Leden 2016

Nevyhasínající hvězda (David Bowie: Blackstar)

16. ledna 2016 v 21:51 Hudba
Je překvapivé, že jsem za ta léta, co se o hudbě pokouším referovat, nikdy nenapsal nic o Davidu Bowiem a jeho tvorbě, ačkoliv jsem po jedno dlouhé období, dokud se můj vkus trochu nevychýlil "švýcarským" směrem (zde nebo zde), patřil k jeho bezmezným obdivovatelům. Každopádně jeho album 1. Outside stále považuji za nejlepší album, které jsem kdy slyšel.


Jakmile David Bowie vydal své opravdu poslední album Blackstar, říkal jsem si, že tento nedostatek musím napravit. Nicméně mne velmi smutná událost, jeho skon, o pár dní později vedla k úvaze, zdalipak to teď nebude vypadat jako přiživování se na oživování všemožných vzpomínek. Jeho neskutečná kariéra i povedená aktuální nahrávka si však pozornost rozhodně zaslouží.

(Osobní poznámka: Ačkoliv se David Bowie v posledních skoro dvaceti letech po vydání alba Earthling umělecky upozadil a následně až do vydání The Next Day i po 10 dlouhých let úplně odmlčel, stejně jako jsem se nejspíše z mnohých životů vytratil i já, jeho úmrtí vedlo některé ze starých přátel k tomu, aby se mi ozvali a abychom pohovořili na toto smutné téma. Nicméně ani toto úmrtí asi nemůže oživit všechna zapomenutá přátelství.)

David Bowie byl vždy mistrem v umění překvapovat. Dokonale se mu to povedlo s nahrávkou The Next Day, kterou v utajení nejen nahrál, ale i udržel až do vydání. Ačkoliv jej mnozí považovali za "mrtvého", Bowie se zde vyjevil v obdivuhodné formě. I když zde není žádná špatná skladba, jedná se spíše o přehlídku již řečeného. Takový průřez Bowieho tvorbou. V každé písní lze slyšet odkaz či dokonce až citaci nějakého z jeho hudebních období. Bohužel jsem si ale říkal, že sice překvapil, ale asi už nebude schopen se výrazněji posunout, jak tomu bylo v sedmdesátých a devadesátých letech, a dále bude nejspíše vydávat jen dobrá popová alba.

Blackstar mne však vyvedlo z omylu. Je oproti předchozímu počinu úplně jiná liga. Už první stejnojmenný singl naznačil, že i ve skoro sedmdesáti letech může mít hudebník chuť objevovat a posunovat se. Ve stejném duchu se nese i celé album, které zaslouženě sklízí pozitivní ohlas.

To mne v mírné odbočce přivádí ke kapele, kterou jsem v dávné minulosti měl také moc rád: U2. Ta na své hudební cestě po vydání alba Zooropa postupně bloudila, až zabloudila úplně. Jejich poslední pokus Songs of Innocence je tak bezpohlavní, až je škoda o něm vůbec mluvit. Možná by se měli znovu inspirovat Davidem Bowiem, jak už to jednou udělali. Po jeho vzoru se na začátku devadesátých let odebrali do Berlína a nahráli tam své nejlepší album: Achtung Baby. Naděje tady rozhodně ještě je!

To však neznamená, že by se třeba David Bowie vystříhal slabším obdobím. Osmdesátá léta jsou toho nejlepším příkladem. Když se po skvostné berlínské trilogii (Low, Heroes, Lodger) a neméně povedeném Scary Monsters (And Super Creeps) vydal na prozkoumávání disko vod, Let's Dance ještě snese nějaká kritická měřítka, nicméně následné Tonight je absolutní dno. Rozhodně se mu však vždy dařilo se po relativně krátké době redefinovat a přijít s něčím absolutně odlišným (a zároveň i kvalitním). Na rozdíl od U2.

Síla Blackstar je jednoznačně v přizvaných hudebnících. David Bowie se uměl po celou hudební kariéru obklopovat talentovanými muzikanty. A tady si přizval newyorskou jazzovou partu, kde v čele stojí saxofonista Donny McCaslin a bubeník Mark Guiliana. Nedá se ale vůbec říci, že by se zde hrál čistý jazz. To rozhodně ne, ale jednotlivé party jsou zahrané s nevídanou bravurou. Nejlepším příkladem je bubenický set v Sue (Or In a Season of Crime), který šlape jakoby ve spodním protiproudu, vytváří samostatný vesmír a dodává celé skladbě další rozměr.

V 'Tis a Pity She Was a Whore pro změnu Mark Guiliana nasadí nezadržitelný drajv, táhne skladbu od začátku až do konce a kolem jeho partu se rozvíjí další nástroje ve skoro modulárním nastavení. A pro změnu Girl Loves Me jistou trhaností dodává až trip-hopový nádech.

Celé album by se dalo charakterizovat slovem avantgardní, které je mimochodem jednou z nejpřiléhavějších charakteristik Bowieho hudby. Ačkoliv vždy dělal něco, co by se dalo považovat za střední proud, ať už v danou chvíli nebo s mírným odstupem, pořád mu do toho "lezla" jistá mimoběžnost.

David Bowie nikdy nebyl zpěvák s obzvlášť širokým rozsahem. Jeho mistrnost vždy ležela v nepřeberných polohách hlasu, které dokázal vykouzlit a střídat. Dalo by se říct, že to byl doslova atmosférotvorný prvek. Hned titulní skladba je vhodným příkladem. Ta, společně s dle mého soudu nejlepší skladbou na albu Sue (Or In a Season of Crime), svou nerádiovou délkou a neuchopitelností navíc odkazuje na 1. Outside.

Konec alba už se nese v klidnějším, až dojezdovějším duchu. Zatímco Dollar Day ještě dokáže vykouzlit jistou naléhavost, závěrečná I Can't Give Everything Away je opravdu jedinou slabší skladbou a nezachrání ji ani další z řady skvostných saxofonových vyhrávek Donnyho McCaslina.

Ačkoliv asi nikdo neočekával onen sled událostí a mnozí by si dozajista i přáli, aby David Bowie svou diskografii ještě rozšířil, Blackstar je více než důstojným uzavřením jedné předlouhé hudební kariéry, která ovlivnila a dlouho ještě bude ovlivňovat mnohé.


David Bowie - Blackstar, ISO, 2016