Listopad 2015

Bez kompromisů (Please The Trees: Carp)

24. listopadu 2015 v 21:22 Hudba
Jen málokomu se podaří zaznamenat koncertní energii na studiové nahrávce. Kapele Please The Trees se to na jejich zatím nejlepším albu Carp (Starcastic, 2015) jednoznačně povedlo.


Když jsem na začátku roku 2014 viděl Please The Trees v opavském Klubu Art, byl jsem uhranut. Kapela nastoupila na podium a začala to do publika nekompromisně "šít". Půl hodiny "sázeli" jednu skladbu za druhou bez jakékoliv pauzy a až potom trošku zvolnili. Celý set byl hodně postavený na novém materiálu.

Tím překonali i můj dosavadní vrcholný koncertní zážitek spojený s touto kapelou. V roce 2010 na Colours of Ostrava hráli od 12 hodin na kostelní scéně, která bývala normálně vyhrazena klidnějším počinům, což byl dozajista zajímavý protiúkol. Jenže ten prostor je inspiroval k soustředěnému a mocnému vystoupení.

Podobné to bylo i o dva roky později na stejném festivalu, kdy své síly spojili s ženským sborem Elpida. Jenže jako by těm koncertům i všem dosavadním nahrávkám něco chybělo. Možná přesnějším vyjádřením je, že tam něco nadbývalo.

Postupně se po různých peripetiích s výměnou kytaristy z původního kvarteta stalo trio. Tento krok ale kapelu neochudil na zvuku. Ba právě naopak - Václav Havelka mohl svou kytaru ještě více rozostřit a celá kapela se mohla vydat na průzkum psychedeličtějších zákoutí. K zásadní změně došlo ale v písňové skladbě. Ta byla ořezaná na dřeň, byly odstraněny veškeré kudrlinky, díky čemuž sdělení neskutečně zhutnělo.

Po onom opavském koncertu jsem vyslovil přání, aby se jim to podařilo ve stejné podobě a se stejnou energií zaznamenat i na nahrávce. A ono se to opravdu povedlo.

Aktuální novinka Carp je absolutním zjevením v kontextu české hudební scény i v kontextu doby. Je jen málo kapel, které jdou takhle sveřepě za svým cílem: dělat hudbu dle svého přesvědčení/cítění a ne podle toho, co by se mohlo líbit. Hrát, hrát, hrát, prostě hrát, až se ten hudební jazyk naprosto vystříbří.

A právě základní kameny tohoto alba byly položeny na mnoha koncertech, kde se jednotlivé skladby postupně brousily. A když jim na americkém turné odpadla dvě vystoupení, využili volného času k nahrání onoho materiálu. Vše se jelo naživo, v jedné místnosti bez sluchátek, maximálně dvakrát.

Hned první skladba All I Want To Do odhaluje opakující se mustr platný pro celé album. Monotónní, těžkotonážní bicí, valivá baskytara a zkreslená rytmická kytara. To vše v nerádiových délkách a s hypnotickým účinkem. Z podobných východisek vycházela i v blahé paměti frýdecko-místecká kapela Prouza, jejíž druhé album Ve dne v noci je jedinečnou přehlídkou dlouho se opakujících motivů. Ty se nemohou jen tak vyčerpat, jelikož jsou dostatečně zajímavé a nosné.

Následující dvě skladby (A Song Is Its Own World, Missing Feeling Nothing) tento koncept prozkoumávají z trochu jiných úhlů a tvoří jakési přemostění ke starším albům.

Další Suite F je návratem do potemnělých zákoutí a v naprosto čiré esenci nabízí onu repetativnost a postupný vývoj. Hypnotizující bubenický duet zde má navíc katarzní účinek. Ten následně přirozeně přejde zpět k základnímu motivu a po osmi minutách dává konečně vydechnout.

Absolutní vrchol ale nastává v Consider Death, ve které se všechno ještě více rozostří a Václav Havelka tam vysekává sólo s ničivým účinkem motorové pily tak, aby byla vytvořena živná půda pro psychedelické běsnění v závěrečné Petr Humpal.

Jenže ani teď to nekončí. Jako bonusová skladba je zařazen záznam společné improvizace s básníkem Stevem Dalachinskym, kde ono předivo je převážně tvořeno jeho nezastavitelným přednesem.

Zjednodušeně by se dalo říct, že album Carp je jedna dlouhá, hutná, syrová, valivá a stupňující se psychedelická jízda, na kterou se chcete vydávat znovu a znovu.

Please The Trees - Carp, Starcastic, 2015