Velký komerční festival (Colours of Ostrava 2018)

19. července 2018 v 9:28 |  Hudba
S konečnou platností započala nová etapa Colours of Ostrava. Pokud jsem loni při referování psal o jistém rozcestí, letos to bylo definitivně dokonáno.


Pokud na začátku byla nějaká základní idea, nebudu-li mluvit o ideálech, ta byla trošku upozaděna při přesunu z areálu v okolí hradu do oblasti Dolních Vítkovic, což se dá považovat za začátek druhé etapy.

Po pár letech usazování v nových prostorách však došlo k dalšímu posunu. Současná třetí etapa se dá nahlížet jako snaha organizátorů pořádat na české poměry velký a komerčně úspěšný festival. A tomu plně odpovídá program plný popových či elektro položek.

Živené naděje

Co se týká programu, ten se letos bohužel značně míjel s mým hudebním vkusem. Vstupenky kupujeme vždy dopředu s nadějí, že se tam něco objeví, na co se budeme moci značně těšit. Letos tomu tak nebylo a přitom ta naděje byla tak krásně živena mnohdy i při splnění jednoho z kritérií pořadatelů, že rádi přivážejí takové umělce, kteří u nás ještě nehráli:

Beck na podzim vydal album s názvem Colors. Koho jiného si s takovým titulem přát jako hlavní hvězdu?!?

St. Vincent vydala na podzim povedenou novinku Masseduction. Když na Colours může po pár letech hrát Aurora, proč ne St. Vincent?

David Byrne na jaře vydal oceňované American Utopia. Vystoupil na Metronome v Praze.

A Perfect Circle vydali po čtrnácti letech novinku Eat The Elephant a v rámci turné brázdili Evropu. (Naivní výkřik: tak třeba příští rok Tool, když mají vydat taky po dlouhé době novinkové album.)

Smashing Pumpkins se dali dohromady skoro v původní sestavě a jsou na turné (pravda hlavně po severní Americe).

Z těch ne až tak srdcových se nabízelo přivést do ČR poprvé Arcade Fire, což je ale asi dost drahý špás. Ti nakonec vystoupili na samostatném koncertě v Praze.

A určitě by se dalo pokračovat (Laurie Anderson s Kronos Quartet, Steven Wilson, Florence + The Machine apod.).

Jak je zřejmé, nic z výše uvedeného se mi nesplnilo a bohužel se v programu neobjevilo nic zásadního, co by mě až tak chytlo za srdce.

Ten byl nakonec zaplněn spoustou jmen, ze kterých se daly ale vysledovat tyto základní tendence. Mocně zastoupený ženský element a spousta středního proudu (dnes se tomu odborně říká indie pop) nebo bezpohlavní elektroniky. Cokoliv s náznakem jinakosti či špinavosti bylo odsunuto mimo hlavní scény.

Den první

To se hned potvrdilo první den, kdy jsem si při úvodním vybraném koncertě povzdechl, že se snad hned nejedná o vrchol. Čínští Re-Tros se dokázali rozkročit mezi mohutný postrock a hypnotickou elektroniku. Ač z takto vzdálené země, mluvili univerzálním světovým hudebním jazykem.


Před třemi léty HVOB působili jako zjevení a byla to mocná elektronická pařba. Tentokráte se na ně šlo jako na ověřené jméno. Nicméně z jejich vystoupení se vytratil ten slastný minimal, který nahradila košatost.


Na hypnotické momenty vyjevující se z písňových črt tady naštěstí byl další vrchol dne: Dirtmusic. Ti jsou vhodným příkladem toho, že tyto špinavé věci plné starých dobrých kytar je možné dnes najít na těch menších scénách. Pánové z různých koutů světa (brilantně za bicími dokonce i Čech Milan Cimfe) a z různých kultur osekávali skladby na úplnou dřeň a i z té vykutávali tranzovní slast.


V jakém kontrastu proti Dirtmusic působil třeba takový George Ezra, který prostě jen popově hladil po srsti. Dá se považovat za přesný obraz současných Colours. Nikoho neurazí, ale také nic zásadního nepřinese.

Nicméně největší údiv vyvolalo vystoupení takzvaných hlavních hvězd letošního ročníku. Nikdy bych nečekal, že něco takového jako N.E.R.D. uvidím na Colours jako hlavní hvězdu. Ale asi už jsem starý. Je to jasná zpráva, že pořadatelé preferují pět nových mladých hiphoperů v publiku namísto jednoho starého páprdy, který dal více než 10 ročníků.

Den druhý (tranzitní)

Cirk La Putyka je již ověřenou stálicí v divadelním programu. Ti, kteří to mají do Prahy přeci jen kus, mají tak jedinečnou možnost v průběhu let sledovat jejich tvorbu. Tentokráte se představili s Biografem.


Byla škoda, že od legendární Putyky Cirk La Putyka více akcentoval už jen tu akrobatickou notu. Takovou příjemnou náplastí pro ty, kteří oceňovali i tu "činoherní" polohu, je právě Biograf. Jedná se vlastně o divadlo ve filmu anebo film na divadle. Poetika je staromilská a divák může jen žasnout, jak to mají krásně načasované.

Z hudebního programu stojí za zmínku Dálava. Představa, že skupina muzikantů ze severní Ameriky interpretuje horňácké lidové písně, musí být pro zavilé puristy nepředstavitelná. Nezaujatý posluchač si však může vychutnávat jiné verze písní, které i zná, zahalené až ve freejazzovém hávu.


Colours nelze upřít jeden základní přínos. Ať už dopředu nebo v průběhu festivalu je možné objevovat. Mezi ty hlavní objevy letošního ročníku patří slovenská kapela Diego, jejichž popisek v programu je značně výstižný. Rozhodně se jedná o "nejlepší slovenskou kapelu, o které jste nikdy neslyšeli." Jejich třetí album Et In Arcadia Diego snese ta nejkritičtější měřítka.


Ti se představili skvělým festivalovým setem, kdy i jejich starší skladby vynikaly a odhalovaly zatím neslyšená zákoutí. Dokázali přecházet od křehkých písní až k hutnému rockovému nářezu.

A zbytek se pro mě nesl v celkem nezáživném hávu. Kensington sice přinesly na hlavní podium kytary, ale bylo to takové "europivo" festivalového rocku. Pokud jsem u Re-Tros byl příjemně překvapen, že někdo v Číně dělá takovou hudbu, u Kaleo jsem byl malinko rozpačitý, proč někdo z Islandu dělá zas takovou hudbu (blues).

Den třetí aneb jak vymýtit rozpaky

A máme tady jednu z největších záhad světa: proč publikum aplaudovalo ve stoje Divadlu Bolka Polívky a jejich představení Šašek a syn, když se jednalo o zbytečně natahovanou slátaninu, která nedržela pohromadě a vůbec nebavila?

Pokud si v blahé paměti vybavím zážitek z Šaška a královny, jednalo se v mnohých chvílích o oslavu improvizace, zatímco tentokráte šlo o přehlídku špatně časovaných a nevyzněných polovtipů. Přitom nejspíše mnohé ty vtípky vznikly v předchozích představeních, nicméně opakování se jaksi nedařilo.

Tyto rozpaky měly za následek osekávání programu na úplné minimum, aby se to v průběhu dne případně neopakovalo.

Jozef van Wissem byl v dobrém slova smyslu diverzní akcí proti všemu tomu letošnímu popu a neutuchajícímu mumraji ve festivalovém areálu. Na podiu si vystačil jen s loutnou a občas i hlasem. Toto bylo spočinutí a zároveň "hard core" rituál, jelikož to šlo k podstatě hudby.

Ze zcela opačného konce k tomu stejnému vlastně přistoupili i Ifriqiyya Électrique. Tito afričtí vymítači ďábla spustili něco jako soundtrack k nejhoršímu africkému snu. Absolutní nářez a konfrontace čistých duší s temnotou.

Jistá duchovní tradice se zde vykládá industriálně. Pokud se nechá posluchač pohltit, má pocit že se ocitl v srdci onoho rituálu na ulici někde v Africe, kde se zvuk zaříkávání mísí s projíždějícími náklaďáky. A celé je to vizualizováno ve filmu promítaném za hudebníky. Dokonalý očistec a energetická bomba.

Takto očištěn mohl jít posluchač na Johna Parishe, jenž nabídl vyústění v subtilních bleusrockových či rockových písních osekaných na úplnou dřeň. Standardní skladba písní jej očividně nezajímá a také nedává prostor žádné onanii. Navíc potěšilo, že svou slavnější krajanku PJ Harvey, s níž dlouhodobě spolupracuje, připomněl skladbou April z jejich společného alba A Woman A Man Walked By.


Den čtvrtý aneb Absolute Reduktion

Obdivuji všechny, kteří dokáži "pařit" čtyři dny v kuse. My máme ten strop asi níže, a proto čtvrtý den došlo k výrazné redukci.

Aklimatizaci na festivalové dění jsme provedli u islandských Gus Gus. Když už elektroniku, tak tu z devadesátek! (I když malinko nadsazuji, jen nevím, proč jsem si u jejich vystoupení vzpomněl na Erasure.)

Tím hlavním bodem v programu byla Amerika v podání Kafka Bandu. Na české poměry se jedná o mimořádně kvalitní produkci. Sice to u druhé skladby hrozilo bezostyšným vykrádáním Einstürzende Neubauten, ale toto i některé přehnané náznaky artistnosti byly vyvažovány chytlavou písničkovostí.

Závěr

Návštěvník si v té spoustě položek dokáže vždy něco najít, nicméně letos mi tam chyběla vystoupení, na která bych se vyloženě těšil či která by mne chytla za srdce. Ve výsledku považuji tento ročník za nejméně povedený. Možná ale nejsem sám.

Mnozí, jak se dalo vyčíst ze spousty nabídek na prodej lístků před festivalem na sociálních sítích nebo na přístupových cestách či přímo před branami festivalu, to raději "odpískali" dopředu. Mnozí jiní to zmiňovali při rozhovorech v průběhu tohoto ročníku.

Pro mě osobně z toho plyne rozhodnutí, že příště už organizátorům nevypíšu bianco šek a případné zakoupení vstupenky budu zvažovat až dle učinkujících.

Colours of Ostrava, Dolní oblast Vítkovice, 18. - 21. 7. 2018
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ♰Kanatoshiya★HizakiKaya♰ ♰Kanatoshiya★HizakiKaya♰ | E-mail | Web | 19. července 2018 v 13:36 | Reagovat

Ostravu nenávidím

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama