Červenec 2016

Extáze skrz odříkání (Colours of Ostrava 2016)*

17. července 2016 v 10:39 Hudba
Loni jsem festival Colours of Ostrava nazval institucí a letošní pocit by se dal shrnout spojením "svéhlavý organismus."

Ačkoliv počasí letos tolik nepřálo, do areálu zamířilo i tak dostatek návštěvníků, kteří se chvílemi museli schovávat před deštěm nebo vyhýbat rozbahněným místům. Ale i přesto se podařilo organizátorům udržet areál na dobré úrovni.


Počet návštěvníků se nejspíše blížil tomu loňskému. Ti pulzovali celým areálem, což shora připomínalo hemžení mravenců. Nicméně ani to nezabránilo, že některá vystoupení, na menších scénách ale i na té druhé největší, zela doslova prázdnotou.


Návštěvníci nejspíše rozkládali síly tak, aby vydrželi relativní chladné počasí, déšť a čtyřdenní kulturní konzumaci. Nebo se jim prostě už nechtělo přecházet z jedné strany rozlehlého areálu na druhou.

Nicméně snaha organizátorů o co největší šíři a co nejvíce položek v programu může být dozajista i kontraproduktivní.

Aktuální otázky

Program letos totiž rozšířilo mezinárodní fórum Meltingpot, které "je koncipováno jako moderní platforma pro diskuzi a výměnu myšlenek v oblastech současné politiky, ekonomiky, vědy, designu a filosofie."

Mělo pokládat otázky: "Kam kráčíme a co po sobě zanecháváme?" Obzvláště první nabývá na významu ve světle posledních neblahých událostí ve světě.


Navíc v areálu přibyla nová elektronická scéna a elektronické počiny bylo možné zhlédnout i na dvou hlavních scénách. Kromě tohoto výrazného zaměření si nešlo nevšimnout i daleko většího počtu popových jmen v celém programu. Na druhou stranu to odnesla takzvaná world music, i když si pod tím každý představuje asi něco jiného.

V takové spoustě položek více než kdy jindy platí, že méně je někdy více aneb přemíra možností omezuje. Organizátoři nejspíše věří, že v takovém programu si musí vybrat každý. Nebo se taky v něm každý může dost dobře ztratit. Ono i objevování nových věcí má své limity a už jen příprava a správné naplánování je pro každého návštěvníka čím dál tím složitější.

Na druhou stranu bylo možné díky té spoustě zaměnitelných počinů z popového a elektronického ranku se vyhnout tomu největšímu podiu. Nanejvýše jen tak ochutnat při procházení kolem a dále se soustředit na předem vybrané položky. Autenticita se holt odehrávala někde jinde!

Procházka hudební kvalitou

Absolutním vrcholem bylo vystoupení jednoho z mála zástupců world music na snad nejmenší scéně (Europe Stage), což byl dobrý odkaz na počátky tohoto festivalu. Soubor Noreum Machi představuje tradiční korejskou hudbu širokému publiku v moderní a chytlavé show. Své kořeny má v bubenických ansámblech, které doprovázely zemědělce na rýžová pole.


Zpočátku se sice zdálo, že se onu tradici snaží předvést skupina v dobrém slova smyslu obyčejných občanů Jižní Koreje. Až jsem si říkal, jak by to asi vypadalo, kdyby nějaký ochotnický, leč zapálený, folklorní soubor z odlehlé jihomoravské vesnice prezentoval naši tradici na opačné straně zeměkoule.


Když se umělecký vedoucí po první dramaturgicky výtečně vystupňované části jal slova, hrozilo, že se to zlomí v nějakou etnologickou přednášku. Jenže jaké bylo překvapení, když se představování jednotlivých nástrojů a jejich zvuků přeměnilo v "beat-boxovou" skladbu, až stan naprosto šílel. Tito obyčejní lidé s neobyčejnými hudebními schopnostmi rozdávali čirou radost.

V kontrastu k této kontaktní show stálo vystoupení znovuobnovených Slowdive. Jejich hudba postavená na zkreslených kytarových stěnách totiž vyžaduje soustředěný ponor. Alba z počátku devadesátých let jsou z odstupu v porovnání s živým provedením hodně písňová. Během koncertu si přece jen hudebníci mohou dovolit větší rozkročení do délky i šířky, a tak dvě až tři kytary vytvářely mohutné rezonující stěny, za kterými se otvíraly brány do opojné věčnosti.

Na Slowdive se přišli podívat i pánové z Cloud Boat, kteří rozvážnou a lehce potemnělou elektroniku s melancholickým zpěvem mnohdy kombinují právě s kytarovou stěnou.

Mladí a hodně nadějní britští Nothing But Thieves zase ví, jak strhnout publikum chytlavými rockovými skladbami se "stadionovými" refrény. Jejich hudba je i přes jejich relativně nízký věk dosti vyzrálá, což ještě umocňuje uhrančivý hlas zpěváka Conora Masona.



Již v době největší slávy polských Myslovitz jsem si přál, aby byla tato hvězda tamní scény představena i českému publiku právě na Colours. Rozpadli se dříve, než se to mohlo stát. Nedostalo se ani na Lenny Valentino.


Až teď jsem se dočkal a bývalý frontman obou uskupení, Artur Rojek, mohl rozjet pod vysokými pecemi polský večírek. (Polská scéna a polské publikum mají rozhodně i do budoucna mocný potenciál.) Ozvěny rockové říznosti prvně jmenovaných a alternativního písničkářství druhých lze zaslechnout i v jeho sólovém pop-rockovém projektu.


Pokud si tady naši severní sousedé udělali večírek, holandští De Staad rozjeli ohromnou a ohromující party. Uhrančivý frontman si podmanil publikum hned prvním gestem a to ho bezmezně následovalo až do úplného konce.


Tato pětice své hudbě věří a zároveň se jí nesmírně baví. Jejich kombinace rocku, elektroniky, mnohohlasých deklamací (skoro až rapu) má podmanivý účinek.


Kdo neviděl jejich skvostný klip ke skladbě Witch Doctor, si jej mohl na vlastní kůži prožít v úplném závěru vystoupení. Toto bylo více než stylové zakončení festivalu!


Procházka ke kořenům tohoto festivalu

Žádný ročník si nelze představit bez nějakého afrického zástupce. Rozjeté afrorockové Mbongwana Star bohužel v jejich podmanivém běsnění několikrát zastavil výpadek proudu a už se to nepodařilo znovu nahodit.


Gong jako již tradičně nabízel zklidnění. Do výrazně jazzových vod zabrousil Zohar Fresco se svými souputníky, kdy kombinace rámového bubnu, piana a bicích trpěla až příliš komplikovanou strukturou.


Lehce upachtěná česko-slovenská scéna

Jen pár českých zástupců dokázalo držet krok se zahraničními umělci. Please The Trees nahráli poslední kritikou hodně oceňované album Carp bez kompromisů a v koncertním provedení, v čemž jsou jedni z nejlepších u nás, jdou ještě dále. Během hutné, hypnotické a místy psychedelické show představili i pár nových skladeb a je jasné, že v nasazeném kurzu budou pokračovat. Až se posluchač musí ptát, kam až budou schopni zajít.


Pokud Please The Trees akcentují temnější stránky našeho bytí, Dva zhmotňují hravost a radost. Je prostě skvostné sledovat, jak si dva hrají a ostatní jim to radostně hltají. Trochu paradoxní ale je, že invenční práci s nástroji i zvuky doprovází povětšinou stejný způsob hry na kytaru. Je takový nějaký "nedohoněný".

Příjemným zjevením byla trojice Noisy Pots, která v sofistikovanější písňové formě následuje Dva. Posbírali, co našli v kuchyni, nazvučili a v duchu nejlepšího DIY vytvářejí naživo "elektro" hudbu.


Slovenský pokus o instrumentální postrock v podání The Ills lze ocenit v kontextu česko-slovenské scény. V mezinárodním měřítku je ale zrazuje jistá chtěnost, která je nejvíce znatelná v přílišné prokomponovanosti a neplynulých přechodech. Málokdo holt dokáže ty kudrlinky za sebe skládat s takovou přirozeností, jak to umí King Crimson, nebo vystavět monumentální klenutou skladbu s postupným vývojem, jak to zvládali ISIS.


Vůbec nic nového nepřináší Veena z Tábora a je bohužel až příliš zaměnitelná, i když si to možná jejich kamarádi a pamětníci budou těžko připouštět.


To stejné by se dalo říct o Luno. Jejich tajemství se někde cestou časem poztrácelo, a ač jim to docela šlape, jen těžko překročí hranice českých festivalů či pražské klubové scény.

Mimohudební zastavení

Divadlo Vosto5 již neodmyslitelně patří ke Colours a tentokráte přivezli společně s Petrem Markem hru Proton !!! Autoři ji sami charakterizují jako "jevištní rozhlasovou reportáž o objevu zapadlé české kapely Proton." Tento formát odkazuje na jeden z projektů Petra Marka: Radio Ivo, který však byl plně improvizovaný.


Hra samotná je prošpikovaná nekonečným množstvím odkazů (některé z nich jsou jen pro zasvěcené), hříček, fabulací, sebeshazování a i poťouchlé kritiky české hudební scény, že jedno zhlédnutí je málo na odhalení všeho a vychutnání veškerých nuancí. Bravo!


Ecstasy through asceticism

Pokud si návštěvník správně vybere a dávkuje si program na lékárnických váhách, může mu být odměnou stupňující a katarzní zážitek. V životě nám uteče tolik věcí, že je opravdu jedno, co se odehrává jinde - na jiných scénách. Důležité je umět být tady a teď.

* Název tohoto článku jsem si vypůjčil od Nika Bärtsche

Colours of Ostrava, Dolní oblast Vítkovice, 14. - 17. 7. 2016

Více fotografií zde.