multižánrového festivalu Colours of Ostrava. Již podruhé se tato přehlídka konala v Dolní oblasti Vítkovice a bylo znát, že pořadatelé měli na přípravu prostor dostatek času a že také vzali v potaz připomínky z loňského roku.

Celý areál byl letos vzdušnější, přibylo zelených a relaxačních ploch, byly vybudovány nové spojovací chodníky, lépe bylo zvládnuto parkování, byly zavedeny rezervace do Gongu, narostl počet stánku s nápoji, čímž se eliminovaly dlouhé fronty. Ale především pořadatelé využili některé budovy a stavby v tomto jedinečném prostředí pro různá méně či více překvapivá využití - bary či kavárny, kdy absolutní perlou byla vinárna, kde to vypadalo skoro jako ve sklípku (chvilkami i s cimbálovkou).


Říká se, že návštěvníci Colours jezdí na tento festival naslepo objevovat nová jména. To je sice pravda, ale trochu si to protiřečí se snahou pořadatelů přilákat co nejvíce návštěvníků. Pro davy zde bohužel nejsou velká jména, která by se vyjímala na plakátech, jak tomu třeba je u některých konkurenčních festivalů nedaleko za hranicemi (OFF v Katovicích či Pohoda v Trenčíně).

Sigur Rós jsou sice úchvatnou kapelou, ale zas tak "provařené" jméno to není. Jejich delší zadumané kompozice vyžadují jistou dávku soustředění a posluchačské vstřícnosti. K Sigur Rós se také váže jedno oblíbené klišé o obrazech islandských živlů a přírody. Ten, kdo někdy navštívil Island, se bohužel tomuto srovnání neubrání. V jejich hudbě prostě fouká vítr po holých islandských kopcích, kdy nikdy nevíte, z které strany přijde sprška. A spoustu dalšího. Naštěstí se z tohoto klišé vymaňují posledním albem Kveikur, kterým se posunují do značně potemnělých vod. Živé provedení nových skladeb na Colours by se dalo shrnout jako post-apokalyptická vize v post-industriálním prostředí. Dobrý start festivalu, který ale trochu srážel nekvalitní zvuk.


Pomocnou ruku nepodá ani Jamie Cullum se svou chytlavou popovou show, jelikož na Colours už jednou hrál. Samostatnou kapitolou pak jsou The Knife. Touto kapelou jsem byl absolutně nepolíben, a tak jsem se v rozechvění nechával překvapit tímto dalším velkým jménem. A že to tedy bylo překvapení!

Ano, mohl bych se snažit tento počin různě interpretovat či se ponořit do studia kontextu této skupiny, abych tomu dal nějaký význam, ale pokud vycházím pouze z tohoto jednotlivého vystoupení, musím to považovat za absolutní úlet v duchu nepovedené středoškolské besídky.

Jsem sice vyznavačem estetiky trapnosti, ale sem bych to rozhodně neřadil, jelikož jsem měl pocit, že to někdo myslí smrtelně vážně a že zde není ani náznak nadsázky. Vše odstartoval otravný a ukřičený předskokan snažící se rozpumpovat publikum. Tři minuty by byly tak akorát, ale mučit publikum 15 minut bylo k nevydržení. Obzvlášť divně vyzněla jeho snaha poté, když mezi jeho "zahřívačkou" a vystoupením nastala skoro pětiminutová pauza následovaná pětiminutovou temnou předehrou. A z temnoty se toto představení až do konce nevymanilo, a tak vlastně nebylo skoro vůbec nic vidět. Chvílemi se v hudbě objevily zajímavé momenty, které by dozajista daleko více vynikly při soustředěném poslechu, ale raději bych to slyšel od originálu (třeba Einstürzende Neubauten) než v této neuchopitelné koláži. Toto se rozhodně nedalo považovat za živý koncert, spíše za pódiovou produkci, kdy do předpřipravené hudby sem tam někdo zazpíval.

Naštěstí zde byla i o něco méně známá jména, která servírovala zážitky. Woodkid ve svých skladbách přechází od křehkosti, kdy vyniká jeho přeskakující hlas, po monumentální sošnost. Naštěstí sebe i svou tvorbu nebere smrtelně vážně. S podporou skvěle šlapající kapely zde servíroval skoro celé debutové album The Golden Age. Při poslechu však vyvstává otázka, zdali jeho následující opusy budou stejně silné, pokud bude i nadále opakovat stejný mustr. Ten se totiž může rychle vyčerpat. I přes tuto pochybnost toto byl jeden z vrcholů festivalu.

Za další nedostatek Colours by se dala považovat dramaturgická nevyhraněnost. Toto pořadatelé kompenzovaly zbrusu novou Drive scénou zaměřenou na alternativní country, bluegrass, folk, blues, punk či rockability.

Dhafer Youssef

A pak zde zůstává perla v podobě Gongu, kde jsou představovány niternější produkce. Mezi vrcholy patřilo vystoupení súfijského zpěváka a hráče na loutnu oud Dhafera Youssefa podporovaného skvěle sehranou jazzovou kapelou, kontrabasisty Miche Gerbera s naprosto přesným groovujícím bubeníkem Gertem Stäublem, rytmickým zaříkávačem Andi Pupatem a zpěvačkou Jaël. Není divu, že s rozpaky byl přijat Jon Hassell, jelikož jeho přeintelektualizované vystoupení bylo značně odtažité. Zdá se, že čím více je laptopů na podiu, tím je výsledek horší.

Mich Gerber a v pozadí Andi Pupato

Není v návštěvníkových silách pojmout vše, co se mu na Colours nabízí, ale je možné konstatovat, že právě skončený ročník naplno ospravedlnil přesun do prostor Dolní oblasti Vítkovice, kde vše fungovalo tak, jak má.

Colours of Ostrava, Dolní oblast Vítkovice, 18. - 21. 7. 2013

Psáno pro Literární noviny, kde to vyšlo v čísle 30/2013.

Více fotografií zde.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama