Až na vrchol (Colours of Ostrava 2014) - Část 2.

21. července 2014 v 23:47 |  Hudba
První část zde.

Den třetí: Transitní den

Začátek třetího dne v podání Chet Fakera byl sice slibný, ale jinak se už začala projevovat únava materiálu. Chet Faker je schopný si podmanit publikum svým mocným hlasem, přesným frázováním a jemnou elektronikou. V některých momentech ho podporovali i další dva hudebníci. Zájemců o jeho set bylo tolik, že ani třetí největší scéna s přilehlými prostory nestačila.

Po zážitku z předchozího dne nebylo možno vynechat vystoupení Ve Zou Via, kdy se jedná o spojení Lo Còr de la Plana s ženským souborem Assurd. Dva hudební světy se potkávají, proplétají, až do doby, než vypadne elektřina. Ale ani to je však nezastaví, publikum se nahrne blíž, aby je slyšelo i bez techniky a prostě se jede dál.

Po této ztišené vřavě nastalo v Gongu opravdové ztišení. Kompozice Ólafura Arnaldse jsou táhlé, klenuté a zádumčivé. Naprosto jim ale chybí jisté odlehčení či nadhled. Zde je potřeba se k zážitku protrpět, pokud ovšem do té doby neusnete.


Z tohoto pohroužení s naprostou jistotou dokáže probrat WWW Neurobeat společně s Pavlem Fajtem. Spojení expresivní deklamace naléhavých textů s jedním z nejlepších českých bubeníků má rozhodně drajv. Jen by to místy chtělo i trochu jiné kontury.



Zato Robert Plant and The Sensational Space Shifters rozhodně nikde neustrnuli. Z mnohých hudebních směrů (blues, rock, psychedelie, africký trans) si berou to nejlepší a umně to kombinují do organického celku tak, že přechody jsou naprosto přirozené. Nad všemi hudebníky ční Juldeh Camara, západoafrický mistrovský hráč na jednostrunné housle rity, který v některých momentech převyšoval i Planta.

Ještě větší "metalový" nářez předvedli Guillaume Perret & The Electric Epic, a to překvapivě v Gongu. Guillaume Perret zvuk svého saxofonu prohání různými mašinkami až do úplného zkreslení a společně s kytaristou, baskytaristou a bubeníkem do toho řežou s naprostou vervou. Někdy se však neubrání jisté onanii, kterou korunoval baskytarista v sólu připomínajícím v blahé paměti nejhlasitější kapelu na světě Manowar, což vůbec nemyslím jako pochvalu. V naprosto stejném nástrojovém obsazení je mi bližší třeba Sha's Feckel, kteří dokáží kombinovat ono rockové běsnění s minimalistickou ukázněností.



Darkside je dozajista zajímavý počin, kdy se potkává elektronický programátor s bluesovo-jazzovým kytaristou. Jenže jsou tak nekontaktní a nekomunikativní, že to může vyústit v odstředivé tendence.

Den čtvrtý: Dva a půl zážitku

Na transitní den dali hned ze startu zapomenout čeští Listolet. Jejich druhé album Malý kluk na mne loni zapůsobilo jako zjevení. Živé provedení jen potvrdilo sílu této skupiny, kterou jsem si vydefinoval jako partu kluků, kteří měli šťastné dětství. A teď jsem si potvrdil, že koncentrovanou radost rozdávají i na koncertech, kdy jejich skladby "oplývají chytlavými melodiemi, rafinovanými zvraty a hravými texty." (To abych citoval sám sebe.) Navíc to koření laskavým humorem, nadhledem a sebeironií, a to nejen v promluvách mezi skladbami, což se jen tak nevidí. I taková zdánlivá maličkost dělá z koncertu opravdový zážitek.



Nadhled jsem si odskočil načerpat na Vysokou pec č. 1. Samotná prohlídka mimo festivalové dění je jedinečným dobrodružstvím, ale nešlo si nechat utéct příležitost mít tento industriální skvost okořeněný tím mumrajem dole.



Do hudební reality mne pak rychle vrátilo John Buttler Trio. To je jedinečným důkazem, že i tři hudebníci dokáží kouzlit velké bluesrockové věci.

Ochutnávkám My Dead Cat a ani The Great Malarkey jsem nevěnoval patřičnou pozornost, abych mohl do tajů jejich hudby nějak proniknout. Na druhou strunu tyto kapely neprodukují nic jedinečného, aby mne to zaujalo.

Vše tak směřovalo k dalšímu oficiálnímu vrcholu celého festivalu: The National, kterým jsem dal nakonec přednost před Hidden Orchestra, což mne ale stálo hodně rozhodování, jelikož jsem si od nich sliboval podobný zážitek jako od Portico Quartet před dvěma lety. Jenže co dělat, když dvě skupiny, na které se nejvíce těšíte, hrají ve stejný čas?!?


Americká kapela The National byla masmédií dopředu charakterizovaná jako klidná až meditativní. To možná platí o jejich albech. Živé provedení je vždy ale trochu jiné. Na Colours to rozhodně byla dobrá rocková show se sytým zvukem, kterému hodně pomáhala malá dechová sekce. Zpěvák Matt Berninger je nekomunikativní, po podiu kráčí ze strany na stranu jako lev v kleci, je tam tak sám se svými démony, které se snaží vyhánět alkoholem. Kapela si je tohoto omezení vědoma, a tak sází jeden hit za druhým.


V takovém nastavení je potom obecenstvo vděčno za každý náznak kontaktu, kdy do přední řady třeba donese víno i s pohárky. O to více překvapí, zvlášť ty, kteří se třeba nikdy na internetu nepodívali na koncert The National, když zpěvák v poslední skladbě vleze do publika, proleze jej ze strany na stranu a skoro celou ji tam odzpívá. Snad to je jeho forma omluvy za onu nekontaktnost. Teď si na něj může každý šáhnout.


Ač mi ve schopnosti absorbovat zážitky nadbýval jeden den, již nyní se těším na další ročník a objevování nepoznaného.

Colours of Ostrava, Dolní oblast Vítkovice, 17. - 20. 7. 2014

Více fotografií zde.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama