Prosinec 2017

Oslava zvuku (Björn Meyer: Provenance)

29. prosince 2017 v 14:05 Hudba
Baskytarista Björn Meyer vydal své sólové album u věhlasného vydavatelství ECM. To samo o sobě by stálo za pozornost. Nicméně i toto je překryto absolutní oslavou zvuku, která z Provenance úplně čiší!


Björn Meyer je švédský hudebník žijící již delší dobu ve Švýcarsku. Svůj původ průběžně prozkoumává v projektu Bazar Blå, který nabízí vhled do švédské lidové hudby globálníma očima. V jejich případě jde o ukázkovou definici World Music. Přístupnou formou představují švédský lidový nástroj nyckelharpa.

Do širšího povědomí se pak dostal dlouholetým hraním v Nik Bärtsch's Ronin, které však v roce 2011 po deseti letech opustil. Zde nejvíce vynikal jeho osobitý způsob hraní, kdy se baskytara z rytmického nástroje mnohdy stávala nástrojem melodickým.

S Nik Bärtsch's Ronin se také prvně představil u ECM, kam přesedlali z Tonus Music Records. Následně se u tohoto labelu objevil i na dvou nahrávkách tuniského mistra hry na oud Anouara Brahema (The Astounding Eyes of Rita, Souvenance).

V současné době se věnuje nejvíce sólovému hraní nebo vystupuje s kapelou NEN, což je takový návrat ke "švýcarským minimalistickým" kořenům. (Záznam jejich skvělého živého hraní zde.)

Za celou svou kariéru si vypracoval osobitý styl hraní, který je dozajista ovlivněn použitím šestistrunné elektrické baskytary. Ta poskytuje oproti standardním čtyřstrunným škálu vyšších tónů, které ji přibližují kytaře. Navíc byl mnohdy při doprovázení akustických nástrojů ponoukán k hledání jiného vyjadřovacího jazyka. To ho však nakonec přivedlo k potřebě akustického nástroje, který pro něj po několikaletém úsilí vyrobil Richard Rolf.

Autor: Martin Möll

Přestože většinou využívá elektrický nástroj, od počátku, dle jeho slov, byl fascinován akustikou prostoru, ve kterém na onen nástroj hrával. Právě proto považuje prostor za druhého hráče na tomto sólovém projektu.

Většina skladeb jsou rozpracované a dopracované črty, které si zvykl nahrávat 27 dní před živými vystoupeními. Z těch pak vždy vystřihl 60 sekund a umístil na webové stránky. Před začátkem nahrávání takových črt měl přes 150, většinu znovu prozkoumal a následně z nich i poskládal sestavu na album. Deska byla nahrána v Lugano Radio Studio, jehož akustika Meyera inspirovala k napsání úplně nového kusu v předvečer nahrávání.

Pokud pominu něco jako "ECM zvuk" (či náladu), kterou lze na mnohých počinech tohoto vydavatelství vysledovat, zde je od prvního tónu zcela zřetelné, že kromě kompozic bude právě zvuk nástroje a prostoru naprosto dominantní. Ta atmosféra je fascinující. Ta měkkost každého tónu povznášející.

Kdo kdy viděl Björna Meyera hrát naživo, dozajista si všiml, že dokáže svou hru bytostně procítit, že se s každým tónem doslova mazlí. A i toto se podařilo na Provenance zaznamenat.

Rozhodně se tady ale nehraje jen v jedné úrovni. Meyer jednotlivé motivy dokáže citlivě smyčkovat a umně vrstvit tak, aby mu buď vytvářely atmosférický podkres nebo se v opakování stávaly součastí větší kompozice.

Björn Meyer na albu Provenance tak posluchači dává příležitost se zaposlouchat do kořenů jeho svébytného jazyka a bezpečně jej provází jeho hudebním světem. V neposlední řadě zcela přirozeně dokazuje, že i jeden nástroj dokáže absolutně vyplnit prostor. Toto je album, ke kterému se můžeme neustále vracet a pokaždé něčím překvapí.

Björn Meyer - Provenance, ECM Records, 2017

Spolu, i když každá tak trochu za sebe (Bittová / Dusilová / Načeva: "Spolu")

28. prosince 2017 v 10:39 Hudba
Spousta hudebních nadšenců dozajista zaplesala, když bylo oznámeno předvánoční miniturné pod názvem "Spolu" tří výrazných zpěvaček - Ivy Bittové, Lenky Dusilové a Moniky Načevy. Naplánovaná byla čtyři zastavení. Jedna ze zastávek, vedle Plzně, Prahy a Brna, byla i 19. 12. v Ostravě v Evangelickém Kristově kostele.

Nejvěrnější publikum má stále Iva Bittová, která byla pro mnohé tím největším lákadlem. Také se setkala s nejvřelejším přijetím. Lenka Dusilová ji, dle mého odhadu, v popularitě následuje a nejspíše nejméně známým jménem z této trojice je Monika Načeva. Přece jenom největší hit Udržuj svou ledničku plnou je hned z debutového alba Možnosti tu sou… z roku 1994, což rozhodně nebyl žádný mainstream a její následné kroky vedly spíše mimo hlavní proud.

Autor: Romek Hanzlík

Příjemným překvapením proto bylo, že po úvodním společném intru dostala prostor Načeva se svým blokem dvou skladeb, ve kterých ji doprovázel i jediný host turné DJ Five. A hned od začátku to právě díky němu byla opravdová jízda. Ten kontrast evangelického kostela a elektronických zvuků byl kongeniální.

Záhy následovaly dvě skladby Lenky Dusilové a Ivy Bittové. Po tomto úvodním kolečku by posluchač v duchu názvu onoho miniturné očekával, že se to nějak protne. Nicméně to pokračovalo ve stejných kolejích a k něčemu společnému docházelo spíše homeopaticky.

Až se musel návštěvník i trochu pozastavit nad motivací pro takový počin, jenž namísto propojení, které by jednotlivou tvorbu třeba posunulo do jiných rozměrů, nabídl vlastně jen tři recitály v jednom.

Muziku nejbližší mému srdci nabídla Načeva společně s fenomenálním DJ Fivem. Její kouzlo nespočívá v rozsahu či čistotě tónů, ale v síle výpovědi. To začíná důkladným výběrem textů. V jejím případě se dá rozhodně mluvit o básních. Po detailním prozkoumání tvorby Jáchyma Topola se nyní oddává hloubkám básní Sylvy Fischerové. Ty buď nazpívá či svým nezaměnitelným způsobem deklamuje. K tomu si vždy dokáže vybrat jedinečné spoluhráče.

DJ Five ji tentokráte zásoboval různými lámanými, zakřivenými, hutnými a různě se proplétajícími zvuky, ze kterých se však vždy vylupoval jistý směr a rytmus. To doplňoval umným scratchováním.

Nejvíce muzikální byla Lenka Dusilová, jejíž vstupy se nesly v duchu toho nejlepšího DIY. Hlas, zvuky a nástroje citlivě smyčkovala, vrstvila a následně rozvíjela. Úplně jsem si představoval, jak doma sedí v kuchyni za stolem, má na něm rozložené své mašinky a prostě si hraje. Tvoří. V dnešní přesycené době, kdy vyrazit na turné s kapelou je výrazným riskem, se takový přístup jeví jako životaschopný i pro samostatná klubová vystoupení.

Iva Bittová je stále oceňovaná pro svou bezprostřednost a zvukovou hravost, kdy si vystačí s minimálními prostředky: hlas, tělo a občas housle. Jak to ale vnímat, když se to po dlouhé roky vlastně nikam nevyvíjí a jedná se o x-tou variaci téhož? Jak dlouho na to ještě lidé budou chodit? Není to už jen pouhá manýra? A byli by posluchači tak vstřícní, kdyby něco takového předváděla nějaká neznámá, avšak talentovaná dvacetiletá dívka? Nepřišlo by jim to celé tak nějak divné?

Osobně mám za to, že Iva Bittová dokáže být nejsilnější, když má v zádech kapelu, která jí dává nějaký rámec. Ať už to bylo v rockovější poloze ve spojení s Dunajem a Pavlem Fajtem v projektu Pustit musíš nebo s Vladimírem Václavkem a Čikori na několika nahrávkách nebo živých vystoupeních.

Zde ten rámec očividně chyběl, a tak se ta nejvýraznější poloha stávala postupně dosti otravnou.

Dámy nakonec i přiznaly, když vlastně neměly co přidávat, že na přípravu neměly příliš času. To byl dozajista důvod i pro to chybějící propojení. Takhle si každý našel to svoje, ale chyběl tomu jistý přesah, který by ospravedlnil onen společný projekt. Snad dojde na jejich slib a příští rok se vrátí v propracovanějším programu.

Bittová / Dusilová / Načeva: "Spolu", Evangelický Kristův kostel, Ostrava, 19. 12. 2017