Právo na umělecké ztvárnění reality (PJ Harvey: The Hope Six Demolition Project)

5. května 2016 v 16:01 |  Hudba
Jamkile PJ Harvey vydá nové album, je zaručené, že se o něm bude hodně mluvit či psát. A nejinak tomu je u The Hope Six Demolition Project.


Předchozí album Let England Shake bylo jejím dosavadním vrcholem. Sevřené, soustředěné a s jasným poselstvím. U PJ Harvey se dá říci, že její úvodní alba měla postupný vývoj a dala se vysledovat jistá linka obecného směřování. To se do jisté míry zlomilo po nejpřístupnějším, leč skvělém, Stories from the City, Stories form the Sea, kdy každé následující album bylo jiné.

Uh Huh Her bylo hodně syrové a vyznávalo ducha DIY. Na White Chalk se nořila za pianem do svého nitra, ačkoliv se na ten nástroj teprve učila. A Woman a Man Walked By vydané ve spolupráci s Johnem Parishem nejvíce odkazovalo na alba před Stories. V Let England Shake hudbu i texty obrousila na úplnou dřeň.

V případě The Hope Six Demolition Project se až o takový úkrok nejedná. Hudební nálada zůstává hodně podobná té z předchozího alba. Jen dosti výraznou autoharfu nahradil lehce upozaděný saxofon. Ten povětšinou jen sytí zvuk a pouze v pár skladbách se více vyloupne do opravdového sóla. Celé to opět vyznívá jako by muzika byla osekaná až na elementární úroveň a jako by byla zasazena do naprostého bezčasí.

Z něj nás ale do bolestivé přítomnosti vracejí texty. Tentokráte se PJ Harvey nevěnuje vojenskému dědictví britského impéria, ale spíše sociálním problémům s globálním vyzněním, což bylo inspirováno několika cestami do tak odlišných destinací jako Kosovo, Afganistán či USA. Ve většině případů nic až tak veselého.

A právě ty texty jsou tím hlavním, o čem se ve spojitosti s novinkou mluví. Často se opakuje výtka, že PJ Harvey pouze kritizuje a nepředkládá řešení. Někdy jen pojmenování jevů může být pro mnohé obrovským problémem. A pokud půjdu ještě dále, někdy už jen to správné pojmenování pomůže budoucímu řešení - minimálně ho třeba urychlí. Ale především se zde ještě pořád bavíme o uměleckém díle a ne o studii či bílé knize z dílny EU či OSN.

PJ Harvey se na svých cestách koukala kolem sebe, nechala to v sobě rezonovat a následně o tom podala uměleckou výpověď, i když trochu neveselou. Vždyť na světě se dnes a denně děje tolik horších věcí, kterých si nikdo až tak nevšímá. Nemluvě o tom, jestli pro nápravu někdo vůbec něco dělá.

A my zatím z bezpečí našich domovů kritizujeme někoho za to, že něco kritizuje.

PJ Harvey, ač nevydala úplně převratné album, leč stále dostatečně silné, pořád zůstává jedinečnou umělkyní, jejíž každý počin se stává událostí.

PJ Harvey - The Hope Six Demolition Project, Island, 2016

Douška: My příznivci a pravidelní návštěvníci Colours of Ostrava můžeme jen tiše závidět trenčínské Pohodě, na které PJ Harvey letos vystoupí jako jedna z hlavních hvězd. Když pominu Davida Bowieho, který na začátku roku zemřel, veškeří umělci, o kterých jsem v poslední době referoval (dovolil bych si přidat Puscifer s posledním albem vydaným na podzim 2015), by se dle mého soudu krásně vyjímali v programu Colours of Ostrava. Kdyby alespoň jeden. Ale bohužel…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama