Červenec 2015

Instituce (Colours of Ostrava 2015)

17. července 2015 v 15:13 Hudba
Colours of Ostrava po svém přesunu z okolí Slezskoostravského hradu do Dolní oblasti Vítkovice vyrostl až do pozice největšího hudebního festivalu v ČR. Chtělo by se až říct, že se už nejedná jen o festival, ale spíše o instituci svého druhu.


Vždyť kolik skvělé muziky člověk objeví už jen při studiu programu. A to studium se stává povinností, jinak by se návštěvník mohl stát permanentním poutníkem při zevlování z jedné scény na druhou. Ono se také při čtyřdenním maratonu vyplatí se zaměřit jen na omezený počet bodů v programu, aby člověk nemusel vykutávat skutečné zážitky za spousty hlušiny.

Přestože festival přivádí do Ostravy spoustu návštěvníků, které lze potkat v ulicích či při prohlížení památek, ve své podstatě nemusí festivalový areál vůbec opouštět. Nabídka v programu (hudba, divadlo, film, dílny, besedy atd.) či v dalších aktivitách (atrakce DOV, spousta odpočinkových zón, část věnovaná designu atd.) je téměř nekonečná.


Den první aneb kde se maskuje kvalita

Taky se organizátorům konečně podařilo získat opravdu velké jméno, které není ještě za zenitem. Björk měla sice na Colours vystoupit před pár lety, ale to se ze zdravotních důvodů neuskutečnilo.

Tentokráte to vyšlo a jednalo se o zajímavý paradox: hodně lidí na Björk přišlo, ale přitom nejspíše nevěděli, na co jdou. Umělkyně jim to vůbec neulehčila, jelikož její vystoupení mělo daleko do nějakého standardního festivalového setu. Navíc se celý koncert skrývala za maskou a rozhodně se nevyznačovala komunikativností.

Začátek patřil skladbám z nového alba Vulnicura, které se vyznačuje složitějšími kompozicemi. Jejich koncertní provedení potom vyžaduje od posluchače jisté soustředění a vstřícnost. Jenže to se ne každému dostávalo a než se Björk dostala k "hitovému" průřezu staršími alby, dav u hlavního podia dosti prořídl.

Naštěstí Colours nejsou jen o těch hlavních hvězdách. I na dalších scénách se děly věci. Jako první na Drive Stage, která se mimochodem čím dál tím více řadí po bok Gongu v nabídce toho nejzajímavějšího, vystoupila dvojice Heymoonshaker.



Stručně řečeno: blues s beatboxem v podání dvou muzikantů se zkušeností z hraní na ulici. Právě tam se hudebník vycvičí v komunikaci s publikem, které musí zaujmout v řádu sekund. Jinak odejdou. A to těmto pánům opravdu jde. S minimálními prostředky vytvářejí komunikativní show, ve které představují blues v hodně moderní, a tedy i snesitelnější podobě.


Ze stejných principů a z podobné zkušenosti (hraní v newyorském metru) vycházejí i pánové z Too Many Zooz. Barytonsaxofon, trumpeta a jeden buben. Sice ve svém projevu spojují spoustu hudebních stylů, což prý nazývají brasshouse, jenže výsledek je pořád hodně stejný, a tak se po chvilce vyčerpá.



Úplně z jiného úhlu na to jdou členové polské kapely Bokka. Zahaleni také za maskami za sebe nechávají mluvit jen svou hudbu. S publikem dokonce komunikují jen přes krátké vzkazy na obrazovce. Pokud pomineme, že zpěvačka svým zjevem a částečně i projevem připomínala nějakou mladou inkarnaci Jany Uriel Kratochvílové, toto byla přesně kapela na velké festivalové podium. Rockové běsnění střídaly nosné zvukové (skoro až chrámové) stěny či subtilní elektronika. A jejich předělávka Love Will Tear Us Apart od Joy Division příjemně potěšila - v dobrém slova smyslu pobavila.


Když už píšu o velkých podiích, chce se mi říci, že pokud něčí hudba neunese velké podium sama o sobě, rozhodně jí v tom nepomůže smyčcový orchestr. Ten sice přisytí zvuk, ale to je tak asi všechno. Platí to i o pokusu Zrní s Janáčkovou filharmonií Ostrava, kdy mám pocit, že oběma tělesům prospěje, když se vrátí k tomu, co oběma jde nejlépe.

Den druhý aneb když Afrika je Afrika a hvězdy jsou hvězdy

Správný festivalový den začíná nějakým africkým počinem (naštěstí už to nejsou balkánské dechovky), ale již nějakou dobu platí, že v této oblasti se zas až tak objevné věci nekonají. Jejich produkce je až příliš očekávatelná. No, ale zas je to radostné a pozitivní.

Osmičlenný jihoafrický soubor Abavuki naservíroval smršť rytmů, které koření tři marimby. Jenže ta smršť se převalí a zůstane právě jen ten příjemný pocit, což vlastně není zas tak málo.


Radostné křepčení pokračovalo hned vedle s Kasai Allstars, z něhož se dalo uniknout do přemítání o zajímavých postavičkách hudebníků a jejich životních příbězích. Tolik zajímavých typů se totiž na jednom podiu hned tak nevidí.



Naštěstí se neopakovaly jisté rozpaky s plakátovými jmény z prvního dne. Kasabian jsou přesně tou hvězdou na velké podium. Zde zcela jednoznačně potvrdili pověst jedné z nejlepších koncertních kapel současnosti. Rockový nápřah, báječná souhra a hitové skladby, které sází jednu za druhou. A ta klackovitost se od zpěváka britské kapely prostě očekává.


Pozici černého koně festivalu plně potvrdila St. Vincent. I když její kompozice nejsou tak přímočaré, jak je tomu u Kasabian, zdaleka to nepřekročilo únosnou mez. Najdeme tady značné zvraty a staví se na kontrastech. Oproti uhlazeným deskám se živé provedení vyznačovalo nekompromisním, chvílemi až těžkotonážním heavy soundem. Byl to podobný kontrast jako mezi jejím hlasem, který místy dokáže být tak slaďoulinký, a způsobem hraní na kytaru, kdy ji nejsou cizí řezavé riffy či psychedelická sóla.

Navíc to bylo kořeněno zajímavou subtilní show. Ta se pohybuje od pověstného cupitání přes robotické pohyby až k velkým teatrálním gestům, což v mnohém připomíná přístup Davida Byrna, se kterým nahrála hodně povedenou desku Love this Giant a který se na Colours před několika léty předvedl v podobném duchu.


Abych mohl zažít prozatím největší pařbu letošního ročníku, musel jsem oželet Avishaie Cohena v Gongu. Hned vedle totiž hráli rakouští HVOB. Jejich elektronická hudba oživená bubeníkem v sobě spojuje několik stylů (deep house, bass music, down tempo) a navrch přidává zasněnost, melancholii a neuchopitelné texty. Motivy jsou nosné, dostatečně dlouho se opakují, aby následný přechod vedl k extatickému stavu celého davu.



Po takovém zážitku je i sofistikovaný set The Cinematic Orchestra prostě až příliš klidný!

Den třetí aneb zas ten Gong

Gong je výborný prostor pro divadelní či zklidněná hudební vystoupení a každým rokem se potvrzuje, že zde se konají ty opravdové zázraky.

Na novocirkusová představení La Putyky v těchto prostorách se pokusil navázat i soubor DaeMen s projektem Looser(s). Jejich kus obsahuje vše, co správný nový cirkus má mít - komediální čísla, tanec, akrobacii a hudbu. Komediální a hudební talent Ondřeje Havlíka (aka en.dru) je neskutečný, u akrobatických čísel se tají dech, jenže to celé nějak nedrží pohromadě. Představení by potřebovalo rázný dramaturgický zásah.

Ono téma odosobnění a jisté ztracenosti v dnešní době je dozajista lákavé, nicméně zde není příliš čitelné. A to i díky tomu, že jakékoliv nápady (samostatně i hodně nosné) jsou nelogicky vsazované do děje. Proč se třeba ve filmu puštěném leteckým pasažérům objevuje radiový přenos ze sportovního utkání?

I v tomto představení se ukazuje, že správně artikulované a propojené téma je zatím největší slabinou českého nového cirkusu.

To Faiz Ali Faiz na stejné scéně nenechal nikoho na pochybách, kdo je po Nusratu Fatehu Ali Khanovi současným králem quawwali - tohoto pákistánského hudebního stylu, kde se přes extatické hudební vytržení dosahuje propojení s bohem. S minimálními prostředky se dosahuje maximálních efektů. Je to o odevzdání se, kdy se přes ono vytržení přechází do klidu (smíření).



Poklidný zážitek servíroval tamtéž i Mark Eliyahu, hráč na svislé housle kamanche a loutnu baglama, jen do té doby, než se k němu na podiu přidali členové Alaev Family a následně i izraelská popová královna Rita. Nebýt už ženatý, dokázal bych si Alaev Family představit jako výbornou svatební kapelu.



Stejný pozitivní efekt a roztančené návštěvníky by dokázal zajistit Nicolas Pellerin et les Grands Hurleurs. Houslista Pellerin vytvářející rytmický základ podupáváním do podložky a dva další skvělí muzikanti tak představili své pojetí quebecké tradiční hudby v nejvyšší kvalitě.



Festivalu po dvou dnech jako by došla velká plakátová jména, která by nepatřila do škatulky či odnože reggae, elektroniky staré školy či popu, a tak z letargie vytrhávali staří mazáci z Gallon Drunk. Jejich špinavý garážový rock byl zahraný s absolutní přesvědčivostí. Tito pánové mají jasný hudební názor a nemíní na něm vůbec nic měnit. Prostě do toho furt perou.



Den čtvrtý aneb pozvolný dojezd

S trochou nadsázky by se dalo říct, že těsně před vystoupením dua Rodrigo y Gabriela hrála ta nejlepší kapela v historii tohoto festivalu. Jenže jen reprodukovaně. Vypadalo to, že si hudebníci před svým setem nechali pustit The Pot od Tool, aby se naladili. Jo, ti kdyby tady hráli. Nebo alespoň konečně už vydali nové album.

To ale vůbec nesnižuje kvality živých muzikantů. Rodrigo y Gabriela nastoupili do skoro až mexické výhně a předvedli, že i s omezenými prostředky se dá dosahovat velkých věcí. Na velkém podiu si vystačili pouze se dvěma akustickými kytarami a spustili rytmickou smršť.


Jenže o kus dál začínali, co se týká rytmů, úplně jiní mazáci. Nejslavnější rytmické duo jamajského reggae a dubu Sly Dunbar a Robbie Shakespeare se spojilo s norským jazzovým trumpetistou Nilsem Petterem Molvaerem. Ti dva hned od začátku nasadili groove nejhutnějšího kalibru. Valivý, mocný, hypnotický. A nad takovým základem se mohl Nils Petter Molvaer položit do svých sférických ploch, ve kterých jej podporoval jeho věčný kytarový souputník Eivind Aarsted.



Molvaerův tón je rozpoznatelný na míle daleko a jeho přístup je ve své podstatě od prvního skvělého alba Khmer stále stejný. Je však dobře, že pořád hledá pro svou hudbu nové kontexty. A zde se mu to s takovou fantastickou groovovou rytmikou povedlo náramně.


Ač se to může jevit paradoxní, s podobným přístupem se bylo možné potkat u československých Monikino kino. Petr Marek si vlastně už od dob Muzikanta Králíčka pořád jen hraje. Jen s tím rozdílem, že se mu podařilo z temnot "undergroundu" vylézt na klubová či festivalová podia (a to především s jeho známějšími Midi Lidi). Pořád je ale v jeho počinech cítit ten stejný DIY přístup a fascinace lo-fi zvukem. Je jen škoda, že tady se hudební základ prostě jen pustí. Když se to navíc spojí s "neumětelským" zpěvem Moniky Midriakové, může to vyznívat jako karaoke svého druhu.

Na závěr čtyřdenního maratonu přišlo zklidnění s Vök. Ač jsou oproti jiným islandským počinům více pop, i na ně sedí spousta klišé o islandské atmosféře a živlech.



Ač se nabídka letošního ročníku rozrostla hlavně o elektronické a popové položky, je stále z čeho vybírat. Je možné se prostě na čtyři dny zavřít do světa Colours a nasávat plnými doušky.

Colours of Ostrava, Dolní oblast Vítkovice, 16. - 19. 7. 2015

Více fotografií zde nebo zde.