Až na vrchol (Colours of Ostrava 2014) - Část 1.

21. července 2014 v 23:45 |  Hudba
V neděli 20. 7. skončil po čtyřech dnech 13. ročník Colours of Ostrava, který potvrdil jeho jedinečnost a neotřesitelnost na české letní festivalové scéně.

O Colours of Ostrava již píši několik let, a i když některé mé výtky jsou neměnné, musím hned na začátku konstatovat, že se letos jednalo o nejlepší ročník. Festival nabízí tolik kulturního vyžití, že si zde musí vybrat opravdu každý: hudba, divadlo, poezie, filmy, televize, výtvarné umění, historie (prohlídky industriálních památek) atd. To stejné platí i pro samotnou hudbu, která stále v programu zůstává tím nejdůležitějším. Nabídka je dramaturgicky rozkročena od World music až po elektro či rockové běsnění.


Podstatných změn doznal i festivalový areál, což zvýšilo divácký komfort. Je zde např. více relaxačních zón, areál na sportovní vyžití a dětské hřiště. Pomalu se z něj stává město ve městě, kdy novinkový hlavní bulvár lehce připomíná Stodolní ulici.

Tato snaha se jako již každým rokem přetavila v další návštěvnický rekord.


Nicméně nemohu si odpustit některé z mých oblíbených figur. Program je už tak nafouklý, že ani pečlivý výběr neochrání před předávkováním, přesycením a únavou. Tři dny by byly možná tak akorát. To by určitě pomohlo i jistému provětrání programu od spousty zbytečné hlušiny. To je zvlášť paradoxní v situaci, kdy organizátoři prezentují každého interpreta jako něco výjimečného.

Chápu, že získávání hvězd je uměním možného (kombinace finančních a časových omezení), ale pořád platí, že festivalu chybí opravdu velké plakátové jméno hvězdy, která ještě není za zenitem. Takové, které by řeklo něco i úplným neználkům. To se v poslední době podařilo snad jen s Björk, která ale nakonec na Colours nevystoupila.


Přestože tuto výtku pravidelně opakuji, pravdou je, že jednou z hlavních domén je objevování dosud nepoznaného. Možná se organizátoři chtějí postupně dostat do pozice festivalu Glastonbury, který bývá vyprodaný, aniž by oznámili jediné jméno.


A přesně ta důvěra v organizátory a jejich schopnost zařazovat do programu jména hodná objevování se letos vyplatila vrchovatě.

Den první: Geniální dramaturgie aneb všechny odstíny Francie

Po všech těch letech, kdy festival otevírala nějaká dechovka nebo jazzové jméno, letošní ročník nabídl na začátku bubenickou hardcore show Les Tambours du Bronx. Jejich energie se areálem přehnala jako smršť, i když ona show v mnohém převyšovala samotnou hudbu. Ta až tak nápaditá nebyla, respektive se docela rychle oposlouchala. Na tu hudebníci potřebovali pár starých barelů, paličky a nějaký ten elektronický podklad. Při pohledu na tlupu zběsilých bubeníků muselo být všem jasné, že toto nejsou spořádání tátové od rodin. Hlavně se jim však povedlo hned na začátku energeticky nakopnout publikum a vyhnat všechnu případnou "esoterickou" dobrotu.


Navíc se takováto hudba náramně hodila do postindustriálního prostředí Dolních Vítkovic. Při té příležitosti jsem se zasnil a představil jsem si, jaké by to asi bylo, kdyby zde zahráli Einstürzende Neubauten. Jenže ti vystupují v ČR až moc pravidelně.


Ač nejsem zapáleným příznivcem různých dechovek z všemožných koutů světa, styl, kterým se prezentuje soubor Fanfaraï, patří mezi ty nejlepší. Nejspíše to bude kombinací se stylem raï, což je patrné již z názvu. Publikum nabité z přechozího koncertu mohlo tak svou energii přetavit v očistný tanec.




Na druhou stranu emocionálního spektra se diváci mohli vydat s dalším nářezem Shaka Ponk, který zase stavěl trochu více na show než na hudbě samotné. Ta sice kombinovala různé styly, které se smíchaly v obrovském tavícím kotli. Ale podívaná to byla veliká, s videoprojekcí a ve zběsilém tempu.


Vrchol první: V soukolí Mazaldy

Aby té Francie nebylo málo, na té "nejzapadlejší" scéně rozbalil svou Turbo Clap stanici soubor Mazalda. Ač se většina návštěvníků rozhodla pro jiný program, toto byla teprve podívaná. Mazalda totiž svou jedinečnou hudbu protahuje přes spoustu obrovských tlampačů. Ty stojí nejen před publikem na něčem, co připomíná konstrukci kolotoče, ale nachází se i za ním. Za pomocí zvukaře, který působí jako tajtrlíkující alchymista, z toho leze naprosto neskutečný zvuk. Toto není doba digitální, tohle je doba analogová.



Šest špičkových hudebníků kombinuje s přehledem spoustu hudebních stylů (od elektroniky přes dechovku či minimalismus až k jazzu) a přetavuje je do jedinečné kombinace. Základem je strhující groove, kdy přes něj je možné kupit spoustu různých vrstev. Dá se říci, že se jedná o modulární hudbu, kdy jednotlivé stavební kameny lze stavět nejen nad sebe, ale hlavně za sebe. Výsledkem je oscilace mezi psychedelií a transem. Absolutní objev a vrchol celého ročníku. (Zde krátká ukázka, která se asi nejvíce blíží tomu, co Mazalda předvedla v Ostravě.)


Následná návštěva vystoupení MGMT mne utvrdila v pocitu, který jsem získal při poslechu nahrávek. Nechápal jsem, čím jsou tak výjimeční, a nechápu to ani po živém provedení.

Den druhý: Kdo je tady hvězda

Scéna v Gongu nabízí tradičně "klidnější" kusy vyžadující jistou dávku soustředění. I zde jsou ale jisté výjimky. Pořád ji vnímám jako následovníka fenomenální kostelní scény.

Taksim Trio je naprosto přesným zástupcem této scény spadajícím do škatulky World music. Tři fenomenální hudebníci bravurně zvládající své nástroje (klarinet, qanun, loutna) vystřihli set, kterému k dokonalosti chyběla jistá špetka propojenosti s publikem.



Česká kytarovka Vees se dá zařadit mezi onu zbytečnou hlušinu, i když na druhou stranu je dobře, že i takové kapely mají příležitost vůbec někde hrát.

O to víc po takových skupinách vyniknou formace jako OKA. Kombinace elektroniky, přesně dávkovaných bicí, saxofonu či flétny s didgeridoo v houpavém hávu reggae si našla zaslouženou odezvu u vstřícného publika. A jak se tak zdálo, i kapela si odvezla velký zážitek z nadmíru vřelého přijetí. Zaslouženě!



Vrchol druhý: Jak málo stačí k čiré radosti

Velmi často kritizuji uskupení, kdy je na podiu klidně i dvanáct hráčů a jediný slyšitelný zvuk je elektronický podklad puštěný z laptopu, což totálně degraduje veškeré živé osazenstvo. A všem podobným pokusům uštědřil mužský vokální soubor Lo Còr de la Plana tvrdý direkt. Šest hlasů, jednoduchá rytmika a zázrak je na světě. Publikum jim hladově hltalo ze rtů či tleskajících dlaní. Bylo dobře, že Lo Còr de la Plana nehráli v Gongu ale na Drive Stage, jelikož ona radostná mše končila ve vířivém tanci tří čtvrtin osazenstva stanu.



Pak už se pro mnohé schylovalo k vrcholu celého festivalu - vrátila se ZAZ. Dozajista má fenomenální hlas a ne nadarmo je přirovnávána k Edith Piaf, ale bohužel jejich šest hudebníků dokázalo vyprodukovat jen dobrý pop pro masy. A že teda bylo u hlavního podia ale našlapáno. Ona šla těm masám naproti svou snahou o komunikaci v češtině a já zatím šel naproti jiným zážitkům.

Němečtí Abby ale směřovali ke stejným východiskům jako ZAZ, a tak jsem se raději vydal k východu, jelikož čirou radost nebylo záhodno rozpouštět v kyselině obyčejnosti.

Pokračování zde.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama