Červenec 2017

Oběť svého růstu? (Colours of Ostrava 2017)

21. července 2017 v 15:38 Hudba
O Colours of Ostrava referuji už tak dlouho, že můj názor je dosti pevný a každým rokem se jen lehce vyvíjí. Pokud se tento festival ale letos nedostal na rozcestí, pak se asi o trochu více posunuje mé vnímání.


Nicméně pořád platí, že je skvělé, že tady taková akce existuje a celý organizační tým zasluhuje obdiv za jejich celoroční úsilí, které pak vrcholí v několika málo dnech. Jisté rozpaky však budí vytrvalá snaha o neustálý růst spojená s hlubší komercializací celého podniku.

To vede pořadatelé i k takovým úletům, že chtěli vyhradit kus hlediště před hlavním pódiem a prodávat tam místenky za 500 Kč. Od tohoto úmyslu upustili ihned poté, co se na sociálních sítích strhla vlna nevole.

Celý areál je doslova prošpikován bloky jednotlivých partnerů, až má návštěvník pocit, že tu někde musí být i partner na odkašlání.

Plakátová jména

Již v minulosti jsem zmiňoval, že pořadatelům chybí na plakátech velké současné hvězdy (většinou tam byly hvězdy dávno za zenitem), aby to korespondovalo s jejich touhou růst. To se letos opravdu podařilo a ta hlavní jména opravdu přilákala rekordní počet návštěvníků, až mohli pořadatelé vyhlásit, že festival je vyprodaný.

Na druhou stranu to mělo dopad na rozprostřenost návštěvníků. Oproti předchozím létům i v době hraní hlavních tahounů se návštěvníci roztrousili po celém areálu a tvořili zajímavou kulisu i u paralelních vystupujících. Letos to těžiště bylo před hlavní scénou a souběžné koncerty celkem zely prázdnotou.

Možná to i něco vypovídá o kvalitě celého programu. Může to být jen náhoda, ale v předchozích letech jsem trpěl v situacích, kdy jsem při plánování musel několikrát volit jedno ze dvou lákadel hrajících ve stejný čas. Letos toto dilema, až na jednu výjimku, úplně zmizelo.

Naživo vykoupené slabé novinky

Je jen další nešťastnou náhodou, že letos vydaná alba těch tahounů diváckého zájmu se nesetkala s příliš pozitivními ohlasy kritické obce. Jedním takovým příkladem může být v pořadí třetí album Relaxer britských alt-j. U něj se objevovala i taková slova jako rozpaky, přeplácanost či parodie sebe samých.

Co platí o desce, nemusí nutně platit o živém provedení, kdy písně z novinky zcela organicky zapadly do koncertního setu. Trio alt-j produkuje spíše ztišenější a melancholičtější skladby. Navíc během hraní neoplývají přístupností a otevřeností.

alt-j (autor: Zdenko Hanout)

Těchto omezení jsou si nejspíše vědomi, a tak to vynahrazují soustředěným hraním a subtilní světelnou show. Je občerstvující vidět, že i tři hudebníci dokáži dostatečně zaplnit prostor. Obzvláště bubeník je takový hračička, který ostatní nástroje obkružuje anebo se mezi nimi proplétá.

Podobně na tom s posledním albem byli i američtí Imagine Dragons. Ti sice rozpumpovali publikum svými chytlavými songy se stadiónovými refrény, nicméně bylo to vykoupeno až příliš podbízivou show, čemuž nasazoval korunu zpěvák v proslovech, ve kterých dokazoval, že by mohl vyučovat, jak sám sebe dojmout.

Sophiina volba

S hlavními jmény je spojeno i další dilema, které musí pořadatelé řešit. Takhle velký festival je totiž jedinečnou příležitostí dostat do České Republiky některé hvězdy, které by zde normálně dostat bylo příliš obtížné a hlavně drahé. A takové lákadlo potom musí zákonitě vystoupit i na té největší scéně, což ne vždy je ten nejvhodnější prostor. Zvlášť v situacích, kdy se jedná o klidnější či niternější produkci.

Takové výtky se objevily především v souvislosti s Norah Jones či Birdy. Částečně tím trpělo i vystoupení LP, která ten obrovský prostor zaplnila svou přirozeností a bezprostředností. Nedalo se však zbavit dojmu, že by ji klubová scéna seděla více.

LP (autor: Zdenko Hanout)

LP byla považována za černého koně letošního ročníku, ale kromě navození příjemné letní atmosféry její vystoupení nic převratného nepřineslo. Až se musí nezaujatý posluchač ptát, proč je vlastně kolem ní v poslední době takový humbuk.

Všechno na svém místě

Když už tady rozebírám to největší pódium, bylo hned několik jmen, kromě některých již zmíněných, kterým ten prostor sedl. Po vystoupení Unkle mne napadlo, že to byla ta správná kapela pro tento prostor a tuto (pokročilou) hodinu. James Lavell v bílém obleku úspěšně reprezentoval britské frackovství a chvílemi vypadal jako dealer kokainu, který si odskočil zapařit s partou zákazníků. Ale fungovalo to znamenitě: od skvělého intra až po (chvílemi) trojrozměrnou projekci. Málokdy se také vidí tak vyvážené spojení živé kapely s elektronikou.

No a pak tady máme ještě Midnight Oil. Návrat po patnáctileté odmlce vyplněné politickou kariérou frontmana Petera Garretta by se mohl jevit jako anachronismus. Navíc se mi na mysl vkrádala jedna z mých pseudoteorií, která říká, že mnozí zastydnou v hudebním vývoji na tom, na čem si "ujížděli" na střední škole. A tady se mohl takový "syndrom střední školy" vyjevit u mně.

Peter Garrett z Midnight Oil (autor: Zdenko Hanout)

Jenže opak je pravdou. Kapela bez žádných fanglí kolem prostě skvěle hraje chytlavé rockové písně, kde jejich politické či ekologické poselství je jakousi přidanou hodnotou navíc. Ty šedesátníky to prostě pořád baví a jejich nasazení je strhující. Až strhlo všechny návštěvníky k očistnému tanci. Jednoznačný vrchol.

Ačkoliv bylo novinkové album Automaton od Jamiroquai přijato taktéž s jistými rozpaky, řadím je do této sekce. Když už poslouchat funk - tak jedině od mistrů. Jamiroquai se předvedli jako šlapající a sehraná kapela s parádním zvukem. Ten set byl plný energie, která se po ohromné průtrži vlila návštěvníkům do žil a dala jim sílu až do konce festivalu.

Stále těžší objevování

Ostatní scény se za posledních několik let tak vyprofilovaly, že jejich dramaturgie je celkem předvídatelná. To na druhou stranu ulehčuje orientaci. Bdělý posluchač má i přes výše uvedené výtky možnost objevit novou hudbu, i když je to stále těžší. Ať už během studia programu nebo v průběhu festivalu. (Mým letošním největším objevem z prozkoumávání programu je chorvatská kapela Žen, jejíž druhé album Jantar je naprosto magické.)

Ke kořenům Colours of Ostrava odkazovalo vystoupení švýcarské kapely Porok Karpo, která přetváří tradiční tibetskou hudbu do moderní podoby. V jejím čele stojí tibeťan Loten Namling, který má charisma, že by jej mohl po vagonech rozdávat. Jeho mocný hlas nese hluboké sdělení jednotlivých písní až do nebes.

En.Dru & Jen Hovorka (autor: Petr Piechowicz)

Beatboxer a mistr loopingu En.Dru nebyl pro mně žádný neznámý, ale jeho vystoupení s Jenem Hovorkou ukázalo, že spojení s dalším všestranným hudebníkem má i v jeho případě smysl. Pokud bych někdy měl jít na diskotéku, přál bych si, aby mi tam toto duo improvizovaně vytvářelo taneční rytmy.

Jejich radostná show byla dobrou přípravou na Faada Freddyho. Ten vychází ze stejných principů - vystoupení je také postavené jen na hlase jeho samotného a pětičlenné kapely. Byl to strhující výkon, který ale malinko trpěl jistou podbízivostí publiku.

Donny McCaslin Group (autor: Petr Piechowicz)

Moderní jazz bez žádných kompromisů předvedli Donny McCaslin Group, kteří zaslouženě získali celosvětový věhlas poté, co nahráli společně s Davidem Bowiem jeho poslední album Blackstar.

Se stejným zápalem šli do svého setu i polští post rockoví Tides From Nebula. Jejich nezdolná energie byla podpořená snad i nejvyšší hlasitostí. Bohužel takovému sofistikovanému nářezu se na Colours moc prostoru nedostává. Což je trochu škoda.

Oběť svého růstu

Colours of Ostrava si zaslouženě vybudoval pozici největšího českého festivalu, jenže právě jeho velikost bude stále více otevírat debatu o kvalitě a přínosu tohoto festivalu. Jako nejvýraznější nebezpečí vidím ten fakt, že na představení světových hvězd na největší scéně je potřeba stále více peněz, což má jisté negativní konsekvence, a že tato strategie vlastně zabíjí návštěvnost dalších bloků.

Colours of Ostrava, Dolní oblast Vítkovice, 19. - 22. 7. 2017


Jako bonus připojuji příběh prvního dne na twitteru:




Z výletu do Piranu - jiná procházka

20. července 2017 v 13:00 Z cest



Celá galerie ZDE

Slovinsko - Malý skvost

20. července 2017 v 12:40 Z cest
Letos jsme chtěli na dovolenou autem a taky částečně k moři. Chorvatsko je profláklé a také nemá cenu si rozmělňovat zážitky z lodiček (zde nebo zde). Ostatní země jsou už přeci jen trošku dále na dojezd s malými dětmi. A tak padla volba na Slovinsko, které má sice pobřeží jen o délce 47 km, ale zase je to dostatečně kompaktní země, která se tak dá lehce prozkoumávat.

Cestou aneb střed Slovinska

I po cestě do cílové destinace se dá zastavit na spoustě zajímavých míst. My zvolili Stari Grad Celje. Rozlehlou zříceninu je možné si z velké části samostatně prolézt. V letních měsících je jeho hlavní nádvoří využíváno ke kultuním představením - atmosféra zaručena.


Na cestě zpátky to zase byl bývalý klášter Žička kartuzija. Docela zachovalé zbytky areálu ukazují, jak rozlehlé a zároveň silné místo to bylo. Hodně tomu napomáhá zasazení do menšího údolí.


Pobřeží

Jako základnu jsme zvolili Portorož. Je to sice částečně turistické středisko, ale není to nic přehnaného. Veškerá občanská vybavenost je trochu vykoupena faktem, že Portorož je skoro prostá historických památek. Ač je celé pobřeží kamenité, zde se nachází i malá písečná pláž.

Památek se může návštěvník nabažit v Piranu, což je doslova kouzelné městečko. Je situováno na malém výběžku, ze dvou stran obehnáno mořem. Jeho historické centrum je plné malých a tajuplných uliček, kdy prohlídku lze pojmout jako procházku bludištěm. Navíc je zde k nalezení spousta inspirace pro "jinou procházku".


V jistém kontrastu pak působí vzdušné a rozlehlé Tartiniho náměstí, které je otevřeno do přístavu. Na úplně špičce onoho výběžku se nachází historický maják nalepený na menší kostelík. Dominantou města umístěnou na menším kopečku je pak kostel sv. Jiří s přilehlou zvonicí. Celý Piran si lze krásně prohlédnout i z městských hradeb.


Navíc lze příjemnou procházkou po pobřeží dojít k jezeru Fiesa a na stejnojmennou pláž. To dává smysl ale až v podvečerních hodinách, kdy opadne případný nával koupání chtivých návštěvníků.

V podobném duchu jako Piran se nese i Izola. Centrum je menší a na druhou stranu se širšími ulicemi. Vykoupat se dá v Šimonově zálivu, ale jedná se o otřesnou masovku.

Absolutním opakem je pláž nedaleko věhlasného útesu v přírodním parku Strunjan, na kterou se musí sestoupit úzkou klikatou cestičkou. Park poskytuje příjemnou procházku po rozeklátém pobřeží. Kromě přírodních zajímavostí zde zaujme i majestátný bílý kříž.


Jedním z hlavních lákadel v této oblasti jsou dozajista solné pláně v přírodním solném parku Sečovlje. Park se skládá ze dvou částí. Ta nová plní stále svůj základní účel a navíc poskytuje poučení stran výroby soli z mořské vody.


Ta starší je zase ponechána napospas přírodě a pomalu se proměňuje v polodivokou přírodní rezervaci plnou života, kde prim hrají různé druhy ptáků. Celá scenérie je dotvářena starými tu méně či více rozpadlými domy.


Hory

Úplně jiné zážitky nabízejí hory. A těch je tu tedy spousta. V podhůří Julských Alp jsou dvě jezera: Bohinj a Bled. Ty lze pojmout jako dobré výchozy základny.


U jezera Bohinj se krátkou procházkou na zahřátí lze vydat k vodopádu Savica. I když návštěvník očekává vysoký vodopád, je nakonec ohromen, protože ten se jeví jako opravdu obrovský.


Nedaleko od něj se dá lanovkou vyjet na Vogel, ze kterého jsou za krásného počasí úžasné výhledy na masív Triglavu. Odsud se dá vyrazit na několik výšlapů. Jedním z jednodušších je ten na Orlove Glave, který s každým nastoupaným metrem nabízí lepší a lepší scenérie.


O mnoho turističtější je jezero Bled a jeho okolí. Ač jezero nabízí pohlednicové obrázky, není potřeba se zde až tolik zdržovat.


Nedaleko se nabízí třeba soutěska Vintgar. Tou se vine dřevěný chodník, ze kterého si lze prohlédnout různá zákoutí řeky zakousávající se do skalního průsmyku.


V oblasti Kamnických Alp lze zrealizovat výlet na Velikou Planinu podobně jako na Vogel. Vyjet kabinkovou lanovkou a dál pokračovat pěšky, i když i zde se dá využít sedačkové lanovky.


Cestou si lze opět vychutnávat pohledy na masív Kamnických Alp a jen návštěvník překoná hřeben, nabízejí se mu romantické pohledy na planinu plnou pasteveckých usedlostí s kostelíkem Panny Marie Sněžné na pozadí.


Jeskyně

Nejen v horkých dnech je dobré se trošičku zchladit v některých ze spousty jeskyň. Pro vyhnutí se turistickému šílenství je dobré vyrazit do Postojnské jeskyně hned zrána, i když i tak zde návštěvník zažije obligátní japonský zájezd. Hlavní atrakcí dozajista je vláček, jediný svého druhu na světě, který návštěvníky zaveze na výchozí místo pěší obhlídky. Postojnská jeskyně je obrovský komplex spletitých chodeb v několika patrech.


V jednom balíčku je možné zakoupit i návštěvu hradu Predjama, ke kterému jezdí bezplatný autobus. V podstatě je to hrad předsazený před jeskyni. Zvenku se jedná o fotogenické místo, ale uvnitř je vidět, že to nebylo nejkomfortnější místo na žití. To především z důvodu chladu a vlhkosti a následným plísním.


Ač zapsané do seznamu světového dědictví Unesco, co se týká mas lidí, jsou Škocjanské jeskyně o poznání komornější. Nabízí se zde dvě základní trasy: podzemním kaňonem nebo podél řeky Reky v podzemí. Obě ústí v závrtu Velika Dolina.


Italská třešínka nakonec

V minulosti vedla úzká vlaková trať z Terstu do Poreče. Dnes je tato trasa přebudovaná na cyklostezku. Ochutnat lze v přírodní rezervaci Val Rosandra, kde lze narazit na několik tunelů, staré vlakové stanice a spoustu přírodních krás.


Celé galerie: